Lidovky.cz

Ruský plyn do Evropy, obnovitelné zdroje, Německo a sankce USA

  10:31
Výstavba plynovodu Nord Stream II dostala ránu poté, co Senát USA schválil rozpočet na obranu, jehož součástí je i zákon o sankcích vůči firmám, které mají něco společného s tímto projektem. Podle Vratislava Ludvíka není náhodou, že jsou sankce formulovány v zákoně o výdajích na obranu.

Plynovod Nord Stream II. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Existuje mnoho věcí a činů, na které mohou být diametrálně odlišné názory, a nemusí jít ani o politiku, náboženství či životní prostředí, o územních nárocích či migraci nemluvě. Aktuálním problémem s mnoha názory na jediný fakt je výstavba plynovodu Nord Stream II. Na mapě je barevně rozlišen časový vývoj výstavby exportní plynovodní sítě pro dodávku ruského zemního plynu do Evropy.

Plynovody ve střední Evropě.

Zeleně jsou označeny plynovody z první etapy výstavby v letech 1970 až 1973, kdy byla první část plynovodu zprovozněna, a ještě existovala spojená Jugoslávie a rozdělené Německo. Původní roční kapacita plynovodu na území Československa dosahovala okolo 50 miliard metrů krychlových.

V průběhu výstavby Tranzitního plynovodu se v Íránu odehrála revoluce, šáh Réza Pahlaví utekl ze země – a smlouva o dodávkách plynu byla zrušena. SSSR tehdy převzal původní závazek a zbylým kontrahentům dodával vlastní plyn.

Již v době výstavby však jednal Írán, Sovětský svaz (SSSR), západní Německo, Itálie, Rakousko a Francie o nákupu íránského zemního plynu – plynovod Konsorcium. Írán by dodal plyn do SSSR, který měl jako náhradu dodávat adekvátní množství energie dokončovaným koridorem. Znamenalo to výstavbu nových plynovodů v původním koridoru zvyšujících přepravní kapacitu slovenské části Tranzitního plynovodu směrem na západ nad 100 miliard metrů krychlových plynu ročně.

Plynovod byl zprovozněn v osmdesátých letech – na mapě je pískovou barvou. V průběhu jeho výstavby se však v Íránu odehrála revoluce, šáh Réza Pahlaví utekl ze země – a smlouva o dodávkách plynu byla zrušena. SSSR tehdy převzal původní závazek a zbylým kontrahentům dodával vlastní plyn. Dalším projektem, tentokrát mimo dnešní území Evropské unie, byl plynovod Blue Stream vedoucí ruský plyn po dně Černého moře do Turecka – žlutý v pravé dolní části obrázku.

Fiasko Kremlu

Po politických i geografických změnách na území Evropy v důsledku rozpadu „tábora míru a socialismu“ i samotného SSSR vznikla pro Rusko svízelná situace – znovusjednocením Německa byl narušen princip „Západ kupuje náš plyn co nejdále na západě, Východ co nejvíc na východě“. Zní to nesmyslně, ale má to logiku.

Odvrácení Ukrajiny od Ruska, zejména po vyhnání bývalého proruského prezidenta Viktora Janukovyče, vedlo Kreml nejprve ke snaze dostat Ukrajinu hospodářsky na kolena – leden 2009. Po fiasku této snahy přišel na řadu projekt plynovodu Nord Stream s kapacitou 60 miliard metrů krychlových plynu ročně po dně Baltu.

Rusko na území svých bývalých satelitů platilo za přepravní službu naturální dodávkou plynu, kterou ve svém účetnictví započetlo jako položku technické ztráty plynu při přepravě (zde se skrývá odpověď na překvapivě vysoké „ztráty plynu při přepravě“ vykazované Gazpromem, kterou mnozí ekologové chybně interpretují jako důkaz o „ekologických zločinech plynárenství“). Do ceny plynu vstupujícího „na západ“ zahrnuje fiktivní tranzitní poplatky započtené do prodejní ceny.

Proto bylo třeba najít cestu, jak do „západního“ Německa dostat plyn za uvedených podmínek, tedy bez plateb tranzitního poplatku volnou měnou. Řešení bylo snadné – výstavba nového plynovodu přes Bělorusko a Polsko s kapacitou 30 miliard metrů krychlových plynu ročně, kam byla přesunuta přeprava z území Slovenska a České republiky pro bývalou Německou demokratickou republiku. Plynovod Jamal je oranžový.

