Sankce proti Rusku: Kdy zlomí Putina?

Ruská ekonomika, léto 2014: První, co se o současné hospodářské situaci v Rusku z tisku obvykle dozvíme, jsou informace o utíkajícím kapitálu. Zahraniční investoři a s nimi i řada těch domácích se začínají Ruska stranit.

Čistý tok soukromého kapitálu z/do Ruska.

Pravda, odchod kapitálu do zahraničí je dlouhodobou charakteristikou ruské ekonomiky, ale nad jeho objemem v posledních měsících nelze mávnout rukou. Letos Rusko zatím opustilo 75 miliard dolarů, přičemž za celý loňský rok to bylo jen 60 miliard. Na přelomu května a června to vypadalo, že se situace stabilizovala, ale eskalace konfliktu po sestřelení malajsijského civilního letadla odtok opět urychlila.

Ruskou ekonomiku také trápí propad rublu, i když se ho centrální banka snaží brzdit. Slabší měna nemusí per se vadit, protože zlevní ruské výrobky oproti zahraničním.

Kurz ruského rublu vůči euru a dolaru v roce 2014.

Díky slabší domácí měně se také zvyšují rublové příjmy z vývozu ropy a zemního plynu, které jsou denominované v amerických dolarech. Z toho má radost hlavně státní pokladna, jejíž letošní příjmy zvýšil slabší rubl do května o 0,8 procenta HDP (mimochodem, v tomto světle se nabízí otázka, jaké by to bylo, kdyby se Rusko zbavilo „ohavného“ dolaru a prodávalo své energetické suroviny přímo za rubly).

Rusko však importuje velké množství spotřebního zboží a potravin a slabý rubl roztáčí inflaci. Od ledna vzrostla z 6,1 na červnových 7,8 procenta (oproti stejnému období loňského roku), a jak se ceny přizpůsobují slabšímu rublu, bude růst asi i nadále. Původně se přitom očekávala inflace na úrovni 6,5 procenta. Centrální banka se jí snaží čelit zvýšením úrokových sazeb: nejprve zvedla hlavní úrokové sazby o dva procentní body na 7,5 procenta, předminulý týden pak přišlo další půlprocentní zvýšení.

Odhady růstu ruského HDP pro tento rok se pohybují mezi půl procentem a nulou (před krizí se mluvilo o růstu o až 2,4 procenta). Podle odhadů Evropské komise by sankce mohly ruskou ekonomiku připravit o 23 miliard eur neboli 1,5 procenta HDP. V roce 2015 by to mohlo být dokonce 75 miliard eur, tedy 4,8 procenta ruského HDP.

Někteří analytici, například z Deutsche Bank, i proto zcela nevylučují, že eskalace konfliktu se Západem by mohla vyústit v propad, který by svými rozměry připomínal krizi roku 2009 nebo 1998, kdy ruská ekonomika během jednoho roku ztratila 7,8, respektive 5,4 procenta výkonu. Na rozdíl od těchto krizí je ale dnešní situace pro Rusko příznivější – cena ropy je vysoko a země disponuje značnými devizovými rezervami.

Ruské akciové indexy RTSI a MICEX v roce 2014.

Nejistá situace se projevuje i na hodnotě ruských akcií. Koncem května, a zejména pak v červnu, kdy se oba dva hlavní ruské akciové indexy RTSI a MICEX vrátily na hodnoty z počátku roku, to opět vypadalo na zklidnění. Od sestřelení malajského boeingu do minulého pátku ovšem opět ztratily přes deset, respektive 6,5 procenta.

Zásah, potopeno?

Nejvíce vrásek na čele nyní kremelským stratégům působí financování některých ruských společností. V souladu se stoupajícími sazbami centrální banky rostou v Moskvě úrokové míry pro podniky. Základní úroková sazba pro banky stoupla ze sedmi procent na konci února na deset procent v květnu. Úroková míra na státní dluhopisy za stejnou dobu poskočila o jeden a půl procentního bodu na 9,5 procenta. Podle květnové analýzy Deutsche Bank by ruské podniky měly v tomto roce splatit dluhy ve výši přibližně 200 miliard dolarů (existují i nižší odhady, například 100 až 150 miliard dolarů v následujícím roce až roce a půl).

Řada z těchto dluhů bude muset být refinancována a je otázka, na kolik to přijde. Kapitálu je málo a některé, zejména finanční společnosti začínají být pomalu vytlačovány ze západních kapitálových trhů. V minulém roce si podle agentury Reuters jen ruské veřejně obchodované společnosti pouze na trzích EU vypůjčily 21 miliard dolarů.

