„Můj trvalý flirt se všemi dětmi získal brzy erotické rysy. Mohl jsem skutečně cítit, jak se mě již pětileté holčičky naučily balit.“ Toto problematické vyjádření a ještě několik podobně kontroverzních vět z poloviny sedmdesátých let ulpělo jako nesmazatelná skvrna na úspěšné politické kariéře francouzsko-německého zeleného politika Daniela Cohn-Bendita.
Někdejší revolucionář, vůdce pařížských studentských bouří v roce 1968 a pozdější lídr alternativní levicové německé scény se za svá neuvážená slova opakovaně omluvil. Přesto jej minulost letos na jaře znovu dostihla. Podnět k tomu tentokrát nedal nikdo menší než prezident Spolkového ústavního soudu Andreas Voßkuhle. Celá kauza má však širší souvislosti a vybízí k zamyšlení zejména nad společenským dědictvím generace „osmašedesátníků“ a stále rostoucí mocí internetu.
Ve jménu sexuální revoluce
Přední německý právní expert Voßkuhle měl 20. dubna pronést slavnostní řeč u příležitosti předání prestižní Ceny Theodora Heusse. Ta je na památku prvního německého poválečného prezidenta udělována osobnostem, které se zasloužily o rozvoj demokracie a občanské společnosti. V roce 1993 se jejím nositelem stal Václav Havel. Svoji účast na letošní ceremonii odřekl Andreas Voßkuhle ve chvíli, kdy se dozvěděl, že novým laureátem ceny bude právě Daniel Cohn-Bendit. Podle tiskového mluvčího proto, že je Spolkový ústavní soud zcela specificky zavázán zabránit dojmu, že by mohl schvalovat podobně choulostivá prohlášení, jaká Cohn-Bendit učinil před téměř 40 lety.
Cohn-Benditova slova, kterými kdysi popsal své působení v „alternativní“ mateřské školce, jsou opravdu skandální
Andreas Voßkuhle má bezpochyby plné právo svým jménem i jménem významné instituce, kterou reprezentuje, účast na akci odmítnout. Jako historicky nejmladší prezident ústavního soudu pojímá svoji společenskou roli velmi aktivně a neváhá se vyjadřovat ani k jiným problematickým otázkám. Proti politikově vyznamenání se ohradily i některé spolky aktivní v boji proti sexuálnímu násilí na ženách a dětech a významná představitelka liberální strany (FDP) Birgit Homburgerová.
Cohn-Benditova slova, kterými kdysi popsal své působení v „alternativní“ mateřské školce, jsou navíc opravdu skandální. Otázkou zůstává, zda má jejich přízrak politika děsit až do smrti.
O svých vychovatelských zkušenostech s dětskou sexualitou se „Rudý Danny“, tehdy třicetiletý ultralevicový buřič, žoviálně rozpovídal v polovině sedmdesátých let, mimo jiné ve své biografii Le Grand Bazar (Velký bazar). Loni v interview pro časopis Der Spiegel prohlásil, že chtěl těmito údajně fiktivními historkami pouze provokovat – a že to byla velká chyba.
Rozhodně byla, i když to tak zpočátku nevypadalo. Kniha vyšla v malém nákladu a nevzbudila větší pozornost. Doba byla velmi tolerantní a slovními i jinými „úlety“ doslova přetékala. Jakkoli se to dnes zdá nepřípustné, k běžnému koloritu patřilo ve jménu „sexuální revoluce“ i zcela veřejné zpochybňování základních tabu včetně pedofilile nebo incestu. Když se však k Cohn-Benditovým výrokům se začátkem nového tisíciletí znovu obrátila pozornost veřejnosti, byla už situace zcela odlišná.
Aféra Joschky a trochu i Dannyho
Zajímavé je, že Cohn-Benditovu údajnou pedofilní minulost vynesla v roce 2001 na světlo publicistka Bettina Röhlová, dcera nejznámější německé teroristky a reprezentantky Frakce Rudé armády (RAF) Ulrike Meinhofové. Röhlová publikovala sporné pasáže Cohn-Benditova životopisu společně s fotografiemi, které zachytily jeho blízkého přítele Joschku Fischera v sedmdesátých letech při pouličním střetu s policií. Fischerovi, tehdejšímu ministrovi zahraničí, se v Německu v roce 2001 dostalo přirozeně mnohem větší publicity. V rámci jeho aféry se složitě řešilo, zda muž, který dříve násilně oponoval státní moci, může být jejím věrohodným reprezentantem. Intimní detaily ze života „pouhého“ europoslance Cohn-Bendita se tehdy diskutovaly především v jeho druhé vlasti, ve Francii.
