Tento text, který je kvůli délce rozdělen do pěti částí, a první již byla zveřejněna, ve mně zrál dlouho, ačkoli jasný názor na význam strachu, sílu manipulace, podstatu zkoušky, jíž nás koronavirus vystavuje, a směr jejího řešení mám od počátku, kdy zasáhl do našich životů. Události uplynulého roku mou prvotní intuici jen utvrdily. Text beru jako střípek snah o větší nadhled a komplexnější, vyváženější pohled na události, které za rok změnily svět. Mým cílem není shromáždit aktuální fakta a komentáře, shrnout odbornou diskuse ani ukázat selhání státu.
Navzdory délce textu, není možné, aby postihl většinu aspektů souvisejících s krizí. Respektuji, že koronavirus je pro velmi malý počet lidí velmi nebezpečný, a toto riziko nepopírám. Vycházím ze situace v naší zemi, kterou znám nejen z dostupných informací, ale především z osobní zkušenosti. Všechny základní aspekty této krize jsou však v zemích průmyslového světa podobné. Nemůže to být jinak, když vyrůstají ze stejně nehostinné půdy západní civilizace.
Koronavirus jako učitel
Nebojíme se nejvíc ze všeho podstatné změny svých životů? Nebojíme se víc o ztrátu dosavadního způsobu života než o život jako takový? Nestrachujeme se, že nenajdeme sílu překonat zvyk, pohodlnost a stereotyp? Koronavirus se neobjevil náhodou, stejně jako kůrovec nevlétl náhodou do našich lesů.
Podobně jako kůrovec varuje lesníky, že s lesem je něco od základu špatně (a tváří v tvář největšímu rozvratu našich lesů konečně vědí co, přičemž předtím se varováním desetiletí bránili), i koronavirus zřetelně napovídá, že žijeme zcela nezdravě a pokud se nevzpamatujeme, budeme stále snadnějšími oběťmi stále vážnějších nemocí.
Celý život se učíme ztrácet, s nadějí, že nakonec najdeme, co má smysl. Maličký a nepříliš nebezpečný koronavirus se může stát iniciátorem a katalyzátorem očekávané změny, jejíž nutnost cítíme léta, ale nenašli jsme dost energie jí vyjít vstříc. |
Smrky neporostou z lidské vůle tam, kde se jim podle mocnějších přírodních zákonů nedaří. Podobně lidé nemohou žít bez chřadnutí ve svém syntetickém světě stále odděleněji od Země. Doba koronavirová po nás žádá víc než roušky, testování, očkování, lékařskou vědu, péči a spoléhání, že nás někdo a něco zvenku zase zachrání. Situace, do níž se civilizace propadla, nežádá nic menšího než obrat ke zdraví – nás samotných i Země. To je výzva, před kterou se zřejmě klepeme strachy.
V tomto případě oprávněně, protože se nám nechce vybočit ze staletého paradigmatu, kdy jsme měnili okolní svět namísto nás samých. Nechce se nám přestat být stále ne-mocní a ještě ne-mocnější, závislí a ještě závislejší, a být sami od sebe a za sebe zdraví. Nechce se nám a bojíme se, protože tušíme, že tentokrát žádná kosmetická změna nepostačí, že nás nespasí nové léky, vakcíny, pojištění ani ujištění, technologie, evropské fondy, půjčky ani nové investice, žádné vnější materiální berličky – pokud zásadně nezměníme přístup k životu.
Máme nejen velký strach ze smrti, ale také velký strach ztratit to, co jsme získali, vybudovali a naplánovali. Nezbývá však než hodně starého, překonaného pustit, jinak kvůli starému harampádí nevytvoříme novému prostor. Celý život se učíme ztrácet, s nadějí, že nakonec najdeme, co má smysl. Maličký a nepříliš nebezpečný koronavirus se může stát iniciátorem a katalyzátorem očekávané změny, jejíž nutnost cítíme léta, ale nenašli jsme dost energie jí vyjít vstříc.