Odvrácení Ukrajiny od Ruska, zejména po vyhnání bývalého proruského prezidenta Viktora Janukovyče, vedlo Kreml nejprve ke snaze dostat Ukrajinu hospodářsky na kolena – leden 2009. Po fiasku této snahy přišel na řadu projekt plynovodu Nord Stream s kapacitou 60 miliard metrů krychlových plynu ročně po dně Baltu, který je u obce Greifswald napojen na plynovod Opal pokračující k naší hranici. Zde po přechodu pokračuje do německé předávací stanice, kde je prodán.

Šachy s Evropou

Tím se dostáváme k současnosti. Rusko, Německo a Rakousko se dohodly posílit baltské severní přepravní trasy zdvojením plynovodu Nord Stream na kapacitu 120 miliard metrů krychlových plynu ročně. Současně byl resuscitován projekt South Stream, tentokrát pod krycím názvem TurkStream, jenž po dně Černého moře vede ruský plyn v ročním objemu 50 miliard metrů krychlových do Bulharska, a odtud na sever do Rumunska, Maďarska až po předávací a prodejní stanici v rakouském Baumgartenu.

Je to již dávno, kdy jsem tuto kombinaci dvou plynovodů označil za ruské kleště, mezi jejichž čelistmi leží vedle (primárně a svévolně ohrožované) Ukrajiny i všechny bývalé ruské satelity – snad s výjimkou České republiky, která by si část funkce tranzitu plynu zachovala, ale také Polska a pobaltských zemí, které nečekaly, až čelisti zaklapnou, a od ruského plynu se intenzivně a úspěšně osvobozují budováním technologií pro příjem a uskladnění kapalného zemního plynu (LNG).

SSSR, později Rusko, si od roku 1973 nechalo/nechává v Evropě vybudovat plynovodní exportní kapacitu okolo 365 miliard metrů krychlových, přičemž export nedosahuje ani 200 miliard metrů krychlových ročně a náklady na výstavbu a provoz většinou nesly země, jimiž plynovody procházejí. Rusko hraje s Evropou šachy.

Předpokládejme, že Nord Stream II s německým prodloužením Eugal a novou českou propojovací rourou PFG, dalším plynovodem z Německa do Německa, jenž má mimořádně složité provozně-právní podmínky vyplývající z faktu, že Rusko nás stále považuje za území přidělené mu v Jaltě, a následně černomořský projekt TurkStream budou zprovozněny. Hrubý součet přepravních kapacit z Ruska do Evropy pak bude následující.

Původní a stále funkční systém Tranzitního plynovod (dnes slovenský Eustream a český Net4Gas) – 100 miliard metrů krychlových plynu ročně; polský Jamal je schopný přepravit okolo 30 miliard metrů krychlových, Nord Stream včetně rozšíření 120 miliard metrů krychlových, Blue Stream (do Turecka) přibližně 35 miliard metrů krychlových, TurkStream okolo 40 miliard metrů krychlových a potrubí z Ukrajiny na Balkán asi 40 miliard metrů krychlových.

Sečteno, SSSR, později Rusko, si od roku 1973 nechalo/nechává v Evropě vybudovat plynovodní exportní kapacitu okolo 365 miliard metrů krychlových, přičemž export nedosahuje ani 200 miliard metrů krychlových ročně a náklady na výstavbu a provoz většinou nesly země, jimiž plynovody procházejí. Rusko hraje s Evropou šachy, kdy na první pohled neefektivní výstavba je ve skutečnosti uzdou udržující vliv v zemích, které se jej na začátku devadesátých let 20. století zbavily. Aspoň si to většina myslí.

Oppomíjení varovných signálů

Pomineme-li Balkán a Turecko, jež není členem EU, je celková spotřeba ruského plynu v centrální, jižní a západní Evropě nižší než 120 miliard metrů krychlových ročně. Kapacita importních ruských plynovodů je však 190 miliard metrů krychlových a po případném dokončení projektu Nord Stream II včetně následného plynovodu přes nás 250 miliard metrů krychlových – 2,2krát více, než jsou rekordní prodeje. Přitom rozhodnutí EU vedené snahou zastavit globální oteplování plynu příliš nepřeje. Ptá se někdo proč?

Na první pohled se zdá, že se Evropa zamilovala do ruského plynu, a proto pomíjí varovné signály, jež objekt zbožňování nechtěně občas vydává. A zatím je to jen výtečně namazaný a lety prověřený stroj na výrobu peněz spravovaný Ruskem a Německem.