Určitou možností by bylo část dluhů refinancovat nebo rovnou splatit pomocí již zmíněných devizových rezerv, které stále činí okolo 450 miliard dolarů. Případně využít ropné fondy anebo přímo státní rozpočet. Rusko by se také mohlo pokusit zajistit si potřebné finance na jiných trzích, například v Číně. Těžko se tak ale stane za podobně výhodných podmínek jako na západních trzích, které patří k nejlikvidnějším na světě.

Vedle sektoru finančního, jakési páteři moderní ekonomiky, by přímo mohly být zasaženy dva další – obrana a ropa. Například Američané jsou vůči ruským zbrojařům daleko přísnější než vůči tamním bankám a obchody s nimi zakázali úplně. Další ranou může být zákaz dovozu některých důležitých komponent (v rámci embarga na vývoz zboží takzvaného dvojího využití).

Úplný zákaz zbrojních vývozů do Ruska ruské zbrojaře, na rozdíl od ruské armády, příliš trápit nemusí. Spíše naopak – mohou se pokusit obsadit uvolněné pozice na trhu. Bez potřebných součástek, nejen ze Západu, ale zejména z Ukrajiny, to však bude běh na dlouhou trať a neobejde se bez velkých nákladů. Putin se již nechal slyšet, že stát zbrojařům pomůže, ale ani jeho pokladna není bezedná.

Co se týče ropného průmyslu, jde zejména o zákaz vývozu vyspělých technologií potřebných pro těžbu na dalekém severu, na šelfových mořích a břidličných nalezištích. Tyto restrikce se neodrazí na ruské produkci ropy bezprostředně, půjde spíše o její dlouhodobé oslabení. Okamžitý výpadek ruské produkce a v jeho důsledku vyšší cenu ropy by si Západ nemohl sám dovolit.

Konec v nedohlednu

Krátkodobě tedy může Rusko současné sankce makro ekonomicky ustát. Pro Putinův režim mohou být ale nepříjemné dlouhodobé následky. Konec současného napětí se na obzoru nerýsuje, takže předpovídat dopady na ruskou ekonomiku je značně obtížné. Dejme proto raději slovo Sergeji Pjatěnkovi, řediteli moskevské ekonomické a právnické školy FBK, který pro moskevský deník Kommersant vyjmenoval několik „faktorů, které jsou schopny zajistit (Rusku) značný hospodářský růst“.

U každého faktoru malé zamyšlení, jak ho ovlivní vyostření ekonomických sankcí ze strany Západu:

Finanční sektor: V posledních letech se bouřlivě rozvíjí a mohl by přispět k růstu ekonomiky a její modernizaci.
Je otázka, jestli první, co západní sankce naruší, nebude právě ruský finanční systém. Jeho rozvoj při vyloučení ze západních trhů ani zdaleka nebude tak bouřlivý jako dosud.

Orientace na východní Asii: Rusko by se postupně mohlo zbavit přílišné hospodářské závislosti na Evropské unii a v tomto směru již podniká řadu kroků (nejznámější je nedávná dohoda o dodávkách plynu do Číny).
Sankce tento proces ještě urychlí. Rusko ovšem nemusí najít na Východě rychle adekvátní náhradu za Západ; a přílišná závislost na čínském trhu nemusí být z dlouhodobého strategického hlediska také žádná výhra.

Patriotismus a optimismus ve společnosti: Současné zahraničněpolitické dobrodružství sjednocuje ruský národ a současně by mohlo posílit pozitivní vztah Rusů ke své vlasti („Rusko je opět velké“). Mohl by tak vzniknout jakýsi pozitivní „příběh“, který nahradí současnou kritiku ekonomiky a potažmo celé země, kterou mnoho Rusů sdílí.
K tomu samozřejmě dojít může, ale je otázka, nakolik může „pozitivní příběh“ změnit tvrdá fakta. A také jak dlouho Rusům nové nadšení z velké matičky Rusi vydrží.

Posílení pracovní etiky: Rusové musejí pochopit, že jen tvrdou prací se lze dobrat úspěchu.
Zde současné sankce nebudou pravděpodobně hrát žádnou roli.

