Noc z pondělka na úterý přinesla finančním trhům dočasnou úlevu. Politici se poplácávali po zádech a blahopřáli si, jak skvělý deal uzavřeli. Řeč je od další půjčce, tentokrát ve výši 130 miliard eur, jež má zachránit Řecko před neřízeným bankrotem. „Dohoda povede k velmi výraznému snížení řeckého dluhu,“ pochvaloval si nad ránem Jean-Claude Juncker, šéf takzvané Euroskupiny, neboli ministrů financí eurozóny.
Jenže člověk nemusí být zrovna přeborník přes finance, aby zůstal po přečtení agenturních zpráv civět na monitor s otevřenou pusou. Jen považte ten paradox: „S pomocí balíku úvěrů by se měl snížit řecký dluh do roku 2020 na 120,5 procenta HDP z nynějších zhruba 160 procent,“ píše se například na webu ČTK. Další úvěr a zadlužení klesne? Jak je to možné?
Vysvětlení se má zřejmě skrývat v odpuštění velké části jiných dluhů. Konkrétně prý soukromí věřitelé sdružení v Institutu mezinárodních financí (IIF) kývli na odepsání 53,5 procenta nominálního dluhu, což znamená 75 procent jeho faktické výše. Tato operace srazí řecký dluh asi o 100 miliard eur (z celkových zhruba 350 miliard). K tomu ještě privátní investoři přistoupili na nižší úroky z nových třicetiletých dluhopisů, které v rámci dohodnuté výměny dostanou. Nové bondy by po první dva roky měly nést kupón dvě a následně čtyři procenta.
Veřejný sektor se má do pomoci zapojit tím, že Řecku sníží úroky za bilaterální půjčky, které mu poskytly státy eurozóny. Evropská centrální banka (ECB) se zase vzdá zisku, který by měla mít z řeckých dluhopisů. Za jejich nákup zatím utratila 38 miliard eur, přičemž jejich hodnota činí v současné době kolem 50 miliard eur.
Eurozóna navíc sníží úrok, který Řecko platí za první záchranný úvěr ve výši 110 miliard eur, a sice na 1,5 procentního bodu nad tržními sazbami. V současné době úrok obnáší od dvou do tří procentních bodů nad tržními sazbami.
Jenže již na počátku pondělního jednání se mezi politiky a finančníky živě debatovalo o analýze Mezinárodního měnového fondu (MMF) a ECB, podle níž by nemusel být aktuální záchranný plán tak docela úspěšný. Dluh by podle ní klesl jen asi na 129 procent HDP, a to v lepším případě. Za určitých okolností by se prý mohl v roce 2020 pohybovat opět až u 160 procent HDP, tedy na stejné úrovni jako dnes.
A to evidentně nebude jediné úskalí záchranného balíku. Zmiňme ještě pár dalších, neméně bolavých:
- To, že vyjednavači za IIF kývli na větší oběť, než se původně přepokládalo, ještě neznamená, že stejně ochotní dobrovolně odpouštět dluhy budou jednotliví věřitelé reprezentovaní IIF. „Nízká účast by donutila řecký parlament přijmout retroaktivně u svých dluhopisů opatření, které by umožnilo osekat dluhy nedobrovolně všem soukromým věřitelům,“ naznačuje možný scénář ekonom Jan Bureš z ČSOB. Nedobrovolnost odepsání dluhu by pak mohla vést ke uplatnění takzvaných CDS, tedy pojistek proti bankrotu Řecka, a přenosu napětí na portugalský trh, i když CDS kryjí pouze 2,4 miliardy eur řeckého dluhu, tedy méně než jedno procento.
- I když vše půjde, jak má, budou Řekové na konci dekády hospodařit s nejvyšším dluhem v eurozóně. Což je poměrně ubohý výsledek na to, aby jim stačil k návratu na klasický dluhopisový trh. Investoři navíc bývají přísnější na země, které si projdou bankrotem (byť řízeným) a požadují po nich vyšší záruky.
Daleko pravděpodobnější je tak méně optimistický scénář, ve kterém Řecko pod tíhou současných úsporných opatření spadne do hlubší recese. V takovém případě by podle analýzy MMF a ECB potřebovalo již nyní půjčit až 245 miliard eur! Je to tedy opravdu „velmi dobrá dohoda“, jak si po nočním jednání pobrukoval šéf ECB Mario Draghi? Nebo si jen Evropa draze koupila další čas a skutečné řešení řecké krize opět nepřinesla, jak jsou přesvědčeni někteří ekonomové?