Upřímně řečeno, vzpoura některých potravinářských firem vůči cenové politice některých obchodních sítí je sympatická. Zatím jde „jen“ o společnosti Danone a Ferrero Rocher vůči řetězci Kaufland a PepsiCo versus řetězec Tesco. Signály z kuloárů ale věští, že nemusí jít o jediné případy, kdy výrobci potravin, místo, aby přistoupili na příliš nízké ceny požadované za jejich produkty zástupci obchodníků, raději dodávky příslušného zboží do příslušného řetězce stopnou.
Je totiž zřejmé, že má-li být u potravin zachována kvalita, očekávané složení a vlastnosti takových výrobků, nelze je vyrobit pod určitou cenovou hranici. Pokud by měly být tyto výrobky prodávány pod výrobními náklady, jde samozřejmě o prodělek, a je logické, že vědomé vytváření ztrát nemá podnikatelskou logiku. Zejména větší potravinářské společnosti si přitom mohou dovolit „vypustit“ z dodávek i významný maloobchodní řetězec, u nadnárodních společností by bylo dokonce možné i opustit celý tuzemský trh. Má-li být u potravin zachována kvalita, očekávané složení a vlastnosti takových výrobků, nelze je vyrobit pod určitou cenovou hranici
V zájmu potravinářů, obchodníků i spotřebitele
Otázka je, co by se dělo dál? Teoreticky by se k podobné vzpouře mohlo uchýlit více významných potravinářských společností s cílem garantovat spotřebiteli určitou kvalitu za určitou cenu a přispět tak k žádoucímu růstu kvality potravinářských výrobků na českém trhu obecně. To ale v prvé řadě předpokládá podporu spotřebitele, který bude nejen slovně, ale i fakticky preferovat kvalitní výrobky, a bude také vědět, kdy jde o cenu skutečně podnákladovou (vyjma „akcí“), což v praxi znamená signál, že může jít o nějakým způsobem ošizený výrobek. I když by si to mnozí výrobci i prodejci velmi přáli, tuzemský spotřebitel bohužel takto zatím nereaguje.
Úspěch vzpoury by byl také možný v případě, že by neexistovala liberalizace světového agroobchodu, která dává možnost dovozů (nahraditelnost) čehokoli odkudkoli, přičemž zejména v případě mimoevropských zemí jde o levnější zboží obvykle nižší kvality. Větší naději by také měla revolta potravinářů v období růstu ekonomiky a podnikatelského optimismu vyplývajícího z věrohodně zargumentovaného předpokladu dynamického rozvoje hospodářství. Bohužel, prognózy naznačují spíše ekonomický útlum až propad, globalizace a prostupnost světových trhů se stále prohlubuje a český spotřebitel nakupuje potraviny především podle jejich ceny.
Na druhou stranu, cenové požadavky potravinářů nemusejí vždy plně reflektovat prokazatelný růst nákladů na výrobu potravin. Primární snahou tedy může být nárůst zisku, a teprve jako druhý argument v pořadí může být snaha o zachování kvality. Což není žádný zločin, naopak legitimní podnikatelský požadavek. Ten má ovšem svůj strop v tom, že musí být akceptován druhou vyjednávací stranou.
Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, je zvýšení kvality potravin na tuzemském trhu i v zájmu spotřebitele
Pokud se přitom má skutečně zvýšit kvalita potravin na tuzemském trhu, musí se na tom podílet obě strany – potravináři i obchodníci. Je to navíc v zájmu obou stran. Ty jsou však dlouhodobými, spíše politicky hrocenými konflikty vůči sobě ve všem možném, jen ne v partnerském postavení. A ačkoli to tak na první pohled nevypadá, je zvýšení kvality potravin na tuzemském trhu i v zájmu spotřebitele. Dlouhodobá konzumace nutričně méně hodnotných výrobků, na rozdíl od jednorázové konzumace takových produktů, ústí totiž obvykle do vyššího rizika zdravotních potíží. To může vést k růstu nákladů na zdravotní péči včetně nižšího věku, kterého se nevhodně se stravující člověk dožije. Změnit tento trend je vhodné, bohužel k tomu jednorázová vzpoura několika, byť významných potravinářských společností, zřejmě nepovede.
Naopak se tím podle všeho dále zvýší riziko nahrazování výrobků protestujících společností výrobky z dovozu, od mnohem nevěrohodnějších producentů potravin ze zemí mimo EU. Zejména v současné době, kdy již má a v blízké budoucnosti bude mít stále více spotřebitelů hlouběji do kapes. Vzpouru tak lze stručně hodnotit jako filozoficky správnou myšlenku, vyslanou ovšem do života v nesprávnou chvíli.
Problém? Konkurenti se neliší.
Zcela zatracovat revoltu potravinářů by ale bylo zužující. Minimálně jde o signál, který je dalším kamínkem v mozaice snah o změnu v dosavadním trendu klesající, zejména nutriční kvality potravin. Uvedená iniciativa také může přispět k potřebné detailnější profilaci jednotlivých maloobchodních sítí vůči sobě. Dnes u nás v praxi rozlišujeme řetězce především na dvě skupiny – diskonty a ty ostatní –, aniž by se některý z účastníků trhu z obou skupin nějak významněji odlišoval od svého konkurenta z příslušné skupiny.
Že je profilace řetězců vůči sobě možná, dokazují v zahraničí řetězce například specializované na prodej biopotravin
To není dobré ani pro řetězce, ani pro potravináře, ani pro spotřebitele. Kdyby ale spotřebitel věděl, že určitá obchodní síť ve větší míře garantuje nutriční kvalitu než jiná síť, nebo že se více zaměřuje na stravu seniorů, nebo že se profiluje jako místo se širší nabídkou potravin pro zdravotně postižené občany či pro teenagery, mohl by si lépe vybírat maloobchodní síť více vyhovující jeho potřebám. Z mnoha typů podnikání je přitom známo, že všichni nemohou dělat (nabízet) všechno. Že je přitom profilace řetězců vůči sobě, a to i v oblasti dražších potravin s nižší celkovou nabídkou potravinářských položek možná, dokazují v zahraničí řetězce například specializované na prodej biopotravin. Pravda, nevýhodou ČR je to, že jde o velmi malý trh.
Vypovězení dodávek určitého zboží určitým maloobchodním sítím nicméně i tak může být zahájením procesu, na jehož konci bude spotřebitel i výrobce potravin vědět, že v některých sítích je vyšší garance kvality za vyšší cenu a lze tomu také uzpůsobovat dlouhodobé „image strategie“.
Jistě je to podnikatelsky riskantní. Na druhou stranu nelze nekonečně dlouho směřovat k produkci a konzumaci „amarounů“, byť se k takovému stavu dopracovali mimozemšťané, kteří navštívili v někdejším televizním seriálu zemi ze vzdálené budoucnosti. Lidstvo by ale k takové budoucnosti směřovat nemělo, nejspíš by se jí totiž ani nedožilo.
I tak je ale třeba opětně konstatovat: Růst kvality potravin v ČR musí být společným zájmem potravinářů a obchodníků, jinak se tento cíl nepodaří naplnit. Trucy a naschvály, byť jakkoli pochopitelné, k takovému cíli nepovedou. A že by náš spotřebitel požadoval vyšší ceny potravin jako pravděpodobnou (ne zcela jistou) záruku kvality, a tedy by to byl on, kdo bude vytvářet účelný tlak na růst kvality potravin, na to si ještě asi nějaký pátek počkáme.