Vlastní ekonomický model: Rusko by se mělo spoléhat na své silné stránky, ne tedy například na výrobu technologicky méně náročných masových produktů (na to stále máme Čínu). Rusko by se mělo soustředit na kreativní odvětví, případně na masovou produkci s odpovídajícími rozměry (tedy nic, kde jsou potřeba miliony pracovníků a desetitisíce manažerů, kteří jsou schopni kontrolovat kvalitu odvedené práce).
Není úplně jasné, jaký ekonomický model má Pjatěnko konkrétně na mysli. Ona často vzývaná „inovativní ekonomika“ ale potřebuje dvě věci: tvůrčí svobodu pro její nositele (nejen ekonomickou, ale i intelektuální) a dobře nastavené konkurenční prostředí, aby se prosadily jen ty nejlepší nápady.

Odklon od Západu, a částečně od celé globální ekonomiky, situaci zhorší. Jednak se Rusko začíná myšlenkově uzavírat, radikalizovat, a prostor pro jinak smýšlející občany se zužuje. Dále v ruské ekonomice ani zdaleka nepanuje tak silná konkurence, aby plně nahradila konkurenční tlak, který na ruskou ekonomiku vytváří její zapojení do světové ekonomiky.

Inovace a lidský kapitál: Rusko se musí soustředit na své školství a rozvoj svého lidského kapitálu, což úzce souvisí s předchozím bodem.
Odklon od Západu tomuto cíli jen stěží pomůže. Konflikt se Západem také může odvést pozornost ruských politiků od nutných reforem.

Ruská produkce místo dovozů: Určitým střednědobým opatřením má být co nejrychlejší nahrazení západních dovozů ruskou produkcí.
I zde existuje několik háčků. V první řadě není jasné, proč by se to mělo povést zrovna nyní – o tom, že by se Rusko mělo méně spoléhat na ropu a zemní plyn, jeho představitelé mluví už desetiletí, a zatím se nic nestalo. Situace se spíše horšila, a to i v době, kdy by se na případném vybudování nových výrobních kapacit jistě rády podílely i západní firmy s odpovídajícím kapitálem, technologií a know-how. Kdyby se to jen vyplatilo…

Dosavadní reakce ruské vlády na sankce navíc tuto snahu podřezává a život se podnikatelům v Rusku ještě zhorší. Připravují se vyšší daně – mluví se o navýšení DPH a možná i daní z příjmů. Nově má být zavedena daň z prodeje, jako kdyby DPH byla málo. Vyšší daně ale hlavně povedou k vyšším cenám. Už jsme viděli, jak centrální banka v oprávněném strachu z inflace zvyšuje úrokové míry. Dražší půjčky ale renesanci ruské výroby nastartují těžko.

Elita (potichu) vře

Mimo naši pozornost by neměla zůstat nálada v ruské společnosti, respektive politické a ekonomické elitě. Podle aktuálního průzkumu z dílny moskevského analytického centra Levanda si ruské obyvatelstvo ze sankcí zatím mnoho nedělá. Jen desetina respondentů uvedla, že ji „velmi znepokojují“. Naopak 61 procent dotázaných neznepokojují vůbec nebo jen lehce. Současně si většina myslí, že se sankce týkají jen úzkého kruhu lidí, kteří zodpovídají za ruskou politiku vůči Ukrajině. Jen třetina věří, že sankce postihují také široké vrstvy obyvatelstva. Nicméně v květnu si toto myslela jen čtvrtina, takže poznání o plošném dopadu sankcí nabírá na síle.

Výzkumníci z Levandy také upozorňují, že u ruské populace není představa o dopadu sankcí zatím jasná, což přisuzují nedostatečné debatě v tamních médiích. Mimochodem, tři z pěti dotázaných si stále myslí, že by si Rusko mělo současné vztahy se Západem udržet, nebo dokonce rozvíjet.

Političtí představitelé jsou alespoň navenek zajedno. Sankcím se vysmívají (i když jejich jednání často svědčí o opaku), upozorňují na to, že v době SSSR to bylo daleko horší (jako by se časy nezměnily), anebo na bumerangový efekt sankcí (sám Putin). Množí se ale signály, že pod povrchem to v ruské elitě začíná vřít. Podle německé výzvědné služby se objevují trhliny v mocenské elitě, zejména pak tradiční rozpory mezi zastánci tvrdé linie a liberály.

