Ústavní soud vydal nález týkající se sporu mezi ženou a Českou televizí, která měla veřejné instituci zaplatit osm tisíc korun soudní náklad. Vznikl při vymáhání neuhrazených televizních poplatků ve výši 675 korun. Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, který ve věci rozhodl v červnu loňského roku a postavil se na stranou České televize. Kauzou se protu bude Krajský soud v Ostravě zabývat znovu a musí zvážit, zda byly peníze na právníky vynaloženy účelně, a poté rozhodnout o nákladech řízení.
Ponechme stranou konkrétní případ, ke kterému se Ústavní soud vyjadřoval. Jeho nález přináší obecnější ponaučení. Měli by si jej přečíst všichni politici a úředníci, kteří ve státních institucích rozhodují, v jakých případech využijí služeb externích právníků, a kdy se spolehnou na zaměstnance dotyčné organizace.
Ústavní soud mimo jiné konstatoval, a nutno dodat již poněkolikáté, že „tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinnosti z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako účelně vynaložené“.
Rady za statisíce
Na problematiku účelnosti vynaložených peněz za právní služby opakovaně upozorňuje i Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Připomeňme zatím poslední zveřejnění kontrolního závěru, který se týkal této problematiky, a to z poloviny srpna. Kontrola prověřovala výdaje na právní služby za roky 2011 a 2012 na třech ministerstvech. Jen namátkou vyberme některé výhrady NKÚ. Ministerstvo průmyslu a obchodu zaplatilo ve sledovaném období externí advokátní kanceláři za zpracování věcného návrhu zákona 239 tisíc korun, přestože danou problematiku měl na ministerstvu ve své působnosti odbor ekologie, který v té době disponoval 24 zaměstnanci.
Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) si zase nechalo externí advokátní kanceláří zpracovat třístránkové kontrolní stanovisko za celkem 240 tisíc korun. Tentýž resort pak zaplatil 1,1 milionu korun za sepsání směrnice, koncepčních návrhů a metodických materiálů k problematice centralizovaného zadávání veřejných zakázek. A to přesto, že na dvou odborech zabývajících se touto tematikou v té době pracovalo celkem 48 zaměstnanců.
V závěru kontrolní akce NKÚ se píše: „Kontrola potvrdila, že kontrolovaná ministerstva (ministerstvo průmyslu a obchodu, MMR a ministerstvo životního prostředí – pozn. red.) využívají externích právních, poradenských a konzultačních služeb, přestože disponují odbornými útvary zabývajícími se danou problematikou.“ Buďme spravedliví – kdyby NKÚ navštívil jiné úřady, citované konstatování by se pravděpodobně příliš nelišilo.
Najmout si špičkové právníky na složité spory, jako jsou typicky arbitráže, lze považovat za rozumné. Špičkové služby je pak nutné špičkově zaplatit. To ale neplatí pro běžnou agendu, jako je sepisování různých vyjádření, zpracování metodických příruček či řešení bagatelních právních sporů. Pacient s rakovinou se bude snažit vyhledat nejerudovanějšího onkologa, drobné odřeniny si ale každý může obvázat sám.