Spoléhání na vnější řešení
„Člověk se vyvíjí pouze pod tlakem nutnosti,“ řekl švýcarský zakladatel analytické psychologieCarl Gustav Jung (1875–1961). Nyní nám podlomené lidské i zemské zdraví vystavuje zasloužený souhrnný účet. Využijeme šanci? Poděkujeme za lekci, jak žít zdravěji – jako lidé a v širším společenství s veškerým životem na Zemi?Jaké hodnocení za uplynulý „školní rok“ lidstvu náleží? Jakou známku si vysloužilo? Možná čtyřku. Na mém vysvědčení zlepšují průměr a brání propadnutí nemnozí, kteří lekci pochopili a své životy mění, nebo už změnili.
Většina lidí však v tom roce žila podstatně nezdravěji než dříve. Izolovaná, zavřená doma bez pohybu, poloudušená v rouškách a respirátorech, závislá na internetu a virtuálním světě, uhranutá manipulativními zprávami, stísněná strachem, s nedostatkem živých lidských vztahů. Anebo ve stavu švejkovského vzdoru, s tichým nesouhlasem a nerespektováním opaření – nebo ve stavu bezmoci, to obojí má také daleko do psychické vyrovnanosti a zdraví. Následkem těchto vlivů se šíří deprese a zhoršují psychické nemoci.
Strach má psychosomatické dopady a působí na zvýšení nemocnosti. Ničíme zdraví dětí izolací od školy, pohybu, přátel. Zejména mezi dětmi, ale i dospělými narůstá lenost, apatie, obezita. Posiluje se dosavadní substituční přístup ke zdraví, spoléhání na vnější řešení. |
Strach má psychosomatické dopady a působí na zvýšení nemocnosti. Ničíme zdraví dětí izolací od školy, pohybu, přátel. Zejména mezi dětmi, ale i dospělými narůstá lenost, apatie, obezita. Posiluje se dosavadní substituční přístup ke zdraví, spoléhání na vnější řešení. Nepokrytě to dokazuje očkovací mánie, a jak jí lidé podléhají. Reklama na očkování svou intenzitou a „kreativitou“ překonala snad i tu na auta a mobilní telefony.
Na plakátu s usměvavým dítětem se lze dočíst „Chceme opět slyšet, jak bylo ve škole“ a podtitul hlásá „Očkování většiny populace proti covid-19 je způsob, jak začít žít jako dřív.“ Anebo několik nepřirozeně usměvavých hlav různého věku klade významnou otázku a hned na ni odpovídá: „Chceme se opět mačkat na hromadné fotce? Očkování většiny populace proti covid-19 je způsob, jak začít žít jako dřív.“
Jiný plakát s dvojicí blížící se seniornímu věku na sebe upozorňuje sloganem v hotentotštině: „Chci potkávat. Jdu se očkovat proti covid-19.“ Anebo: „Konečně se přestat bát o své blízké. Město Plzeň podporuje očkování proti covid-19.“ „Udělejme tečku za koronavirem. Očkování je šance vrátit se k normálnímu životu.“
Přesvědčení o konání dobra
Stát záměrně vysílá potěmkinovské zprávy: budete žít jako dřív. Strach zmizí. Vrátí se skupinová selfíčka. Bude zase pohoda. Nemusíte pro to nic dělat. Je zbytečné si lámat hlavu příčinami, my za vás vyřešíme následky. Stačí se naočkovat – that’s (sh)it! Není divu, že vodopád oficiální propagandy, jemuž nestojí v cestě dost lidí vybavených vnitřními protilátkami proti manipulaci, strhává velkou část populace do strachovíru.
Vývojem situace se příčiny lidských obav i respektování vládních opatření mění. Na začátku pramenily z nákazy, dnes spíš ze zvyku a potíží při nedodržování restrikcí. Část lidí však následuje oficiální omezení ještě z jiného důvodu – z přesvědčení o konání dobra. |
Vývojem situace se příčiny lidských obav i respektování vládních opaření mění. Na začátku pramenily z nákazy, dnes spíš ze zvyku a potíží při nedodržování restrikcí. Část lidí však následuje oficiální omezení ještě z jiného důvodu – z přesvědčení o konání dobra. Domnívají se, že nošením respirátorů, dodržováním vzdáleností, omezováním kontaktu, pilným sledováním a příkladným dodržováním všech restrikcí svobody a přirozeného chování i ochotou se naočkovat konají něco velmi správného.
