Ropa včera, dnes a zítra na existenčním rozcestí

Na rozdíl od Evropy USA výrazně nemodifikují svůj přístup ke spotřebě energií a k energetickému mixu. Vítězí v nich totiž pragmatismu nad dlouhodobou vizí. Ať už bude „globální přístup“ k oteplování jakýkoliv, význam ropy ve světě bude v příštích 30 letech klesat.

Proč cena ropy roste či klesá skokově? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Proč cena ropy roste či klesá skokově? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Proč cena ropy roste či klesá skokově?

Ropa byla snad jedinou nezpochybňovanou součástí mýtického „řeckého ohně“, kapaliny, jíž byla pokrývána mořská hladina, aby po vzplanutí spálila nepřátelské lodě i s posádkou. Ve středověku byla významnou složkou alchymistického bádání zejména arabských učenců, 19. století páry však stačilo uhlí. V dopravě sice u nás již roku 1811 vyjel parovůz Josef Božek, ale parní stroj ovládl především železnici. Až v roce 1889 vyjel na německé silnice první automobil Karla Benze a ropa se stává strategickou surovinou.

Fin de siècle přinesl nejen secesi, ale i rozmach automobilové dopravy a počátek letectví. A 14 let od oslav nového 20. století vypukla Velká válka. Pokud byla bitva u Hradce Králové roku 1866 logisticky a transportně založená na koňské síle, ve Velké válce hřměly motory tahačů děl, nad bitevním polem bzučely nespolehlivé motory prvních avionů a z britských pozic se jako něco prehistorického vydrápaly první tanky. Bylo zřejmé, že bez těchto vynálezů se v budoucnu žádná válka nevyhraje.

Růst nerovnováhy

Proto po ukončení Velké války začala sháňka po zdrojích ropy. Nejrychleji se „ropná horečka“ rozvíjela v USA – na ropě vyrostl nový průmysl a s ním i miliardáři jako J. D. Rockefeller považovaný za nejbohatšího muže planety. Dobře na tom byla i Velká Británie, tehdy centrum Britského impéria, nad kterým slunce nikdy nezapadalo, a to ani nad částí Blízkého východu spravovanou britskou korunou.

Nerovnoměrnost globálního ekonomického vývoje, kdy hlavními konzumenty ropných produktů byly USA a Evropa, vedla k růstu nerovnováhy těžby z vlastních zdrojů a spotřebou kapalných uhlovodíkových paliv. Proto vznikl mezinárodní obchod s ropou.

Součástí Francie bylo Alžírsko, Italové spravovali Libyi, Rusové Baku. Rakousko-uherská monarchie měla zásoby ropy ve Vídeňské pánvi, o něž se po Velké válce podělily Rakousko a Československo. Jejím významným producentem bylo i Rumunsko, později Nizozemsko. Dynamika růstu ropného těžebního a rafinerského průmyslu ve dvacátých a třicátých letech 20. století byla mimořádná rozsahem i technickou vyspělostí.

Nerovnoměrnost globálního ekonomického vývoje, kdy hlavními konzumenty ropných produktů byly USA a Evropa, vedla k růstu nerovnováhy těžby z vlastních zdrojů a spotřebou kapalných uhlovodíkových paliv. Proto vznikl mezinárodní obchod s ropou. Na konci třicátých let pak na základě hanebné smlouvy sovětské socialistické Rusko a nacionálně socialistické Německo přepadly Polsko, zlikvidovaly jeho elity, zabraly území suverénního státu a zahájily další světovou válku, tentokrát druhou.

Ta přinesla obrovské přesuny lidí i materiálů i spotřebu pohonných hmot. Německo nemělo vlastní významné zdroje ropy, proto útok na západ Evropy krylo dodávkami té sovětské a rumunské i výrobou benzinu z hnědého uhlí – bezprostředně po záboru Sudet vznikl v Záluží u Mostu chemický komplex Hermann Göring’s Werke (později závody J. V. Stalina) spojený potrubím s oblastí Terstu, přístavem německých ponorek. Z tohoto produktovodu se zachovala část používaná dnes jako plynovod Středočeská magistrála.

