Olympijské hry v Londýně dnes večer končí. Z pohledu z Čech se zdá, že tentokrát – kupodivu – nebyla promarněna příležitost marketingově „prodat“ i Českou republiku. Dobrými reprezentanty národních barev byly nejen výkony českých sportovců, ale i díla českých umělců. Klikující autobus Davida Černého a cyklus obrazů nazvaný Sportovní epopej Michaela Rittsteina jsou pracemi, které myšlenkou i řemeslným ztvárněním ve světovém kontextu mohou obstát.
Rittsteinova Sportovní epopej instalovaná v centru Českého domu musela být nepřehlédnutelná. Na konstrukci o rozměrech 15 x 5 metrů viselo 73 čtverečních metrů maleb. Na sedmadvaceti obrazech různých velikostí malíř pracoval celý rok a po svém na nich zvěčnil všechny olympijské sporty. Název Sportovní epopej si pohrává s kontextem i jménem jiného monumentálního díla: Muchovy Slovanské epopeje. Ale místo secesně vypjatého dekorativního patosu její tvůrce pracuje s groteskní asociací a ironickými variacemi na kompozice barokních děl.
Michael Rittstein vytvořil Sportovní epopej, stejně jako kdysi pracovali staří mistři, na objednávku. O dílo jej požádal místopředseda Českého olympijského výboru pro ekonomiku a marketing Jiří Kejval. Volba to byla skvělá. A určitě ne náhodná. Na Rittsteinových obrazech hrají sportovní motivy i pohyb roli odedávna. Stačí se podívat na eroticky laděný Kotoul z roku 1991 nebo na Existenciální vlnu, na níž nahá surfařka sjíždí „horkou“, krvavě rudou mořskou vlnu. Na obraze S opičí mrštností vidíme cyklisty s vytrčenými zadky, které připomínají paviány. Jinde nahé kajakářky v extázi čarodějnic...
Malíř darwinista
Rittstein o sobě tvrdí, že je darwinista. Fantaskní, vizuální analogie mezi světem lidským a zvířecím ho zjevně baví. Říká, že ho „zajímají animální projevy“ a také že „pohyb má poměrně rád a dynamické sporty ho inspirují“. Sám miluje plavání. A zdá se, že se v portrétu plavce na jednom z obrazů Sportovní epopeje po vzoru starých mistrů i „podepsal“. Kolem plavce zachytil figury zastavené v pohybu, v typických plaveckých gestech a pozicích.
Na obraze „vzpírajících koček“ vedle cirkusově vyhlížející silačky rvou do výše činky osvalené chlupaté micky – od největší do nejmenší. Groteskní „zvrácenost“ disciplíny je v tomto případě nepochybná. Jiná plátna, byť s vtipnou nadsázkou, ukazují až na metafyzickou závrať pohybu. Těla atletů víří v obrovské spirále. A svalnatec v pravém horním rohu připomíná figuru ze starých pláten, božstvo dující větry. Plachetnice brázdí vodu jako žraločí ploutve. „Božské“ paprsky světla proměňují vodu v plochu, kde se odehrává dynamická hra pastelových barev jako na barokní fresce. Detail cyklisty jakoby v brýlích odrážel celek: peloton stáčející se v serpentině. Podobně se zobrazovali světci a na pozadí jejich tváří se odehrával běžný život.
O práci na epopeji Rittstein říká, že ji nechal volně plynout a přiznává, že do ní také vtělil svá osobní témata. Jeho jízlivý, groteskní pohled na pošetilé lidské bažení po metách i ironické erotické motivy mívají často v podtextu skrytý existenciální rozměr. „Já tak vnímám svět a asi to jiné nebude. Groteska je způsob vidění,“ říká o své práci Rittstein, který patří společně s Kurtem Gebauerem, Jiřím Sopkem a Jiřím Načeradským k reprezentantům výtvarného směru takzvané české grotesky. Rittstein je členem umělecké skupiny 12/15 a profesorem malby na pražské AVU.
Radost nebo animální dravost
Jeho Sportovní epopej odlehčuje úsilí po sportovním vítězství nadsázkou a vybičovaným výkonům závodníků humorem vrací lidský rozměr. Vidí je jako směšné a fascinující zároveň. Koneckonců i na stadionu vítězí sportovci, kteří umí brát olympiádu jako hru. Z projevu Jamaičana Bolta, Češky Špotákové i jiných je zjevné, že sport pro ně není křečovitou honbou za medailemi a odměnami, ale zábavou a radostí z pohybu. Bez ní totiž zbývá jen ona animální dravost, jíž se Rittstein na svých obrazech směje.
Český dům, kde byla díla vystavena, zaznamenal mimořádný zájem návštěvníků. Sportovní epopej bude po návratu z Londýna vystavena v Praze a poté podle slov autora poputuje do soukromých sbírek. Umělecká díla, která byla součástí české prezentace v Londýně v typicky českém duchu nadsázky a humoru povýšila diskutabilní, i když mediálně úspěšný, „gumákový“ nástup naší výpravy, který balancoval na hraně vtipu a trapnosti. Teprve z celé koncepce image české výpravy, která vzala do hry i oba výjimečné výtvarníky, je zřejmé, že šlo o záměr a dobrou práci.