Na první pohled se zdá, že se Evropa zamilovala do ruského plynu, a proto pomíjí varovné signály, jež objekt zbožňování nechtěně občas vydává. A zatím je to jen výtečně namazaný a lety prověřený stroj na výrobu peněz spravovaný Ruskem a Německem, jejichž historická afinita se neprojevovala pouze tím, že nejoblíbenější ruskou carevnou byla Němka, či že společně po vzájemné dohodě zahájili druhou světovou válku, ale zřejmě stále hraje roli Stockholmský syndrom, jenž vznikl v okupačním období v poválečném Německu.

Jde především o osobní kontakty jak na nejvyšší úrovni, například bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, jenž se zaprodal do ruských služeb, tak na úrovni firemní, kdy na základě chybné kalkulace Rusů při uzavíraní exportních smluv na konci šedesátých let 20. století (zcela mylná dlouhodobá predikce vývoje ceny ropy) především Němci nehorázně vydělávali na obchodu s plynem a z dobré vůle se dělili s druhou stranou. A od zlatých časů bývá požadováno, aby trvaly věčně.

Oxid uhličitý

Jak, a především proč se různí názory na zemní plyn? Existuje řada pohledů. Začněme tím nejobecnějším – ochranou ovzduší a zpomalením globálního oteplování. Zemní plyn je v zásadě metan – CH4 –, který je významný pro růst globálního oteplování, pokud vystupuje přímo do atmosféry. Lidskou činností se to zpravidla neděje – důvodem je nejen jeho třaskavost, ale i snaha jej zužitkovat.

Světové zásoby zemního plynu jsou dlouhodobě postačující, zvládnutím ekonomicky přijatelné technologie těžby a zpracování zmíněného sorbovaného metanu prodlouží jeho využitelné zásoby na pár set let, jenže oxid uhličitý, jejž máme rádi v sodovce, zatracujeme v ovzduší. A při spalování zemního plynu jako uhlovodíku nepochybně vzniká.

Metan se do přírodního prostředí dostává ve formě bahenních, skládkových či důlních plynů samovolným uvolňováním z ložisek nafty, významný je podíl vznikající v trávicích traktech některých býložravců, a v poslední době, kvůli oteplování a tání permafrostu či pevninských ledovců, i takzvaný sorbovaný metan, jenž pokrývá mořské dno či prostor pod ledovci, a zahříváním se uvolňuje do ovzduší. Jde však současně o uhlovodíkové palivo, které má ve srovnání s ostatními nejnižší emise škodlivin.

Takže základní otázka zní: Má zemní plyn jako uhlovodíkové palivo v evropském palivo-energetickém mixu budoucnost? A pokud ano, jak dlouho? Světové zásoby zemního plynu jsou dlouhodobě postačující, zvládnutím ekonomicky přijatelné technologie těžby a zpracování zmíněného sorbovaného metanu prodlouží jeho využitelné zásoby na pár set let, jenže oxid uhličitý, jejž máme rádi v sodovce, zatracujeme v ovzduší. A při spalování zemního plynu jako uhlovodíku nepochybně vzniká.

Evropské environmentální cíle pro rok 2050 jsou ambiciózní, jsou ale reálné? V tomto roce by mi bylo 101 let, proto není pravděpodobné, že bych byl se svými následujícími prognózami fyzicky konfrontován.

Brusel jsme i my

Je pozoruhodné, jak podivně se v České republice interpretuje věcný obsah záměru „uhlíkové neutrality“. Je-li to dáno národní historickou zkušeností, kdy namísto vlastní úvahy preferujeme zákazy a nařízení, nevím. Možná se to týká i nedostatečně vyvinutého národního pocitu odpovědnosti – za zákazy mohou „oni“, za vlastní rozhodnutí my. Je to praktičtější. Takže nám „oni“, tentokrát z Bruselu, přikazují přestat s uhlím, kdovíjak to bude s jádrem, všude by nám chtěli stavět zelené pitomosti – a co zmůžeme?

„Oni“, tentokrát z Bruselu, nám přikazují přestat s uhlím, kdovíjak to bude s jádrem, všude by nám chtěli stavět zelené pitomosti – a co zmůžeme? Jenže to není pravda. Za prvé, Brusel jsme i my, proto se na rozhodování spolupodílíme, a také na následné odpovědnosti. Za druhé, dle Lisabonské smlouvy máme plnou národní svrchovanost, jaký energetický mix si zvolíme.