Nová dělicí čára

Německá spotřeba pohonných hmot neustále rostla, dodávky ropy z Ruska však kvůli změnám Stalinových politických strategií klesaly. Důsledkem byl německý útok na Sovětský svaz (SSSR) směřující nejprve na Moskvu, ale Hitler se dopustil chyby – namísto jejího dobytí otočil na jih ke zdrojům ropy v oblasti Baku. U Smolenska však byla německá armáda poražena a zakrátko se Němci přesouvali zpět do předem připravených pozic, jak hlásala berlínská propaganda.

Rozdělení Evropy na „Východ“ a „Západ“ znamenalo i pro ropný průmysl novou dělicí čáru. Kromě vlastní těžby v „zemích tábora míru a socialismu“ se postupně začala uplatňovat ruská ropa, jež má ve srovnání s běžně používanou ropou typu Brent vyšší podíl síry a při jejím zpracování vzniká více mazutu nazývaného „těžký topný olej“.

Mezitím uzavřely v roce 1941 USA se SSSR smlouvu „o půjčce a pronájmu“ umožňující mu poskytovat americkou techniku včetně vojenské, potraviny a pohonné hmoty. Dlouhé konvoje lodí z USA do přístavu Murmansk do značné míry tvořily tankery s naftou a benzinem. Nebýt této americké pomoci, SSSR by vůči německé armádě neměl šanci obstát. Druhá světová válka skončila 8. května 1945, poničené a vyčerpané ekonomiky evropských zemí se obtížně zvedaly, proto byla americká pomoc v podobě UNRRA vzpruhou.

Následující Marshallův plán k rychlé obnově poválečné Evropy byl pro státy, které na konferenci v Jaltě spadly do ruského politického vlivu, nedostupný, neboť Kreml tuto pomoc odmítl jako nepotřebnou prostřednictvím zvolených bolševických vlád vazalských zemí. Pohonné hmoty byly v celé poválečné Evropě „na příděl“, většinou šlo o import z USA, protože místní rafinerie – jeden z prvních cílů spojeneckého bombardování – byly teprve obnovovány.

Rozdělení Evropy na „Východ“ a „Západ“ znamenalo i pro ropný průmysl novou dělicí čáru. Kromě vlastní těžby v „zemích tábora míru a socialismu“ se postupně začala uplatňovat ruská ropa, jež má ve srovnání s běžně používanou ropou typu Brent vyšší podíl síry a při jejím zpracování vzniká více mazutu nazývaného „těžký topný olej“. Kdo žil u teplárny spalující mazut, ví své – ekologická katastrofa.

Tři podstatné změny

SSSR vybudoval pod názvem Družba největší systém ropovodů na světě – jedna větev, severní, vedla přes Polsko do rafinerie Plock a následně do východoněmecké Leuny; další, jižní, přes Ukrajinu do Maďarska a bývalé Jugoslávie – z ní bylo odbočkou zásobované Československo, kde nejprve sytila bratislavský Slovnaft, a pak pokračovala do Kralup a Litvínova. A ještě potrubí z Ukrajiny přes Slovensko do Čech – říkalo se mu Bratrství a šlo o plynovod, jímž bylo dlouhodobě zásobované ruským zemním plynem Slovensko.

Z hlediska ropného průmyslu nastaly na začátku šedesátých let 20. století tři podstatné změny. Za prvé, USA se již v průběhu druhé světové války staly čistým a významným importérem ropy; za druhé, boj za zrušení kolonialismu podporovaný materiálně i ideologicky SSSR znamenal odtržení Evropy od většiny dosavadních zdrojů ropy a; za třetí, v září 1960 vznikl kartel zemí vyvážejících ropu OPEC.

Nepatřím mezi ty, kdo nerozlišují mezi ropovody a plynovody, ale toto potrubí bylo primárně produktovodem, jímž při přechodu od studené do horké války měly téct Rudé armádě pohonné hmoty do týlu v oblasti Roudnice nad Labem. Systémem Družba získal SSSR kontrolu nad dodávkami ropy do všech satelitů, v důsledku kvality použitého materiálu je však životnost tohoto transportního systému po 55 letech provozu limitní.

Z hlediska ropného průmyslu nastaly na začátku šedesátých let 20. století tři podstatné změny. Za prvé, USA se již v průběhu druhé světové války staly čistým a významným importérem ropy; za druhé, boj za zrušení kolonialismu podporovaný materiálně i ideologicky SSSR znamenal odtržení Evropy od většiny dosavadních zdrojů ropy a; za třetí, v září 1960 vznikl kartel zemí vyvážejících ropu OPEC. Jeho hlavním cílem byla koordinace cenové politiky a objemů těžby ropy.

