Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Rodolfo Frič: Pravda, víra, naděje a láska mezi indiány

  19:38

Více než století poté, co cestovatel A. V. Frič zanechal své sémě v zemi Čamakoků, vydal jeho vnuk knížku. V češtině. A je to dobré čtení.

Vlast jeho dědečka je místo, ke kterému Rodolfo Ferreira Frič upíná svoje největší naděje. Domnívá se, že odtud přijde zázračná pomoc, která jeho lidem přiblíží kýženou nirvánu životní úrovně 21. století. Podle sebe soudí nás. foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Začátkem září navštívil Prahu jeden z potomků slavného cestovatele Alberta Vojtěcha Friče. „Český“ indián Rodolfo Ferreira Frič, kterému je letos 70 let, přijel na pozvání nakladatelsví Titanic, jež vydalo jeho prvotinu Indiánská knížka. Hlavní zásluha patří majitelce Titaniku Yvonně Fričové, která nejenom návštěvu zorganizovala, ale významně se podílela na knížce jako editor.

ČESKÁ POZICE se s indiánem z jihoamerického kmene Čamakoků setkala na terásce u Fričových v Praze...

Pravda

Rodolfo Ferreira Frič mi vyprávěl historku o šamanovi a jeho ženě. Muž seděl se zavřenýma očima, jako by spal. Jeho žena k tomu měla výhrady. „Proč si nejdeš lehnout, sedíš tady a klimbáš,“ peskovala ho. „Já nespím. Viděl jsem ve své mysli, že někdo přichází, aby ti sdělil špatnou zprávu. Tvoje sestra zemřela,“ odpověděl jí muž. Za několik okamžiků se na cestě objevil posel. Přišel k nim a vyřídil smutnou novinu. To se opravdu stalo.

V dalším příběhu šaman, který na sebe vzal podobu jaguára, letí do vzdálené vesnice a nese dárky od svých sousedů jejich příbuzným. Než se stačí proměnit do lidské podoby, najdou ho lovci se psy. Šaman se rozhodne běžet přímo do vesnice a uprostřed ní vyleze na strom. Doufá, že vesničanům dojde, že to není jen tak obyčejná kočka, a poznají ho. Nepoznali, sestřelili, stáhli z kůže, tělo zahodili. Téhož večera se zjeví doma své ženě, smrtelně raněný jí popíše, co se stalo. „Kdyby mne nestáhli z kůže, mohl jsem se znovu převtělit, ale takhle nemohu nic dělat. Přišel jsem se rozloučit.“ Rodolfo vypráví další pravdivý příběh...

Při jedné jeho návštěvě Fričova družka, indiánka „Černá Kachnička“, otěhotněla a po jeho odjezdu se jí narodila hočička. Frič se o ní nikdy nedozvěděl.V Indiánské knížce, jejímž je spoluautorem, je příběhů plno. Některé jsou vlastní prožitky, některé jsou legendy, které se zachovaly po tisíciletí pouze v ústním podání. Druhým autorem knihy je český cestovatel a spisovatel Alberto Vojtěch Frič, Rodolfův dědeček. Před více než sto lety se na cestě za kaktusy setkal na řece Paraguay s indiánským kmenem Čamakoků; v jejich řeči Išir Ibitoso, „Lidé, kteří přežili na svém území“. Lidé, jež potkal, mu učarovali svou bezprostředností.

Ve svém pochopení a přístupu k domorodým kulturám A. V. Frič předběhl svou dobu a vysloužil si nálepku „nepřizpůsobivého“. Ke „svým“ indiánům se vracel, ve svých knihách i osobně, a částečně u nich zůstal. Při jedné jeho návštěvě totiž Fričova družka, indiánka „Černá Kachnička“, otěhotněla a po Fričově odjezdu se jí narodila hočička, kterou pojmenovala Herminia.

