Ceska Pozice

Rozdělené Polsko: Politické rozpory rozbíjejí přátelství i rodiny

Hlavní příčinou předělů v polské společnosti je boj opozice proti vládě. Viní vládní stranu Právo a spravedlnost ze „zabetonování“ u moci a ovládnutí s pomocí katolické církve všech oblastí života.

Euroskeptická strana Práva a spravedlnosti (PiS) klade důraz na katolickou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Euroskeptická strana Práva a spravedlnosti (PiS) klade důraz na katolickou... | foto: Tomáš VlachLidové noviny
Euroskeptická strana Práva a spravedlnosti (PiS) klade důraz na katolickou...

Začátkem října prohlásil bývalý polský prezident Lech Wałęsa v přímém přenosu: „Uprostřed výjimečného stavu jsme napadáni ze všech stran, ale on, kozák, zakládá Bojující Solidaritu. Co to bylo? Zrada! Byl to zrádce!“ Mluvil o Kornelu Morawieckém, který dva dny předtím zemřel. Podle následujícího průzkumu byla více než polovina dotázaných přesvědčena, že by se Wałęsa měl za ta slova omluvit.

Vrátíme-li se do Polska po nastolení výjimečného stavu (13. prosince 1981), snadno zjistíme, že slova o zradě jsou nepravdivá a nesmyslná. Kornel Morawiecki byl aktivistou nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita, zúčastnil se jeho prvního sjezdu a inicioval poselství pracujícímu lidu východní Evropy. Právě potlačení Solidarity bylo cílem výjimečného stavu. Morawiecki se vyhnul internaci a okamžitě začal vydávat samizdatový časopis Ze dne na den, přičemž ve Vratislavi úzce spolupracoval s podzemními strukturami Solidarity.

Bojující Solidaritu založil na přelomu května a června 1982. Už z názvu je jasné, že se k Solidaritě hlásila a navazovala na její činnost. Bojující Solidarita působila až do pádu komunismu a podle manifestu jí šlo o „boj za znovuzískání nezávislosti a budování solidárního Polska“. Hovořit proto o „zradě“ či „kozáctví“ je historická nehoráznost.

Bojující Solidarita

Koncem osmdesátých let přišel zásadní rozkol – Morawiecki se postavil proti „kulatému stolu“, odmítal dohodu s vládnoucí stranou i ne zcela svobodné volby, v nichž se kandidáti opozice mohli ucházet jen o vymezený počet mandátů. Nebyl první, Wałęsova politika měla řadu kritiků, ale na tom nebylo nic zrádného – Bojující Solidarita bylo živé hnutí a vítězil většinový názor. Naprostá většina Poláků „smluvní“ volby uvítala a nadšeně oslavovala drtivé vítězství, kterého kandidáti Solidarity dosáhli.

Bojující Solidarita nepřestala existovat ani v Polsku nesvázaném komunismem, ale neměla v něm téměř žádný politický vliv. Kornel Morawiecki stál nadále v čele a kandidoval prakticky do všech voleb. Neúspěšně. Až ve volbách v roce 2015 se dostal do parlamentu za seskupení Kukiz15.

Bojující Solidarita nepřestala existovat ani v Polsku nesvázaném komunismem, ale neměla v něm téměř žádný politický vliv. Kornel Morawiecki stál nadále v čele a kandidoval prakticky do všech voleb. Neúspěšně. Až ve volbách v roce 2015 se dostal do parlamentu za seskupení Kukiz15. Morawiecki Wałęsu mnohokrát kritizoval jako prezidenta i v pozdějších letech. Rozhodně nebyl jediný.

Nicméně byl pouze jedním z představitelů okrajového proudu a ani v uplynulých letech, kdy byl nejen poslancem, ale i maršálem seniorem (čestná funkce v polském parlamentu, kterou zastává nejstarší člen sněmovny), neměl velký vliv. Jeho názory byly nepřijatelné pro velkou část polské politické scény a veřejnosti. Útočit na něho tedy v podstatě postrádá smysl. Politické boje se svádějí o jiná témata.