Mají za to, že jsou ochránci zdraví a životů druhých, že se chovají nejen odpovědně a ohleduplně, ale i soucitně, morálně a příkladně. U některých lidí nabádajících jiné k poslušnosti opaření a kritizujících „odpírače“ má toto přesvědčení ráz svatého boje proti zlu – až pseudonáboženské víry.
Není tento soucit zástupným chováním, psychickou kompenzací, že lidé dostatečně nechrání přírodu, pojídají zvířata, odmítají uprchlíky, plýtvají energií i surovinami, zvětšují konzum i hromadu odpadů a bohatnou na úkor druhých? Nepůsobí koronavirová nákaza na hluboce potlačenou lidskou potřebu solidarity, touhu konat něco dobrého, kontraproduktivně? Je pro většinu lidí přijatelnější dusit se v respirátoru, než si odepřít svíčkovou nebo mít za souseda Syřana?
K výkazu ztrát připište sebe
Přijmeme-li, že koronavirus je učitelem – nejlepším testem a zároveň vakcínou duševního a tělesného zdraví i lakmusovým papírkem našeho vědomí – můžeme vystoupit z proudu následování oficiální koronavirové doktríny. Je na čase to udělat, protože za nedostatek pozornosti či pochopení situace a/nebo nedostatek odvahy čelit vládní demagogii draze platíme.
Společnost je nově a nesmiřitelně rozdělena dosud snad nejhlubším příkopem. Není divu, jde-li o natolik hluboké motivy, jako je smrt, strach, omezování svobody a další zásahy do základních občanských práv, „vědecká“ mystifikace, manipulace s dětmi a seniory, mocenské ovládání. Čára mezi „rouškaři“ a „popírači“ rozděluje rodiny i přátele ještě podivuhodněji než v době největší uprchlické krize. Kancelářský rozhovor kolegů zachycuje počáteční stav příkopu, který se může a pravděpodobně bude prohlubovat.
Společnost je nově a nesmiřitelně rozdělena dosud snad nejhlubším příkopem. Není divu, jde-li o natolik hluboké motivy, jako je smrt, strach, omezování svobody a další zásahy do základních občanských práv, „vědecká“ mystifikace, manipulace s dětmi a seniory, mocenské ovládání. |
Pondělní oběd – vyrazila jsem původně s krabičkou, ale když jsem zjistila, že zahrádka je otevřená a servírují tam jídlo na talíři, usedla jsem. Nejsem magor, abych dobrovolně pojídala jídlo z jídlonosiče sama ve své kanceláři. Po návratu do práce, já: „Jedla jsem na zahrádce!“ Dvě přítomné kolegyně s divnými výrazy mé nadšení nesdílejí: „Jak to? Vždyť nejsi očkovaná a nemáš test!“ Já: „A co má být?“ Kolegyně si vyměňují významné pohledy. „No, že bys taky mohla mít problém. Můžeš dostat pokutu.“
Já zaraženě: „Vždyť jsem seděla tři metry od ostatních hostů!“ První kolegyně: „No, já bych to teda nedělala.“ Rychle odchází, asi se setkala s něčím strašlivým. Druhá se stále tváří kriticky. „Tak to já si teda radši počkám až po očkování.“ Po chvíli: „Ty jsi byla v Dělňáku, tak oni konečně otevřeli?“ Ověřuje si to na internetu. „Fakt, to je paráda, oni otevřeli. Já tam ale půjdu až po očkování. Ale zítra mají kotletu, to vypadá dobře, že by přece...?“
Nový společenský příkop bude polarizovat společnost i po odeznění intenzivní fáze strachovíru. Část lidí bude dál podléhat ovládání, jiní zřejmě dobrovolně převezmou nesmyslná opaření a někteří budou směřovat k různé formě a stupni soběstačnosti a nezávislosti na systému. Tento vývoj by pravděpodobně nastal, ale koronavirus jej urychlil.
Nad přírodou nelze vyhrát
Zase jsme našli nepřítele. Co bychom si bez něho počali? Bojem vždy můžeme provětrat ega. Máme také na koho či co svést vlastní problémy a odvést pozornost od toho, co se nehodí – od skutečných problémů a jejich řešení. Okamurovy billboardy hlásají: „Bojujeme s virem, ne s lidmi.“ Jak bude vypadat naše slavné vítězství? Bojujeme proti koronaviru rouškami, testováním, pak dvěma rouškami, respirátory, očkováním – a nejlépe vším najednou.
