Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (1. část)

  6:46
Žijeme v přelomové a dobrodružné době prohlubujících se změn a nárůstu chaosu. Je to doba rizik i výzev, příznivá pro reformy a reformátory všeho druhu, pro změny sloužící životu i jdoucí proti němu, pro násilí na přírodě i lidech právě jako pro mírové, humanitární či ekologické cíle.

Axiální doba. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Tento text ve mně zrál dlouho, ačkoli jasný názor na význam strachu, sílu manipulace, podstatu zkoušky, jíž nás koronavirus vystavuje, a směr jejího řešení mám od počátku, kdy zasáhl do našich životů. Události uplynulého roku mou prvotní intuici jen utvrdily. Text beru jako střípek snah o větší nadhled a komplexnější, vyváženější pohled na události, které za rok změnily svět. Mým cílem není shromáždit aktuální fakta a komentáře, shrnout odbornou diskusi ani ukázat selhání státu.

Navzdory délce textu, proto jsem jej rozdělil do pěti částí, není možné, aby postihl většinu aspektů souvisejících s krizí. Respektuji, že koronavirus je pro velmi malý počet lidí velmi nebezpečný, a toto riziko nepopírám. Vycházím ze situace v naší zemi, kterou znám nejen z dostupných informací, ale především z osobní zkušenosti. Všechny základní aspekty této krize jsou však v zemích průmyslového světa podobné. Nemůže to být jinak, když vyrůstají ze stejně nehostinné půdy západní civilizace.

Něco se už muselo stát

Žijeme v přelomové a dobrodružné době prohlubujících se změn a rostoucího chaosu. Je to doba rizik i výzev, příznivá pro reformy a reformátory všeho druhu, pro změny sloužící životu i jdoucí proti němu, pro násilí na přírodě i lidech právě jako pro mírové, humanitární či ekologické cíle. Všude pozorujeme rostoucí snahy udržet staré systémy, hodnoty a „pořádky“ i je proměnit a vystavět nové. Je to doba, kdy je možné téměř vše včetně extrémů za stabilnějších časů nedostupných.

Dlouho jsme věděli, že se „něco“ se musí stát“, žijeme-li neudržitelně – pro Zemi, své zdraví i civilizaci. Minimálně od zveřejnění studie Meze růstu v roce 1972 si to stále víc uvědomovali odborníci z mnoha oborů. Obava z blížícího se nárazu do zdi postupně prosákla i do vědomí běžných lidí, jak je zahrnovaly důkazy o neudržitelnosti civilizace přistupující k Zemi jako ke „zdroji“ a „prostředí“. Po desetiletí jsme byli utvrzováni, že hrajeme na honičku na drolící se hraně útesu, ale pokračovali jsme. Jen vědomí toho „něčeho“ narůstalo.

Dlouho jsme věděli, že se „něco“ se musí stát“, žijeme-li neudržitelně – pro Zemi, své zdraví i civilizaci. Minimálně od zveřejnění studie Meze růstu v roce 1972 si to stále víc uvědomovali odborníci z mnoha oborů. Obava z blížícího se nárazu do zdi postupně prosákla i do vědomí běžných lidí, jak je zahrnovaly důkazy o neudržitelnosti civilizace přistupující k Zemi jako ke „zdroji“ a „prostředí“.

Koronavirus tuto hru zastavil s rychlostí a v míře dosud stěží představitelné, natož reálně proveditelné. Nepřekvapuje to však, víme-li, že takto se chovají nestabilní systémy blízko hranice rovnováhy. Pak i jen nepatrný vnější impuls vyvolá velkou změnu, často nevratnou. Dlouhodobé, postupné kvantitativní změny způsobí skok, novou kvalitu. Tomuto zákonu podléhá vše ve vesmíru. Je příznačné, že k zaseknutí světa stačila jedna z nejmenších forem života, o níž se vědci přou, zda vůbec patří mezi organismy.

