Atmosféra na Krymu, na němž převažuje ruské smýšlení a který disponuje pouze slabou ukrajinskou identitou, je v důsledku kyjevského převratu a sílícího nacionalismu na západě Ukrajiny čím dál nervóznější. Na poloostrově, od jehož připojení k Ukrajině uplynulo před pár dny 60 let, se koná jedna demonstrace za druhou.
Několik desítek ozbrojenců z domobranné organizace krymských Rusů obsadilo parlament této autonomní republiky. Poslanci jmenovali nového předsedu vlády, na 25. května vypsali referendum o posílení autonomie a obnově Ústavy z roku 1992, a za prezidenta považují nadále Viktora Janukovyče.
Ukrajinská policie byla v plném počtu uvedena do stavu pohotovosti a na západní hranici Ruska stojí připraveny k boji stíhačky vzdušných sil. Situace je napjatá k prasknutí, nicméně přímé ruské intervence se většina analytiků zatím neobává. Poloostrov s inklinací k Moskvě by však v budoucnu mohl být jedním z nástrojů, s jehož pomocí může Rusko vyvíjet na Ukrajinu tlak.
Romantický pocit Rusů
„Rossija! Rossija!“ skandoval dav v centru hlavního města Simferopolu, kde vlála ukrajinská vlajka pouze na budově nejvyšší rady. Teď už je ovšem i na ní vlajka ruská. Na pažích ruských aktivistů i zástupců místních kozáků se skví černo-oranžová svatojiřská stuha z dob carského Ruska.
Silně romantický pocit v povědomí Rusů k poloostrovu Krym pochází ještě z dob válek proti Osmanům
Krym, který se dostal pod carskou nadvládu již v 18. století, daroval Nikita Sergejevič Chruščov šlechetným gestem v roce 1954 ukrajinským bratrům. Toto formální rozhodnutí ovšem nic nezměnilo na zvláštním poutu Rusů k tomuto poloostrovu.
Tento silně romantický pocit v povědomí Rusů pochází ještě z dob válek proti Osmanům, po jejichž vítězném konci v roce 1783 založila Kateřina II. Veliká na strategickém místě na pobřeží Černého moře Sevastopol, město ruské slávy, ve kterém od té doby sídlí ruští vojáci, momentálně černomořská flotila. Pronájem základny Rusku prodloužil naposledy právě Viktor Janukovyč o 25 let do roku 2042.
„Ruskost“ Krymu ještě posílila druhá světová válka, během níž probíhaly o Sevastopol opět líté boje. Za sovětské éry se toto pouto z druhé strany ještě prohloubilo díky legendárním vzpomínkám z mládí, které Krym se svými oblíbenými letovisky pro mnohé představuje.
Obyvatele dvoumilionového Krymu tvoří 58,5 procenta Rusů, 24,4 Ukrajinců a 12,1 procenta představuje zhruba čtvrt milionu jeho původních obyvatel, krymských Tatarů, které Stalin vysídlil do Střední Asie, ale po rozpadu Sovětského svazu se opět vrátili do své domoviny. První skupina tradičně vzhlíží k Moskvě, zatímco posledně jmenovaní jsou dnes kvůli vysídlení ukrajinštější než sami Ukrajinci a táhne je to k „oranžovým“, i když jedním okem pokukují po Ankaře.
Nesamosprávné postavení
Status Krymu se v průběhu dějin často měnil. Nejkomplexnější z řady autonomií byla ta v roce 1921, kdy se poloostrov těšil maximální míře samosprávnosti v rámci Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Po roce 1945 se stal pouze oblastí a autonomii opět získal až díky referendu v roce 1991. Ústava z roku 1992 Krymu v podstatě zajišťovala samostatnost.
Předsedu vlády sice potvrzuje krymský parlament, ale navrhuje ho ukrajinský prezident. Toto de facto nesamosprávné postavení místní zatlačuje do obranných pozic.
Úspěch tohoto referenda posílily dva motivy. Prvním bylo, že pokud Ukrajina opustí Sovětský svaz, poloostrov zůstane subjektem svazové dohody, a druhým, že samostatnost požadovali i krymští Tataři, kteří se vrátili ze svého vyhnanství. Obě tyto pozice mezitím oslabily, pozbyly smyslu a právní postavení Krymu se téměř neliší od ostatních oblastí.
Předsedu vlády sice potvrzuje krymský parlament, ale navrhuje ho ukrajinský prezident. Toto de facto nesamosprávné postavení místní zatlačuje do obranných pozic, kdy je takřka na vše pohlíženo v kontextu Moskvy a Kyjeva. A cokoliv se zde stane, tomu na těchto dvou místech, vzdálených 1500 a 900 kilometrů, přičítají mnohem větší váhu než 300, respektive 500 kilometrů vzdálenému Bulharsku či Turecku, které pro Krym z hlediska cestovního ruchu a obchodu představují rivaly.
Místní správu navíc komplikuje fakt, že Sevastopol a jeho okolí podléhají na rozdíl od Krymu přímo Kyjevu. Ve městě v těchto dnech sesadili dřívějšího starostu a zvolili si nového s ruským občanstvím a na budovu místní samosprávy byla vyvěšena ruská vlajka.
Zajatec vlastní minulosti
Krym stejně jako Ukrajina požaduje změny. Jak tvrdí vynikající znalec tohoto regionu Pavel Kazarin, zatímco Ukrajina se zaměřuje na budoucnost, prvně jmenovaný Krym se soustřeďuje spíše na minulost. Sovětský mýtus poloostrova se v roce 1991 rozpadl na tisíc kousků a na jeho místě nevzniklo nic nového.
Zatímco Moskva pořádala křížovou výpravu proti homosexuálům, na Krymu se tou dobou demonstrovalo proti vojenským cvičením NATO
Minulost představuje v kolektivním krymském vědomí ztracený sovětský ráj s miliony zdejších rekreantů, oblíbenými sanatorii a plážemi, na kterých je hlava na hlavě. Popularita této perly Sovětského svazu však byla dána především železnou oponou, a přestože disponuje podobnými klimatickými podmínkami jako jižní část Středomoří, zůstal Krym snad tím nejsovětštějším ze všech regionů bývalého Sovětského svazu.
Proto se teď každým krokem utíká zpět k mýtu nedávné minulosti. Stejně tak se nechává ukolébat svou vlastní hrdinskou vojenskou minulostí, charakterem pevnosti. Odmyslíme-li si ruskou flotilu kotvící v Sevastopolu, pak o ni však v podstatě přišel a stejně poklesl jeho význam coby obchodního a tranzitního střediska.
Nakolik se Krym stal zajatcem vlastní minulosti, ukazuje fakt, že zatímco Moskva pořádala křížovou výpravu proti homosexuálům, na Krymu se tou dobou demonstrovalo proti vojenským cvičením NATO. I Kremlu tudíž musí být jasné, že atmosféra na Krymu není ani tolik proruská jako spíše prosovětská.
