„Pány umělce asi zklamu, protože si myslím, že nemůžeme takto fungovat ve státě, aby zaměstnanci – byť manažeři – jedné příspěvkové organizace, jednoho resortu, si prostě kladli ultimáta a odmítali pracovat nebo, já nevím, fungovat, aniž by byl odvolán podle jejich přání příslušný ministr,“ řekl premiér Jiří Rusnok v pondělí Českému rozhlasu. Na tento výrok musel reagovat vizuální umělec Jiří David.
Má smysl nějak komentovat arogantní, pansky ironizující tón současného předsedy vlády, aniž by si pan umělec, tedy i má osoba, nepromítnula dobová prohlášení z let „dávno“ minulých?! Je zřejmé, že kontext smyslu času nelze z minulosti do současnosti účelově přenášet, přesto lze poměrně jednoznačně charakterizovat, či vciťovat se do vůní, či smradů paměti našich krajin.
Moc, zvůle i slabost zapáchá totiž stále „rovnako“. Moc má svůj nezaměnitelný, přitažlivý odér, pižmo, má svou značku, logo, jež jako jediné jsou i u nás nadčasové. Na rozdíl od figur, figurek, které si ho někdy draze kupují, většinou kradou, nebo jen na čas půjčují, ty se rychle mění, stárnou, vytrácejí beze jmen a umírají.
I tato naše vláda odborníků po něm ráda sáhla a někteří z nich se z toho asi i pomátli (jak víme, nejsou první ani poslední!), opojení jeho možnostmi. Ovšem z jednání, „práce“ současného ministra kultury Jiřího Balvína nějak podezřele zavání i další smrady. Jsou totiž i parfémy, které reálná moc občas svým vazalům nabídne, aby zároveň zakrývaly neschopnost, nekompetentnost, nepatřičnost, nevzdělanost, ubohost.Moc má svůj nezaměnitelný, přitažlivý odér, pižmo, má svou značku, logo, jež jako jediné jsou i u nás nadčasové
Bohužel rozlišovací schopnosti Jiřího Rusnoka vůči umění jsou, jak svým výrokem nutně dokazuje, minimální. Václav Klaus to aspoň kdysi markýroval zajmem o jazz. Prostě ho nezajímá, je mu jistě v mnohém nesrozumitelné, a tudíž trpěné, zbytečné, zbytné. Pokud chce, a on chce být předsedou vlády České republiky, pak by si mohl (netrvám na tom, že musí) uvědomit – a mozkovou kapacitu na to nepochybně má –, že kultura, umění jsou jediné objektivní fenomény, které určují, definují od nepaměti tento svět. Nic jiného nepřetrvává!
Ještě několik dní před Rusnokovým prohlášením, že neodvolá svého ministra kultury, jsem osobně vyzval Jiřího Balvína, má-li v sobě ještě kousky chlapské cti, či zbytky obyčejné sebereflexe, aby po dvojité blamáži s nastupujícími řediteli Národního divadla a Národní galerie odstoupil. Byl by to totiž čin hodný nejen oné tragikomické situace, ale i čin člověka, jenž si odpovědně uvědomuje svá konání.
Svým setrváváním ve funkci, spolu s výroky předsedy vlády, však oba dokazují, jak málo chtějí vnímat tuto zemi a jak moc jsou osobně opojení odéry moci, zahaleni těžkým cigaretovým oblakem sestupujícím z Hradu na Strakovu akademii.