Jenže to není pravda. Za prvé, Brusel jsme i my, proto se na rozhodování spolupodílíme, a také na následné odpovědnosti. Za druhé, dle Lisabonské smlouvy máme plnou národní svrchovanost, jaký energetický mix si zvolíme. Závazný a společný je rozsah produkce emisí zvoleného mixu, již do ovzduší vypouštíme, což mimo jiné řeší systém emisních povolenek. Hlavním výrazem nového environmentálního projektu Evropy není zákaz, ale kompenzace. Nejde pouze o energetiku a její strukturu, ale i o opatření, jež by její působení kompenzovala.

Masivní výsadba zeleně, zejména druhů, které nejvíce ke svému bytí používají oxid uhličitý, zateplování objektů znamenající významný pokles spotřeby energie na vytápění – 80 procent zemního plynu se používá pro topení –, pokračování trendu energeticky úspornějších, a především trvanlivějších energetických spotřebičů, účinná výchova ke změně přístupu lidí k úsporám jsou jen malou částí evropského projektu. Je to mnohem více než úvahy o složení energetického mixu.

Přesun do regionů

V příštích 30 letech bude zcela utlumeno uhelné hornictví s výjimkou omezené těžby černého uhlí pro chemickou výrobu. Uhelné elektrárny skončí dříve, než se předpokládá – nejpozději po roce 2030. Příčinou nebude nedostatek uhlí, ale cena emisních povolenek. Stejný osud čeká uhelné teplárny. Výroba elektrické energie se bude přesunovat do regionů, dnešní velké zdroje zaniknou. Výroba bude palivově založena na kombinaci obnovitelných zdrojů energie včetně biometanu a zemního plynu v kogeneračních jednotkách.

Co se týká jaderné energetiky, bude přinejlepším ponechána na dožití. Žádné nové zdroje se stavět nebudou. Za prvé, jsou mimořádně neekonomické – vysoké investice a neschopnost dodržovat termíny výstavby vedou k vysoké ceně vyrobené elektřiny značně převyšující dotované ceny „zelené“ energie. Za druhé, v krátké době se rychle a významně akcentuje problém uložení vyhořelého jaderného paliva, což je zřejmé z urputných postojů obcí, které by měly být úložištěm zasaženy.

Výroba elektrické energie se bude přesunovat do regionů, dnešní velké zdroje zaniknou. Výroba bude palivově založena na kombinaci obnovitelných zdrojů energie včetně biometanu a zemního plynu v kogeneračních jednotkách.

Za třetí, jaderné elektrárny jsou zdrojem výlučně základního výkonu; již dnes se plánují nutné technologické odstávky reaktorů na období, kdy je nízká spotřeba elektřiny a jaderná elektrárna by musela být odpojena od sítě. Mnohokrát prezentovaná náhrada výkonu odstavených uhelných elektráren jádrem je technický nesmysl. Nahradit by bylo možné jen malou část zařazenou do pásma minima nutného základního výkonu. Zbytek je regulační výkon, který lze nahradit především plynem – zemním, nebo biometanem.

Současný výkon českých jaderných elektráren by stačil na spotřebu, pokud by byl zastaven export elektrické energie do Německa a Rakouska. Spotřeba paliva pro vytápění bude klesat, zcela budou vyřazena tuhá a kapalná paliva, ale z ekonomických důvodů neporoste ani podíl elektrického vytápění. Pokles bude způsoben jednak tím, že se zvýší termická účinnost vytápění, jednak termickou odolností staveb – zánikem centrálního zásobování teplem budou sníženy energetické ztráty dálkovým přenosem.

Nezanedbatelný ve srovnání s centrálními zdroji tepla je i pokles nákladů na pořizovací investici a na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny v lokálních a objektových topných zařízeních. Vzroste nejen počet a výkon solárních panelů na střechách, ale i kolektorů na ohřev vody a na dotápění.

Energetická transformace

Při formulaci záměrů ke změně dopadu dopravy na životní prostředí je často opomíjen fakt, že elektrická energie je produktem energetické transformace – musíte mít jinou energii, kterou převedete do elektrické energie. V zásadě (technicky) existují elektrárny parní, kam náležejí elektrárny jaderné, uhelné a plynové. V nich energie primárního paliva (jaderné reakce, spalování uhlí či plynu) je využita na výrobu páry, jež prostřednictvím parní turbíny s generátorem vyrábí proud.