Zatím nevítězíme, ale to nevadí, těší nás samotný boj. Baví nás přicházet se stále novými, moderními zbraněmi, třeba pustit do školy v úterý třeťáky a ve čtvrtek maturanty nebo otevřít psí salony a zavřít pekařství. Co na to koronavirus? Našemu boji se směje, hraje si a mutuje dvakrát měsíčně. Ví, co vládní válečníci dosud nepochopili – nad přírodou nelze vyhrát. |
Bojujeme s ním zákazem kontaktů, prázdnými školami, zrušenou kulturou, zavřenými obchody a restauracemi, nefungujícími službami, prázdnými sportovišti, mobilními aplikacemi na tělocvik či zakázanými lesy a horami. Vytáhli jsme do boje ještě silněji, povinným testováním školních dětí i pracovníků. Ve jménu boje s koronavirem jsme vyhlásili válku zdraví. Stát vytáhl do války s koronavirem všemi divizemi.
Nazývá je šifrovaně „opaření“ a zmrazil jimi život, nikoli koronavirus. Z vládního štábu se šíří zemí předpisy, příkazy, zákazy takový chaos, že nebýt tlumočníka Dominika Feriho, nikdo by nevěděl, jak se jmenuje. Vítězíme, když jsme na válku s koronavirem soustředili tolik sil, že vše ostatní leží stranou? Porážíme konečně nepřítele? Zatím ne, ale „krotíme“ ho. „Dánům se podařilo nebývale zkrotit epidemickou situaci. Díky tomu o několik týdnů urychlili rozvolňování,“ hlásá novinový titulek.
Zatím nevítězíme, ale to nevadí, těší nás samotný boj. Baví nás přicházet se stále novými, moderními zbraněmi, třeba pustit do školy v úterý třeťáky a ve čtvrtek maturanty nebo otevřít psí salony a zavřít pekařství. Co na to koronavirus? Našemu boji se směje, hraje si a mutuje dvakrát měsíčně. Ví, co vládní válečníci dosud nepochopili – nad přírodou nelze vyhrát. Čím silněji harašíme zbraněmi, tím slaběji zní hlas ukazující cestu ke zdraví, tím víc zvětšujeme svou oddělenost od života, která je prapříčinou civilizačních těžkostí.
Internetová závislost
V době, kdy se téměř veškerá komunikace odehrává na internetu, dostává riziko digitální demence a stupidifikace společnosti zřetelný rozměr. „Nové neurologické poznatky dokládají obrovský rozdíl mezi aktivitou a tvořivostí mozku lidí, kteří používají hodně moderní technologie, hlavně společenské sítě, a lidí, kteří je moc nepoužívají,“ říká neurolog Martin Stránský.
„Lidé, kteří vyrostou s počítačem a mobilním telefonem, neumějí přemýšlet. Dovedou najít informaci, ale neznají příčiny, neumějí spolu jednat a řešit konflikty. Digitální svět toto nenabízí, je čistě reflexivní, plochý.“ Nenabízí řeč těla, nepodněcuje jiné než racionální podněty. Je symptomatické, že lidé se na monitorech setkávají jen jako mluvící hlavy, člověk je redukován na hlavu.
Výzkumy ukázaly, že při využívání sociálních sítí a internetové zábavy vznikají v mozku stejné návykové látky způsobující závislost jako při užívání heroinu. A právě závislost, ztráta svobody, vlastní aktivity a tvořivosti podmiňují snadnou manipulaci a ovládání lidí. |
Výzkumy ukázaly, že při využívání sociálních sítí a internetové zábavy vznikají v mozku stejné návykové látky způsobující závislost jako při užívání heroinu. A právě závislost, ztráta svobody, vlastní aktivity a tvořivosti podmiňují snadnou manipulaci a ovládání lidí. „Víc než polovina lidí stráví víc než polovinu času pitomými videohrami, textováním nebo na Facebooku. V jejich mozcích se vůbec neaktivují určitá centra jako u hluboce přemýšlejících lidí,“ říká Stránský.
