Brněnská Masarykova univerzita vyrostla za poslední dvě dekády v mohutnou vysokoškolskou instituci, a je dnes dokonce druhým největším zaměstnavatelem v Jihomoravském kraji. Má devět fakult, počet studentů se začal blížit padesáti tisícům, podobně jako na pražské Univerzitě Karlově. Rektor Mikuláš Bek v rozhovoru pro ČESKOU POZICI nastiňuje, že další zvyšování počtu studentů není možné. „Počty přijatých musíme uzpůsobit poklesu demografické křivky, zároveň je ale naším dlouhodobým cílem držet si desetiprocentní podíl na vysokoškolské populaci v ČR,“ říká.
ČESKÁ POZICE: Nyní má Masarykova univerzita 43 tisíc studentů. V nedávném vystoupení jste naznačil, že je to „prostě moc“. Ubyde jich?
BEK: Cílem, k němuž univerzitu nabádám, je obrat trendu v přijímání studentů. Dvacet let jsme usilovali současně o zvyšování kvantity i kvality, ale dál honit „dva zajíce“ už nejde. Musíme se rozhodnout – buď budeme učící vysokou školou, anebo výzkumnou univerzitou.
Změnilo se financování a značná část příspěvku už není rozdělována podle počtu zapsaných studentů, ale dle výkonnostních parametrů, mezi nimiž hraje roli měřený vědecký výkon. Navíc přijmeme-li letos o deset procent bakalářských studentů méně, než stanoví limit ministerstva, stát nám zaplatí stejně. A tedy nezchudneme, budeme jen moci lépe učit budoucí první ročník a zbyde nám více času na vědeckou práci. O počtu přijatých ale rozhodují fakulty a vyjednávání není snadné. Naše instituce měla dvacet let růstovou dynamiku a otáčení kurzu není psychologicky lehké.
Magistři a doktorandi
ČESKÁ POZICE: Takže těch 43 tisíc je historický vrchol „Masaryčky“?
BEK: Myslím, že už to nikdy nebude tolik. Často uvádím jako příklad Freie Universität v Berlíně, kde měli na počátku 90. let také čtyřicet tisíc studentů. Teď mají přes dvacet pět tisíc a není to žádná tragédie.
ČESKÁ POZICE: Je to podle vás cesta k jejich větší kvalitě?
„Přijmeme-li letos o deset procent bakalářských studentů méně, než stanoví limit ministerstva, stát nám zaplatí stejně“BEK: Myslím, že ano. Když se podíváme na kvalitní univerzity, tak mezi nimi ty největší nejsou, chybí tam třeba La Sapienza v Římě, která má 100 tisíc studentů. To tedy není cesta. Na druhou stranu ale neříkám, že bychom měli nějak překotně vyklízet „trh“. Počet přijatých musíme uzpůsobit poklesu demografické křivky, zároveň je ale naším dlouhodobým cílem držet si počtem studentů desetiprocentní podíl na vysokoškolské populaci v ČR. Snižovat tedy budeme jejich absolutní počet, ale ne náš celkový podíl na studentském krajíci.
ČESKÁ POZICE: Předně se to dotkne bakalářských studií?
BEK: Ano. Jsme přesvědčeni, že nemůžeme úplně následovat ministerské regulativy v oblasti navazujících magistrů a doktorandů. Stát má sice docela rozumný cíl, aby v dalším studiu pokračovala jen polovina bakalářských absolventů, což je asi vhodné na úrovni celého systému, pravidlo ale nelze uplatnit rovnostářsky na všechny univerzity. Nejsme typ školy, kde by měla pokračovat jen polovina studentů – učitelé nejsou po třech letech studia „hotoví“, přírodovědci většinou také ne, právníci a lékaři mají studium na pět, či dokonce šest let.
Chceme-li být výzkumnou univerzitou, musíme se zaměřit právě na vyšší stupně studia, a proto budeme jen mírně redukovat navazující magistry, ještě mírněji doktorandy. Je na státu, aby reguloval celou strukturu nabídky. Nebráníme se spolupráci se školami, které budou produkovat bakaláře pokračující u nás. Můžeme takovým školám přenechat část bakalářských studií.
Centrum ICRC jako létající talíř
ČESKÁ POZICE: Velmi aktuální je téma slučování dvou fakultních nemocnic v Brně, které jsou svázány s vaší univerzitou. V minulosti jsem zaslechl spekulace o možném odtržení lékařské fakulty od Masarykovy univerzity. Bylo na tom něco pravdy?
BEK: Při pohledu do sousedních zemí dlouhodobě existuje určité riziko. Lékařské fakulty působí ve zvláštním režimu a jsou země, které se rozhodly, že se výuka mediků institucionálně oddělí od univerzit a spojí s nemocnicemi. Stalo se to třeba v Rakousku. Ale myslím, že takový vývoj u nás nyní nehrozí.