Stamiliony dětí na světě přestaly chodit do školy a dělat to, co nejvíc potřebují – setkávat se a společně si hrát. Stamiliony lidí přestaly docházet do práce a zdravě dýchat a pohlížet si do tváře. Seděly doma a vyhýbaly se svým blízkým. Stamiliony lidí, zejména dětí, se přestaly hýbat, stýkat se, radovat. Ustrnuly u počítačů a mobilů. Nepočítaně lidí ztratilo práci a živnostníků a malých firem zkrachovalo. Zavřela se divadla, zrušily koncerty. Lidé přestali sportovat. Děti přišly o zájmovou činnost. Umělecký a společenský život zmrtvěl.

Ekonomiku držely před ještě větším propadem státní intervence. Ekonomicky a politicky aktivní generace ještě víc projídala budoucnost dětí. Sociální rozdíly mezi bohatými a chudými i globálním Severem a Jihem se zvětšily. Nespočet lidí žil v závislosti na negativních zprávách, deptán strachem. Nespočet lidí připoutaných k internetu ztrácel smysl pro realitu, přestal přirozeně a zdravě žít a přežíval v závislosti na manipulaci politiků a médií. Svět zkameněl jako začarovaný.

I dobré následky

Globální zastávka má i řadu dobrých následků – lidé i svět zpomalili. Lidé se zklidnili, vnímají skrytější stránky života a světa, uvažují o hodnotách a svém směřování, víc se věnují nejbližším, váží si omezených mezilidských vztahů, bezprostředněji vnímají okolí, překonávají strach, uvědomují si jednostrannost informací, sílu manipulace a nebezpečí ovládání státem, touží po větší nezávislosti, uvědomují si limity hodnotového systému, který stojí na využívání, kontrole a ovládání a věnují se tomu, na co dřív nenašli čas.

Globální zastávka má i řadu dobrých následků – lidé i svět zpomalili. A především mohou využít mimořádného tlaku k podstatným svým i společenským změnám.

A především mohou využít mimořádného tlaku k podstatným svým i společenským změnám. „Působení tlaku závisí na materiálu, někteří se stávají většími, jiní menšími,“ reagoval na politickou situaci v socialistickém Polsku aforista Stanislaw Jerzy Lec (1909–1966). Nyní máme znovu na vybranou. Jako vždy ve zkouškách i tato doba nám dává šanci stát se většími. Jak bude využita, to záleží na spolupůsobení osobní připravenosti – síle vědomí, odvahy a vůle – a na velikosti vnějšího tlaku.

Koronavirus vážně fyzicky ohrožuje jen pár promile lidí, na naprostou většinu doléhá mnohem víc psychicky, existenciálně. Stranou aktivní šance ke změně bohužel zůstávají děti a dospívající. Ti jen stěží mohou situací něco získat, ale hodně ztratit. Zpomalení globální horečky má příznivé dopady i na přírodu a Zemi v podobě nižší ekologické stopy.

Na první pohled je to vidět například v dopravě a turismu. Kdyby však šlo jen o krátkodobý, nuceně vyvolaný pokles v konzumní křivce, který by nenásledovala vědomá změna chování, ale další, možná o to strmější kompenzační vzestup, tento důvod k radosti by rychle pominul.

Pohádka o viru zabijákovi

S koronavirem, nikoli na něj, zemřelo dosud ve světě podle vládních údajů 3,24 milionu lidí (americká studie uvádí 6,9 milionu). S respektem a soucitem k obětem – a se zvláštním respektem a soucitem k mladším z nich – byla naprostá většina v těžkém zdravotním stavu kvůli jiným vážným nemocem, často zaviněným nezdravým způsobem života. Koronavirus tedy nebyl jedinou ani hlavní příčinou smrti, ale jen tou pověstnou poslední kapkou, kterou by se stalo jiné zdravotní selhání.

Je „záhadou“, proč je tato zásadní informace setrvale zastíraná a státy vytvářejí záměrně obraz koronaviru jako zabijáka odpovědného za téměř veškerá úmrtí.Souhrnné validní údaje, natož metaanalýzy, které by prokázaly skutečná úmrtí „jen“ kvůli koronaviru, nejsou kvůli krátkému období a složitosti zpracování k dispozici. Přitom zveřejňované aktuální statistiky zásadně ovlivňující veřejnost jsou zatížené velkou chybou nafukující rizikovost koronaviru.

