Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Sabotáž: Časované bomby v produktech, které kupujeme

USA

  9:24

Je to jen zákon schválnosti, že tiskárna nebo pračka přestanou často fungovat krátce po vypršení záruky? Není.

foto: ©ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Také vás občas napadne, zda spotřební zboží nemá „naprogramované“ datum rozkladu? Anebo je to pouze zákon schválnosti, že tiskárna nebo pračka přestanou často fungovat krátce po vypršení záruky? Na tyto otázky se v uplynulých měsících pokusila najít odpověď německá strana Svaz 90/Zelení. Výsledek? Závěr víc než stostránkové studie okomentovala mluvčí strany Dorothea Steinerová: „Je to sviňárna.“

Ukázalo se totiž, že z takzvaného plánovaného zastarávání se stala běžná praxe, jejímž prostřednictvím velké koncerny maximalizují své obraty. „Plánované zastarávání je dnes všudypřítomné. Součástky jsou často funkčně poddimenzované, předčasně se opotřebovávají anebo rovnou způsobují v podstatě načasovanou poruchu. Z prodeje záměrně nekvalitně vyrobeného zboží se stal masový fenomén,“ říká Stefan Schridde, jeden z autorů studie.

Dle něj má plánované zastarávání širokou škálu podob:

  • kovové součástky se vyměňují za umělohmotné;
  • přístroje jako například notebooky se vyrábějí tak, aby nebylo možné se do nich dostat;
  • baterie jsou často pevnou součástí produktu a nelze je vyměnit;
  • vyvíjí se příslušenství, které je kompatibilní jen s některými modely;
  • a tak dále a tak dále...

Nejextrémnějším případem je, když firma rovnou naprogramuje do svých výrobků přesnou délku životnosti. Běžně to dnes zřejmě dělají někteří výrobci paměťových karet pro fotoaparáty nebo telefony: překročí-li majitel určitou kvótu, karta se stane nepoužitelnou. Podobně to prý funguje například i u řady kávovarů, které po určitém počtu káv jednoduše přestanou fungovat a majiteli dají najevo, že je čas na údržbu.

Totéž platí pro tiskárny: některé byly nastaveny tak, aby po určitém počtu vytištěných stránek přestaly tisknout. Konkrétně studie uvádí případ náplně do laserové tiskárny: její zabudované počítadlo zapříčinilo, že tiskárna již po patnácti tisících vytisknutých stránkách hlásila, že je nutno náplň vyměnit. Schriddemu a jeho kolegům se podařilo počítadlo třikrát přetočit a bez problémů tak vytisknout padesát tisíc dalších stránek...

A kam pak s tím vším?

O zatím největší mediální skandál se v tomto smyslu počátkem 21. století postarala společnost Apple. Kalifornský gigant své mp3 přehrávače iPod sestrojil tak, aby nebylo možné vyměnit baterii, jejíž životnost navíc v Palo Altu uměle omezili na 18 měsíců. V roce 2003 následovala v USA hromadná žaloba, jež vyvrcholila mimosoudním vyrovnáním: Apple musel slíbit, že baterie bezplatně vymění a zároveň prodlouží záruku z osmnácti měsíců na dva roky.

Ostatně společnost Apple je v německé studii zmíněna hned několikrát. Mimo jiné proto, že se její přístroje vyznačují speciálními šroubky, takže se k vnitřnostem produktů dostanou pouze majitelé specifického nářadí – tedy Applem autorizovaní opraváři. (V případě „appláckých“ notebooků je to ještě o něco složitější, tam jsou jednotlivé součástky dokonce rovnou slepené.)

Cena součástky, jež by životnost produktu prodloužila až o celou dekádu, se od ceny běžně používaných komponent nelišila ani o jeden eurocentZa velký podfuk naší doby Schridde považuje rovněž nejrůznější čachry s elektrolytickými kondenzátory, které v podstatě patří k nejdůležitějším součástkám elektronických spotřebičů. „U řady produktů, jakými jsou například televize, DVD přehrávače, počítače a podobně, se nám podařilo prokázat, že byly zřejmě záměrně vestavěny kondenzátory, kvůli nimž se životnost spotřebičů zkrátila o pět až deset let,“ píše expert ve studii. A dodává, že to rozhodně není otázka ceny, jak by se někdo mohl domnívat: cena součástky, jež by životnost produktu prodloužila až o celou dekádu, se totiž od ceny běžně používaných komponent nelišila ani o jeden eurocent!

Elektronika však rozhodně není jediným spotřebním zbožím, které studie zmiňuje. Najdete v ní také:

  • podrážky z nekvalitní gumy, jež se předčasně ošoupávají, a jsou navíc k botě přilepeny tak, aby nebylo možné je vyměnit;
  • spirálovité umělohmotné zipy, které předčasně vypoví službu;
  • anebo bavlnu s tak krátkými vlákny, že textilie z ní vyrobené vydrží sotva pár měsíců.

„Příklady z expertízy ukazují, že plánované anebo alespoň tolerované předčasné zastarávání je všudypřítomné. Baterie, které nelze vyměnit, slepené kryty anebo cíleně vestavěné slabiny to jasně dosvědčují. Je to prasárna,“ míní mluvčí německých Zelených Dorothea Steinerová. Dle ní tak nevznikají pouze obrovské náklady spotřebitelům, ale rovněž gigantické hory odpadků, ze kterých se co nevidět vyklube fatální problém pro životní prostředí a nakonec i zdraví nás všech.

