Bylo by hloupé brát výše zmíněná tvrzení na lehkou váhu či připisovat jejich autorům nekalé úmysly urvat větší kus ze státního rozpočtu. Navzdory tomu se tato vyjádření jeví neopodstatněná. Riziko válečného konfliktu, který by mohl zasáhnout Českou republiku, zůstává velmi malé.
Německo, Polsko a Slovensko jsou nejen spojenecké země v Severoatlantické alianci, ale i dobří sousedé, s nimiž má Česko kladné vztahy jako nikdy v historii. To samé, s výjimkou aliančního pojítka, platí o Rakousku. S těmito zeměmi tvoříme to, co významný pražský rodák Karl Deutsch nazval bezpečnostní komunitou. V té je možnost války prakticky nulová a nikdo o ní ani neuvažuje.
Potenciální scénáře
Dále od českých hranic si lze vymyslet všelijaké scénáře, například válku mezi USA a Čínou, která přeroste ve světový konflikt. Nejenže však znějí málo pravděpodobně, ale zároveň není zřejmé, proč by přímo vojensky zasáhly střední Evropu. V širším zeměpisném okolí je proto jedinou rozumně představitelnou možností válka mezi Ruskem a NATO.
Reálnou pravděpodobnost takového konfliktu nelze specifikovat, protože na rozdíl od srážek aut nebo vyloupených bytů nedisponujeme smysluplnými daty týkajícími se frekvence podobného jevu. I historicky se velké války stávají extrémně zřídka. Debaty proto často nevyhnutelně sklouzávají k historickým analogiím. Nic jiného totiž nemáme k dispozici.
Argumenty na základě „poučení z Mnichova“ neslouží lepšímu pochopení situace, ale k prosazení konkrétního politického řešení |
Letos si připomínáme sto let od začátku první světové války, a proto někteří vidí nynější situaci v jejím světle. Jiní argumentují, že nepostavíme-li se Rusku, praktikujeme neblahý appeasement a spějeme k novému Mnichovu. Vždy lze najít podobnosti, jež se hodí, a ostatní pominout. Jak ovšem ukázal můj kolega Gerry Hughes v knize o appeasementu v britské zahraniční politice, argumenty na základě „poučení z Mnichova“ neslouží lepšímu pochopení situace, ale k prosazení konkrétního politického řešení.
Informovaně se lze bavit o trendech a událostech, které by mohly ovlivnit pravděpodobnost vypuknutí války, kdybychom je byli schopni vyjádřit. Právě tímto směrem se ubírají výroky ministra obrany Martina Stropnického či generála Petra Pavla: ruská okupace Krymu změnila bezpečnostní situaci v Evropě a zvýšila pravděpodobnost konfliktu i rychlost, s níž by mohl nastat.
Tento postoj nepostrádá logiku. Byl by totiž nesmysl tvrdit, že se bezpečnostní situace v Evropě po vojenské anexi ukrajinského území Ruskem nezměnila. Vyšší riziko války se zeměmi NATO dnes než například před rokem však vyplývá z této změny, pouze pokud přijmeme několik nevyřčených předpokladů, přičemž musí platit všechny zároveň.
- Za prvé, Rusko chce anektovat další území.
- Za druhé, Rusko to chce učinit bez ohledu na protivníka.
- Za třetí, Rusko je ochotné riskovat kvůli tomu masivní konvenční konflikt, jenž může přerůst v jadernou válku.
- Za čtvrté, Rusko je schopné identifikovat politický cíl, jehož by takovou válkou dosáhlo.
- Za páté, logika jaderného odstrašení buď neplatí, nebo se nemůžeme spolehnout na USA.
NATO a Rusko
Některé z těchto předpokladů lze přijmout, ne však všechny. Zábor Krymu vypadá spíše jako příležitost, která udělala zloděje, než jako součást velkého plánu expanze. O čí území jde, je podstatné, protože Estonsko nebo Karlovy Vary nejsou Krym, navzdory přítomnosti ruské menšiny. Jakákoli válka Ruska s NATO by byla enormně destruktivní, i kdyby se obešla bez jaderných zbraní. Politický cíl, jenž by ji učinil smysluplnou, lze identifikovat obtížně. Jako odpověď se snad nabízí další konsolidace Putinova režimu, ale k té se velký konflikt jeví nepotřebný a potenciálně destabilizující.
Válku, která by se přímo dotkla nás, nelze vyloučit. Jde však o možnost, jež není o nic blíže, než byla před rokem či dvěma. |
Konečně v konfrontaci s NATO musí Rusko buď pamatovat na možnost jaderné odplaty, či riskovat, že se k ní USA neuchýlí. Pokud si někdo myslí, že by Američané opustili evropské spojence, je třeba začít zbrojit masivně, nikoli zvýšit obranný rozpočet o pár desetin procenta.
Válku, která by se přímo dotkla nás, nelze vyloučit. Jde však o možnost, jež není o nic blíže, než byla před rokem či dvěma. Jak si tedy vysvětlit volání po vyšších obranných výdajích? Třeba jako snahu něco udělat, nejsme-li ochotni nést cenu reálných ekonomických sankcí.
V současnosti Západ ve vztahu k Rusku připomíná kapitalistu, o němž se Lenin pohrdlivě vyjadřoval, že nejen prodá bolševikům provaz, na kterém ho pověsí, ale ještě rád na tuto koupi poskytne úvěr. Nejsme-li však ochotni platit za sankce, těžko si představit, že bychom svolili platit mnohem vyšší cenu za válku.
