Text, který se chystáte číst, nelze nejprve neuvést do kontextu s dnešním (čtvrtečním) děním, to jest s diplomatickým konfliktem mezi Řeckem a Českou republikou. Započal už v sobotu 27. srpna.
Český prezident Václav Klaus v rozhovoru pro Právo řekl: „Neviním Řeky. Každá země by mohla sama volit, zda bude žít na půl plynu, čtvrt plynu, nebo na plný plyn svých možností. Sama by mohla říct: my budeme víc hodin sedět ve stínu pod cypřiši a popíjet si ouzo, anebo víc pracovat. Jestliže se Řecko rozhodne, že bude více hodin věnovat ouzu nebo cypřišům, tak je to naprosto v pořádku. Nicméně nemůže vstoupit do měnové unie s Německem.“
Ve čtvrtek 1. září citovala média slova, jimiž pro Aténskou zpravodajskou agenturu (APE) údajně na Klause reagoval řecký premiér Jorgos Papandreu: „S velkým smutkem jsem si poslechl českého prezidenta Václava Klause, který je samozřejmě dobře známým antievropanem, ale který nyní chce vyjadřovat svoje populistické antievropanství tím, že uráží Řeky tvrzením, že - my tady pijeme svoje ouzo a užíváme si, a oni jsou ti, kteří tvrdě pracují - a tak dále.“
Český prezident Václav Klaus ještě 1. září opáčil: „Potrefená husa se ozvala. (...) Já jsem v žádném případě nekritizoval Řeky, já jsem říkal, že jsou země, které mohou jet na čtvrt plynu, půl plynu a celý plyn. Že jsou země, kde lidé mohou sedět pod cypřiši, nebo popíjet ouzo, že to je všechno v pořádku, legitimní a správné. Pouze nesmí vstupovat do měnové unie s Německem. A za tímto výrokem si stojím.“
Příspěvek ČESKÉ POZICE ke slibně se rozvíjejícímu dialogu je možná neobvyklý, ale nelze tvrdit, že zaujatý - už kvůli zdroji, z nějž autor Bohumil J. Studýnka čerpá.
***
Není národa bez smyslu pro humor. Jsou jen národy svérázné v projevu a schopnosti humor chápat. Špičkovou disciplínou je pak humor o sobě samém – jednotlivci vypravěči i vlastním národu. Nakladatelství XYZ, s.r.o. již pár let vydává své brožurky na tato témata k pobavení obecenstva a k bližšímu přímějšímu seznámení s tím kterým národem. Vždycky jsem soudil, že jedinými národy schopnými humoru – včetně toho na vlastní účet – jsou Angličané, Češi a Italové. To jsou národy, kde v konverzaci nemusí padnout upozornění, že teď hned přijde pointa.
Nevím, jestli to byl od nakladatelství záměr vydat knihu „Xenofobní průvodce - ŘEKOVÉ, charakteristika, humor, předsudky“ zrovna teď, kdy se Řecko těší první příčce negativní světové pozornosti. Nicméně – stalo se. Alexandra Fiada, autorka knihy, novinářka, spisovatelka, humoristka par excellence, je Řekyně. Její smysl pro humor bych ocenil asi jako svého času Jan Werich smysl pro humor herečky divadla ABC Jaroslavy Adamové: „Dokonalá ženská a přitom vyzná se v humoru jako chlap“.
Humoristické národní popisy, jsou-li zdařilé, zahrnují celý národní profil. Od pradávné historie přes podnikavost, gastronomii až po sex. Takové knihy se nedají a nemají se recenzně stručně, zkratkově přetlumočit. Jen doporučit k přečtení. Přečíst celé, jinak to nejde. Tedy jen pár ukázek s minimálním komentářem (ten je odlišen kurzívou).
Co Řekové říkají o Řecích:
Ne, že by Řekové nedokázali přiznat vlastní chyby, ale spíše nepřiznávají cizincům právo na ně poukazovat.
„Dali jsme vám světlo vědění a nám zbylo jen svícení lojovými svícemi“ – praví jedno populární řecké rčení. „Nemyslíte, že po takové námaze si zasloužíme pořádný odpočinek? A to se nezmiňuji o tom, kolik nám za to vše dlužíte a je načase, abyste nám začali splácet!“
(Historie Řekům) umožňuje s pohrdáním pohlížet na zbytek Evropy. Jakmile vstoupili do EU, ihned navrhli Evropskému parlamentu, aby řečtina byla přijata jako jednací řeč. Lingua franca – tedy už ne latina, ne angličtina – jedině řečtina!