Opomíjená okolnost

Jedním z těchto témat je vyrovnání s minulostí, přesněji řečeno odstranění někdejších politických vazeb – to jako jeden ze svých cílů hlásá právě strana Právo a spravedlnost (PiS). Způsob, jakým to dělá například v soudnictví, však budí nesouhlas nejen v evropských strukturách, ale i samotném Polsku. Představitelé PiS mluví o „soudcovských klanech“, které je nutné vykořenit, leč jeho provedení je předmětem vážných sporů.

Byl by nesmysl tvrdit, že v Polsku není svoboda slova, nicméně veřejnoprávní média jsou v područí vládní strany. Polská veřejnoprávní televize je hlásnou troubou Práva a spravedlnosti. Opozice to kritizuje – a právem. Opomíjí jen okolnost, která je velmi důležitá – už od roku 1990 se vždy po změně vlády měnilo vedení i tón veřejnoprávních médií.

Hlavním důvodem bariér v polské politice a společnosti však není justice, jde o větší problém: opozice PiS obviňuje, že se chce „zabetonovat“ u moci a za pomoci katolické církve ovládnout všechny oblasti života. Země se rozdělila: politické rozpory rozbíjejí stará přátelství či rodiny, lidé se hádají a pak se přestávají stýkat, každá ze stran, vládní i opoziční, uznává jen vlastní postoje a argumenty...

Byl by nesmysl tvrdit, že v Polsku není svoboda slova, nicméně veřejnoprávní média jsou v područí vládní strany. Polská veřejnoprávní televize je hlásnou troubou Práva a spravedlnosti. Opozice to kritizuje – a právem. Opomíjí jen okolnost, která je velmi důležitá – už od roku 1990 se vždy po změně vlády měnilo vedení i tón veřejnoprávních médií, vítězná strana to považovala za normální a poražení se s tím museli smířit. Žádná „televizní krize“ (jako u nás na přelomu let 2000/2001) se nekonala.

Masové protesty, které vypukly po volbách v roce 2015, v nichž zvítězila strana PiS, byly v tomto ohledu nevídané. Právě po nich se začalo říkat, že v Polsku není svoboda slova, stačí se však kouknout na produkci novin a časopisů, abychom zjistili, že si člověk může koupit tiskoviny s nejrozmanitějšími politickými postoji.

Víc než „anti PiS“

Možná by se Wałęsův výrok o „kozákovi“ a „zrádci“ Kornelu Morawieckém dal přičíst předvolební atmosféře – Kornelův syn Mateusz je polským premiérem za Právo a spravedlnost. V neděli 13. října se konaly parlamentní volby – a výsledky hovoří jasně. Polsku bude nadále vládnout Právo a spravedlnost.

Chce-li polská opozice dosáhnout střídání u vesla, bude muset nabídnout něco víc než pouhý program „anti PiS“, který, jak ukazují výsledky nedávných voleb, moc nezabírá

Boj opozice proti vládě je zjevně hlavní příčinou ostrých předělů v polské společnosti, o nichž už byla řeč. Většina polských voličů znovu odevzdala hlasy kandidátům PiS, argumenty opozice přesvědčily mnohem méně Poláků. Opozice často tvrdila, že si vláda kupuje hlasy sociálními programy – třináctým důchodem či programem 500+, což jsou příspěvky na děti. Není to však tak jednoduché – v Polsku existuje rozsáhlá vrstva občanů, jimž ideový program PiS jako udržování tradice, odpor k požadavkům sexuálních menšin i sebevědomé vystupování v orgánech Evropské unie vyhovuje.

O „protievropském postoji“ mluvit nelze: Poláci dobře vědí, že bez Evropy by zůstali bezbranní vůči Rusku, a to si při rozměrech obou zemí nemohou dovolit. Velká města jsou liberálnější a baštami opozice, venkov zůstává tradiční. Opozici nepomohla ani snaha o sjednocení. Je zřejmé, že chce-li dosáhnout střídání u vesla, bude muset nabídnout něco víc než pouhý program „anti PiS“, který, jak ukazují výsledky, moc nezabírá. Rozdíly a podobnosti s českými poměry si můžeme snadno domyslet.

Petruška Šustrová
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.