Počet členů OPECu se měnil, ale jeho smysl přetrvával. Zakládajícími členy byly Irák, Írán, Kuvajt, Venezuela a Saúdská Arábie, k nimž se časem připojily Alžírsko, Angola, Ekvádor, Gabon, Konžská republika, Libye, Nigérie, Rovníková Guinea a Spojené arabské emiráty. Vývoj OPECu byl turbulentní, některé země vystoupily, aby se po několika letech vrátily, a nejsou v něm evropské země – Norsko, Velká Británie, Rumunsko, Nizozemí, Rusko –, Egypt ani současný největší producent ropy USA.

První ropná krize

Vývoj světového ropného trhu určovaly USA, největší spotřebitel ropy. Jejich masivní import a obrovské strategické zásoby byly živnou půdou pro spekulace s objemem těžby a cenou ropy OPECu. Stačil náznak, že strategické rezervy nejsou v USA naplněny, a cena ropy na trhu výrazně vzrostla, což doprovázel pokles produkce. To trvalo do konce šedesátých let. Rusko prodávalo přes ropovod Družba, částečně vyváželo do třetích zemí a v Baku byl benzín levnější než minerálka, aniž by sovětská média uvedla její cenu.

V roce 1974 přišla první ropná krize, šlo však pouze o skokový nárůst ceny ropy na světových trzích způsobený rozhodnutím OPECu ji čtyřnásobně zvýšit. Největší šok to byl pro americkou ekonomiku a chvíli i pro státy „západní“ Evropy. Růst cen ropy se promítl do přepravních nákladů a přes ně do celé ekonomiky. Američané snad poprvé v dějinách stáli s kanystry fronty u benzinových stanic.

Světová cena ropy se tehdy pohybovala mezi čtyřmi až osmi dolarů za barel a nic nesvědčilo o změně. Pak přišelrok 1974 a první ropná krize, šlo však pouze o skokový nárůst ceny ropy na světových trzích způsobený rozhodnutím OPECu ji čtyřnásobně zvýšit. Největší šok to byl pro americkou ekonomiku a chvíli i pro státy „západní“ Evropy. Růst cen ropy se promítl do přepravních nákladů a přes ně do celé ekonomiky. Američané snad poprvé v dějinách stáli s kanystry fronty u benzinových stanic.

Jedním z vedlejších důsledků skokového nárůstu cen ropy byl rozpad kalkulačního vzorce, dle nějž Rusové určovali cenu exportovaného zemního plynu, a který dramaticky tlumil závislost ceny plynu na vývoji cen ropy za předpokladu, že cena ropy bude dlouhodobě spíše klesat. Rychlý nárůst ceny ropy Gazexport připravil o stovky miliard dolarů.

Další cenový skok ropy iniciovaný OPECem následoval v roce 1977. Cena za barel sice vzrostla nad 20 dolarů, ale odběratelé již měli z předchozího zdražení připravené mechanismy, jak krizi překonat. Navzdory tomu kvůli oběma skokovým zdražením poklesla výkonnost vyspělých ekonomik. Svět si ale pozvolna zvykl na vysoké ceny ropy – v současnosti ropy Brent okolo 60 dolarů – a ekonomiky je absorbovaly. Jenomže…

Nová technologie

Na začátku devadesátých let 20. století, kdy se nejprve rozpadlo sovětské impérium a poté i samotný SSSR, vznikla snaha oprostit se aspoň částečně od ruské ropy. Nebylo to jednoduché, protože rafinerské technologie vznikly na zpracování těžké ruské ropy. Navzdory tomu se u nás podařilo napojit na ropovod TAL z Terstu do Rakouska. Nové propojení IKL (Ingolstadt – Kralupy Leitung) jednak umožnilo dovoz a zpracování kvalitnější lehké ropy, jednak snížilo absolutní závislost na ruské ropě.

Novým jevem byla převratná konstrukce vrtných geologických souprav umožňujících v podzemí přesměrovat vrtací hlavice na vodorovné vrtání. Tato technologie umožnila těžbu ropy a plynu uložených v břidlicích, přestože leží až tři kilometry pod zemí, hluboko pod dalšími nerosty, uhlím či spodní vodou. O „frakování“ bylo napsáno mnohé, ale ne vždy pravdivě.