Vlastně nic nového

Nutno podotknout, že plánované zastarávání není výmyslem 21. století, ale v určitých formách existuje již přes sto let. Klasickým příkladem pro systematické zkracování životnosti produktů je dnes již legendární žárovkový kartel Phoebus z roku 1924.

Tehdy se přední výrobci žárovek, mezi něž patřily například i společnosti Philips, Osram, General Electric Company a Compagnie des Lampes, dohodli, že unisono zkrátí životnost svých produktů z 2500 na 1000 hodin. Kartel prokazatelně existoval až do roku 1942, kdy americká vláda General Electric a další zažalovala kvůli nekalé soutěži.

Poprvé se však tento fenomén objevil již počátkem 20. let 19. století. Tehdejším neomezeným vládcem automobilového průmyslu byl Henry Ford, známý zastánce kvality, pro kterého integrita produktu vždy stála na prvním místě před úspěchy a zisky. Se svým Modelem T, který byl dostupný jen v černém provedení, opanoval 61 procent amerického trhu.

Fordovým hlavním konkurentem byla společnost General Motors (GM), do jejíhož vedení se dostal špičkový manažer Alfred Sloan, který si z Massachusettského technického institutu odnesl zcela odlišný pohled na věc. Pod jeho taktovkou začalo GM sázet spíš na design, chytrý marketing a krátké životní cykly produktů. „Naším hlavním poslání je urychlit zastarávání,“ prohlásil tehdy Sloan a tlačil zaměstnance GM k tomu, aby cíleně zkracovali „trvanlivost“ produktů společnosti.

Během několika málo let Sloan udělal z dopravního prostředku lifestylový produkt, jenž se řídil módními trendy spíš než volantemBěhem několika málo let Sloan udělal z dopravního prostředku lifestylový produkt, jenž se spíš než volantem řídil módními trendy. Nová strategie se vyplatila: tržní podíl společnosti Ford klesl z šedesáti na třicet procent a produkce kdysi veleúspěšného a dle slov některých pamětníků téměř nerozbitného Modelu T byla v roce 1927 zastavena.

Sloan se tak stal jedním z tvůrců strategie, jež od chvíle svého zrození ztrestala každého podnikatele, který by chtěl snad jen pomyslet na výrobu kvalitních produktů. Novou taktiku následně zavedl rovněž jeden z největších světových koncernů v oblasti chemické výroby – DuPont. Nejprve odstartoval revoluci, když vynalezl nylonové punčocháče, a následně ji sám „sabotoval“ tím, že do nylonek přimíchával chemické látky, které výrazně zkracovaly jejich životnost.

Sázka na produkty s jepičím životem se posléze stala natolik populární, že v roce 1958 jeden z nejznámějších průmyslových designérů Brooks Stevens prohlásil: „Naše celá ekonomika je postavena na plánovaném zastarávání a každý, kdo dokáže číst bez toho, aby při tom hýbal rty, by to už měl vědět. Děláme to z toho nejzdravějšího důvodu: abychom vydělali peníze.“

Fatální dopady 

Tento způsob podnikání však dle Nicole Maischové, která je v německé straně Svaz 90/Zelení zodpovědná za politiku týkající se přímo spotřebitelů, vede do slepé uličky jak z ekonomického, tak z ekologického hlediska.

Celková spotřeba německých domácností v roce 2012 činila 1442 miliard eur. A studie odhaduje, že plánované zastarávání ovlivňuje sedm procent všech výdajů, což odpovídá 101 miliardám eur. Jinými slovy, Němci za rok utratí o sto miliard eur víc, než by museli, protože životnost velké spousty produktů byla uměle redukována.

Jen pro srovnání: za pohonné hmoty německé domácnosti ročně zaplatí 56 miliard, za energii 98 miliard a za potraviny 130 miliard eur.

Jinými slovy, Němci za rok utratí o sto miliard eur víc, než by museli, protože životnost velké spousty produktů byla uměle redukovánaTo ale zdaleka není jediný problém. Na základě stejné domněnky totiž analýza dospívá k závěru, že vlivem předčasného zastarávání vznikne navíc 9,6 milionu tun odpadků, tedy 120 kilogramů na jednoho německého občana ročně.

„Nutně potřebujeme jasné předpisy k výměně jednotlivých součástek, vždy musí být dána možnost produkty opravit, a zároveň je nezbytně nutné přepracovat zákony týkající se odpovědnosti prodávajícího za vady,“ reagovala Maischová na čísla zveřejněná ve studii. Němečtí Zelení proto nyníi navrhují změny jak na společenské, tak na politické úrovni.

Co nevidět by měl například vzniknut nezávislý institut, který sestaví jakýsi etický kodex obchodního chování, bude mít na starosti informovanost spotřebitelů a také shromažďování nejrůznější návodů, plánů a podobně. Na půdě Německého spolkového sněmu se pak Zelení budou snažit prosadit změny již existujících zákonů, týkajících se například záruky, součástek spotřebičů, správného označování produktů či likvidace elektronického odpadu.

Spoluautor zmiňované studie Schridde se vydal vlastní cestou. Založil web, jehož prostřednictvím se uživatelé mohou navzájem o plánovaném zastarávání informovat. Jeho jméno zní: Šmejd? Ne, Děkuji!