Průměrný Čech strávil u nějaké obrazovky neuvěřitelných 6,5 hodin denně, v době viru to bude mnohem víc. Přitom od hranice sedmi až osmi hodin jde už o vážné změny mozku. U dětí je závislost nejsilnější. Není to pokrok, ale obrovská neuroevoluční destabilizace. Stránský tento proces nazývá stupidifikací: „Za zábavu a pohodlné získávání informací jsme zaplatili tím nejcennějším – svobodou, tvořivostí a klidem. Také třicetiprocentním nárůstem sebevražd a depresí.
Naše děti jsou méně šťastné než my a my než naši rodiče. Děti vyrostlé na technologiích neznají podstatu citů, a když se dostanou do tísně, nemají lidskou oporu. Děti vyrostlé na technologiích neznají přirozený svět přírodních a lidských vztahů. Nutíme je sedět doma a poznávat svět sterilní plochou obrazovkou. Není divu, že jejich svět je potom chudý, dvourozměrný. To je pro jejich formující se mozek absolutně fatální a katastrofické.“
Lenost
Nové technologie mají velký úspěch i proto, že podporují lidský sklon k lenosti a pohodlnosti. Podporují pasivní konzumování namísto vlastní tvorby, podporují bezpečný virtuální svět a vytěsňují reálný svět s jeho tajemstvím a riziky. Růst lenosti a pohodlnosti souvisí s postupující duševní i fyzickou degenerací lidského rodu. V tomto směru byl rok s koronavirem mimořádně progresivní.
Nové technologie mají velký úspěch i proto, že podporují lidský sklon k lenosti a pohodlnosti. Podporují pasivní konzumování namísto vlastní tvorby, podporují bezpečný virtuální svět a vytěsňují reálný svět s jeho tajemstvím a riziky. Růst lenosti a pohodlnosti souvisí s postupující duševní i fyzickou degenerací lidského rodu. V tomto směru byl rok s koronavirem mimořádně progresivní. |
Ročním uzavřením škol se podepsal nejvíc na dětech, které jsou v tomto ohledu nejzranitelnější. Nucená domácí izolace, závislost na internetu, nedostatek příležitostí k vlastním tvůrčím aktivitám, růst pasivního konzumu, nedostatek pohybu a přebytek jídla vykonaly u dětí své. Vzrostla i obezita, jeden z největších zdravotních problémů lidstva. Jsou negativní změny vratné, nebo nikoli?
Rok je v životě dlouhá doba na zakořenění špatných návyků, zejména dětí a lidí, kteří už předtím měli blízko k pasivitě – a těch přibývalo i bez opaření. Rok fyzického pohodlí domácího křesla, psychického pohodlí stereotypu a sociálního pohodlí izolace a internetu stačil k výraznému zvětšení lenosti v populaci. Rok stačil na skokový nárůst vlivu prostředí, kde stačí konzumovat, lajkovat a ještě víc se uzavírat ve své bublině, světa, který nezatěžuje vydáváním energie na zvednutí zadku, na změny, riziko, na jinakost druhých, různorodost světa.
Není divu, že řadě lidí se nechce zpět do práce a spoustě dětí do školy. U nich se pohodlnost a lenost mísí se strachem ze zapojení do kolektivu.Rok doma u internetu zvětšil krizi vůle, nemoc, která na rozdíl od viru vážně poškozuje zdraví mladých lidí a jejich schopnost zvládnout život v náročné době proměny. Lenost se proměňuje v apatii, jež je vážným psychickým problémem. Během roku se například zdvojnásobil počet Čechů, kteří pijí alkohol doma o samotě.
Uzavření škol
Nejkřiklavějším příkladem negativního dopadu strachu a „boje s koronavirem“ jsou zavřené školy. Online vyučování kvalitou zdaleka nenahrazuje prezenční a má závažné dopady na zdraví. Navíc spousta škol distanční vyučování nezvládla – nezveřejněná evidence ministerstva školství jich uvádí devět set. Podle ekonoma vzdělávání Daniela Münicha 15 až 25 procent žáků a studentů základních a středních škol vypadlo z distančního vyučování, u středních škol, jejichž třetinu tvoří učňovské školy, bude údaj u horní hranice.
Z celkového počtu 1,4 milionu žáků a studentů jde o statisíce mladých lidí, kteří nedostávali vzdělání, a stát neplnil svou zákonnou povinnost. Vláda porušovala zákon, vzala dětem a mladým lidem rok školy a studia bez relevantního zdůvodnění, přičemž u nás byly školy zavřené nejdéle z celé Evropy. Žádné zdůvodnění ani existovat nemůže – pro děti je koronavirus nejméně nakažlivý, má pro ně jen zanedbatelná rizika a neexistují důkazy, že by jej přenášely.
