Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Rypadlo v ložnici aneb Zastaví se to u Litvínova?

  9:32
Prezident Zeman považuje prolomení limitů těžby hnědého uhlí za menší zlo než jejich zachování, tripartita se na žádné z variant v pondělí neshodla a média se plní úvahami, zda limity prolomit, či nikoliv... Vydejme se s Vratislavem Ludvíkem do Podkrušnohoří – a zkusme počítat, aniž bychom podléhali účelovým chimérám.

Místní obyvatelé uspořádali 28. ledna v Horním Jiřetíně na Mostecku shromáždění za zachování limitů těžby spojené se vzpomínkou na obce zbourané kvůli těžbě. foto: ČTK

Všimněte si, prosím, že řekne-li se Podkrušnohoří, nevyvolá toto slovo jednoznačnou reakci; ba snad právě naopak. Nemůžete prostě sčítat plusové či minusové pocity lidí, aby se člověk dobral nějakého cílového „průměrného“ stavu krajiny; někdo vzpomíná, jak byl odtud po válce surově vyhnán jeho dědeček, jiný zase na stěhování do paneláku z rodného domu, za nímž se již tyčilo rypadlo, další však na krásné lyžování či na hezký a intenzivní, leč na dobu lázeňského pobytu omezený románek.

Milovat můžete třeba i průmyslovou krajinu, ale v žádném případě krajinu zničenou a zmrzačenou. Tady bych nejspíše hledal onu mnohočetnost lidského vztahu k Podkrušnohoří.

Hustě osídlená oblast...

Úlitbu své milované filozofii jsem vykonal, tak tedy dále. Možná, že některé z vás překvapí, že Podkrušnohoří bylo odevždy oblastí tuze vodnatou, bažinatou a jezernatou. Hlavně velká, ale mělká jezera byla rozhodující pro vznik uhelných zásob.

Podkrušnohoří bylo odevždy oblastí tuze vodnatou, bažinatou a jezernatou. Hlavně velká, ale mělká jezera byla rozhodující pro vznik uhelných zásob.

Posuneme-li se v čase z dob diluviálních po časy historické, zjistíme, že se tradičně jednalo o hustě osídlenou oblast s rozvinutou strukturou. Ozvěny vodnatého geomorfologického ustrojení krajiny můžeme ještě dnes nalézt v řadě místních názvů: třeba Podmokly, lobkovické Jezeří – a konec konců Most též zpravidla vede přes nějaký tok.

Abych nezačal působit dojmem jakéhosi Děda Vševěda, sděluji spanilému čtenáři, že většinu reálií následně uváděných jsem načerpal ze skvělého a nadmíru čtivého článku pana Zdeňka Stáhlíka, jenž byl pod názvem Proměny Podkrušnohoří publikován v šestém čísle časopisu Vesmír L.P. 1994 (berte to prosím jako můj přípodotek pro ty, kteří mají potřebu získat větší množství podstatně lépe zpracovaných detailů, než poskytuji ve svém příspěvku já).

Zahájení těžby

Pokud stále platí, že středověk skončil koncem 15. století objevením Ameriky (tedy Kolumbovým objevením, které zcela jistě nebylo první), tak někdy v těch časech byla v Podkrušnohoří zahájena těžba uhlí. Začínalo se kdesi u Ústí nad Labem a postupem času se těžba stěhovala dále na západ. Nejednalo se o nic hospodářsky významného; region nabízel daleko více příležitostí jak v zemědělství, tak při rozvoji řemesel.

Většina těžby se po staletí odbývala klasickou metodou podzemního kutání; jen tuze malá množství uhlí byla „kopána“ z povrchu

Královská města byla bohatá a uhlím se nahrazoval nedostatek dřeva pro otop. Většina těžby se po staletí odbývala klasickou metodou podzemního kutání; jen tuze malá množství uhlí byla „kopána“ z povrchu. Počet šachet se měnil hlavně podle toho, zda panovala konjunktura či krize. Zastavme se ještě na počátku 20. století. Málo kvalitní hnědé uhlí nebylo příliš využíváno, a uhelné hornictví v Podkrušnohoří po celou první republiku přinejlepším stagnovalo.

