S jadernými zbraněmi je to dnes horší než v roce 1983

Podzim 1983. Na utajeném velitelském stanovišti Serpuchov-15 u Moskvy vzniká poplach. Sirény houkají a monitorovací systém hlásí, že z USA bylo na Sovětský svaz (SSSR) vypáleno pět mezikontinentálních balistických střel s jadernými hlavicemi. Je to začátek třetí světové války?

Velitel sovětské směny, podplukovník Stanislav Jevgrafovič Petrov, má pro podobné případy jasné instrukce – okamžitě vyrozumět nadřízené, aby útok opětovali. Rozhodne se ale jinak, čímž zachrání svět.

Kdo si myslí, že jde o děj béčkového akčního filmu, mýlí se. Planeta Země se před 22 lety skutečně ocitla na kraji jaderného inferna. Sovětské přístroje tehdy kvůli technické chybě hlásily, že Moskva (a s ní podstatný kus SSSR) zmizí z povrchu zemského.

Stanislav Petrov, který onoho 26. září náhodou vzal službu za nemocného kolegu, naštěstí zachoval chladnou hlavu a trval na tom, že poplach je falešný. Ukázalo se, že měl pravdu. Díky němu přežily miliardy lidí. Stanislav Petrov byl za své hrdinství v SSSR po zásluze potrestán.

O jeho příběhu dlouho nikdo nevěděl, protože byl přísně utajovaný. Ujal se jej až dánský režisér Peter Anthony, který o Petrovovi natočil velkorysý celovečerní dokument Muž, který zachránil svět. Kombinuje autentické pasáže s hranými a vznikal velmi bolestně skoro deset let. Výsledek ale stojí za to, jak naznačují mimo jiné četná mezinárodní ocenění.

V rozhovoru po pražské premiéře filmu Peter Anthony o jeho hlavním hrdinovi Stanislavu Petrovovi například říká: „Mám pocit, že jsem se Stanislavem strávil více času než se svými prarodiči, než umřeli. Trvalo mi tři nebo čtyři roky, než jsem se dozvěděl, co se stalo s jeho rodinou. To, co ve filmu vypadá, jako by se odehrálo během chvilky, trvalo ve skutečnosti deset let. Rok tam, rok sem. Stanislav je ale také velmi příjemný chlápek.“

ČESKÁ POZICE: Kdy jste se poprvé dozvěděl o Stanislavu Petrovovi a jeho životním osudu?

ANTHONY: Seděl jsem v bytě své tchyně a četl noviny. Na poslední stránce byla zmínka o muži, který zachránil svět před jadernou válkou. Zaujalo mě to. Tomu příběhu jsem zpočátku nevěřil. Hledal jsem dál a na internetu našel o Stanislavovi malou televizní reportáž. Napadlo mě: Do toho musím jít!

Zavolal jsem svému známému, novináři Jakobu Stabergovi, který je dnes mým producentem. Řekli jsme si: „Seženeme nějaké peníze a zajedeme tam!“ Do týdne jsme já, Jakob, švédský fotograf a dánský zvukař vyrazili do Ruska, abychom film natočili.

ČESKÁ POZICE: Dostali jste se ke Stanislavu Petrovovi snadno?

ANTHONY: Ne, bylo pro nás velmi těžké Stanislava najít. Dozvěděl jsem se, že dostane cenu za mír v OSN. Zkoušel jsem kontakty v USA a našel malou organizaci, která mě odkázala na jednoho ruského novináře. Přistáli jsme na letišti a ocitli se s tím chlápkem v autě.

Bylo to fantastické – z ničehož nic totiž začal pít. Stavěli jsme mu každých pět metrů na pivo, abychom mohli pokračovat. Byl stále opilejší a v jednu chvíli mi řekl: „Hej Petere, musíš za mnou přijít domů, prohlídnout si moji sbírku nožů a pistolí. Miluju zbraně.“ Byl zároveň i válečným zpravodajem. Řekl jsem mu, že asi ne.

Jeli jsme dál ke Stanislavovi, a čím více jsme se vzdalovali od centra Moskvy, tím horší bylo okolí. Nebyly tam vyasfaltované cesty, lidé chodili bosi a pili v minus deseti stupních vodku přímo z lahve. Tehdy, před asi deseti lety tam byli lidé velmi, velmi chudí. Od té doby se hodně změnilo, Moskva je dnes úplně jiná.

ČESKÁ POZICE: Do velmi zanedbaného bytu pana Petrova jste se nakonec dostali. Pak ale ještě uplynulo hodně času, než jste film dokončili...