Školáci a mladí lidé, nikoli senioři, jsou největší obětí koronaviru, o to větší, že na rozdíl od seniorů o sobě nerozhodují. Proč dospělí dopouštějí, že opatření zasahují nejdestruktivněji životy dětí a mladých lidí? Jak je možné, že takovou škodu stát přikazuje a rodiče státu dovolují? Je to nevědomostí, strachem či egoismem? |
Zato následky roční izolace ztrátou vzdělání i motivace stýkat se, socializovat a růstem lenosti jsou hrozivé. Kdo sečte ztráty? Kdo a jak se bude věnovat statisícům žáků a studentů, kteří se ve vzdělávacím systému ztratili, aby jim ztrátu nahradil? Neztratí se kvůli tomu ve světě? Jaký je skutečný cíl neodůvodněného uzavření škol? Není jím stupidifikace národa? Je třeba víc poslušných lidí? Neslyšeli jsme opakovaně z vládních a průmyslových kruhů, že máme příliš studentů, zatímco učňovským školám chybí dorost?
V myšlenkách, k čemu mohou být užitečné masy výkonných a ovladatelných mladých lidí, lze jít i dál. Vždyť základní a střední školy u nás nebyly zavřené ani za války. Školáci a mladí lidé, nikoli senioři, jsou největší obětí koronaviru, o to větší, že na rozdíl od seniorů o sobě nerozhodují. Proč dospělí dopouštějí, že opaření zasahují nejdestruktivněji životy dětí a mladých lidí? Jak je možné, že takovou škodu stát přikazuje a rodiče státu dovolují? Je to nevědomostí, strachem či egoismem?
„Společnost, která obětuje své mladé (jejich potřebu být dětmi – radovat se a učit se), aby zachránila staré a nemocné, je odsouzena k vyhynutí,“ říká terapeut a lektor Čeněk Rosecký. Navíc dospělí rozhodují o školácích a studentech nelegálně – každé dítě má ústavně zaručené právo na ochranu zdraví a právo na vzdělání a zákonné právo na školní docházku bez podmínek.
Podle Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli skutečnosti týkající se dětí a je založena také na tom, že rodiče nejlépe znají své děti, a proto dokážou nejlépe naplňovat a chránit jejich potřeby. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče a její rozsah může změnit jen soud. Přitom o dětech tu nerozhodují rodiče, ale politici a úřady.
Opomenutí středoškoláci
Zatímco základním školám je věnovaná aspoň nějaká veřejná pozornost a vysokoškoláci se v životě neztratí, nad situací středoškoláků jako by se zavřela hladina. Přitom v tomto věku je socializace pro zdravý vývoj mladých lidí nezbytná. Také jsou snadno manipulovatelní, když často marně hledají pozitivní autority a kvalitní vzory.
Středoškolští druháci se na počátku ekologického praktika rozprchli a sešli až večer. Neznají se, viděli se v září a pak až nyní. „Neumějí žít reálný život a být ve skupině, musejí se to znovu naučit,“ říká jejich učitelka. „Ještě horší to mají současní prváci, ti se teprve poznávají, mají největší problém komunikovat. Přijeli, ale drželi se stranou, nemají přirozené sociální dovednosti.“
Zatímco základním školám je věnovaná aspoň nějaká veřejná pozornost a vysokoškoláci se v životě neztratí, nad situací středoškoláků jako by se zavřela hladina. Přitom v tomto věku je socializace pro zdravý vývoj mladých lidí nezbytná. Také jsou snadno manipulovatelní, když často marně hledají pozitivní autority a kvalitní vzory. |
Na pražské prestižní škole s osobním přístupem ke studentům z 50 středoškoláků vyhledali terapeutickou pomoc čtyři – téměř desetina. Jaká je situace na školách se slabší péčí? Kolik žáků a studentů odpadlo během roku z online vyučování? Registruje někdo „seznam ztrát“, a jak hluboce a kolika dětí a mladých lidí se týká? Z řady škol zaznívá podobně – děti nechtějí zpět do školy, zvykly si na pohodlnou internetovou izolaci a mají ostych ze spolužáků. „Z naší třídy se těší zpátky do školy dva,“ říká studentka osmiletého gymnázia ze západních Čech.
