Lidovky.cz

Ruská ruleta na Ukrajině? Spíš poker.

Evropa

  14:02

Po krymském referendu Putin straší invazí Donbasu. Nedojde-li k ní, bude to jakoby „ústupek“: Sankce EU tím rozklíží a anšlus mu projde.

„Doněck je ruské město,“ volali proruští demonstranti 16. března v centru východoukrajinského města. foto: © ISIFAČeská pozice

KOMENTÁŘ Dana Macka / Ve dnech předcházejících plebiscitu „legitimizujícímu“ ruský zábor Krymu se kremelská diplomacie ve válce nervů s Bruselem pustila do licitace. Násilný útok proruských bojůvek na proukrajinské demonstranty ve východoukrajinském Doněcku (jasně doložený videozáznamem) popsala v eufemistickém oficiálním prohlášení přesně opačně:

„Ozbrojené pravicové skupiny napadly nenásilné demonstranty, kteří chtěli vyjádřit svůj postoj k ničivému působení lidí, kteří se prohlásili za ukrajinské představitele. V důsledku střetů zemřel jeden člověk a mnoho jich bylo zraněno,“ stojí psáno ve stanovisku ruského ministerstva zahraničí, které takticky zamlčuje, že mrtvý i zranění byli vesměs z řad nenásilných proukrajinských demonstrantů.

Události v Doněcku podle ruské diplomacie prý dokazují, že Kyjev vývoj v zemi nekontroluje. „Rusko si je vědomo odpovědnosti za životy svých krajanů na Ukrajině, proto si vyhrazuje právo je chránit,“ připomíná ruské „zamini“ skutečnost, že Státní duma už na počátku března odsouhlasila nasazení vojáků k ochraně ruskojazyčných obyvatel nejen na Krymu, ale na celé Ukrajině.

Kosovské máslo

Státní duma už na počátku března odsouhlasila nasazení vojáků k ochraně ruskojazyčných obyvatel nejen na Krymu, ale na celé UkrajiněK této „eskalaci očekávání“, že se ruská vojenská intervence nemusí omezit na relativně izolovaný černomořský poloostrov, přikročila kremelská diplomacie v době, kdy kvůli Putinově flagrantnímu porušení mezinárodního práva docházejí v Berlíně, Londýně i Paříži páky jindy spolehlivé proruské lobby „pragmatiků“ z byznysu. Řadám jeho západních obhájců tak vévodí směsice konspiračních teoretiků, protizápadních „antiimperialistů“, fanatických eurofobů a všeslovanské páté kolony.

Podle nich jsou veškeré protiruské sankce hystericky přehnanou reakcí na zcela pochopitelnou obranu ruských národních zájmů, k níž byl Putin „donucen“ podlým západním vměšováním do dění na Ukrajině. Pokrytecký Západ prý nemá nárok se nad jednostranným odtržením okupovaného Krymu pohoršovat, neboť má sám „kosovské máslo“ na hlavě. Většinově etnicky ruský poloostrov byl navíc k Ukrajině svévolně přičleněn teprve roku 1954 a Putin jen šlechetně odčiňuje sovětské provinění proti sebeurčení jeho obyvatel.

Skutečnost, že Moskva porušuje ukrajinskou územní celistvost, již se po rozpadu Sovětského svazu zavázala respektovat, odbývají tím, že nebohé Rusko bylo tehdy na kolenou a Kyjev teď po „fašistickém puči“ stejně pozbyl veškerou legitimitu.

Na Krymu se naopak vojenská intervence tajemné „proruské domobrany“ stala spouštěčem mezietnického napětíAnalýzu argumentu, že Putin v podstatě neměl jinou volbu než vojensky vtrhnout na Krym, by snad bylo vhodnější přenechat psychologům. Na rozdíl od ruského vpádu do Gruzie v roce 2008 se tentokrát jednoznačně jedná o nevyprovokovanou invazi: nepředcházelo jí žádné ukrajinské ostřelování separatistické bašty Sevastopolu (k němuž se horkokrevné gruzínské vedení zřejmě uchýlilo v případě jihoosetského Cchinvali), žádné pošlapávání práv ruské menšiny ani přesuny tlup „banderovců“, kteří by snad měli chystat pogromy smyšlené kremelskou propagandou.

Právě proto kulhá i věčně omílaný precedent Kosova z roku 1999. NATO ve většinově albánské provincii intervenovalo do probíhajícího konfliktu mezi separatisty a srbskými jednotkami, jejichž postup v ostatních exjugoslávských válkách provázely etnické čistky. Mezinárodněprávně jistě šlo o narušení srbské suverenity, ovšem nikoli míru, neboť ten už v Kosovu dávno nevládl. To zkrátka nebyl případ Krymu, kde se naopak vojenská intervence tajemné „proruské domobrany“ stala spouštěčem mezietnického napětí.

