Vztah k Rusku dlouhou dobu rozděluje Čechy a Poláky. České panslavistické sklony v 19. a počátkem 20. století se v Polsku setkaly s nepochopením. Poláci totiž všechna slovanská hnutí považovali za nástroj ruského imperialismu. Zatímco Edvard Beneš za druhé světové války jednal se Stalinem, s Polskem Rusko žádné diplomatické vztahy neudržovalo. I dnes je názor, že je Rusko jako reálné nebezpečí, rozšířenější v Polsku než v Česku, což se paradoxně promítá do mnohem většího euroskepticismu nad Vltavou než nad Vislou.
Když v sedmdesátých letech ve střední Evropě vznikla organizovaná opozice a Charta 77 začala spolupracovat s Výborem na obranu dělníků (KOR) a v osmdesátých letech Milan Kundera napsal slavný esej o unesené Evropě, členové Československo-polské Solidarity se scházeli nad plány do budoucna a všem bylo jasné, že „západ“ a „Evropa“ představují pro obě společnosti nedostižný vzor.
Svět za železnou oponou se jevil téměř jako ráj na zemi, k němuž by všichni chtěli směřovat, ale podmínky (sovětská nadvláda) jim v tom brání. Není tedy divu, že když začaly středoevropské země tento sen po pádu komunismu uskutečňovat, „návrat do Evropy“ se stal jedním z nejčastěji opakovaných zaklínadel politických elit.
Členství v EU
Polsko i Česko byly v první linii tohoto procesu, byť se čeští politici často domnívali, že jejich země má před ostatními náskok, a jako lídr proměn a ekonomického rozvoje v regionu by se na sousedy neměla ohlížet. České naděje na dřívější vstup se však nenaplnily. Evropská unie se rozhodla rozšířit „velkým třeskem“ a v roce 2004 přijala osm států regionu najednou.
Podpora členství v EU je dnes v Česku nižší než v Polsku, kde podle průzkumů (v závislosti na formulaci otázky) deklaruje pozitivní vztah k unii (podpora členství, přesvědčení, že výhody převažují nad nevýhodami) 70 až 85 procent respondentů, zatímco v Česku toto číslo letos poprvé za uplynulých sedm let přesáhlo 50 procent |
V referendech o rok dříve v Česku a Polsku podpořilo vstup do EU shodně více než 77 procent obyvatel. K uvedeným informacím lze přidat tu nejaktuálnější – Polsko i Česko (v menší míře) dnes evropské elity obviňují z antievropanství, východoevropského populismu a nacionalismu. Mezi Polskem a Českem však existují také zásadní rozdíly. Tyto informace o vztazích s EU (či s Evropou jako civilizační entitou) bývají jen povrchní, realita je komplikovanější a má původ v identitě a historických zkušenostech obou národů.
Podpora členství v EU je dnes v Česku nižší než v Polsku, kde podle průzkumů (v závislosti na formulaci otázky) deklaruje pozitivní vztah k unii (podpora členství, přesvědčení, že výhody převažují nad nevýhodami) 70 až 85 procent respondentů, zatímco v Česku toto číslo letos poprvé za uplynulých sedm let přesáhlo 50 procent.
Počet zastánců členství v EU zde navíc stále klesá, zatímco podíl osob deklarujících podporu vystoupení Česka z EU se drží nad 30 procenty. Ve srovnání s referendem o vstupu do EU, v němž se oba národy vyjádřily kladně, je to navzdory poměrně krátké době od něho, velký rozdíl.
Vůdčí role ve světě
Ještě zajímavější jsou průzkumy z let 2014 až 2016 ohledně podpory vůdčí role ve světě. Vůdčí roli EU ve světě podporuje více než 30 procent Poláků a jejich počet roste. V Česku naopak klesá, pohybuje se pod 20 procenty. Stejně nízkou podporu zaznamenala EU pouze v Itálii a Velké Británii, nižší jen v Řecku. Tento rozdíl mezi Českem a Polskem je výrazný a nejvýznamnější.