Koronavirus tedy nebyl jedinou ani hlavní příčinou smrti, ale jen tou pověstnou poslední kapkou, kterou by se stalo jiné zdravotní selhání. Je „záhadou“, proč je tato zásadní informace setrvale zastíraná a státy vytvářejí záměrně obraz koronaviru jako zabijáka odpovědného za téměř veškerá úmrtí. Součástí mýtu o zabijákovi je i záměrně vyvolávaná pozornost na koronavirus na úkor jiných nemocí – především zdraví.

Jinou mystifikací je zamlčování odlišné rizikovosti koronaviru podle věku. Více než 80 procent obětí spadá do kategorie nad 70 let (a polovina nad 80 let), zatímco do 60 let je úmrtnost minimální. Naprostá většina těch, kvůli nimž se zastavil svět, jsou lidé na sklonku života. Nebylo by humánnější nechat je důstojně, svobodně dožít, než je vystavovat omezením, která kvalitu jejich životů snižují? Součástí mýtu o zabijákovi je i záměrně vyvolávaná pozornost na koronavirus na úkor jiných nemocí – a především zdraví.

Jako by s příchodem koronaviru jiné nemoci zmizely. Tak to však není. Jen letos zemřelo na rakovinu ve světě 3,64 milionu lidí, u nás s koronavirem dle ministerstva zdravotnictví od počátku 30 219 a na rakovinu ročně umírá 28 tisíc lidí. Nádorová onemocnění tedy u nás i ve světě zabíjejí víc lidí než koronavirus a jsou druhou nejčastější příčinou úmrtí (v Evropské unii mají na svědomí 26 procent úmrtí).

Rozdíl v odlišném riziku obou nemocí vystupuje ještě zřetelněji na pozadí faktu, že každý třetí český obyvatel v průběhu svého života onemocní rakovinou a v zemi žije 580 tisíc osob se zhoubným novotvarem nebo s minulostí tohoto onemocnění. Nejvíc lidí však umírá na kardiovaskulární nemoci související s nezdravým životním stylem – v EU 36 procent všech úmrtí. Pohádku o zabijákovi dotvářejí mystifikace týkající se testování, které mnoho lidí neprohlédlo. Pozitivně testovaní lidé nejsou ani zdaleka vždy nemocní.

Uvádění v omyl

„Ponechme stranou psychickou a fyzickou traumatizaci testovaných, obrovské náklady, soustředění většiny kapacit zdravotnictví na úkor péče o vážně nemocné. Zásadním problémem je výpovědní hodnota testů. Antigenní a PCR testy různých výrobců vykazují velké rozdíly v počtu falešně pozitivních výsledků. Pouhá pozitivita testu, bez dalších vyšetření zkušeným lékařem, vůbec neznamená, že je člověk nakažený, nakažlivý nebo nemocný. V jeho těle nemusí být ani celistvý virus. Ten člověk může být úplně zdravý,“ říká doktor Jan Hnízdil.

Obrovský počet pozitivně testovaných lidí, jímž si Česká republika vysloužila jednu z ostudných prvních příček v Evropě (tentokrát i ve světě), znamenal jen to, že u nás se testovalo jako o závod, a stát uváděl obyvatele v omyl, že růst pozitivních výsledků testů je totéž co růst počtu nemocných

Obrovský počet pozitivně testovaných lidí, jímž si Česká republika vysloužila jednu z ostudných prvních příček v Evropě (tentokrát i ve světě), znamenal jen to, že u nás se testovalo jako o závod, a stát uváděl obyvatele v omyl, že růst pozitivních výsledků testů je totéž co růst počtu nemocných. Jaký je skutečný účel testování vzhledem k obrovské finanční a organizační náročnosti této bezmála vojenské operace? Tyto příklady jen zběžně ukazují manipulaci.