ANTHONY: Neměli jsme žádné peníze. Jakob zavolal svému, asi 18letému mladšímu bráchovi, který studoval medicínu, aby nám půjčil. Bylo velmi těžké sehnat podporu. Jakob zaplatil první část natáčení. Pak jsme potřebovali jet do USA. Zachytit, jak muž, který ve vlastní zemi nikdy nebyl doceněn, v nich najednou najde uznání.

Dostali jsme trochu peněz od jedné dánské televizní stanice, zbytek jsme dali ze svého. Po návratu přišla první větší částka ze Švédska. Začali jsme s hrubým sestřihem, udělali jsme asi pětiminutový šot a díky jeho prezentaci získali další peníze.

ČESKÁ POZICE: Jaké byly ohlasy na film?

ANTHONY: První oficiální promítání bylo na filmovém festivalu ve Woodstocku. Tam jsme soutěžili jako hraný film, nikoli dokument. Nevím proč, ale vyhráli jsme tam jednu, dvě ceny. Najednou jsme zjistili, že spousta diváků náš film miluje. Čím více se promítal, tím víc se šířilo povědomí o něm. Lidé o něm začali mluvit, říkali si, že jej musí vidět.

V Dánsku jsme nabízeli lístky v předprodeji, abychom si byli jistí, že se představení vyprodají. Najednou zmizelo 20 tisíc lístků, což je na Dánsko dost. Normálně by se na takový film prodalo vstupenek asi tisíc. Na tradiční propagaci jsme přitom neměli peníze. Dělali jsme jen telemarketing. Seděli a volali lidem.

ČESKÁ POZICE: Když se hovoří o nejhorších okamžicích studené války, nejčastěji se zmiňuje kubánská raketová krize z roku 1962. Váš film pojednává o roce 1983, o němž se tak často nehovoří. Jaká byla tehdy mezinárodní situace?

ANTHONY: Hrozná. Dnes už se o roce 1983 ví více, ale když jsem se tématem začal zabývat, nebylo to tak. Prakticky nikdo nevěděl o incidentu, při kterém Sověti sestřelili letoun jihokorejských aerolinek a zabili asi 270 lidí. Později vyšlo najevo, že věděli, že stroj nevypadá jako špionážní letoun. Dostali ale instrukci, že ho mají stejně sestřelit.

Americkým prezidentem byl tehdy Ronald Reagan, který byl ve svých projevech velmi agresivní. Řekl například, že by raději viděl své děti umřít než vyrůstat v komunismu. To bylo silné prohlášení i pro ruské lidi. Musím přiznat, že jsem si myslel, že to bylo opačně. Ale pokud si projdete záznamy, nikdy neslyšíte Rusy mluvit stejně drsně jako američtí lídři.

V Sovětském svazu vládl v roce 1983 Jurij Andropov, kterého v naší části světa nikdo neznal. SSSR vedl asi jen rok a půl, byl to starý příslušník KGB (sovětská tajná služba – pozn. red.). V Dánsku jsme Reagana vnímali spíše jako filmovou hvězdu, v Rusku z něho ale byli k smrti vyděšení. Kvůli jeho výrokům si mysleli si, že je skutečně schopný na Sovětský svaz zaútočit, zahájit válku. SSSR nazval říší zla.

Situace byla velmi napjatá, sovětští a američtí lídři byli tvrdí, vůbec spolu nekomunikovali. V září 1983 byl Andropov vážně nemocný, hospitalizován a neměl žádnou moc. Jediní lidé, kteří v tu chvíli mohli rozhodovat, nebyli obyčejní poradci, ale vojáci. A vojenští generálové, i ti američtí, mají jiný způsob myšlení než civilisté. Zaujímají nekompromisní postoje.

ČESKÁ POZICE: Z vašeho filmu je zřejmé, že pan Petrov není vstřícný. Kontakt s novináři nebo dokumentaristy dlouhou dobu odmítal, některé otázky ho přiváděly k zuřivosti. Jak se vám podařilo získat jeho důvěru?

ANTHONY: Trvalo to několik let. Mám pocit, že jsem se Stanislavem strávil více času než se svými prarodiči, než umřeli. Trvalo mi tři nebo čtyři roky, než jsem se dozvěděl, co se stalo s jeho rodinou. To, co ve filmu vypadá, jako by se odehrálo během chvilky, trvalo ve skutečnosti deset let. Rok tam, rok sem. Stanislav je ale také velmi příjemný chlápek.

Když točíte film, ukazujete vždy jen jednu stránku příběhu. Pro mne bylo důležité ukázat tu lidskou. Nechtěl jsem, aby působil jen jako skromný, milý, starý muž, který sedí v židli a vypráví, co se stalo. Nepřiznal by to, ale zlobí se, jak s ním zacházeli. Nemyslí si, že by byl hrdinou, je přesvědčený, že udělal, co musel. Ale to, jak s ním zacházeli, ho zklamalo.