Vůdčí roli EU ve světě podporuje více než 30 procent Poláků a jejich počet roste. V Česku naopak klesá, pohybuje se pod 20 procenty. Stejně nízkou podporu zaznamenala EU pouze v Itálii a Velké Británii, nižší jen v Řecku. Tento rozdíl mezi Českem a Polskem je výrazný a nejvýznamnější. |
Vůči americkému či německému vůdčímu postavení ve světové politice podobný rozdíl neexistuje, Poláci i Češi ho shodně podporují okolo 15 procent s rostoucí tendencí. Rozdíly lze vidět v odporu k vedoucí roli Ruska ve světě – zatímco v Polsku jde o klesající tendenci mezi 60 a 70 procenty, v Česku se pohybuje pod 50 procenty. To však nic nemění na faktu, že společnosti obou zemí se k Rusku jako světové mocnosti stavějí skepticky.
Tato čísla zpochybňují některé stereotypy, zejména ten o proruských Češích a silně proamerických Polácích. Je také třeba zdůraznit, že Poláci jsou největší eurooptimisté – pouze v Polsku a Německu je podpora vůdčí role EU ve světě nejvyšší (vyšší než jakéhokoli jiného subjektu). Z uvedeného vyplývá, že kritika EU z Polska a Česka, jež je často považovaná za identickou, se liší.
Polexit
Zejména ztotožňování polské kritiky špatného fungování některých unijních mechanismů a sporu polské vlády s EU se zájmem unii opustit ukazuje nepochopení polské situace a politiky. Žádná seriózní polská politická strana „polexit“ neprosazuje, všechny takový scénář jednoznačně odmítají jako nevýhodný – navzdory časté ostré kritice EU i vládnoucí Právo a spravedlnost.
Žádná seriózní polská politická strana „polexit“ neprosazuje, všechny takový scénář jednoznačně odmítají jako nevýhodný – navzdory časté ostré kritice EU i vládnoucí Právo a spravedlnost |
Není proto náhoda, že se Steve Bannon, bývalý poradce prezidenta USA Donalda Trumpa, který usiluje o „protiunijní internacionálu“, při svých cestách po Evropě Polsku vyhýbá. V Itálii hovořil s lídrem Ligy severu Matteem Salvinim, ve Francii s šéfkou Národní fronty Marine Le Penovou a v Maďarsku s premiérem Viktorem Orbánem.
Nevynechal ani Českou republiku, kde ho přijal prezident Miloš Zeman. Zjevně však dospěl k závěru, že návštěvu Polska si může odpustit, protože zde nenajde relevantní politickou sílu, která by o spolupráci s ním v této oblasti byť jen uvažovala.
Komplexní problém
Z čeho tyto rozdíly vyplývají? Proč je v Polsku navzdory časté kritice EU, zklamání z faktu, že Západ není rájem na zemi a velkému významu národní suverenity polexit považován za největší zločin zahraniční politiky (obvinění z něj je jedním z nejtěžších ve vnitrostátním politickém boji)?
V uplynulých dvou stoletích se české a polské národní zájmy většinou neshodovaly, nebo je tak přinejmenším definovali politici. V této době také vzrostl počet stereotypů, které ovlivňují vzájemné vztahy i s třetími zeměmi. Proto je sbližování elit i společností od sedmdesátých let velkou hodnotou, o niž je třeba pečovat v bilaterálních vztazích i na mezinárodním fóru. |
Proč je polská společnost k členství v EU natolik vstřícná a politici ho považují za polský zájem? A proč Češi, kteří před 15 lety podporovali členství stejně jako Poláci a v temných dobách komunismu stejně jako oni snili o „návratu na Západ“, „unesené Evropy“, dnes hodnotí situaci natolik odlišně?
Příčin je mnoho. Jde o komplexní problém, který nelze vysvětlit jedním či dvěma jevy. Navíc navzdory geografické, etnické a jazykové blízkosti existuje mezi českou a polskou společností, kulturou a identitou mnoho rozdílů. To, že v době komunismu spojovaly opozici a následně i politické elity a společnosti v úsilí o zapojení do euroatlantických struktur společné zájmy, není samozřejmé ani přirozené.