Není nutné opakovat fakta uváděná odborníky, kteří upozorňují na ohýbání skutečností vládou. Odborná oponentura je však ignorovaná a její autoři vysmívaní, ostrakizovaní a dehonestovaní. Příkladem může být epidemiolog Jiří Beran, který se za své odlišné názory od oficiální doktríny dostal na seznam dezinformátorů ministerstva zdravotnictví a byl nazván českým Mengelem. Navzdory tomu ve svém úsilí zabránit škodám, například prodlužováním distanční výuky namísto školní docházky, neustal.

Státem vynucovaná úřední omezení, takzvaná opatření (tento byrokraty milovaný výraz se stal synonymem politické a úřední impotence – znamená spíš zlovolnou komplikaci, opaření lidí než účinné rozhodnutí) narušují svobodu, psychické i fyzické zdraví, a tím kvalitu a délku života lidí.

Nedostatečná kapacita nemocnic

Podle matematika, reformátora a filantropa Karla Janečka lze spočítat, že řada opaření ubírá celé populaci podstatně víc let života než koronavirus: „Smysluplné je maximalizovat délku života i jeho kvalitu u celé populace, chránit před smrtí nestačí. Kriticky špatným cílem může být snaha o minimalizaci počtu úmrtí na covid bez ohledu na další dopady. Někteří vědci systematicky používají tuto, v důsledku destruktivní, účelovou funkci a mnohá jejich doporučení jsou neracionální.“

V době vrcholící vlny nákazy v polovině března 2021 byl dle ministerstva zdravotnictví celkový počet hospitalizovaných pacientů okolo devíti tisíc, z toho dva tisíce v těžkém stavu a 4700 ve středním stavu a dva tisíce v lehkém (údaje ministerstva zdravotnictví. Jak to tedy ve skutečnosti bylo s nedostatečnou kapacitou nemocnic?

Proč stát zvolil špatný cíl a strategii vůči koronaviru? Proč kvůli nedlouhému prodloužení životů početně malé skupiny nejstarších lidí drasticky omezuje kvalitu života, a tím jeho délku u celé populace, takže celkovou délku životů lidí snižuje? A proč nejničivěji zasahuje do žití dětí a mladých lidí? Je to humánní? Jakou odpovědnost na dědečky a babičky klademe? Ptáme se jich, zda to chtějí? Existují totiž senioři, kteří se proti opařením ohrazují, čímž dávají najevo svobodomyslnost, nebojácnost a nesobeckost vůči mladším generacím.

Není za takovým postojem státu třeba to, že staří lidé jsou snadno manipulovatelnými voliči, zatímco mladí lidé nevolí? Jedním z hlavních důvodů koronavirové hysterie a vládních opaření byly údajně přeplněné nemocnice. Podle údajů ministerstva zdravotnictví bylo v našich nemocnicích 77 tisíc lůžek v roce 2017 (novější údaje nejsou k dispozici), z toho 47 tisíc byla lůžka akutní péče a zbytek tvořila lůžka následné péče.

V době vrcholící vlny nákazy v polovině března 2021 byl dle ministerstva zdravotnictví celkový počet hospitalizovaných pacientů okolo devíti tisíc, z toho dva tisíce v těžkém stavu a 4700 ve středním stavu a dva tisíce v lehkém (údaje ministerstva zdravotnictví. Jak to tedy ve skutečnosti bylo s nedostatečnou kapacitou nemocnic?

Pouhá manipulace?

Nebylo to spíš tak, že neschopností státu byly některé nemocnice přeplněné a jejich personál přetížený, ale většina zbývajících měla dost volných lůžek? Nehrál v tom roli i fakt, že nemocnice inkasovaly za covidové pacienty od pojišťoven několikanásobně vyšší částky než za jiné? Nehrál v přeplněnosti nemocnic roli i fakt, že zatímco dřív umírali staří a vážně nemocní lidé na infekční dýchací nemoci běžně a bez velké pozornosti, o pacienty v podobné situaci, ale s novým koronavirem se zápasí na jednotkách intenzivní péče téměř v přímém přenosu?