Při formulaci záměrů ke změně dopadu dopravy na životní prostředí je často opomíjen fakt, že elektrická energie je produktem energetické transformace – musíte mít jinou energii, kterou převedete do elektrické energie

Druhým typem jsou elektrárny využívající k výrobě elektřiny přírodní energetické síly – vodní, solární, větrné, sílu příboje či přílivu a termálního potenciálu, tepelná čerpadla. Třetí možností jsou chemické procesy, které využívají třeba power cells(chemický rozklad metanu). Jímat mocnou statickou energii nahromaděnou v bouřkových mracích zatím příliš neumíme.

Když k tomu přidáte nějaký ten hektar obnoveného lesa a rybníčků, zelené střechy a další opatření absorbující oxid uhličitý v důsledku omezeného spalování zemního plynu, můžete mít nadále pocit osobního komfortu, a navíc zadostiučinění z dobrého environmentálního počinu. Značně to zjednodušuji – chtěl jsem jen říct, že i po roce 2050 se bude zemní plyn v Evropě používat.

Dobrý obchod

Kromě pohledu ekonomického a environmentálního existuje ještě třetí aspekt, na nějž jsou, pokud jde o zemní plyn, protichůdné názory – mezinárodní bezpečnost. Fakt, že dlouhá léta zdůrazňuji (ne)bezpečnostní aspekty závislosti na ruském plynu, je pravdivý, stejně jako fakt, že to nikdo neposlouchá. Mám-li shrnout názory, které jsem k danému tématu vypozoroval, pak v postkomunistických zemích s výjimkou Polska a Pobaltí je ruský zemní plyn většinou přijímán neutrálně.

Několik výstředníků mého ražení sice stále remcá, ale celkově není tento plyn chápán jako problematický, kromě úletů, kdy je třeba zlepšit veřejné mínění o některém z konkurenčních paliv. Jinak je to byznys „as usual“. Státy EU 15 považují ruský plyn za dobrý obchod, zejména Německo – v uplynulých 40 letech se mimořádně finančně díky ruskému plynu zahojily, mají zde osobní obchodní kontakty.

Státy EU 15 považují ruský plyn za dobrý obchod, zejména Německo – v uplynulých 40 letech se mimořádně finančně díky ruskému plynu zahojily, mají zde osobní obchodní kontakty. To se jim to kamarádí, když nejvyšší závislost vykazuje Německo (32 procent), jež však disponuje významnou kapacitou přijímacích terminálů LNG.

To se jim to kamarádí, když nejvyšší závislost vykazuje Německo (32 procent), jež však disponuje významnou kapacitou přijímacích terminálů LNG. Ostatní západoevropské státy – snad s výjimkou Rakouska – vykazují závislost na ruském plynu 13 a méně procent, přičemž také mají terminály LNG. Nepřátelské zastavení dodávky plynu proto překonají, maximálně s drobnými regulačními opatřeními na straně odběru.

To bývalé sovětské satelity se stoprocentní závislostí na dovozu se ekonomicky položí – a o to jde. Jedinou výjimkou, jak již bylo řečeno, je Polsko a Pobaltí. Proto by si měly své terminály LNG ostře střežit. První ránu statusu quodlouhodobé evropské plynárenské selanky zasadilo Polsko žalobou na Evropskou komisi (EK), kterou v Haagu vyhrálo. Německo ve snaze co nejvíce vyhovět Gazpromu zablokovalo podstatnou část plynovodu Opal, jímž teče plyn z plynovodu Nord Stream I do Německa a k nám.

Polsko se ohradilo, že tento postup je v rozporu s principem solidarity a bezpečnosti – a soud s EK vyhrálo. Gazprom by musel Německu platit za tranzitní službu přes Opal v dolarech, čímž by popřel svůj ekonomický model rozdělené Evropy. To je mimochodem hlavní důvod, proč nedávno Gazprom vrátil Ukrajině nedoplatek za tranzitní službu, jak mu uložil mezinárodní soud, a (velice nerad) obnovil na dalších pět let tranzitní kontrakt.

Technologická neschopnost

Horší ránu dostal projekt výstavby plynovodu Nord Stream II včetně jeho pokračování Eugal k našim hranicím poté, co Senát USA schválil rozpočet na obranu, jehož součástí je i zákon o sankcích vůči firmám, které mají něco společného s projektem plynovodu. V prvé řadě dopadly na provoz lodí, které kladou potrubí na mořské dno. K dosažení německého břehu u Greifswaldu chybí asi 300 kilometrů potrubí – a lodě zastavily práci. Termín dokončení v polovině roku 2020 je proto nereálný.