Změnu přineslo až obsazení Sudet v roce 1938, kdy se hnědé uhlí stalo významnou chemickou surovinou pro německý průmysl. Byla postavena první tlaková plynárna s dálkovým plynovodem (abych si ohřál svoji polívčičku), z uhlí byl vyráběn benzin a chemie, která v té době zde již existovala, se monumentálně rozrostla.

„Co s ním?“

Potom válka skončila; z „Hermann Göringswerke“ se staly Stalinovy závody, jejichž vybavení bylo zčásti jako reparace přesunuto Rusy na východ (kde dle mého názoru stále ještě slouží), a po řadě znárodňovacích dekretů Dr. Beneše (abychom byli spravedliví, stejně tak přistupovaly k nacionalizaci těžkého průmyslu a energetiky vlády v řadě mnoha dalších západoevropských zemí) stál stát před nerudovským „co s ním?“

Naštěstí jednoduchá rudá řešení, na která nebylo nutno dlouho čekat, přišla s tezí, že zalijeme chřtány imperialistů mírovou ocelí – a těžký průmysl měl – bez ohledu na nízkou ekonomickou efektivitu – na dlouhá desetiletí budoucnost zajištěnu. Klasická hornická těžba nebyla dostatečně efektivní; nadto ona oblast oplývá zákeřnou pastí v podobě takzvaných „kuřavek“, podzemních kaveren plných zvodnělého tekutého písku. Kde se nějaká při těžbě otevřela, neměli havíři šanci.

S výjimkou plošného bombardování během druhé světové války není v civilizované části Evropy znám případ, kdy by se v zájmu těžby čehokoliv zničilo velké historické město...

Řešením se tak stala náhrada „hornické“ těžby těžbou lomovou – povrchovou. A probudila se tak technologická bestie, která spolykala řadu obcí (jejich počet přesáhl stovku), z historie odstranila třináct zámků, třináct tvrzí, 28 kostelů, dva kláštery a zničila sedmisetletou historii významného a bohatého královského města Mostu.

S výjimkou plošného bombardování během druhé světové války není v civilizované části Evropy znám případ, kdy by se v zájmu těžby čehokoliv zničilo velké historické město. Způsob likvidace popisovat nebudu, práce sovětských filmařů je známa. V podstatě náhodná záchrana mimořádně cenného gotického kostela, za níž byl tehdejší náměstek ministra označen za „pámbíčkáře“, čímž se mu dostalo kariérního sešupu (věřím jistě, že jeho rozhodnutí mu tam nahoře přineslo odčinění alespoň nějakých bolševických vin), umožňuje vidět to poslední, co vedle výletního restaurantu na kopci a jemu přilehlých domků bylo pro budoucnost zachováno z bohatého a výstavného středověkého města...

Třikrát jinak

Tak jsme si trochu započítali, a teď pár obrázků. Copak by to bez nich bylo za povídání, že?

Městys Chabařovice.

Na snímku je městys Chabařovice. Pod jeho ulicemi se nacházejí zásoby nejkvalitnějšího hnědého uhlí (nejméně síry, nízká popelnatost). Přesto obyvatelé Chabařovic spí poctivým klidným spánkem a nebudí se hrůzou, že jim v noci do ložnice nakoukne rypadlo. Důvody jsou dva:

  • v první řadě byly zásoby uhlí pod obcí odepsány, takže právně neexistují,
  • ve druhé řadě měla obec, jíž také hrozilo vystěhování a likvidace, jednotný hlas, mocně podepřený zástupci blízkého Ústí nad Labem, kteří o žádnou těžbu za dvorkem nestáli.

Chabařovičtí tak mají nový velký rybník a naději, že viditelné důsledky povrchové těžby budou v rámci rekultivace území napraveny. Podívejme se teď na další snímek.

Obec Libkovice.

