Opozice demonstruje, vládní moc naopak zvyšuje v Moskvě pohotovost pořádkových sil. Americký senátor John McCain za tím už vidí příchod „arabského jara“ a Hillary Clintonová volá Moskvu k zodpovědnosti za deficit demokracie a porušování lidských práv, zatímco ruské hlavní město ministryni zahraničí vzkazuje, aby se soustředila raději na americké volby.
Sleduje-li člověk ruskou blogovou sféru, tak jen nevěřícně kroutí hlavou. Surfaři po internetu si totiž Putina moc necení. U této hlasité menšiny je ještě stále v kurzu liberální chaos devadesátých let. Mají za to, že tenkrát byla demokracie, zatímco dnes je denně pošlapávána. Jejich králem je Alexej Navalnyj, který považuje Jednotné Rusko za stranu „šejdířů a zlodějů“. A přestože zhruba 30 procent Rusů používá internet, Navalného zná podle průzkumu střediska Levada, jež se rozhodně nedá nazvat prokremelským, pouhých devět procent z nich.
V porovnání s celkovým počtem obyvatel, kteří získávají informace v podstatě jen z televize, vyznívá tento poměr ještě hůře. Tato tichá většina, jež žije především na venkově a o poznání skromněji než úzká střední vrstva, je snadněji manipulovatelná, nicméně blahodárný vliv rozkvětu liberální demokracie pociťovala tato vrstva na vlastní kůži a úplně jí to stačilo. Putin pro ně představuje kýženou stabilitu, citelné zvýšení životní úrovně, stejně jako posílení sebeúcty. Jistě, i oni se dívají trochu podezřele na současnou výměnu pozic v rámci tandemu a ve svých kapsách pociťují, že rozmachu uplynulé dekády došel dech, nicméně po všem, co už zažili, oceňují jistotu a hlavně už mají dost liberální alternativy. Na protest tedy maximálně volí komunisty.
Revoluce nemá šanci
Tyto dva světy se navzájem nevidí, a zatímco jeden vyjadřuje svůj názor u volebních uren, ten druhý na svých blozích jen odmítavě kroutí hlavou nad výsledky.
Systém stran měl být otevřenější a bylo by třeba vytvořit parlamentní sílu reprezentující zájmy nervózních liberálů z velkých měst
A nejen to. Už se i vydává do ulic a demonstruje proti údajnému falšování výsledků voleb. A přestože atmosféra na internetu je skutečně vzrušená, v příchod „slovanského jara“ nevěří ani společnost, ani analytici. Jak řekli ČESKÉ POZICI samotní obyvatelé Moskvy, žádnou revoluční atmosféru necítí a také zvýšená přítomnost policie se týká nanejvýš jen centra. Stejně tak to vidí i většina lidí, vždyť na základě ankety internetového televizního kanálu Dožď (Déšť), který je považován za jeden z nejobjektivnějších zdrojů, se 59 procent lidí (oproti 36 procentům) domnívá, že „twitterová revoluce“ momentálně nemá šanci.
Podmínky nepokojů podobajících se „arabskému jaru“ ve společnosti nejsou ani podle mínění odborníků. Jak prohlásil politolog Dmitrij Oreškin pro internetový portál Rosbalt, k tomu by se vládnoucí moc musela dopustit primitivní a hrubé chyby. Stejně vidí situaci i opoziční liberální politik Vladimir Rižkov, který ve svém vyjádření pro The Guardian hovořil o pasivitě společnosti. „Kdyby tu byla nějaká vážná demokratická síla, už bychom ji viděli,“ prohlásil. Nic podobného – na rozdíl od nespokojenců utápějících se v apatii – nezaznamenal ani spisovatel a filozof Alexander Melichov, podle nějž je zvláštní, že se chce několik lidí nechat za každou cenu zbít. „To není přirozená reakce a jejich hnací síly by se měly prověřit,“ pochybuje známý intelektuál o spontánní povaze protestů. Ozval se rovněž Vladislav Surkov, pokládaný za autora současného politického systému. Zástupce vedoucí prezidentovy administrativy se v rozhovoru poskytnutém známému blogerovi Sergeji Minajevovi vyjádřil, že by systém stran měl být otevřenější a bylo by třeba vytvořit parlamentní sílu reprezentující zájmy nervózních liberálů z velkých měst.
Přitom však nezapomínejme na to, že o absolutní většině své strany v parlamentu spousta politiků jenom sní. V současné evropské realitě spíše v důsledku hluboké hospodářské krize padá jedna vláda za druhou. Vladimiru Putinovi nic takového nehrozí, neboť se stabilní parlamentní většinou za zády se může vrátit do prezidentského křesla. A ruská ekonomika, i když v klesající míře, přesto dále stoupá, konkrétně o čtyři procenta.