ČESKÁ POZICE: Stali jste se přáteli?

ANTHONY: Ano, ale myslím si, že mě občas i trochu nenáviděl. Je to jako v rodině. Tvrdě jsme spolu pracovali. Jsem přítel, ale zároveň režisér, který z přátelství chce něco vytěžit. Nejsem jen běžný kamarád. Vždy jsem si udržoval malý odstup. Během natáčení jsme vedli dlouhé rozhovory, ale byla i období, kdy jsme spolu vůbec nemluvili. Protože jsme si byli tak blízko, že bychom si začali lézt na nervy.

ČESKÁ POZICE: Uvažoval jste někdy, že to vzdáte?

ANTHONY: Mnohokrát. Vykopl mě ze svého bytu, pak jsem se zase vrátil. Zjistil jsem, že v Rusku jedna věc funguje odlišně od naší společnosti. Poprvé, když nás vyhodil, ho moje překladatelka téměř prosila a moc se omlouvala. A on byl skutečně hrubý. Tak jsem ho poslal do p..., že s ním film dělat nebudu. Řekl jsem mu, že nedovolím, aby se takhle choval. Pak se mi omluvil.

Pochopil jsem, že ruská společnost je velmi machistická. Jako režisér, šéf týmu, jsem Stanislavovi, který byl svým způsobem hvězdou filmu, ukázal, že mám moc. To samé mi došlo i při práci s ruskými herci. Zkoušeli různé podrazy na lidi, kteří byli pod nimi, řvali na ně. Já s nimi ale neměl žádný problém. Jakmile jsem vešel do místnosti, změnilo se to.

Na lidi, s nimiž pracujete, se můžete naštvat. Pro mne to bylo ale i hodně o lásce. Stanislav ve snímku vypadá jako zahořklý, rozzlobený muž. Ale konec vše změní a právě na tom záleží. Nepotkal jsem nikoho, kdo by po filmu neměl Stanislava rád.

ČESKÁ POZICE: Zažil jste na svůj film odlišné reakce v různých zemích?

ANTHONY: Je to všude stejné. To je na lidech tak fantastické – ať přijedu do jakékoli země, pochopí příběh o muži, který zachránil svět a najednou všechno ztratil. Stanislavovi toho hodně odpustíme. Když jsem ho viděl na někoho řvát, věděl jsem, co je za tím. Viděl jsem, že je osamělý, že systém je špatný.

ČESKÁ POZICE: Říkal jste, že jste mohl ukázat jen jednu část příběhu. Byl pan Petrov spokojený, jak jste jeho příběh prezentoval?

ANTHONY: Ještě nevím, film jsem společně s ním ještě neviděl. Doufám, že přijde na filmový festival v Moskvě, kde bychom měli náš film uvádět. Ale uvidíme. Je to starý gentleman, má své dobré a horší dny. Je mu 76 let, někdy se necítí dobře. Závisí to i na ročním období.

ČESKÁ POZICE: Politická konstelace vedla společně s technickou chybou v roce 1983 málem ke globální katastrofě. Myslíte si, že by v podobně vyhrocené situaci mohl nastat takový incident i nyní? Nebo je dnešní technika na takové úrovni, že jsou chyby vyloučené?

ANTHONY: Nemyslím si, že by se to dnes odehrálo stejně, Ruskem s USA komunikuje. S dnešní technologií by se podobná chyba nestala a vlády by si případně zavolaly. Když jsem vyrůstal, měl jsem pocit, že Rusko a USA jsou skoro jako křesťanská společnost a Islámský stát. Tak na sebe byli rozzuření. Skoro jsme si mysleli, že Rusové snědí naše děti. A naopak to bylo stejné. To už tak dnes není.

Mohou se ale objevit jiné technické chyby a bylo by mnohem horší, kdyby nastaly mezi jinými zeměmi. Například mezi Pákistánem a Indií – to bych měl velký strach. Jaderná válka mezi Ruskem a USA ale velkou hrozbou není.

ČESKÁ POZICE: Je tedy dnešní svět bezpečnější nebo nebezpečnější než za studené války?

ANTHONY: Když jsem dospíval, existovaly dvě supervelmoci, které hrály šachy s celým světem. Vyrobily hodně raket a podle doktríny vzájemně zajištěného zničení (MAD) mohly situaci kontrolovat – když ty zabiješ mě, já zabiju tebe a nikdo z toho nic nebude mít.