V uplynulých dvou stoletích se jejich národní zájmy většinou neshodovaly, nebo je tak přinejmenším definovali politici. V této době také vzrostl počet stereotypů, které ovlivňují vzájemné vztahy i s třetími zeměmi. Proto je sbližování elit i společností od sedmdesátých let velkou hodnotou, o niž je třeba pečovat v bilaterálních vztazích i na mezinárodním fóru.
Ohrožení
Historická zkušenost hraje klíčovou roli. Formuje nejen současnou identitu národů, ale i jejich zahraniční politiku, a to i v případě Poláků a Čechů. Hlavní faktor ovlivňující jejich odlišný postoj k EU je třeba hledal zde, konkrétně v odlišných historických zkušenostech obou národů s Ruskem.
Polsko se několik set let nachází mezi Německem a Ruskem. Polskou politickou pozici lze takto definovat od chvíle, kdy Varšava v 17. století prohrála střet s Moskvou o východoevropskou mocnost a Polsko na západě i východě sousedilo se dvěma mocnostmi s imperiálními ambicemi, jež ho existenčně ohrožovaly.
Historická zkušenost hraje klíčovou roli. Formuje nejen současnou identitu národů, ale i jejich zahraniční politiku, a to i v případě Poláků a Čechů. Hlavní faktor ovlivňující jejich odlišný postoj k EU je třeba hledal zde, konkrétně v odlišných historických zkušenostech obou národů s Ruskem. |
Toto ohrožení se zhmotnilo zábory (v jejich důsledku přestalo Polsko v roce 1795 existovat a znovu se na mapě Evropy objevilo až v roce 1918), rozdělením země mezi totalitní německou Třetí říši a Sovětský svaz na základě paktu Ribbentrop-Molotov v roce 1939 a podřízením Polska sovětské nadvládě v roce 1944.
Jednou se Polsku podařilo podobné nebezpečí odvrátit – během polsko-bolševické války (1919–1921) umožnilo vítězství v bitvě u Varšavy 15. srpna 1920 sovětské Rusko porazit, a tím nejen ubránit mladý státní útvar, ale i zachránit Evropu před bolševickým nájezdem.
Česko se ve stejné době nacházelo zcela v německé sféře vlivu. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, v níž Češi utržili největší vojenskou porážku ve svých dějinách, České země na téměř tři sta let pohltila habsburská říše. Znamenalo to nejen likvidaci státnosti a institucí, ale i ohrožení tradice a jazyka. České elity byly germanizovány a až v 19. století nastalo národní obrození, jež vzniklo v opozici k německé tradici, která po staletí vytlačovala tu českou a představovala nejen vojenské a politické ohrožení, ale i kultury a identity.
Odlišní vnímání
Když se v 19. století formovaly moderní národy a nacionalismy, situace Polska a Česka byla podobná – národní identita se utvářela za neexistence vlastní státnosti, ve střetu s dominujícími mocnostmi. Tehdy vznikaly národní mýty a stereotypy a také definovalo, co národy nejvíce ohrožuje. U Poláků i Čechů to bylo evidentní.
Češi viděli v carském Rusku spojence a panslavismus se jim jevil atraktivní, Poláci takové politické projekty odmítali, protože je považovali za nástroje ruského imperialismu, které mají Rusku pomoci kontrolovat všechny slovanské země |
Zatímco Češi za existenční ohrožení považovali německý živel, pro Poláky existovala dvě stejně vážná nebezpečí – německé a ruské. To se odrazilo v tehdejších politických koncepcích – Češi viděli v carském Rusku spojence a panslavismus se jim jevil atraktivní, Poláci takové politické projekty odmítali, protože je považovali za nástroje ruského imperialismu, které mají Rusku pomoci kontrolovat všechny slovanské země.