Kromě Turků nechovají Řekové nepřátelské pocity k žádnému národu. Na respektování dobrých mravů a právních povinností splácet své mezinárodní dluhy to však nestačí.
Řekové mají všeobecný výraz coutófragi (doslova „blbí Frankové“), pod nějž zahrnují celý západní svět … Pochází to sice z doby křižáckého tažení ve 13. století, ale platí trvale dodnes a nyní zvlášť intenzivně.
Jakožto mnoholetá součást EU a eurozóny se Řekové snaží neoznačovat své spolučleny hanlivými přízvisky, stará zevšeobecňování stále přetrvávají. Němci jsou závislí dříči.
Dávají najevo velkou vášeň pro svobodu rozhodování. Což povýšilo obcházení zákonů na umělecké dílo a uchovalo neschopnost chápat význam slov jako „disciplína“, „koordinace“ nebo „systém“.
Celá Afrika je obydlená lenochy. Židé jsou sice lakomí, ale skvělí handlíři. A Arabové jsou všichni beduíni, kteří vám ukradnou i vlastní prsty, když jim potřesete rukou. V této levantské společnosti šampiónů obchodu kromě sebe samých zapomínají Řekové na Armény, kteří je údajně převýší všechny. Turci byli vynecháni z trestu za to, že jsou Turky.
Pěstují si obrovité ego, což vylučuje jakoukoliv kolektivní činnost (pokud jim nezírá do obličeje nějaká národní katastrofa – to se semknou ve vzácné ukázce národní jednoty). Dávají najevo velkou vášeň pro svobodu rozhodování. Což povýšilo obcházení zákonů na umělecké dílo a uchovalo neschopnost chápat význam slov jako „disciplína“, „koordinace“ nebo „systém“.
Sebeovládání, i když původně vypěstované antickými Sparťany, je pro dnešní Řeky pojem naprosto neznámý. Zároveň však jejich rozpolcená povaha vede k sešikování divokých demonstrací či organizování stávek zničujících národní hospodářství. Stávky náhodou navazují na dny volna. Kdykoliv má nějaká odborová organizace pocit, že její výdobytky ohrožuje nějaké vládní nařízení či něco podobného, zahalí své požadavky do vznešených projevů a její členové pochodují hlavními ulicemi Atén. Aby to proboha nebylo nakažlivou nemocí. Dnes tolik Čechů jezdí do Řecka na dovolenou! Levicové špičky i autentická pravice. I náš pan šéfredaktor tam byl na dovolené.
Ještě nedávno slangové slovníky definovaly Řeka jako „hazardního, falešného hráče, podvodníka, lupiče“. Řekové měli jako první lidé na světě svého boha obchodu Hermése. (Byl však zároveň patronů lupičů).
Hlavním a pro Řeky charakteristickým rysem je individualismus, který znemožňuje jakýkoliv pokus zaškatulkovat a označit celý národ. Připočíst je třeba jejich nekontrolovatelný a bující temperament. Již od Achilla (jehož hněv způsobil tolik zabíjení pod hradbami Tróje). Zlobte se na ně kvůli takové banálnosti jako je jimi významně načatý a produkovaný rozval euroměny, kterou stejně vymysleli ti coutófragi?
Přijít lehce k penězům je další hlavní posedlostí národa. Řekové si kupují losy jako běžnou každotýdenní potřebu – jako si jiní lidé kupují noviny.
Řekové se dokonale radují ze života … i z podmínek, které by jiné lidi zdeptaly. „Bůh se postará.“ Základním instinktem jejich bytí je pohoda – pohodlně žít tady a teď, zítřek ať vezme čert. Řek dokáže promrhat měsíční výplatu za bujarou hostinu a pak zbytek měsíce přežít se spokojeným úsměvem ve tváři... Přijít lehce k penězům je další hlavní posedlostí národa. Řekové si kupují losy jako běžnou každotýdenní potřebu – jako si jiní lidé kupují noviny. Starý Čech by ve své neustálé obavě nekupovat na dluh nic divil. (Platilo do konce minulého století pro tuzemce i české emigranty – například v USA „Credit Czech Way = nákup jen za hotové“. Ta vlna úvěrové posedlosti k nám do Česka taky přišla – na dovolenou, na vánoce, na prsní implantáty… Jenom kdyby české banky ukázaly opravdová čísla o úvěrové delikvenci zejména spotřebitelských úvěrů?)