Život neměla lehký, ani ona, ani její děti. Rodolfo, Herminiin syn, vyrůstal v chudobě v rozvrácené rodině. Obrat k lepšímu nastal, až když se ho ujali misionáři. Chovali se k němu dobře, živili a šatili ho, naučili ho číst a psát. Nejdůležitější pro Rodolfa bylo, že mu otevřeli cestu k poznání Písma.

Víra

O tom, že existuje Rodolfo Ferreira Frič a jeho rodina, se Fričova rodina v Česku dozvěděla až před několika lety. Korespondence, která je také součástí knihy, obsahuje dopis s Rodolfovým životopisem. Povzbuzen ohlasem ze svého spisovatelského debutu, začal se Rodolfo psaní věnovat seriózně. Na autogramiádě v pražském knihkupectví Ostrov, kde podepisoval Indiánskou knížku, řekl: „Nikoho u nás toto nenapadlo, ale já jsem myslel, že by tyto příběhy měly zůstat podchyceny v nějaké knize a zůstat v České republice, aby Česká republika poznala příběhy našich předků.“ (Koupí knížky přidá zájemce desetikorunu na činnost sdružení Checomacoco, jež našim trochu-krajanům už několik let pomáhá v nelehkých životních podmínkách.)

Legendy v Indiánské knížce jsou opravdu neobyčejné, někdy brutální a pro dnešního člověka, zvyklého spíše na žánr filmového střihu, těžko uchopitelné a málo srozumitelné, někdy pro absurditu příběhu, někdy pro zdánlivě nesmyslné opakování, někdy pro absenci konečné pointy. A tak zatímco se při čtení můžeme děsit chutí lidožrouta, jemuž se zachtělo ochutnat nenarozeného dítěte, podivovat se nad výjimečnou schopností čarodějnice metat blesky ze svého přirození, nebo žasnout nad tím, proč právě trn ukrytý v šnečí ulitě prozradí tajemství, je třeba si uvědomit, že nahlížíme do světa, který žil a dožívá v jiném paradigmatu. Legendy vyjadřují symbolické jevy, často astronomické, jako vztah Slunce a Měsíce. Je překvapivé, jak často nalezneme prvky příběhu, které jsou téměř identické s prvky pohádek, na než jsme zvyklí, jako jsou Červená karkulka, Tři zlaté vlasy děda Vševěda či Jeníček a Mařenka.

Lidé, kteří žili v době kamenné ještě před sto lety, museli projít tutéž cestu, která nám trvala několik tisíciletí, v tempu rychlokurzuVe světě Čamakoků však tyto mýty nepředstavovaly pohádky pro děti. Byly součástí identity celého kmene, jeho kontinuitou, stejně jako rituály a oslavy. Bylo to něco, v co lidé věřili. Rodolfo byl svědkem a součástí změny v životě svého kmene během 20. století, změny zákonité a stále probíhající. Vždyť lidé, kteří žili v době kamenné ještě před sto lety, museli projít cestu v tempu rychlokurzu, tutéž cestu, která nám trvala několik tisíciletí. Od kamenné sekery k internetu v méně než sto letech. A podobným způsobem i v oblasti spirituální, oblasti víry.

„Poté, co jsem byl pokřtěn, pocítil jsem změnu, něco se v mém srdci změnilo. Pocítil jsem potřebu starat se i o duši své matky a svých lidí, kteří žijí v Puerto Esperanza,“ říká Rodolfo Ferreira Frič. Ze studia evangelia, jež také překládal do své mateřštiny, totiž ví, že „divoši“, kteří nepoznali křesťanství, nemohou dojít spasení. Proto se vrátil do své vesnice a začal svou nově nabytou víru usilovně šířit. Byl úspěšný u své matky, a pravděpodobně i u mnoha dalších.

