Běloruské volby, které se uskutečnily před několika dny, opět potvrdily, že prezident Alexandr Lukašenko ve své zemi za uplynulých 18 let dokonale spálil a „zabetonoval“ politické pole. Nadarmo se voleb účastnily opoziční strany, do parlamentu se nedostal ani jeden jejich kandidát.
O tom, jak systematickou práci Lukašenko odvedl, svědčí, že obyvatelstvo, které se upíná k sociálním jistotám, tuto situaci bez hlasitějších projevů odporu přijalo. A tentokrát nevyšla do ulic už ani opozice. Místo toho se opoziční tábory zabývaly pouze sebou navzájem, čímž jen ještě víc oslabovaly svůj již tak nepříliš významný společenský vliv.
K nedávným parlamentním volbám v Bělorusku jsme již publikovali článek: Bělorusové nechtějí revoluci! Raději volili bezpečí pod Lukašenkem.
Jedna část opozice se rozhodla voleb zúčastnit, další je z principu bojkotovala, zatímco hned několik sil z tábora váhavců na poslední chvíli couvlo. Stejně jako Evropa i oni bezradně rozhazují rukama, když se konfrontují s hořkou skutečností, že se jim v blízké budoucnosti jen stěží podaří zbavit Lukašenka, který zemi vládne již téměř 20 let. A k tomu, aby se tato pole opět zazelenala a rozzářila barvami, bude muset uplynout ještě hodně času a potřeba uzavřít mnoho jen těžko „skousnutelných“ kompromisů.
S tímto hodnocením situace z pohledu vnějšího pozorovatele se v podstatě shoduje i jedna z emblematických postav místní opozice, jeden ze zakladatelů a bývalý předseda Běloruské lidové fronty Vincuk Vjačorka (51).
Nikoli volby, ale hlasování
„Podíváme-li se zblízka na politické jevy, které se v Bělorusku odehrávají, budeme si muset zvyknout na to, že tu často známá slova znamenají něco docela jiného. Nejinak je tomu také s parlamentními volbami,“ shrnuje trpce opoziční politik. Podle Vjačorky v zemi už od roku 1994 nelze mluvit o volbách, ale o hlasování. Režim opozici znemožňuje přístup do volebních komisí a během pět dnů trvajícího, takzvaného předtermínového hlasování zůstávají urny celou noc bez dozoru.
Na vrcholu mocenské vertikály je Alexandr Lukašenko, který má vše a všechny pod kontrolou
Jak velký prostor se nabízí pro manipulaci, svědčí, že této možnosti nyní využilo zhruba 20 procent voličů. Po tom všem už ani příliš nepřekvapí, že dokonce pozorovatelé mohou počítání hlasů sledovat jen zdálky. Tato praxe Vjačorkovi v mnoha ohledech připomíná časy komunismu. Vzpomíná, jak mu bylo v roce 1994, kdy ještě mělo smysl účastnit se kampaně, týden před samotnými volbami důvěrně sděleno, s jakým výsledkem skončí. No a věřte tomu, nebo ne, skutečně mu poté napočítali přesně tolik hlasů.
Opoziční politik zdůrazňuje, že za šaškárnu je tu možné považovat nejen volby. Váhu a respekt totiž postrádá i samotný parlament. Jako příklad uvádí zánik nezávislosti mocenských institucí, neboť podle změny Ústavy z roku 1996 dostávají „poslanci“ dokonce platy od prezidentské administrativy. I proto parlament pouze mechanicky schvaluje touto administrativou vypracované zákony. S případnými návrhy či stížnostmi se tudíž nikdo neobrací na „svého poslance“ – nadarmo jsou v zemi jednomandátové obvody, lidé kandidáty ani neznají –, ale pokouší se problém řešit přímo prostřednictvím orgánů výkonné moci.
Na vrcholu této mocenské vertikály pak je Alexandr Lukašenko, který má vše a všechny pod kontrolou. A protože takzvané parlamentní volby nemají nic společného s politikou nebo mocí, většinu obyvatel vlastně ani nezajímají. Sami od sebe by lidé snad ani nešli volit, jelikož se však v mnoha případech ke státu nějak pojí jejich existence, mají za to, že je lepší, když se k urnám dostaví.
Uspěje jednotná opozice v roce 2015?
Z hlediska budoucnosti moci jsou důležité výhradně volby prezidentské, proto také, připomíná Vjačorka, mašinerie Lukašenkovy administrativy použila v roce 2010 veškeré prostředky k vyvíjení tlaku. Ani to jí však nepomohlo předejít hospodářskému kolapsu v roce 2011, a s blížícími se dalšími volbami proto byly obzvlášť důležité sliby týkající se různých sociálních výhod i naděje na zvýšení průměrné mzdy na 500 dolarů. Vjačorka má nicméně za to, že obyvatelstvo to všechno přijímá čím dál skeptičtěji.
Z hlediska budoucnosti moci jsou důležité výhradně volby prezidentské, připomíná Vjačorka
Ze vzniku současné situace viní také Západ. Připomíná, že v roce 2008 nastal v politice Evropské unie vůči Bělorusku obrat. Brusel začal udržovat s režimem čím dál intenzivnější kontakty a snažil se Lukašenka přimět, aby alespoň imitoval demokracii. Hlavním cílem EU však prý bylo osvobodit Bělorusko z objetí Moskvy. Podle Vjačorky šlo o chybnou politiku, jež přinesla přesně opačný výsledek, než se čekalo. Jednak režim „zabetonovala“, jednak oslabila hospodářství, v důsledku čehož byl pouze posílen ruský vliv, a navíc rozdělila opozici. Méně zásadoví opoziční představitelé totiž otrocky následovali přibližování Bruselu a lehce se vzdali svých protirežimních postojů. Rozpolcenost pociťoval i průměrný občan, jenž se v moci zmýlil, a tyto nováčky nepodporoval.
Rozdrobenost opozice je dnes faktem, Vjačorka však míní, že to přineslo alespoň tu výhodu, že se tato část politického spektra bude transformovat na základě hodnot. Jak ironicky poznamenává, podobně jako v někdejší NDR se zde vytvořila „kapesní opozice“ režimu, která i nyní vybízela k hlasování. Podle opozičního předáka se ovšem ti, kteří mohou počítat se sympatiemi většiny obyvatel, tohoto podvodu neúčastnili a navzdory odvetným opatřením a zákonnému zákazu vyhlásili bojkot.
Vjačorka zůstává i za této takřka bezvýchodné situace nadále optimistou a domnívá se, že okamžik pravdy nadejde při prezidentských volbách v roce 2015. A ačkoli dnes v Bělorusku nepanuje revoluční nálada, počítá se zostřením společenského napětí a rovněž doufá, že se opozice na rozdíl od svého postupu v roce 2010 tentokrát bude schopná sjednotit.