Zatímco většinově ruský Krym se v rámci nezávislé Ukrajiny těšil nerušené autonomii, většinově albánskému Kosovu ji uzmula Miloševičova srbská ústava z roku 1990 (důsledkem bylo například ukončení výuky v albánštině na kosovských školách atd.). V neposlední řadě však NATO v rámci intervence neorganizovalo referendum o odtržení od Srbska, ale předalo znesvářenou provincii do správy OSN.

Argumenty na kolenou

Co se týče údajně „svévolného“ přičlení Krymu k Ukrajině Nikitou Chruščovem, byl poloostrov „správně“ připojen k nejbližší pevnině, z níž fakticky zeměpisně vyčníval a na níž byl závislý coby na zdroji zavlažování, pitné vody i energetických dodávek. Z hlediska mocenských zájmů Kremlu to možná nebylo tak prozíravé jako vydržování ruské republikové exklávy v odstřižené Kaliningradské oblasti (díky níž má dnes Rusko v týlu NATO po zuby ozbrojené předmostí), ale čistě prakticky to život na Krymu usnadnilo. Ruský anšlus ho naopak zkomplikuje: Pozemního spojení s ruskou pevninou se obyvatelé poloostrova dočkají, teprve až bude hotový most přes Kerčský průliv, na jehož výstavbu se Kreml nezmohl ani 70 let po jeho naprojektování.

Pozemního spojení s ruskou pevninou se obyvatelé poloostrova dočkají, teprve až bude hotový most přes Kerčský průlivArgument, že se Rusové nemusejí obtěžovat respektováním ukrajinské územní celistvosti, neboť se k tomu zavázali v době, kdy byli „na kolenou“, jistě zní libě Maďarům dosud nesmířeným s trianonským mírem, v jehož důsledku žijí za hranicemi miliony jejich krajanů. Ovšem „na kolenou“ byli například i Němci v době, kdy si Rusové přejmenovávali východopruský Königsberg na Kaliningrad, nebo Japonci, když jim brali Kurily.

A konečně, měla-li Moskva po „fašistickém puči“ v Kyjevě pochybnosti o legitimitě tamní vlády, dalo se s anexí vyčkat do předčasných ukrajinských voleb letos v květnu. Na ně mohla coby členská země Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě vyslat i vlastní volební pozorovatele.

Všechny náboje Bruselu

I kdybychom však nechali stranou slabiny všech těchto záminek a připustili, že se ruskou anexí většinově ruského, zeměpisně odděleného, historicky „nedlouho ukrajinského“ Krymského poloostrova vlastně neudálo nic natolik světoborného, že by to muselo trvale zatížit vztahy Západu s Ruskem, Putinův případný vpád do pevninské východní a jižní Ukrajiny by stejnou argumentací už obhájit nešlo.

Na rozdíl od Krymu netvoří většinu obyvatel Charkova, Doněcku, Oděsy či Dněpropetrovsku etničtí Rusové, nýbrž ruskojazyční Ukrajinci, přičemž v jejich venkovských zázemích mnohdy převažují rodilí mluvčí ukrajinštiny. Ruskojazyčné oblasti tudíž nejsou nijak přesně zeměpisně oddělené, ale jde o pozvolný přechod od západu na východ, kde celý rozsáhlý střed Ukrajiny není jasně vyhraněný. Byť tam žijí většinou méně „národně uvědomělí“ občané než ti ve Lvově, ruskou invazí do ukrajinského vnitrozemí by Putin mohl spustit doslova bratrovražednou občanskou válku.

Ruskou invazí do ukrajinského vnitrozemí by Putin mohl spustit doslova bratrovražednou občanskou válkuAni to by však Západ nepřimělo k otevřenému střetu s ruskou jadernou velmocí: zůstalo by opět nanejvýš u sankcí. Avšak tím, že kremelská diplomacie Západu naznačila, že musí počítat právě i s možností ruského vpádu do pevninské Ukrajiny, přiměla ho schovat si opravdové sankční trumfy do rezervy. Kdyby Západ kvůli Krymu hned vystřílel všechny své embargové náboje, na vjezd ruských tanků do Charkova, potažmo do Kyjeva by mu pak nezbylo než bezmocně koukat.

Dasvidáňja v Jaltě!

Vladimir Putin se protentokrát nespokojil jen s faktickou (nikoli formální) anexí Krymu, jež by „chladným hlavám“ v Bruselu umožnila argumentovat, že ruské protektoráty v Podněstří, Abcházii a Jižní Osetii přeci také nebránily rozvoji vztahů s Moskvou. Proruské lobby „pragmatiků“ z byznysu tedy možná ještě nějaký čas potrvá, než se z překotného vývoje zmátoří. 

Na druhou stranu dnes dokonané formální připojení Krymu k Rusku kremelskému vládci v budoucnu umožní hostit setkání se západními představiteli zase jednou v Jaltě. Putinovi skončí jeho čtvrté a údajně poslední prezidentské funkční období v roce 2024, do té doby zbývá spousta času na „normalizaci vztahů“. Možná si Západ ještě oddechne, že Putin hostí summity v Jaltě – a nikoli v Rize nebo Tallinnu.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.