Na své vynikající předky si vzpomenou, jen když jejich sláva může posloužit praktickému účelu. Jsou také pyšní na boje proti Ose v době, kdy zbytek Evropy kapituloval: „Nestačí říkat, že Řekové bojovali jako hrdinové, je nutné říci, že hrdinové bojují jako Řekové,“ prohlásil Winston Churchill.
Řekové jsou mistry ve zprostředkování, což znamená, že je platí obě strany, aniž by sami cokoliv riskovali…. Výše nepřiznaného příjmu Řeků na hlavu se odhaduje jako totožná s přiznaným.
Mnozí mají trojí zaměstnání. Říká se, že opravdu pracuje jen nějakých pět procent Řeků – těch zbývajících 95 procent se tomu pokud možno raději vyhne. Pro typického Řeka představuje práce činnost, kterou se zabývá mezi dovolenými. A jinými volny a rozličnými stávkami což umožní šikovnému Řekovi přibližně polovinu roku dělat, co ho baví nejvíce – totiž nic.
Řekové jsou velmi smyslní lidé – jsou vytvářeni tou nejpromiskuitnější mytologií, jaká byla vytvořena. Koncept hříchu má velmi mělké kořeny. Kladně, prospěšně a tvořivě tím přispívají k chápání vnitroevropské multikulturnosti. Zatímco osamělí mladí Řekové předchozích generací si jezdili na sever „gastarbeiterstvím“ vydělat peníze pro rodinu a šířili na severu středomořskou představu o sexu, dnes zase turistky z chladnějších regionů Evropy se každé léto hrnou na řecké ostrovy s jedinou myšlenkou: sex. Setkají se tam se stejně smýšlejícími mladými muži, nechvalně známými kamákia (harpunáři).Volný český překlad zní: něco jako plážoví inženýři.
Od vlády očekávají, že bude cosi jako moudrý prorok, vlídný samaritán a štědrý boháč – to vše dohromady.
Od vlády očekávají, že bude cosi jako moudrý prorok, vlídný samaritán a štědrý boháč – to vše dohromady. Od každého nového vůdce očekávají, že vykouzlí ze vzduchu všechno, co zemi chybí, a nabídne jim nový Zlatý věk. Současní politici to v posledních desetiletích svému lidu dokázali přinést. Zlatý věk se jmenuje EU a božským nektarem je měna euro.
Politika a činy současné vlády jsou základem každé konverzace. V důsledku Periklova známého rčení, které se datuje do 4. století před naším letopočtem: „Kdokoliv se nezajímá o politiku, není neambiciózní člověk, ale idiot“, je vzácné najít Řeka, který by se o politiku nezajímal a který by neměl zcela jasné názory na to, co a jak by se mělo udělat. V tomto směru současní Češi již předstihli Perikla i moderní Řeky. Politice a politikům nevěří nikdo vůbec nic a v diskuzích ji v současnosti až okázale přehlížejí.
Zamotat se do labyrintu řecké byrokracie činí z Kafkova Procesu procházku parkem. Samozřejmě, že ve veřejné správě existují také úředníci, kteří nejsou líní a chodí do kanceláře pracovat. Odhaduje se, že tvoří jen nějakých deset, dvacet procent zaměstnanců veřejného sektoru a jsou ohroženým druhem.
Poznámka na téma roztomilosti
Co říci a neurazit. Pokud je tato řecká novodobá Odyssea jenom vnitřní řeckou věcí, pak jsou úžasní, roztomilí a s celou historií nekonečně obdivuhodní. Jenže spojeni s nedokonalou euroměnou působí, jako když do kolejí dětského vláčku někdo pouští s roztomilým úsměvem velmi vysoké napětí. Na takovou dětskou železnici radši nesahat (a nevstupovat do eurozóny), dokud se lehkomyslní řečtí a jiná středomořští „elektrikáři“ neodpojí.