Rusko není technologicky schopné vyrábět ocelové roury pro vysokotlaké plynovody a je odkázané na jejich dovoz. A nemá ani techniku k ukládání potrubí na mořské dno. Americké sankce se netýkají pouze projektu Nord Stream II, ale i TurkStream a objevila se na ně řada reakcí.

Rusko není technologicky schopné vyrábět ocelové roury pro vysokotlaké plynovody a je odkázané na jejich dovoz. A nemá ani techniku k ukládání potrubí na mořské dno. Americké sankce se netýkají pouze projektu Nord Stream II, ale i TurkStream a objevila se na ně řada reakcí. Ruská byla očekávatelná – na sankce kašleme a dáme vám pěstí. Jenže těžko stavět podmořský plynovod bez speciálních lodí.

Německo vyjádřilo rozčarování pod hlavičkou EU – šlo však spíše o znepokojení, a nijak silné. Jede v tom totiž kromě německých firem i několik významných rakouských a francouzských společností. U nás nesouhlasně mumlá několik odborníků či novinářů spojených s plynárenským podnikáním. Důvod je prostý.

Očekávalo se, že po dokončení obou baltských plynovodů budou plynovody Net4Gas v oblasti Lanžhotu napojeny na rakouský systém (dostavba asi 40 kilometrů potrubí o průměru 1,4 metru na rakouském území s napojením na předávací stanici v Baumgartenu), a Česká republika se stane jedinou plnohodnotnou tranzitní zemí, přes niž jde plyn pro celou „západní“ Evropu. Sny se ale začínají rozplývat.

Destabilizace

V EU se ozývají hlasy, co má ten zpropadenej Trump co mluvit do naší, tedy evropské politiky, můžeme si dělat, co chceme. Druhý zní: Trump nechce nic jiného než prodávat svůj plyn, konkurovat Rusům a vytlačit je z evropského trhu. O obou názorech lze diskutovat a zvažovat jejich relevanci, jenže se zapomíná na třetí názor, který je podle mne hlavním motivem nových amerických sankcí.

Nikoli náhodou jsou formulovány v americkém zákoně o výdajích na obranu. Je evidentní, že Rusko nepatří mezi přátelské země. Sledujete-li jeho představitele, jejich vychloubání „báječnými zázračnými zbraněmi“, politickou masáž obyvatel o ohroženém Rusku obklopeném nepřáteli, nemůžete jinak, než se vrátit do Německa roku 1933 – stejná rétorika, stejná nálada „prostého lidu“; pouze v Německu se tehdy měli dělníci nesrovnatelně lépe než otroci ve Stalinově gulagu.

V životě i v byznysu platí, že vyhrává lépe připravený. Představte si, že Rusko přejde pod jakoukoliv záminkou od hybridní k horké válce. Jaký je nejsnazší krok k destabilizaci Evropy? Zavřít kohouty u plynovodů, nejlépe v zimě, a pokud možno kruté.

V životě i v byznysu platí, že vyhrává lépe připravený. Představte si, že Rusko přejde pod jakoukoliv záminkou od hybridní k horké válce. Jaký je nejsnazší krok k destabilizaci Evropy? Zavřít kohouty u plynovodů, nejlépe v zimě, a pokud možno kruté. V Čechách, na Slovensku, v Maďarsku a dílem v Rakousku a na Balkáně začnou lidé mrzout. Všechna alternativní topná zařízení byla odstraněna kvůli ekologické evropské politice.

Polsko bude v pořádku, než Rusové zničí terminál ve Svinoústí, totéž platí o baltském terminálu Independence. Mrznoucí lidé znamenají neschopnost odporu. V Německu bude situace vážná, nikoliv však katastrofální. Francie i Itálie budou bojeschopné, protože jejich závislost na ruském plynu je malá.

A další pohled, zřejmě nejdůležitější – všechny tyto země, a navíc USA, jsou členy NATO. Jak budou bojovat, když třetina členských zemí nebude schopná odporu? To je další pohled – rostoucí závislost Evropy na ruském plynu znamená větší ohrožení v případě vojenského konfliktu. To ví každý, málokdo však říká. Asi abychom někoho nenaštvali.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.