Jak se však mohli přesvědčit i Rodolfovi dobrodinci, misionáři z hnutí The New Tribes Mission, když po více než 60 letech působení v oblasti ztratili velkou část svých oveček, preference víry jsou nevyzpytatelné. Bez neustálé podpory mohou indiáni svoji duši upsat dalšímu potulnému věrozvěstovi toho či onoho přesvědčení. Mennonité, přívrženci pentakostálního hnutí, katolíci se během let střídají ve svém vlivu na místní věřící. A ti, jako děti, kterým je nabídnut takový nebo makový mls, naskočí na vůz. Byť jen do příchodu nového, lepšího lákadla. A proč ne? Možná je rivalita a nepřátelství mezi náboženstvími a jejich sektami zbytečná. Nezatíženi dogmaty předchozích generací a neznalí církevních svárů a náboženských válek, přistupují ke každé interpretaci s důvěrou a pokorou. Stejným způsobem, jako ustoupí den noci, starý mladému, tak jejich svět duchů ustoupil světu jediného ducha, který nabízí jasnou představu, co s námi bude, až tu nebudem. Detaily jsou podružné.

Zdravotník Rodolf Ferreira Frič, který při své promoci dostal příruční lékárničku a nový stetoskop, říká: „Většina o sobě tvrdí, že jsou křesťané,“ usmívá se, „ale v neděli je v kostele nenajdete.“ Do jeho ordinace přicházejí určitě častěji. A právě tam asi dělá tu nejlepší práci, ať už v napravování fyzických neduhů nebo v pomoci jejich duším k věčné slávě.

Naděje

Puerto Esperanza znamená ve španělštině Přístav naděje. Rozbahněný břeh má do přístavu daleko a pár domků na obrázku také naději nevzbuzuje. Žádná destinace snů. Elektrický proud ani vodovod tam neexistují. Hlavní slovo tmá řeka: zdroj obživy, dopravy, pitné vody. A také hranice mezi dvěma světy. Na východ prý připomíná jižní Moravu. Západní stranu lze přirovnat spíše k peklu. Nehostinné Chaco plné nástrah.

Kmen Tumrahů má svoje vlastní vysvětlení potopy: způsobuje ji samice pásovce, která je matkou vod, protože je stále pomočenáKdyž k řece kdysi přišli evropští konkvistadoři, obyvatelstvo na východním břehu „zcivilizovali“. Postupně likvidovali muže a přivlastňovali si jejich ženy. Těžko se divit, že když se pokoušeli přejít na druhý břeh, setkali se se silným odporem. Jejich mrtvoly pak sloužily jako varování ostatním. Ale to už je dávno pryč, jako voda pod mostem. Nejbližší je vzdálen stovky kilometrů zákrutami veletoku.

Řeka má nepříjemnou vlastnost – kvůli klimatickému efektu El Niňo se pravidelně rozvodní a zaplaví celou rovinu. Dědeček Alberto popisuje, jak se se svým koněm a průvodcem plavil několik dní pomocí plováků mezi korunami stromů, než našli kousek suché země, zamořené mravenci a havětí všeho druhu. Kmen Tumrahů má ovšem vlastní vysvětlení potopy: způsobuje ji samice pásovce, která je matkou vod, protože je stále pomočená.

Zeptal jsem se Rodolfa, v co doufají lidé v Esperanze? Odpověděl: „Někteří studují, aby to dotáhli dál, aby mohli žít jako ostatní Paraguajci.“ Chtějí být civilizovanými lidmi, se vším, co to přináší i bere. Rodolfo ve své knize uvádí devět důvodů, proč jeho lidé opustili zvyky a systém svých předků. Figuruje mezi nimi přiblížení se k civilizaci, zanedbávání vlastních tradic a oblíba bělošských svátků a celého způsobu jejich života, osvojení si cizích jazyků (španělštiny a guaraní), alkohol a jiné neřesti, intimní styk s bělochy, zapojení do vojenské služby, a také ztráta oblastí, které jim přinášely obživu.