Chytrý a citlivý student prvního ročníku na pražské IT škole a hudebník strávil v září měsíc s novými spolužáky, od té doby až dosud je viděl jen na monitoru. Chce ze školy odejít a pracovat na poště, protože „je tam dobrá parta“. Vstával v pět, aby stihl ranní poštovní brigádu, pak běžel na online výuku a po ní dospával.
„Tak dlouhý výpadek přímého vzdělávání ve školách se u této generace může projevit výrazně. Uvidíme to za několik let. Ale vezměte si, že na středních školách jde o polovinu vzdělávání: ze čtyř let máte zřejmě dva roky dramaticky poškozené. Naši ekonomové vypočítávají možné ekonomické dopady a jsou na stovkách miliard korun,“ říká lékař a rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima.
Ve školách se svádějí každodenní vyčerpávající zápasy na třecích plochách mezi státem, učiteli, rodiči a žáky či studenty při „aplikaci opaření“, například odporu proti zdraví škodlivému nošení roušek. Ve srovnání s bojem státu proti koronaviru jsou to zápasy mnohem méně viditelné, ale reálně závažnější. Ukazují příklady rodičů a mladých lidí, kteří nevzdávají úsilí o svou důstojnost, svobodu a zdraví, lidí konajících v duchu zmíněného výroku Stanislawa Lece.
Cestování s šikanou
Svoboda cestování, jedna z vymožeností roku 1989, se stává iluzí. Mohl se o tom přesvědčit každý, kdo musel v uplynulém roce vyjet za hranice. Kamarádka žijící v Anglii musela nejprve o měsíce odložit návštěvu manžela a rodiny v Čechách a i poté byly podmínky k cestě téměř nesplnitelné – a nesnesitelné. Strávila dva dny v autobusu, k jízdence za šest tisíc korun zaplatila za pět nucených testů zhruba deset tisíc, v každé zemi strávila deset dní v karanténě. Do autobusu zpět nebylo možné nastoupit bez potvrzeného zaplacení testů v Anglii pouze od společností certifikovaných vládou.
Ve školách se svádějí každodenní vyčerpávající zápasy na třecích plochách mezi státem, učiteli, rodiči a žáky či studenty při „aplikaci opatření“, například odporu proti zdraví škodlivému nošení roušek. Ve srovnání s bojem státu proti koronaviru jsou to zápasy mnohem méně viditelné, ale reálně závažnější. |
Navíc povinnost vyplňovat pro každou tranzitní zemi nesrozumitelně složité formuláře a stihnout prakticky nezvládnutelné termíny testů. Cestou kontroly, prohlídky, šikana, úřední zvůle. Kdo není schopný či ochotný přidat 20 dnů dovolené a deset tisíc, kdo není doma ve složité internetové byrokracii a schopný či ochotný snášet cestovatelskou šikanu jako před rokem 1989, ať raději zůstane doma. Jde o něco jiného než o snahu cestování znemožnit nebo aspoň natolik zkomplikovat, aby si ho každý rozmyslel?
Osobní kontakt a poznávání zemí a jejich obyvatel vlastní zkušeností se má stát přežitkem a nahradit je má moderní technologie internetové komunikace. Nač se někam plahočit pro reálnou zkušenost, když stačí poznávat Zemi i její obyvatele virtuálně? V loňské strategii Světového ekonomického fóra Great Reset Transformation Plan reagující na koronavirovou krizi se lze dočíst: „Fyzické cestování se stane do značné míry nepotřebným, všechno lze napodobit a virtualizovat.“
Strach podněcuje nejhorší lidské vlastnosti. Stát nepotřebuje silný policejní dohled, když sousedé fízlují a udávají se. Lidé práskli ševce v malém městě, který ne pro svůj prospěch bral rozbité boty v zimě do opravy okýnkem, udali vesnickou hospodu, kde se scházelo pár strýců u karet, oznámili policii sousedy v bytovém domě, k nimž přišlo několik kamarádů na oslavu dětských narozenin. Takových případů je nepočítaně, setkal se s nimi asi každý. Tento seznam tristních ztrát je jen zlomkem negativních dopadů strachovíru.