V devadesátých letech najednou jako velmoc zůstaly jen USA, Rusko bylo mimo hru. NATO je dodnes aliancí zemí, které mají velký jaderný arzenál. Ale jsou tu státy, které nelze kontrolovat. Jak můžeme dohlížet na Severní Koreu, Indii nebo Pákistán? A jak můžeme odstrašit teroristy? Říct jim, že máme spoustu jaderných zbraní, ať na nás neútočí? Tudy cesta nevede. Proto si myslím, že je situace dnes mnohem obtížnější.

ČESKÁ POZICE: V jednom ze silných momentů filmu Stanislav Petrov říká, že je pouze otázkou času, než budou atomové zbraně znovu použity. Souhlasíte s ním?

ANTHONY: Všichni lidé, které jsem potkal, a mají o této problematice nějaké povědomí, jsou přesvědčení, že se to stane. Nemyslí si, že vypukne jaderná válka, ale že může být použita špinavá bomba. A to je hrozivý scénář. Počet obětí by byl řádově nižší, nešlo by o miliardu, ale třeba o půl milionu lidí při jednom útoku.

Obávám se především toho, co by se stalo, kdyby například teroristická skupina odpálila špinavou bombu v Los Angeles, New Yorku nebo San Francisku. Jak by naše část světa reagovala. Viděli jsme, co se stalo po 11. září 2001, kdy zahynuly téměř tři tisíce lidí. Co by se stalo, kdyby zmizel Manhattan, celé centrum New Yorku? To si vůbec nedovedu představit.

ČESKÁ POZICE: V dnešních diskusích o velkých hrozbách se mluví častěji o globálním oteplování či hrozícím nedostatku vody než o jaderných zbraních. Proč?

ANTHONY: Každá lidská bytost se může dostat do deprese, do bodu, kdy už se hrozbami nedokáže nadále zaobírat a musí na ně zapomenout. Mně se to stalo s klimatickou změnou. Řešíte to tak dlouho, až si řeknete, kašlu na to, stejně to neovlivním. To neznamená, že se nebudu chovat ekologicky, ale pořídím si rodinu, najdu práci a začnu přemýšlet o jiných věcech. Měli jsme ekonomickou krizi, v níž se znovu upřela pozornost na práci a peníze, takže jsme na ostatní zapomněli.

Pokud se zeptáte nějakého vědce, jaká je největší hrozba, že by svět mohl být zničen, pravděpodobně odpoví, že jaderné zbraně. Všude dostanete stejnou odpověď. Ale co s tím obyčejní lidé mohou dělat? Musejí to vytěsnit. Lidský mozek je fantastický, pokud se mu něco nelíbí, odfiltruje to. Abychom přežili a mohli jít dál.

Proto můj film mnoho lidí natolik emočně rozrušil. Především je zarazil fakt, že člověk, o kterém nikdy neslyšeli, měl takový velký vliv na životy jejich rodičů a jich samotných. Ale také kvůli jaderným zbraním. Nepotkal jsem nikoho pod 30 let, kdo by se ptal, proč máme jaderné zbraně.

ČESKÁ POZICE: Pro dnešní padesátníky, šedesátníky byl odpor proti atomu velké téma. Proč dnes hraje protijaderné hnutí malou roli?

ANTHONY: Jde to nahoru a dolů. Vrací se to. Tak je to vždycky.

ČESKÁ POZICE: Co po takovém náročném tématu, které jste zpracovával deset let, plánujete?

ANTHONY: Na celovečerní dokumenty je velmi těžké sehnat peníze. Skutečně smekám před lidmi, kteří je natáčejí celý život. Je to opravdu tvrdé. V tuto chvíli pracuji na dvou krátkých filmech. Jeden z nich se týká Sýrie, je to příběh s ženskou hrdinkou. Chtěl jsem ženy dostat trochu více do centra pozornosti.

Na svou zemi Dánsko nejsem momentálně hrdý. Jsme dost bohatí, abychom přijali uprchlíky ze Sýrie. Nemluví se o tom, ale jsme proti, protože jsou to muslimové. To je hlavní důvod, ale říkáme, že si to nemůžeme dovolit. Ti, kteří utíkají, jsou většinou obyčejní lidé, kteří chtějí jen lepší život. Můžou si ale dovolit zaplatit jen jeden lístek. Co udělají? Pošlou muže, aby vydělal peníze a mohl sem přivést rodinu.

Ale co se stane, když se muž nevrátí? Najednou máte všechny ty ženy někde uvízlé. Pokaždé, když se potopí loď, přežije maximálně pár lidí. A tipněte si, kolik z nich jsou ženy a děti. Muži jsou silnější, ženských obětí je hodně. A chci o těchto ženách natočit film.