„Pokrok“ v oblasti shrnuje Rodolfo takto: „Kšeftování s přírodními zdroji vedlo dobyvatele ke kácení a vypalování lesů, následkem čehož vymřela zvířata a hmyz, který sbírá med, zmizelo divoké ovoce, jedlé kořeny, byliny. Lidé začali pociťovat diskriminaci a bez vlastní půdy nevěděli, kam se vrtnout.“ Dnes už nelze vyhovět antropologům, kteří by si přáli zakonzervovat je ve stavu před sto lety, a pozorovat a „neinvazivně“ studovat tento specimen. Všemožní guruové, kteří hledají u indiánů univerzální pravdy přetavitelné v bestsellery, už přicházejí zkrátka. Život jde jinam. Trochu k tomu pomáhá i paraguayský stát, i když dlážděné silnice nebo elektrický proud dosud existují jedině v novodobých mytických příbězích.

Láska

O lásce manželské ví Rodolfo své. S Ursulou Balbuenou si řekli ano před 51 lety; jemu bylo 19 a jí pouhých 17 jar. Jejich svazku tehdy požehnal pastor, ale ještě ne stát. To se stalo až o pět dětí a dvanáct let později, v roce 1972. Někdy v té době celou rodinu letecky přesunul do hloubi Gran Chaka, kde pomáhal misionářům přiblížit spáse rodiny Moro-Ayoreů, příbuznému kmeni, který dosud žil izolován a bělochům se vyhýbal. O tom Rodolfo říká: „Měli jsme strach, protože měli v rukou oštěpy. Byli úplně nazí, muži i ženy. Velmi jsem ty chudáky litoval. Musel jsem myslet na svého dědečka A. V. Friče, který asi takto ve své době potkával Čamakoky.“ Dlužno říct, že Rodolfo na rozdíl od „Bílého orla“ a „Černé kachničky“ vybudoval své rodině dobré hnízdo.

Přísná tabu Čamakoků mezi jinými zakazovala mužům jíst maso pštrosa, protože nemá rozum, opouští svá mláďata a nechá je pojítPřísná tabu, která byla součástí kultury Išir Ibitoso, mezi jinými zakazovala mužům jíst maso pštrosa, protože nemá rozum, opouští svá mláďata a nechá je pojít. Kdyby nějaký chlapec jedl pštrosa, nikdy by se nedočkal vlastních dětí. Rodolfo se dočkal 42 vnoučat a pravnoučat, některá z nich studují. Ptal jsem se starého muže, jestli se něčeho bojí. Zamyslel se a odpověděl, že nikoli.

Když jel do Asunciónu pro svůj nový cestovní pas, měl trochu obavy. Říká, že když je člověk připraven, nemusí se ničeho bát. Koupil si hned voděvzdorný gumový obal, do něj vložil dokument, to celé dal s Biblí do svého vaku. Potom přidal dvě uzavřené prázdné PET lahve. Aby to celé plavalo, kdyby došlo na nejhorší. Nechtěl by přece přijít o dokument, který mu umožní navštívit svou rodinu v daleké České republice.

Vlast jeho dědečka je také místo, ke kterému upíná svoje největší naděje. Domnívá se, že odtud přijde zázračná pomoc, která jeho lidem přiblíží kýženou nirvánu životní úrovně 21. století. Podle sebe soudí nás. Protože jemu záleží na osudu ostatních z jeho kmene, automaticky očekává totéž od nás, a ve svých dopisech žádá svoje vzdálené bližní, aby uvědoměli státní orgány, že v Paraguayi žijí indiáni s českou krví.

„Myslím, že vás vskutku povolal Bůh, abyste přijeli do Paraguaye, nalezli nás a pomohli nám, potomkům téhož děda A. V. Friče. Pomoc, která přišla od vás z České republiky, narůstá jako velká voda v řece, když přijde období dešťů. Z celého srdce si přejeme, abyste přijeli a viděli výsledky naší práce, že nepřišla vniveč.“ Dopis z února 2011 pak končí: „A pokud je něco, čím jsme se vás někdy třeba nevědomky dotkli, odpusťte nám to. Tak, jako umí odpouštět svou něžnou láskou náš Pán Ježíš, náš spasitel.“

Rodolfo věří, že Bůh je láska. I proto má svůj vlastní názor na to, co říká evangelium o věčném zatracení divochů. Třeba má Bůh vlastní plán, kterému nerozumíme.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!