Toto jsou dnešní Libkovice, obec, která zemřela zcela zbytečně na nedostatek dobré vůle, či alespoň na absenci trochy zdravého rozumu. K rozhodnutí o její likvidaci kvůli těžbě došlo ještě před rokem 1989 a nebylo v silách pozdějších vlád toto rozhodnutí změnit. Někteří možná pamatujete na rozjitřené reakce veřejnosti a na naprosto tvrdohlavou politiku firemního vedení. Buldozery tak zvítězily, lidé prohráli a uhlí se tam nikdy těžit nezačalo – a už nezačne. Domy zde nehledejte.

Inu – a třetí obrázek je tím, který je zřejmě nejzajímavější:

Horní Jiřetín a Černice.

Ovšem – jedná se o obce Horní Jiřetín a Černice, které jsou dnes vystaveny existenčnímu riziku. Vláda připomíná chytrou horákyni, lobbisté uhlařů i teplárníků snášejí nové „nevyvratitelné“ argumenty, proč je nutno prolomit těžební limity z roku 1991 a obě obce bez milosti zbourat, čímž by se otevřela cesta směrem k Litvínovu. Pod Chemickými závody je spousta uhlí, jež lze nadto těžit s benefitem „odstraňování starých ekologických zátěží“, a mohly by tudíž přitéci penízky jak od státu, tak třeba z Bruselu, holenkové!

Politici a zájmy občanů...

A zastaví se to u Litvínova – nebo třeba taky ne. A tak jsme svědky prazvláštních jevů, před nimiž bývalá opoziční smlouva či nynější skrytá pravo-levá koalice blednou závistí: uhlobaroni (tedy oni zlí vykořisťovatelé) ruku v ruce s vykořisťovaným dělnictvem, reprezentovaným odbory, tlačí společně na vládu. Marx v hrobě nepochybně silně rotuje.

Jaký je zájem politika – prezidentem počínaje –, hájí-li podnikatelské zájmy několik lidí a pracovní místa pro zhruba 750 lidí!?

Politik je tady od toho, aby reflektoval a hájil zájmy občanů, zejména těch, kteří jej zvolili. Nic nového. Vyvstává však dotaz: jaký je zájem politika – prezidentem počínaje –, hájí-li podnikatelské zájmy několik lidí a pracovní místa pro zhruba 750 lidí!? A to na hrubý úkor většího počtu obyvatel celého městečka a jedné vesnice, kteří sami představují více pracovních příležitostí... Raději nedomýšlet.

Média jsou dnes plná úvah na téma „těžební limity ano či ne“. Jejich obsah se bytostně liší podle toho, kdo tvůrčímu písaři zprávu zadal. Pravdu abys většinou pohledal. Je to ale veřejné téma, a to téma především politické; veřejnost tedy očekává od politiků nějaké to ano, ne či možná. Pokusím se vám tedy nabídnout nějaký přístup – jakkoliv jsem bytostně proti prolamování těžebních limitů a likvidaci historických sídel.

Žádný export!

Kdybych se tedy vrátil zpět na ministerstvo jako energetický náměstek (což již Bohu díky více než dvacet let konat nemusím) a byl by mi uložen úkol nalézt řešení (možné) situace, že současné těžební limity znemožní do budoucna zásobování tepláren severočeským uhlím, dovolil bych si postupovat takto:

1. okruh: Po opravdovém dotěžení uhlí k limitům chybějící uhlí dovézt. Beztak je v současnosti naši těžaři do Německa vyvážejí, tak proč bychom si omezené množství po omezenou dobu nemohli v budoucnu dovážet i my?

2. okruh: Stává-li se uhlí najednou tak vzácným zbožím, měl by být státem (jako majitelem uhelných zásob) vydán okamžitý zákaz jeho exportu. Současně by se měly výrazně zvýšit poplatky za těžbu, takzvané royalties. Výše royalties byla již na počátku devadesátých let u nás stanovena na 1,5 procenta z výnosu těžby.

Naši těžaři převzali doly již otevřené, ale přesto platí dvacetkrát méně, nežli obdobný těžař v Kanadě. Proč to tak je?