Ruský politolog Igor Bunin mluví rovnou o tom, že hospodářská elita země „je jednoduše v panice“. Těžko se jí může líbit, že zatímco podle agentury Bloomberg si 64 nejbohatších Američanů od začátku roku připsalo v průměru miliardu dolarů navíc, 19 nejbohatších Rusů podobnou částku v průměru ztratilo.

Nikdo se ale zatím neodvážil projevit nesouhlas veřejně, protože reakce režimu by mohla být drtivá. Jedinou výjimkou je bývalý ministr financí Alexej Kudrin, který má ovšem patrně velmi dobrý vztah s Putinem, a ledacos mu tak projde. Ten přiznal problémy vyplývající ze sankcí, když upozornil, že by Rusko kvůli nim mohlo přijít o pětinu svých příjmů.

Co čeká Evropu

Ekonomické sankce často poškodí také země, které je uvalily. Buďto jde o přímé sebe poškození, nebo o ztráty v důsledku odvetných opatření. Rusko nejprve tradičně ze zdravotních důvodů přerušilo dovoz některých zemědělských produktů, například jablek z Polska. Pak se nechalo ústy ministra zahraničí Sergeje Lavrova slyšet, že nepropadne hysterii a na ránu neodpoví ránou, protože „to není důstojné velké země“. A minulou středu přišlo omezení zemědělských importů ze zemí, které na Moskvu uvalily sankce (Rusko asi přestalo být „velkou zemí“). Podrobnosti ještě nejsou na stole, ale ruská vláda těžko splní požadavek, aby „antisankce“ nepoškodily ruského spotřebitele. I jen částečné omezení povede k vyšší inflaci, a to bezprostředně v peněženkách obyčejných Rusů, protože země má dovážet až 53 procent veškerých potravin.

Až se bumerang sankcí vrátí z Ruska...

Otázkou tedy je, zda Rusko disponuje pákami, které by na Západ mohlo použít, aniž by více nepoškodilo samo sebe. Zatím jediným opatřením, které na hospodářském poli jako přímou odvetu přijalo, bylo, aby karetní platební systémy deponovaly určité prostředky u centrální banky. Z těchto prostředků by se pak platily pokuty a náhrady, kdyby platební systém pozastavil transakce s ruskými bankami.

To právě v důsledku amerických sankcí udělaly společnosti Visa a MasterCard. Zamýšlený depozit by v případě těchto dvou systémů mohl být ohromný – okolo tří miliard dolarů. Nakonec ale ruská vláda své požadavky zmírnila a obě společnosti patrně v Rusku zůstanou. Paradoxně může skončit platební systém ORS, jenž je sice čistě ruský (vše se zpracovává v Rusku apod.), kontroluje ho ale francouzská Société Générale.

Existují tři kanály, kterými sankce proti Rusku mohou zasáhnout samotnou Evropskou unii.

Pohledávky za ruskými subjekty: horší ekonomická situace v Rusku povede ke zhoršení kvality tamních aktiv, jejichž část drží evropské subjekty. Například francouzské banky měly ve třetím kvartálu loňského roku pohledávky za Ruskem ve výši 50,9 miliardy dolarů. To není zanedbatelná částka, ale ve srovnání s celkovými aktivy tamních bank se jedná o zlomek – pouhou polovinu procenta. Následující tabulka, převzatá ze zprávy Deutsche Bank z letošního března, ukazuje, že nejvyššího podílu v tomto ohledu dosahuje Rakousko.

Nebezpečí se neskrývá ani tak v celkové výši pohledávek jako v tom, že většina z nich bude koncentrována v rukou pouze několika subjektů. Při výrazném zhoršení jejich kvality by se problémy mohly kaskádovitě rozšířit v celém sektoru. Další hrozbou, zatím poměrně nepravděpodobnou, by bylo úplné odmítnutí ruskými subjekty honorovat své závazky. V tomto případě by se do hry dostala velká část oněch „ostatních potenciálních pohledávek“ ve třetím sloupci, která je z velké části patrně tvořena kontrakty CDS (credit-default-swap, v principu pojištění proti nesplacení dluhu). To by postihlo zejména americké instituce.

Export zboží a služeb do Ruska: ať už v důsledku obchodních restrikcí z jedné ze znesvářených stran, nebo v důsledku stagnující ruské ekonomiky klesnou vývozy do Ruska. V některých odvětvích, například automobilovém průmyslu, ostatně zlaté časy skončily na východě už vloni, když výrazně poklesly celkové prodeje aut. Vývozy do Ruska se rovněž propadly, v případě EU o tři procenta a v případě Německa o téměř pět procent (podobně i české vývozy). Následující tabulka ukazuje, že nejvíce zranitelné jsou v tomto ohledu pobaltské státy a Finsko a z velkých zemí Polsko a Německo.