„V některých zemích se rozhodli, že výuku mediků oddělí od univerzit a spojí s nemocnicemi. Myslím, že u nás nyní takový vývoj nehrozí.“ Nepochybně však takové obavy byly na Lékařské fakultě MU spojovány s projektem Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC); nevím ovšem, jak moc byly reálné. Nyní vstupujeme do jednání o spojení fakultních nemocnic v Brně a spatřujeme v tom nikoliv snad pojistku, ale snížení rizika nějakého neřízeného vývoje. Ve chvíli, kdy by byl přijat zákon o univerzitních nemocnicích a Masarykova univerzita by získala relativně silný vliv na řízení nemocnice, riziko odtržení fakulty bych považoval již za mizivé (fakultní nemocnice jako samostatné příspěvkové organizace ministerstva zdravotnictví umožňovaly studentům MU odbornou přípravu, nově by zástupci univerzity měli mít prostřednictvím správní rady větší vliv na chod sloučené nemocnice – pozn. red.).
ČESKÁ POZICE: Pociťujete na univerzitě odpor ke vzniku sloučené nemocnice?
BEK: Na univerzitě ne. Mohou se pochopitelně objevit různé názory uvnitř obou nemocnic. Jak oficiální názor lékařské fakulty, tak i všechny mé neformální rozhovory s kolegy z fakulty potvrzují, že existuje poměrně široká shoda na tom, že je spojení obou nemocnic rozumné. Ale jako u všech takových spojení asi vznikne skupina lidí, kteří tím nezískají.
ČESKÁ POZICE: Sledujete situaci ve vedení ICRC? Nedávno rezignovali čtyři z devíti členů dozorčí rady centra, tři z americké Mayo Clinic...
BEK: Projekt ICRC historicky vznikal zvláštním způsobem a v určitých chvílích bez koordinace s univerzitou. Teprve před několika týdny jsem byl ředitelem Fakultní nemocnice u sv. Anny Romanem Krausem seznámen s textem projektu (tato nemocnice je příjemcem dotace na ICRC z ministerstva školství i zdravotnictví – pozn. red.). Jsem šokován, že se tam hovoří o závazcích, které nelze naplnit bez Masarykovy univerzity, a přitom o tom v minulosti s lékařskou fakultou oficiálně nikdo nejednal! Participace doktorandů ve výzkumných programech je v pořádku, ale překvapuje mne, že vyjednávání o takovém závazku neprobíhalo v korektním režimu.
Zatímco projekt Středoevropského technologického institutu CEITEC (v němž je přímo zainteresována Masarykova univerzita – pozn. red.) byl v brněnském prostředí předjednáván dlouho dopředu, ICRC tu přistálo trochu jako létající talíř – a nechci spekulovat o motivech některých aktérů. Ale nepochybně ICRC otevírá řadu možností a dovedu si představit, že při dobré komunikaci s univerzitou a nemocnicí mohou být projekty CEITEC a ICRC komplementátrní a prospívat si.
ČESKÁ POZICE: Jak nahlížíte na spor o ředitele Tomáše Káru na postu ICRC Chair?
BEK: Je to velmi citlivá věc a já nechci vstupovat do diskuse o personálním obsazení ICRC. Obecně však mohu říci, že my jsme vědomě dali přednost řízení projektů zahraničním expertem. Z důvodů, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou pádné a zároveň obecné, si myslíme, že řízení vědeckých projektů potřebuje odstup od českého prostředí a také od řady vazeb, ať již vědeckých, politických nebo osobních. Myslím, že se nám jako univerzitě zatím daří realizovat velké výzkumné projekty a navzdory různým tlakům jsme neustoupili od toho, že CEITEC je řízen Američanem Markusem Dettenhoferem. Doufám, že v červnu nastoupí do pozice vědeckého ředitele rovněž německý profesor, s nímž právě dojednáváme podmínky.
ČESKÁ POZICE: Jak coby rektor hodnotíte angažování Dettenhofera do vedení více než pětimiliardového vědeckého centra CEITEC?
BEK: Na zásadní hodnocení je samozřejmě ještě brzy. Když přijde člověk zvenku, musí se chvíli vzdělávat v českých reáliích. Zatím jsme spokojeni. Je zřejmé, že Markus dodává projektu velkou přidanou hodnotu v oblasti jeho prezentace. Čerstvě jsme posílili i jeho výkonné pravomoci směrem do univerzity, abychom měli po dobu trvání projektu jasnou liniovou strukturu vedení.
ČESKÁ POZICE: Před rokem jste v interview pro ČESKOU POZICI říkal, že toto středisko pozvedne celou Masarykovu univerzitu. Už je to trochu vidět?