Nebylo strašení veřejnosti, že pacienti naplní nemocnice a budou ležet v polních nemocnicích, pouhou manipulací? A především, jaký je důvod a cíl manipulací se skutečností o koronaviru?

Musely být byť jen některé nemocnice přeplněné? Proč se nemluví v souvislosti se zdravotnictvím o ničem jiném než o nemocnicích? Není už jiné cesty, než skončit nemocný? Proč stát namísto strašení lidí aktivně nepodporuje běžné, tradiční cesty ke zdraví, například eliminaci obezity? Proč nepodporuje vše, co by zmírnilo nápor na nemocnice jako nejzazší instanci, například pomoc praktickým lékařům či dostupnost běžných nápomocných léků? Není to stejně mediálně a politicky přitažlivé jako zápas o život na jednotce intenzivní péče?

Praktická lékařka Ludmila Eleková říká: „Jako lékařka první linie vnímám nerozumný přístup ministerstva a odborných společností. Byli jsme ponecháni bez informací a návodů, jak se o své pacienty starat. Strach z nemoci byl u některých kolegů takový, že se doslova zavřeli v ordinacích a odmítali poskytovat jakoukoli péči.

Léčba byla zaměřena na nemocnice, jako by si nikdo neuměl spočítat, že se vyplatí dát praktickým lékařům návod ke skutečnému léčení, aby jejich pacienti v nemocnici pokud možno neskončili. Fascinuje mě nedůvěra ke starým, dlouho a široce používaným lékům v kombinaci s bezmeznou důvěrou v nové nevyzkoušené vakcíny.“ Nebylo strašení veřejnosti, že pacienti naplní nemocnice a budou ležet v polních nemocnicích, pouhou manipulací? A především, jaký je důvod a cíl manipulací se skutečností o koronaviru?

Pandemie strachu

Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima prohlásil: „Když použiji definici WHO, tak zdraví je, že nejste nemocní a jste ve fyzické, duševní a psychické pohodě. A my jsme nemocní, protože nejsme v psychické pohodě. Protože se bojíme. A strach není dobrým rádcem.“ Reálně nepříliš nebezpečný koronavirus změnil během pouhého roku svět, zatímco skutečné globální hrozby nezpůsobily po desítkách let změny ani zlomkové.

Změna klimatu (a vše, co ji doprovází, úbytek vody a vysušování krajiny, rostoucí horka, bouře, záplavy, úmrtí), zrychlující se degradace přírodních krajin, a tím způsobené masové vymírání rostlin a živočichů, průmyslové zemědělství ničící půdu, nezdravý způsob života, přibývající nemoci, klesající plodnost, rostoucí migrace, politická extremita a růst napětí ve světě, bezbřehý populismus a bláznivost vládců největších velmocí. Proč se nic z toho nestalo impulsem ke srovnatelné změně?

Nikoli statistiky o pozitivně testovaných či očkovaných, vědecká data o stále nových mutacích, čísla o úspěšném „boji s virem“, exaktní údaje o šíření viru, ale neměřitelný strach prostupující společností je nejpodstatnějším rysem této krize. Máme víc do činění s pandemií strachu než s pandemií koronaviru. Strach spoutal lidstvo do jedné globální vesnice.

Nebo je to proto, že dosud nic nešlo lidem dost hluboko pod kůži, aby to vyvolalo změnu pohodlných návyků? Proto, že dosud nic se tak hluboce nedotýkalo nejmocnějších zdrojů lidské psychiky a motivů k jednání (či nejednání), strachu a lásky? Nic než strach by nemohlo vyvolat stejně rychlé, hluboké a přitom všeobecně téměř hladce přijímané omezující zásahy do životů miliard lidí.

Nikoli statistiky o pozitivně testovaných či očkovaných, vědecká data o stále nových mutacích, čísla o úspěšném „boji s virem“, exaktní údaje o šíření viru, ale neměřitelný strach prostupující společností je nejpodstatnějším rysem této krize. Máme víc do činění s pandemií strachu než s pandemií koronaviru. Strach spoutal lidstvo do jedné globální vesnice.