Ani zde se ale nemusí jednat o nepřekonatelný problém. Vezměme si Německo, jehož závislost na vývozech do Ruska je násobena skutečností, že vývozy obecně tvoří značnou součást jeho hospodářského výkonu (na rozdíl od Itálie či Francie). Konkrétně jsou vývozy do Ruska zodpovědné za asi 1,5 procenta německého HDP. Analytici Deutsche Bank spočítali, že aby vývozy klesly o 30 procent, musela by se ruská ekonomika propadnout o téměř devět procent. I kdyby tento zatím nepříliš pravděpodobný scénář nastal, přišlo by Německo o půl procenta hospodářského růstu. Letos počítá s 1,5 procenta, takže rána by byla nepříjemná, nikoli však zdrcující. Do recese by německou ekonomiku mohl poslat teprve úplný výpadek exportu do Ruska.

Evropská komise odhaduje ztrátu pro celou EU v důsledku nejnovějších sankcí na 40 miliard eur (0,3 procenta HDP), což je mimochodem v absolutních číslech více, než je odhadovaná ruská ztráta. V roce 2015 by ztráta měla narůst na 50 miliard eur (0,4 procenta HDP).

Německý průmysl byl nejprve proti sankcím a mimo jiné upozorňoval, že na exportech do Ruska závisí 25 tisíc pracovních míst (nepřímo až 300 tisíc). Nejistota okolo situace na Východě se odrazila též v horší náladě mezi německými podnikateli. Minulý týden ale došlo k významnému posunu, když se Východní výbor německého hospodářství postavil na stranu sankcí. Jeho předseda Eckhard Cordes prohlásil, že sestřelením malajsijského letounu („akt nehumánnosti“) se situace zcela změnila. Dokonce dodal, že „pokud (Putin) nemá žádný vliv na separatisty, musí si ho zjednat“.

Energetické dodávky: největší pákou, kterou Kreml může nasadit coby odvetné opatření, jsou dodávky zemního plynu a ropy. Jejich přerušení do Evropy by ale současně představovalo pro Rusko nepřekonatelný problém – ropa a plyn odpovídají za polovinu příjmů federálního rozpočtu, vytvářejí 70 procent ruských exportních příjmů a jen vývozy těchto dvou surovin do Evropy obstarávají desetinu ruského hospodářského výkonu. Moskva by se mohla pokusit dodávky jen lehce přiškrtit, je ale otázka, zda by to dokázala dobře prodat na papíře. Ruští politici již dlouho upozorňují na to, že jejich země byla spolehlivým dodavatelem i za studené války a od té doby k žádným výpadkům nedošlo. Alespoň vůči západoevropským odběratelům tomu lze věřit. Špatně vyargumentované přerušení by tuto pověst nenávratně zničilo.

Určitou možností by bylo přerušit alespoň dodávky zemního plynu přes Ukrajinu, což by se obhajovalo lépe (například tím, že Ukrajinci neoprávněně odebírají plyn určený pro EU). Řada analytiků už se touto možností zabývala a výsledky jejich analýz ukazují, že tento výpadek by Evropa ještě jakž takž ustála, ačkoli situace v některých východoevropských zemích by byla dost napjatá.

Zatím jediné, co na tomto poli z ruské strany zaznělo, bylo upozornění, že současné evropské sankce na poli energetiky jsou „nepromyšleným, nezodpovědným krokem, který nevyhnutelně povede k růstu cen na evropském energetickém trhu“. Ruské ministerstvo zahraničí se ve svém komentáři k sankcím z minulé středy omezilo jen na tuto větu, takže není jasné, o dodávky které energetické suroviny by se mohlo jednat, pro koho by byly určeny a co má být důvodem jejich vyšších cen (ruské rozhodnutí, nebo důsledek nižší těžby ruské ropy za několik let?).

A co by se stalo, kdyby se Rusové rozhodli přerušit veškeré energetické dodávky do Evropy? Tady už těžko odhadovat cokoli, protože by to s nejvyšší pravděpodobností vedlo ke spirále dalších opatření a protiopatření. Ceny energetických surovin by určitě poskočily, v důsledku ekonomického propadu by asi padlo několik evropských vlád a v Rusku by možná skončil jeden režim.