Aha – už zase začínám s těmi méně srozumitelnými výrazy. Royalties jsou poplatky, jež platí držitel těžební koncese (třeba na těžbu uhlí) majiteli komodity, jenž těžební koncesi vydal – v našem případě tedy státu. Dnes je zřejmé, že tehdejší politicko-uhelné klany byly úspěšné. Podíváme-li se třeba na Kanadu, potom těžaři platí zpočátku jedno až pět procent z hrubého výnosu, ovšem pouze do té doby, nežli se jim vrátí náklady spojené s průzkumem a přípravou těžby. Poté platí 30 procent z čistých tržeb, nebo pět procent z tržeb hrubých.

Naši těžaři převzali doly již otevřené, ale přesto platí dvacetkrát méně, nežli obdobný těžař v Kanadě. Proč to tak je? Ostatně: neúnosná „níže“ poplatku se stala příčinou nedávných potyček ministra financí Andreje Babiše (chtěl trojnásobný růst) a ministra průmyslu Jana Mládka (maximálně zdvojnásobit). V porovnání s Kanadou, jejíž těžařské aktivity jsou ve srovnání s námi řádově větší, je to slaboučké thé. Ať je to jakkoliv, výše royalties by měla vzrůst alespoň osmkrát. Ihned.

3. okruh: Jako vysoký státní úředník bych garantoval státní energetickou politiku, tudíž bych věděl, že:

  • V České republice se již žádná velká teplárna spalující uhlí nikdy nepostaví (právě tak jako nová uhelná elektrárna).
  • Výkazy spotřeby uhlí v jednotlivých instalacích jsou mi známy; vezměme tedy dobu předpokládané technické životnosti teplárny, její ekonomickou rentabilitu po chystaných evropských změnách ceny a užití emisních povolenek, klesající křivku prodeje tepla (v technických jednotkách), která není způsobena výlučně „globálním oteplováním“ – přestože zčásti taky –, ale technicky nezbytnou revitalizací panelových domů, spojenou s výměnou oken a s celkovým zateplením objektu. Panelová sídliště totiž představují základní oblast odběrů centrálního tepla. Spotřeba tepla na pražském Jižním Městě zatím klesla o jednu třetinu, a to ještě zdaleka nejsou všechny paneláky zatepleny.
  • V české energetice již byl pozvolna nastartován program decentralizace zdrojů.
  • Nezaměstnanost nevzroste. Podle horního zákona má těžař povinnost zahladit stopy po těžbě, však si na to také povinně střádá finance. Podíváte-li se na snímek Horního Jiřetína, myslíte si, že tak obrovské zdevastované území lze sanovat za pět či deset let? Ani náhodou. A pracovníků na řádnou rekultivaci bude potřeba více, nežli je počet propuštěných operátorů rypadel a dopravníkových pásů. Jaký počet lidí zaměstnává řídící a administrativní aparát, nevím.

Vyjde-li vám, že tyto zásoby po zastavení exportu budou stačit, počítali jste správně. Pokud ne, podlehli jste účelové chiméře.

Spočtěme tedy, kolik uhlí bude na zbývající provoz uhelných tepláren opravdu zapotřebí (opravdu to není složitý výpočet a nemá mnoho variant; jedinou obtíží je přiznat si, že obor již nikdy neporoste a bude čím dál tím rychleji klesat – ale to není výlučný problém uhelného teplárenství), spočtěme co nejpravdivěji předpokládanou spotřebu uhlí do konce provozu tepláren, zvyšme ji o pětiprocentní rezervu, porovnejme to s deklarovanými zásobami uhlí před limity těžby; vyjde-li vám, že tyto zásoby po zastavení exportu budou stačit, počítali jste správně. Pokud ne, podlehli jste účelové chiméře.

Když jsem přemýšlel o úvodu svého dnešního příspěvku, vytanula mi na mysl cituplná píseň (cajdák) „Chalóupky pód hórama, co se to stálo s váma…“ Byla to na sklonku třicátých let uplynulého století tklivá připomínka toho, jak české (tedy hezké) chaloupky upadly do spárů Germána. Tož jsem to vrazil aspoň nakonec. Kdyby jen tehdy ti plačící vlastenci tušili, co se na ty chaloupky v budoucnosti chystá...