Příčin je řada – od rostoucího vědomí zranitelnosti našich životů a rostoucí oddělenost technické civilizace od přírodního základu, a s tím spojeného strachu ze smrti, přes komunikační propojení, negativní vliv internetových sítí na schopnost kritického myšlení a sebevědomé rozhodování až po závratně rostoucí sílu mediálních manipulací a politického populismu.

Skryté vědomí a odpor

To vše a mnohé další vytváří živnou půdu pro pandemii strachu, který se šíří rychleji než koronavirus. Přitom neodpovídá dnešním životním podmínkám, které jsou v bohaté části světa nejpohodlnější a nejzabezpečenější v historii. Důvodů nebát se je řada. Máme nejlepší vědu, medicínu i systém pojištění. Smrt tu byla vždy a na jiné nemoci umírá mnohem víc lidí. Proč se kvůli koronaviru tak plašíme? Proč někteří lidé hysterii nepodléhají? Proč vznikl další příkop, který opět rozděluje rodiny i přátele?

Jaká východiska vyznávají lidé, kteří se bojí, podléhají opařením a dokonce by je nejspíš dodržovali dál i dobrovolně, a ti, kteří strach nemají a chtějí žít svobodně bez příkazů a náhubků? Existuje jiný důvod, který by vykopal stejně hluboký a iracionální příkop mezi lidmi, než je odlišný vztah ke smrti? Vede nová dělicí čára mezi lidmi, kteří se bojí smrti, a těmi, kteří ji přijímají? Vede územím mezi krajinou touhy po životě bez rizik a krajinou touhy po svobodě?

Příčina mimořádně hlubokého a rozšířeného strachu může být osobní i kolektivní a pocházet ze skrytého vědomí, že se nevyhneme radikální změně způsobu života, má-li mít lidský rod naději pokračovat – a zároveň ze skrytého odporu vůči této změně pramenícího v návyku pohodlného života nebo touze po něm. Můžeme být lapeni v mentální smyčce strachu ze změny a současně strachu z následků nezměny.

Příčina mimořádně hlubokého a rozšířeného strachu může být osobní i kolektivní a pocházet ze skrytého vědomí, že se nevyhneme radikální změně způsobu života, má-li mít lidský rod naději pokračovat – a zároveň ze skrytého odporu vůči této změně pramenícího v návyku pohodlného života nebo touze po něm. Můžeme být lapeni v mentální smyčce strachu ze změny a současně strachu z následků nezměny. Ať už je jeho příčinou cokoli z toho nebo součet mnoha civilizačních vlivů, jsou následky závažnější než koronavirus.

Člověk spoutaný strachem je oslabený, má horší imunitu a větší náchylnost k nemocem. Strach vede ke stresu a psychosomatickým nemocem, například nádorovým či srdečním, snižuje mentální kapacitu, ochromuje srdce, brání pozitivnímu citovému prožívání a přístupu k hlubším zdrojům energie, čímž oslabuje kvalitu života. Brání otevřenosti změnám, omezuje schopnost rozeznat hrozby a čelit jim, blokuje kritické myšlení a je živnou půdou pro podléhání manipulacím a mocenskému ovládání.

Vážné následky strachu na zdraví uvádí a odbornými zdroji dokládáve svém blogu Karel Janeček. Strach živí sám sebe a roste ze sebe. Zvětšuje se s pozorností, již mu věnujeme, a s energií, jíž jej živíme. Za rok dokázal spoutat lidstvo. Jde o promyšlené programování společnosti strachem. Přitom stačí prohlédnout tuto bublinu a uvědomit si, že nikoli koronavirus, ale strach z koronaviru, kvůli němuž jsme spadli do víru strachu, do strachovíru, je největší brzdou a nepřítelem zdravého života. „Není čeho se bát, kromě strachu samotného,“ řekl exprezident USA Theodor Roosevelt (1858–1919). Obzvlášť v zemi, kde je oblíbený Švejk.

Autor:

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...