Rodiny stavějí varhany. A varhany stavějí rodiny

Při stavbě nových svatovítských varhan jsme dospěli do poločasu. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas český, přijal při této příležitosti Pavla Smutného, prezidenta Bohemian Heritage Fund, a společně rozebrali dosavadní úspěchy tohoto projektu a také to, co bude tento symbol znamenat pro celou společnost. Na začátku rozhovoru se vrátili k počátkům projektu těchto varhan, přičemž kardinál Duka zavzpomínal na své dětství a na to, jak se ve 14 letech učil na tento hudební nástroj hrát.

„Otec hrával na housle, sestra chodila na hodiny klavíru. Abych byl upřímný, byl jsem vždy spíše posluchač. Jednou za mnou ale přišel místní varhaník a řekl mi, že bych se měl na varhany naučit hrát. Bohužel ale nebyl moc dobrý pedagog. Učil mě rok a půl, ale moc se toho nepovedlo. I když jsem se jednou zapojil do takové velké improvizace.

Tehdy totiž zapomněli pozvat varhaníky na svatbu v Chlumu svaté Máří. Na varhany tak musel zahrát náš lékař a my, tři seminaristé, jsme mu pomáhali. Dokonce jsme vůbec nepotřebovali černé klávesy,“ usmíval se kardinál Duka, ale záhy zvážněl.

Svorník

„Jako dominikáni máme hlásat evangelium do celého světa, nejsme vázáni na určité místo. Postupujeme a oslovujeme. První slavné kázání svatého Dominika se ostatně neuskutečnilo v kostele, ale v zájezdním hostinci, kde celou noc debatoval s hostinským. Během svého života, při vojenské službě, práci v továrnách a nakonec i ve vězení, jsem se přesvědčil o tom, že o věcech duchovních, náboženských a kulturních lze hovořit i s prostšími lidmi.

I pomocní dělníci, lidé bez akademického vzdělání, mají srdce, rozum a duši. V Hradci Králové, ale i jinde, jsem pak zažil mnoho akcí v katedrálách, na nichž byl opravdu vidět vztah a láska obyvatel a jejich města.“

Takový vztah chtěl kardinál Duka vybudovat i na úrovni celého státu. A právě varhany, jedinečný a symbolický nástroj, se mají stát tímto svorníkem: „Odkazuji v tomto na pana profesora Bártu, významného egyptologa. Říká, že zanikají ty civilizace, které nemají vertikálu. Máme podle něho staré menhiry, mastaby, totemy a kostelní věže. A nakonec to jsou i varhany, na které se musíme podívat nahoru. A ten zvuk nás odpoutává, dává nám svobodu a volnost.“

Dohoda sedmi klíčníků

Když se kardinál Duka stal pražským arcibiskupem, musel řešit i nejasnosti kolem jednoho z hlavních národních symbolů, svatovítské katedrály. Toužil po vzájemném porozumění a po tom, aby společnost tento symbol spíše spojil, než ještě více rozdělil.

„Katedrála je společné kulturní dědictví našeho národa, jak státu, tak církve. Je to boží dům. Nás sedm klíčníků musí dbát o jeho rozvoj a také o jeho dokončení. To jsem si uvědomoval, když za mnou přišlo několik odborníků a říkali, že kůr by potřeboval nové varhany. Myslel jsem si to i sám, když jsem toužil po tom, aby třeba Pražské jaro mělo svou duchovní stránku právě v katedrále.“

Dominik kardinál Duka pak podle svých slov předestřel tuto myšlenku tehdejšímu prezidentu Václavu Klausovi, kterému se zalíbila. Následně pro ni získal i další tehdejší klíčníky. Společně se dohodli, že nejlepší bude, když půjde o sbírku a zapojí se do ní celý národ. Jak kvůli historické tradici, tak kvůli tomu, aby se nemusely krátit žádné současné rozpočty.

Kardinál Duka přitom oceňuje, že i když se řada lidí v tomto postu vyměnila, myšlenku přijali za svou i nástupci těch, kteří stáli u počátku projektu: „Vždyť katedrála není těch katolíků, není tamtěch, není státu. Je naše. Řekli jsme si: Udělejme sbírku, dostavme naši katedrálu a dejme do ní naše varhany.“

Věci, které spojují

Pavel Smutný potvrdil, že i pro další iniciátory sbírky bylo klíčové, že je katedrála naše: „Společnost byla po sametové revoluci velmi zmatená. Vytvářely se a vracely nové hodnoty, bojovalo nové se starým. Nebylo jasné, jaké to nové bude. Nevědělo se, jestli se plně přikloníme ke konzumnímu způsobu života nebo jestli bude role víry ve společnosti větší než za socialismu.

V této situaci došlo spíše k dělení společnosti. Na chudé a bohaté, na úspěšné a neúspěšné, na staré struktury a nové struktury. Je ale zřejmé, že je čas, abychom hledali věci, které nás spojují. Které nás identifikují. Varhany znamenají velkou symboliku a velkou věc, která bere lidi za srdce.“

Smutného těší, že se projektu daří a na svatovítské varhany se již podařilo vybrat zhruba polovinu potřebných peněz. Materiální hodnotu varhan však podle něho doplňuje mnohem důležitější aspekt: duchovní a společenský. Jde o poselství, které bude vypovídat o naší době, půjde o vzkaz do budoucnosti.