Putin musí začít něco dělat
Ruská společnost je unavená, což jako by se projevovalo i na politickém systému
Silný muž Ruska však ani tak nemá příliš mnoho důvodů k radosti. Nikoliv proto, že v ulicích Moskvy a Petrohradu demonstruje několik tisíc lidí, kteří se už nemohou dočkat, až jim moc nasadí želízka. A vládnoucí moc tuto laskavost opozici, jež napadá legitimitu celého systému, ráda prokáže. To však není závan „arabského jara“, kterým „mile“ hrozí senátor McCain. Signálem je posilování opozice v rámci dumy, ačkoliv ani tento panteon Putina ve skutečnosti nijak neoslabuje.
Strmý pokles popularity vládnoucí strany ovšem silně nutí k zamyšlení. Obzvláště vezmeme-li v potaz, že 49,54 procenta Jednotného Ruska zahrnuje i odsouzence, vojáky, vysokoškoláky povolané mimořádně do práce a pracovníky státního sektoru, kteří se bojí o své místo – zkrátka obvyklé mocenské pozadí. Příliš uklidňující není ani pohled na územní rozložení hlasů, neboť v dynamičtějších západních regionech, v Petrohradu, Karélii, Kaliningradu či Vologdě získali putinovci jen sotva něco přes třetinu odevzdaných hlasů a ani Moskva se svými 46 procenty nedosahovala celostátního průměru. „Dobrý výkon“ podaly sibiřské regiony, které hlasují tradičně pro stávající moc, a „sovětského výsledku“ dosáhlo Čečensko a Ingušsko. V táboře vládnoucí strany tak není žádný důvod ke zvláštní radosti a tato zdrženlivost byla cítit během volební noci i v sídle strany.
Putin tak musí s touto situací začít něco dělat. A to i ve chvíli, kdy je jeho vlastní popularita o hodně vyšší než oblíbenost jeho strany. Jakožto budoucí prezident se musí zamyslet nejen nad oslabením pozic Jednotného Ruska, ale nad oživením celého tuhnoucího politického systému. Povrchním řešením prvního problému je možnost, že si Putin nevytvoří příliš úzké pouto se svou stranou. V zásadě není ani jejím členem, a jako by už cítil jisté problémy, nedávno zdůraznil, že má svůj vlastní program. Ten skutečně potřebuje, neboť v opačném případě by mohla snadno začít klesat také jeho popularita.
Většině společnosti na vládnoucí moci ani tak nevadí přerušení růstu životní úrovně a už vůbec ne slabé postavení demokracie. Vadí jim ovšem maximálně nejasný a nezřetelný obraz budoucnosti. Nejvíce ze všeho si ještě pořád cení stability, nicméně neví, co kromě toho mohou ještě očekávat. Očekávání tu ale bezesporu jsou, navíc očekávání dalšího zvýšení životní úrovně, zlepšení vyhlídek na budování kariéry a čím dál více ovšem také demokracie. Především v případě střední třídy, kterou i přes její slabý vliv na formování názorů nelze podceňovat.
Vůbec nepřipadá v úvahu, že by zde byla jakási revoluční atmosféra
Vůbec tedy nepřipadá v úvahu, že by zde byla jakási revoluční atmosféra, nespokojenost ovšem roste, i když nijak hrozivě. Signálem může být i čím dál hlasitější protest blogové sféry, přestože není směrodatný. Znepokojivě velká je však apatie. Společnost je unavená, což jako by se projevovalo i na politickém systému. To vše je ovšem svým způsobem přirozené, neboť Putin řídí zemi v podstatě už dvanáct let a za tak dlouhou dobu se moc samozřejmě otupí.
Putin tedy musí v první řadě věrohodně dokázat, že se do Kremlu nevrací jen pro sebe a kvůli moci a že je skutečně schopen znovu nastartovat rozvoj. K tomu může dojít klidně rovněž evoluční cestou, nicméně každopádně musí probudit tvrdě spící politický systém, oživit ekonomiku, a pokud se mu to vše podaří, potom se přirozenou cestou stane dynamičtější i společnost. Nic z toho není lehkou výzvou, obzvláště v době světové krize, kdy dochází ke zvýšení role stability. Jenže zkostnatělé poměry ji naopak mohou podkopat. Jedná se tedy o nejtěžší zkoušku, a kdo tento úkol zvládne, ten se zcela jistě zapíše do dějin. Pokud má Putin tyto ambice, posílí se tím bezpečnost celého světa.