Druhým jevem byla nová převratná konstrukce vrtných geologických souprav umožňujících v podzemí přesměrovat vrtací hlavice na vodorovné vrtání. Tato technologie umožnila těžbu ropy a plynu uložených v břidlicích, přestože leží až tři kilometry pod zemí, hluboko pod dalšími nerosty, uhlím či spodní vodou. O „frakování“ bylo napsáno mnohé, ale ne vždy pravdivě. Například v diskusi o frakování ložisek břidlicového plynu u nás šlo o ruskou dezinformační kampaň vyzkoušenou při odmítnutí „amerického“ radaru v Brdech.

Ruskem vedení aktivisté začnou vytvářet náladu strachu a nebezpečí, čemuž slouží články v médiích i nenápadné demonstrace profesionálních odpůrců. Poté se osloví politici, nejprve starostové a následně poslanci – protože je to prezentované jako velké a závažné téma, politici se rádi připojí. A malér je na světě. Obdobná kampaň ve Velké Británii loni zastavila těžbu plynu frakováním (jediný vrt).

Jiný vývoj měla této technologie v USA, přestože i v nich byly lidové protesty a zfalšovaná videa, v nichž z vodovodního kohoutku tekl místo vody plyn. Ač se Rusko snažilo, seč mohlo, frakování se rozšířilo natolik, že USA se staly exportérem ropy a objemem těžby předstihly Rusko, což platí i pro zemní plyn.

Otázka emisí

Zdá se, že ropa stojí na existenčním rozcestí, přičemž důvodů je několik. Vyrábí se z ní řada produktů – pohonné hmoty (benzin, nafta, kerosin), topné plyny (LPG) a oleje (LTO, TTO a mazut), chemické produkty (plasty, léky, barviva, prášky na praní či prášky). Klíčové bude tempo ústupu od používání tradičních pohonných hmot v dopravě. Uhlíková neutralita jako cíl Evropské unie „petrolejovým hlavám“ nesvědčí.

Nárůst podílu alternativních pohonů automobilů, zejména elektřinou, je ušlechtilým počinem, ale až bude výroba elektrické energie bez emisí – a to nejen ze spalování kapalných či plynných uhlovodíků, ale i termických a radiačních z jaderných elektráren a vyhořelého paliva. Do té doby bude fungovat „teplárenský efekt“ – tisíce lokálních čadilů je nahrazeno jedním velkým mimo město.

Nárůst podílu alternativních pohonů automobilů, zejména elektřinou, je ušlechtilým počinem, ale až bude výroba elektrické energie bez emisí – a to nejen ze spalování kapalných či plynných uhlovodíků, ale i termických a radiačních z jaderných elektráren a vyhořelého paliva. Do té doby bude fungovat „teplárenský efekt“– tisíce lokálních čadilů je nahrazeno jedním velkým mimo město. V něm samém se dýchá lépe, ale zplodin zamořujících ovzduší se produkuje stejně, ne-li více.

Na rozdíl od Evropy nelze předpokládat, že USA výrazně modifikují svůj současný přístup ke spotřebě energií a k energetickému mixu. Vítězí v nich totiž pragmatismu nad vznosnou dlouhodobou vizí světa, přičemž otázka spíše zní, kolik budu tratit v ekonomice, než jak přispěji k omezení globálního oteplování. USA dlouhodobě pokrývají spotřebu ropy vlastními zdroji a nemají důvod snižovat svou bezpečnost importem uhlovodíků. Líbit se to nemusí, ale co nám zbývá, zejména když se Čína chová k životnímu prostředí ležérně.

Ať bude „globální přístup“ k oteplování ovzduší jakýkoliv, význam ropy ve světě bude v příštích 30 letech klesat. Zůstane základní chemickou surovinou, ale podíl motorových paliv bude skomírat.

Pomoc ekonomice USA

Ropa patří mezi strategické suroviny a strategie bývá úzce spojena s politikou a mezinárodní bezpečností. Nedávno Rusko zastavilo dodávku ropy Bělorusku, čímž se ho snažilo přimět padnout do jeho náruče. Důvod je prostý, Vladimír Putin vyčerpal všechny možnosti, jak podle ústavy zůstat ruským prezidentem, a šanci má pouze jako hlava nového státního útvaru, jenž by připojením Běloruska vznikl.

