Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Roztříštěná naděje povolebního ráje

  10:00
Namísto uvědomění si, že ráj a pokrok jsou naivní projekce náboženské naděje, se lidé zmítají v pokusech o uskutečnění střípků ráje už na této zemi. Důsledkem je příklon k politickým spasitelům ve volbách.

Diktátor a spasitel. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Prezidentské volby ukázaly stejný směr jako nedávné parlamentní – v obou převážil protest proti současné situaci a obavy z budoucnosti. V parlamentních volbách získaly protestní strany, mezi něž patří nejen SPD a KSČM, ale i ANO a v určitém smyslu Piráti, téměř 60 procent hlasů. Ve volbách prezidentských protestní hlasy nebyly stejně silné, navzdory tomu pomohly Miloši Zemanovi zvítězit.

Miloš Zeman zahrál na obavy z budoucnosti billboardy s nápisy „Stop migraci a Drahošovi“ a „Tato země je naše!“. Námitky, že uprchlíků je u nás poskrovnu, neberou v úvahu reálný základ strachu. Migrace je symbolem obav z otevřenosti současného světa. Lidé nevědí, zda jim práci nevezmou migranti či roboti, nebo zda nebudou jejich pracovní místa kvůli úsporám přemístěna do Číny, ani jaké by to bylo, kdyby jejich soused mluvil arabsky a modlil se pětkrát denně směrem k Mekce. Tuší ale, že jde o riziko.

Nevyužitá globalizace

Zdá se, že toto riziko přesáhlo únosnou míru, na čemž se podílejí média. Jejich téměř výhradně negativní zpravodajství neustále rozebírá, zdůrazňuje a zveličuje rizika globalizace – z dvanácti migrantů se stala vlna potenciálních teroristů a kvůli robotům a automatizaci nepřijdou o práci jen dělníci, ale i úředníci a dokonce prostitutky. Navzdory těmto katastrofickým scénářům by současná politika měla umět tyto obavy tematizovat.

Mnoho českých občanů nedokáže využít globalizace. Zatímco někteří mohli vycestovat do zahraničí, naučit se jazyky a stát se evropskou či kosmopolitní třídou, jiní jsou vázáni na místo, kde žijí, čímž se stávají stále zranitelnějšími.

To je však za stále více se prosazující ideologie individuálního úspěchu obtížné. Oficiální prohlášení se totiž podobají spíše sloganu „cokoli se ti stane, za to si můžeš sám“ než uklidňující společenské solidaritě. Ztratil jsi práci, protože ji přesunuli do Číny? Jsi neschopný! Odvrácenou stranou vítězů globalizace, jako byl Steve Jobs, jsou zástupy těch, kteří se obávají, že by mohli neuspět.

Reálný základ má do jisté míry i protest, protože mnoho českých občanů nedokáže využít globalizace. Zatímco někteří mohli vycestovat do zahraničí, naučit se jazyky a stát se evropskou či kosmopolitní třídou, jiní jsou vázáni na místo, kde žijí, čímž se stávají stále zranitelnějšími. Právě ti volají: Tato země je naše! A jejich volání je pochopitelné.

Důsledek světonázoru

Podle mnoha ukazatelů se čeští občané mají velmi dobře, žijí zdravě a dlouho a i ti běžní dnes disponují možnostmi, o nichž se před několika stoletími králům ani nesnilo. Většina se má lépe než před 15 lety, o době komunismu ani nemluvě. Česká republika se vyvíjí správným směrem, navzdory tomu jsou někteří její obyvatelé stále nespokojení.

Příčinu nespokojenosti zcela nevysvětluje sociologická teorie o referenční skupině, podle níž se srovnáváme s bezprostředním okolím, například se sousedy, a jsme (ne)spokojeni na základě tohoto srovnání. Je nám jedno, že Karel IV. neměl mobilní telefon a my jej máme, zajímá nás telefon souseda Franty Nováka a platy v sousední zemi.

Nespokojenost, neschopnost snášet rizika, protesty a obavy zřejmě vyplývají z našeho světonázoru

Nespokojenost, neschopnost snášet rizika, protesty a obavy zřejmě vyplývají z našeho světonázoru. Ve středověku se lidé domnívali, že centrem není „tento svět“, ale „království Boží“, jež s ním není totožné. Jejich obavy a protesty tlumilo to, co německý filozof Karel Marx nazval „opiem lidstva“ – náboženskou nadějí, že navzdory těžkému životu, nakonec – a třeba až po smrti – dospějí do ráje.

Tato naděje byla eschatologická, nikoli z „tohoto světa“, spočívala v důvěře v Boha, který tento svět přesahoval, a představovala zrcadlo, v němž se člověk viděl v budoucím posmrtném ráji. Tato naděje však byla nazvána „opiem“ a radikálně stažena do „tohoto světa“.