České panslavistické plány sice pohřbila bolševická revoluce, ale Praha vytvořením Československa a spojením českého území se slovenským získala napojení na východ a vymanila se z německého obklíčení. Poláci v té době vedli boj na život a na smrt s Rudou armádou a později se snažili prosazovat koncepci takzvaného Mezimoří – spojenectví zemí mezi Německem a Ruskem, které je mělo ochránit před imperiálními ambicemi obou mocností.
Tento projekt však kvůli rozdílným zájmům potenciálních členských států neměl šanci uspět. Jedním z rozdílů bylo, že Češi se nepovažovali za stát „mezi Ruskem a Německem“ a východní impérium pro ně nepředstavovalo problém. Ten trvá dodnes a ovlivňuje politická rozhodnutí i společenskou perspektivu obou národů.
Ruské neoimperiální ambice
Evropská unie není vojenskou aliancí. Navzdory tomu je silným svazkem států, které jsou výrazně ekonomicky provázané. V Polsku je také považovaná za stabilizační prvek Evropy a významná bezpečností záruka. V případě České republiky je tento faktor mnohem méně exponovaný a nemá stejný dopad na společnost.
Rusko Vladimira Putina je však dnes zemí s neoimperiálními ambicemi – v roce 2008 napadlo Gruzii, o šest let později Ukrajinu. Proto v Polsku s jeho historickou zkušeností a geografickou polohou vyvolává pocit ohrožení, který Česko obklopené spojeneckými státy a bez přímé hranice s Ruskou federací nevnímá. |
Německo je dnes nejen členem EU, ale i spojencem Polska a Česka v NATO, a především jde o demokratický stát, takže již existenčně neohrožuje. Rusko Vladimira Putina je však dnes zemí s neoimperiálními ambicemi – v roce 2008 napadlo Gruzii, o šest let později Ukrajinu. Proto v Polsku s jeho historickou zkušeností a geografickou polohou vyvolává pocit ohrožení, který Česko obklopené spojeneckými státy a bez přímé hranice s Ruskou federací nevnímá.
A právě pocit potenciálního ohrožení způsobuje, že ačkoli Poláci kritizují EU a cítí zklamání, že se Západ neukázal být onou Arkádií, kterou na sklonku komunismu vyhlíželi, uvědomují si, že kdyby EU přestala existovat, ruské nebezpečí by vzrostlo. Češi, kteří EU vnímají coby garanta bezpečnosti mnohem méně a soustřeďují se spíše na její ekonomické a byrokratické aspekty, proto mnohem více spojují svou kritiku s ochotou unii přinejmenším v její současné podobě opustit či rozpustit.
Prolomené prokletí
Vnější ohrožení státnosti, kultury, identity a samostatnosti způsobila, že Poláci i Češi tímto prizmatem vnímají i dnešní situaci. A kritiku federalizačních projektů EU i odpor k přenášení stále dalších kompetencí ze státní na nadnárodní úroveň je třeba interpretovat v tomto kontextu. |
Z 20. století si Česko i Polsko odnesly podobné historické zkušenosti. Kvůli nim v obou případech nelze hovořit o „postnárodních“ či „posthistorických“ státech jako v případě těch západních. Vnější ohrožení státnosti, kultury, identity a samostatnosti způsobila, že Poláci i Češi tímto prizmatem vnímají i dnešní situaci. A kritiku federalizačních projektů EU i odpor k přenášení stále dalších kompetencí ze státní na nadnárodní úroveň je třeba interpretovat v tomto kontextu.
Odlišné historické zkušenosti také způsobují, že zatímco mnoho Čechů je ochotných jít o krok dále (možnost opuštění EU nebo jejího rozpadu), pro drtivou většinu Poláků takové řešení vůbec nepřichází v úvahu. Mají v sobě totiž hluboce zakódováno, že by to znamenalo znovu se geopoliticky ocitnout mezi Ruskem a Německem, což je prokletí, které se po pádu komunismu podařilo prolomit poprvé po stovkách let.
Článek vznikl v rámci projektu Centra politického myšlení v Krakově „Pravé plíce? Most? Zapomenutá periférie? České a polské vnímání místa v Evropě“, jejž podpořilo Česko-polské fórum.