Cohn-Benditovu údajnou pedofilní minulost připomněla v roce 2001 Bettina Röhlová, dcera teroristky z Frakce Rudé armády Ulrike Meinhofové
Bettina Röhlová se se svými „odhaleními“ velmi dobře trefila do ducha doby. Začátkem roku 2001 probíhal v Německu soudní proces s Hansem-Joachimem Kleinem, někdejším Fischerovým přítelem a „spolubojovníkem“, který se mimo jiné podílel na teroristickém útoku na vídeňskou centrálu Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) v roce 1975.
Kleinova kauza znovu přitáhla pozornost veřejnosti k problematice levicového terorismu, jehož činy otřásaly Spolkovou republikou Německo v sedmdesátých a osmdesátých letech. S prvními odhaleními pedofilních praktik v katolické církvi a zveřejněním detailů otřesného případu belgického sériového vraha Marka Dutrouxe zároveň koncem devadesátých let výrazně vystoupilo do popředí i téma sexuálního zneužívání dětí.
Joschka Fischer i Daniel Cohn-Bendit nicméně přežili rok 2001 bez výraznějších politických šrámů. Jejich životní příběhy někdejších revolucionářů, kteří se dovedli od své radikální minulosti distancovat a po letech odporu proti státní moci se stali jejími představiteli, jsou pro jejich generaci celkem typické. Německá veřejná diskuse probíhala ve víceméně smířlivém duchu.
Kritické hlasy se nakonec obrátily spíše proti publicistce Röhlové, které bylo vyčítáno, že celou debatu vyvolala, aby si s někdejší ultralevicovou scénou vyřídila své vlastní účty. Její matka Ulrike Meinhofová opustila rodinu, aby se zbraní v ruce bojovala proti „establishmentu“, a otec Klaus Rainer Röhl se svými dcerami pěstoval (podle jejich svědectví) minimálně pochybné intimní kontakty.
Nebýt internetu, zapomněli bychom?
Kdyby Daniel Cohn-Bendit „jen“ bil policisty jako Joschka Fischer, byly by dnes hříchy jeho mládí pravděpodobně odpuštěny. Za své chování nebyl nikdy trestně stíhán, otevřeně se za něj postavili i rodiče jeho bývalých svěřenců z mateřské školy. Kdyby neexistoval internet, byly by jeho problematické výroky navíc zřejmě i zapomenuty. V situaci, kdy si každý může na svém počítači přečíst inkriminované pasáže sporné knihy, on-line zhlédnout interview, v němž mladý Cohn-Bendit bezstarostně hovoří o intimních kontaktech s dětmi, a kdy „našeptávač“ vyhledávače Google k jeho jménu automaticky přiřazuje slovo „Kinderschänder“ (muž zneužívající děti), je to však zhola nemožné.
Kdyby Daniel Cohn-Bendit „jen“ bil policisty jako Joschka Fischer, byly by dnes hříchy jeho mládí pravděpodobně odpuštěny, a nebýt internetu – i zapomenuty
Sám politik nedávno pro tiskovou agenturu dpa potvrdil, že je smířený s tím, že se celá věc bude v médiích propírat i nadále. A navrhl, že se prestižní ceny vzdá, pokud by jeho vyznamenání mělo způsobit Nadaci Theodora Heusse problémy a vyvolat příliš velké pobouření. Kuratorium, jež letošního nositele ceny vybralo, stojí však v čele se svojí předsedkyní, přední levicovou političkou a někdejší kandidátkou na post spolkového prezidenta Gesine Schwanovou, zatím pevně za svým rozhodnutím.
Současná debata kolem Daniela Cohn-Bendita znovu názorně připomněla i stinné stránky alternativní subkultury, z níž vzešel a která od konce šedesátých let vnesla do veřejného života tehdejšího západního Německa mnoho pozitivních impulzů. Zejména zásluhou studentské revolty, Mimoparlamentní opozice (APO) a takzvaných nových sociálních hnutí se tamní společnost výrazně modernizovala a do značné míry se zbavila autoritárních prvků ve vzdělávacím systému a v rodinném soužití. Díky tlaku nastupující generace začal proces vyrovnávání se s nacistickou minulostí, pokročila ženská emancipace a v politické diskusi zakotvila ekologická témata.
Nonkonformní hnutí však dokázalo také uvolnit nebezpečný potenciál, který v extrémních polohách vedl ke vzniku teroristické Frakce Rudé armády (RAF), zabíjení nevinných lidí a nebezpečné toleranci vůči (nejen sexuálnímu) kriminálnímu chování.