„Vědomě jste navázal na tradici, vzpomněl jste na Národní divadlo a jeho postavení. Zkoumal jste, jak postupoval při dostavbě katedrály kardinál Schwarzenberg. To byly skutečně hvězdné hodiny našeho národa. Ještě předtím než jsme měli republiku, vyřešili jsme tyto věci. Dramatickým způsobem to přesahuje význam varhan jako nástroje, vlastně nejde jen o varhany,“ řekl kardinálovi Pavel Smutný.

Nikdo tu není nadbytečný

„Zjišťujeme, že varhany jako kdyby stavěly rodiny, a varhany stavějí je. Například volá dědeček, že chce šest píšťal pro své děti a pro vnoučata. Manželka, které zemřel manžel před dvěma lety, a chtěla by, aby na něho zůstala památka. Jsou to tak překvapivé momenty, že jsme o nich nedokázali ani snít. Víme také, že pan Grenzing, stavitel varhan, je ten, který hledá, aby jejich barva byla barvou českých varhan.

Naše kultura přece není pouze kulturou naší kotliny. Vytvářely ji převážně tři národy, Češi, Němci a Židé. Samozřejmě tu byly také menšiny: italská, francouzská či španělská. A tak tedy zazní díky španělským trompetám i barva jejich tónů. Vytvořilo se velké společenství, které ukáže, že nikdo není v této zemi nadbytečný a nemusí mít pocit nepotřebnosti. Příspěvek může poslat i člověk, který má omezené finanční možnosti,“ reagoval kardinál Duka.

Smutný připomněl, že se do sbírky intenzivně zapojily rovněž české šlechtické rody, což ocenil i kardinál Duka: „Běžně říkáme, že kapličku nad Vltavou postavil národ sobě, ale zapomínáme, že měl veliké sponzory. Jedním byl císař František Josef I., druhým kníže Schwarzenberg.

Mezi současnými sponzory varhan najdeme prakticky všechny význačné rody, je to dané i tím, že mnozí z nich tam mají pohřbené své předky. Ale je to iniciativa, oslavili jsme třeba i Svaz měst a obcí. Města pak tradičně posílají korunu za každého svého obyvatele, ale třeba jedno se rozhodlo, že 16 tisíc korun je málo a přidalo dalších 20 tisíc korun.“

Podpora českých Vánoc

Možnost koupit píšťalu jako dar podle kardinála Duky upevňuje i české Vánoce. „Přes noc se ozvalo snad 800 zájemců o píšťalu, většina z nich říkala, že by ji chtěla darovat pod stromeček. Díky Bohu se to snad podaří, i když je to nakonec asi 1500 píšťalek, které budeme muset rychle rozeslat. Věřím, že to brigádníci zvládnou. Všechny nás to už vede na předvánoční radostnou notu. Doopravdy nemůžeme říct, že jsme národem sobeckým, uzavřeným.“

I podle Smutného bychom měli výčitkami spíše šetřit: „Jsem hrdý na lidi, kteří jsou sociálně citliví a pomáhají potřebným. I kultura ale potřebuje podporu. Varhany přimějí lidi zvedat hlavu výš. Je to podobné jako ve škole. Pomáháme nejenom žákům, kteří to potřebují, protože jsou slabší a zaostávají, ale musíme pomáhat i těm talentovaným.

Nemůžeme přece zmařit talenty, jen proto, že se staráme o ty pomalejší. A podobně si myslím, že je to i s mecenášstvím kulturním. Máme se starat skutečně a jistě o potřebné, ale zároveň si máme dodat odvahu a pomáhat také tomu, co nás přesahuje.“

Deanonymizace společnosti

Dominik kardinál Duka připomněl v této souvislosti rovněž roli kultu: „Latinské sloveso, ze kterého je toto slovo odvozeno, znamená kultivaci, tedy obdělávání půdy. Rolník vyrůstal v takovém prostředí a ztotožnil se s varhanami ve venkovských kostelích, s nimiž se setkával každou neděli, a dodávaly mu sílu. Setkával se s nimi ale také, když se radoval při svatbách a rovněž mu přinesli určitou útěchu a povzbuzení při pohřbu.

Když zpíváme naši hymnu, musíme si uvědomit, že ten, kdo ji zhudebnil, byl varhaník František Škroup. Jeho mladší bratr Jan Nepomuk byl varhaníkem a kapelníkem v katedrále sv. Víta. A v určité době se oba bratři v Praze setkali. Jeden byl členem orchestru Národního divadla, druhý šéfem v katedrále. Naše kultura a kult jsou spolu tak úzce propojeny, že varhany hrají, řekl bych nezastupitelnou roli v historii. A tak věřme tomu, že se ten dar ke stému výročí republiky v prvním roce druhého století republiky rozezní.“

I Pavel Smutný skončil pozitivně: „Nemusí to být zdaleka pouze varhany, ale mohou to být divadla, koncertní síně, sokolovny, které by měly mít nový smysl a náboj. Chovejme se tak, aby nešlo jen o exkluzivní záležitost a jen o duchovní věc, ale byla o věc, kterou lidé dělají společně.“

Podle kardinála Duky si totiž člověk právě prostřednictvím této sbírky uvědomuje, že není anonym, ale vyváří společenství a společnost. „To si budeme pamatovat do smrti. Deanonymizovat společnost. To je to, co se stane s píšťalou, že ona bude součástí příběhu i se jménem toho, kdo ji dostal. Vytrhneme ho z celku obyvatel,“ uzavřel setkání Pavel Smutný.