„Vážně nyní debatujeme o spolupráci s některými ruskými univerzitami“BEK: Jednou z věcí je šíření angličtiny jako vnitřního jednacího jazyka a povědomí o tom, že je to pro internacionalizaci univerzity nezbytné. Viditelný je také tlak na kvalitu vědecké produkce. Když jsem viděl údaje z CEITEC, tak je nárůst evidentní. Přináší to prospěch jak celé univerzitě, tak jednotlivým fakultám. Do výběrových řízení na vedoucí nových výzkumných skupin se hlásí řada lidí ze zahraničí.
ČESKÁ POZICE: Kde můžete a budete rozvíjet zahraniční spolupráci?
BEK: Vážně nyní debatujeme o spolupráci s některými ruskými univerzitami; minulý měsíc jsem podepisoval smlouvu s univerzitou v Kazani, což je jedna z devíti federálních univerzit. I tam můžeme upřít část energie. Spolupráci chceme rozvíjet například v oblasti doktorského studia, které by se zčásti odehrávalo u nás a částečně tam. Pro Rusy je atraktivní doktorát v zemi Evropské unie a pro nás jde zase o možnost získat výborné studenty, protože si musíme přiznat, že Rusové jsou i po masivním odlivu mozků do USA stále silní, obzvláště v přírodních vědách.
Fiala na prezidenta
ČESKÁ POZICE: Jistě sledujete práci na novele vysokoškolského zákona, v Poslanecké sněmovně bylo představeno paragrafované znění. Co současné podobě říkáte?
BEK: Nezbylo toho mnoho. Pro mne je důležité, že zůstala institucionální akreditace, ale i její současná podoba v návrhu je myslím zbytečně byrokratické řešení. Průběh debat o novele mě ale někdy překvapuje. Nedávno byla konference o hodnocení kvality vysokých škol. Část diskutujících očividně spoléhá, že nás stát ochrání před nekvalitním vzděláváním a školami. Vůbec nevěřím, že by tento stát byl s to něco takového efektivně zajistit – když nemá dost sil zajistit řadu jiných věcí! Ano, stát může nastavit obecná pravidla, ale nic víc. Byl bych moc rád, kdyby nám novela příliš nesvazovala ruce, alespoň univerzitám, jako jsme my. Myslím, že si dokážeme uplést na sebe sami velmi přísný bič, ale ať nám ze státní úrovně nepředpisují, co mají absolventi jednotlivých oborů umět.
ČESKÁ POZICE: Co vám v novele nejvíce schází?
BEK: Vždy jsem byl pro, aby zákon zavedl funkční místa profesorů. Ústup od toho považuji za politováníhodný, ale chápu, že to bylo málo průchodné. To jsou přesně ta opatření, která nelze vydiskutovat zevnitř škol, ale musela by být prosazována jako nějaký politický cíl.
ČESKÁ POZICE: Ministrem školství už je rok váš předchůdce, někdejší dlouholetý rektor Petr Fiala. Jak zatím hodnotíte jeho ministrování?
BEK: Samozřejmě kladně. S Petrem Fialou sdílím spoustu názorů, jak má vysoké školství vypadat. Hlavně dokázal zklidnit prostředí, protože v předchozí rozjitřené atmosféře se nedalo s vysokými školami dosáhnout v debatě vůbec ničeho. Rozjel řadu pokusů o změnu, ale jak skutečně dopadnou, to závisí na parlamentu a nestabilní vládní většině.
ČESKÁ POZICE: Bude se profesor Fiala za rok vracet na univerzitu?
BEK: On z ní ani úplně neodešel. Fiala dokonce v pondělí přednáší na Fakultě sociálních studií MU, dílčím úvazkem zůstal na univerzitě a učí – například vysokoškolskou politiku, tedy věci, k nimž má nyní blízko.
ČESKÁ POZICE: A co potom, po ministrování? Moc času už vládě nezbývá.
„Česká republika má mít jako prezidenty univerzitní profesory“BEK: Předpokládám, že se vrátí na univerzitu. Bližší debatu jsme o tom zatím nevedli. Ale kdyby se vrátil, tak bychom jej dokázali využít. Pokud bude chtít.
ČESKÁ POZICE: V komentářích osobností, jež psaly do Mladé fronty DNES během prezidentské volby, se objevily názory, že by měl kandidovat. Je to jeho směřování?
BEK: Říkám mu to už přes dva roky. Ano, jsem přesvědčený, že by kandidovat měl, a také doufám, že to udělá. Česká republika má mít jako prezidenty univerzitní profesory. Máme v tom pěknou tradici už z první republiky a neměli bychom od toho uhýbat (úsměv).