Rozbité eschatologické zrcadlo

Vznikla „politická náboženství“ – ráj neměl přinést Bůh po smrti, ale politika na tomto světě. V zrcadle ráje se už člověk neviděl eschatologicky, mimo dějiny, ale v nich. Výsledek byl ambivalentní – na jedné straně postupně vznikal sociální stát a snaha zlepšit život už na tomto světě, na druhé i krvavé revoluce, které namísto nebe přinesly na zemi peklo.

Poté, co naděje, že zítra vytvoříme komunistický ráj, v roce 1989 skončila, nastala další transformace eschatologické naděje. A lze hovořit o rozbitém eschatologickém zrcadle.

Poté, co naděje, že zítra vytvoříme komunistický ráj, v roce 1989 skončila, nastala další transformace eschatologické naděje. A lze hovořit o rozbitém eschatologickém zrcadle – namísto ráje po smrti nebo štěstí na zemi se naděje na budoucí ráj roztříštila. Dnes očekáváme své malé ráje soukromé romantické lásky, soukromé kariérní seberealizace, harmonického ekonomického rozvoje bez tržní ekonomiky či politiky bez politické sféry.

Střípky eschatologického zrcadla sice nejsou stejně nebezpečné jako jejich totalitní předchůdce, aby způsobily peklo na zemi, stále ale velmi sužují. Očekávání, že lze politicky vytvořit na zemi království Boží, je stejně přehnané jako dílčích rájů. Ráj milostných dobrodružství končí rozčarováním stejně, jako že v práci budeme jen úspěšní, ekonomicky se budeme mít stále lépe, v politice se nebude podvádět, budeme mít stejné platy jako v Německu a nebudeme čelit žádným rizikům, což je naivní.

Neustálý shon

Zdá se však, že Marxovo prohlášení o „opiu lidstva“ bylo předčasné. Současný člověk zbavený tohoto „opia“ se projevuje jako neurotik hnaný touhou vše ovládnout. Rizika považuje za konečné pravdy, jež ho ohrožují, svou situaci, která není ideální, za urážku osobních práv. Středověký člověk mohl s útěchou a nadějí pohlédnout k Bohu a v klidu se uložit ke spánku jako ve čtvrtém starozákonním žalmu: „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.“

Ideologie, podle níž je jakýkoli neúspěch individuální chybou, vede k neuróze a k neustálému shonu – neustále si něco dokazovat a něčeho dosahovat. V tomto světonázorovém rámci se pak rizika globalizace jeví konečnou pravdou, před kterou není úniku.

Dnešní člověk klidně spát nemůže. Není totiž nikdo, kdo by mu „dal v bezpečí bydlet“. Ideologie, podle níž je jakýkoli neúspěch individuální chybou, vede k neuróze a k neustálému shonu – neustále si něco dokazovat a něčeho dosahovat. V tomto světonázorovém rámci se pak rizika globalizace jeví konečnou pravdou, před kterou není úniku. Jako by nebylo nic jiného.

Pokud mi robot vezme práci, je to moje chyba, zabije-li mě terorista, jsem navěky mrtev. Proto je třeba se ze všech sil snažit, aby se ani jedno nestalo – jako neurotik, který má pocit, že musí řídit vesmír, protože se řítí neznámo kam, nejspíše však, jak tvrdí média, do záhuby.

Volba spasitelů

Této situaci odpovídají výsledky voleb, v nichž jsou voleni „spasitelé“ – silní lídři, kteří ochrání před nebezpečím, a zajistí, že očekávání malých rájů nebudou ohrožena. Navzdory frenetické aktivitě však nelze střípků ráje dosáhnout, a proto jsou voleni ti, kdo spásu slibují. Ať je to kdokoli, vždy jde o promítnutí kvazispasitelské role do politiky – o snahu zachránit střípky eschatologického zrcadla, o naivní naději dosáhnout malé ekonomické a politické ráje, které nebudou narušovat žádné problémy a rizika.

Navzdory frenetické aktivitě nelze střípků ráje dosáhnout, a proto jsou voleni ti, kdo spásu slibují. Ať je to kdokoli, vždy jde o promítnutí kvazispasitelské role do politiky.

Obavy a protesty jsou ambivalentní. Na jedné straně, byť mediálně zesílené, mají původ v realitě, na druhé chybějí mechanismy, jak s naštvaností a strachem z rizik pracovat. Namísto solidarity se hlásá ideologie individuálního úspěchu, dle níž si za všechny pohromy globalizace můžeme sami.

Namísto uvědomění si, že ráj a pokrok jsou naivní projekce náboženské naděje, se lidé zmítají v marných pokusech o uskutečnění střípků ráje už na této zemi. Důsledkem je příklon k politickým spasitelům ve volbách.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...