Spor Íránu a USA vyvolaný íránským jaderným programem, po němž následovaly hospodářské sankce vůči Teheránu, a který vyostřilo zabití generála Sulejmáního, raketový protiútok a íránská protivzdušná obrany, jež omylem sestřelila civilní ukrajinské letadlo, jsou problémem pro všechny – USA za řadu kroků odpovídají, ale ropu z Perského zálivu na rozdíl od EU nepotřebují.

Východní břeh Hormuzského průlivu, jenž je jedinou námořní cestou pro export asi 30 procent arabské ropy, patří Íránu, který se nechal slyšet, za jakých podmínek by tuto cestu vojensky uzavřel. Pokud tudy nebudou moci plout íránské tankery s ropou, nepoplují tam žádné. Důsledkem je plíživé zdražování ropy, tedy i pohonných hmot. Při ceně ropy nad 60 dolarů za barel se USA ekonomicky vyplatí těžit ropu z břidlic. Růst světové ceny ropy tedy pomáhá jejich ekonomice.

Východní břeh Hormuzského průlivu, jenž je jedinou námořní cestou pro export asi 30 procent arabské ropy, patří Íránu, který se nechal slyšet, za jakých podmínek by tuto cestu vojensky uzavřel. Pokud tudy nebudou moci plout íránské tankery s ropou, nepoplují tam žádné. Íránské rakety jsou přitom schopné zasáhnout i Štrbské pleso, trefí-li se.

Důsledkem je plíživé zdražování ropy, tedy i pohonných hmot. Při ceně ropy nad 60 dolarů za barel se USA ekonomicky vyplatí těžit ropu z břidlic. Růst světové ceny ropy tedy pomáhá jejich ekonomice. Uvedu tedy tři možné scénáře vývoje. Dle prvního neklid v arabském světě poroste. Nepůjde pouze o náboženské spory šíitů a sunnitů, ale i o nárůst domácího íránského odporu k teokracii.

V takovém případě nelze vyloučit, že se hlavní íránští představitelé pokusí tento odpor potlačit „demonstrativní udatností“, tedy ohrožením volné plavby v Hormuzském průlivu – již dnes na ukázku své vojenské potence občas uloví cizí tanker. Tento scénář je nejnebezpečnější, protože může sklouznout do nevratné situace. V sázce je kromě 30 procent trhu s arabskou ropou, ničení ropných technologií a zabíjení lidí. Proto je tento scénář jen teoretický.

Diplomatická jednání

Podle druhého scénáře sankce vůči Íránu budou citelné. Vojenská přítomnost dalších států v Hormuzském průlivu zabrání zastavení ropných tankerů a situace v Íránu povede k odklonu od teokratické vlády a „zesvětštění“ správy země. Následně budou odvolány sankce a nepřátelství USA a Íránu skončí. To je spíše optimistický než realistický scénář. Třetí scénář se pohybuje mezi oběma uvedenými a pravděpodobně se dle něho bude konflikt USA a Íránu vyvíjet. Jeho problémem je mnoho proměnných a nesourodost cílů.

Současná stabilita blízkovýchodního regionu i světového obchodu s ropou je malá. Pokud žádná strana neudělá to, co vyloučí diplomatická jednání, budou nejspíš zahájena – zřejmě pod patronací EU – a mohla by vést ke druhému scénáři, a to obnovou multilaterální smlouvy o íránských jaderných technologiích.

Pokud by cílem bylo jen ukončení sankcí vůči Íránu a jeho návrat ke standardní těžbě a obchodu s ropou, zřejmě by se řešení našlo. Začnou-li hrát roli i dlouhodobě napjaté vztahy šíitského Íránu a sunnitské Saúdské Arábie, spojence USA, řešení nenajde ani OPEC a záleží na volbě mezi ekonomickou jednotou a konkurenčním postavením. Eskalaci může vyvolat i nečekané rozhodnutí Donalda Trumpa.

Současná stabilita blízkovýchodního regionu i světového obchodu s ropou je malá. Pokud žádná strana neudělá to, co vyloučí diplomatická jednání, budou nejspíš zahájena – zřejmě pod patronací EU – a mohla by vést ke druhému scénáři, a to obnovou multilaterální smlouvy o íránských jaderných technologiích.EU by vojenský konflikt přerušující dodávky arabské ropy pocítila nejvíce, proto se vraťme k Limonádovému Joeovi – v závěrečné scéně na vyprahlém hřbitově bodne pan Kolalok hůlkou do země a začne prýštit nafta.