Současný ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Daniel Herman poskytl v sobotu 23. března severu Aktuálně.cz rozhovor o situaci okolo této instituce. Nejoriginálněji odpověděl na otázku, komu vadí digitalizace archivních pramenů: „Vadí zpravidla lidem, kteří buď sami, anebo jejich příbuzní mají ve svém životě dost osobní problémy s některou z etap naší minulosti. Nikoho ale nesoudím, byla to velmi složitá doba. Právě proto je ale důležité se k ní postavit poctivě. A ne ospravedlňovat své tehdejší postoje. Anebo je zakrývat nějakými vědeckými či pseudovědeckými snahami či kategoriemi.“
Je smutné, hovoří-li takto o vědě ředitel vědecké historické instituce. Herman si zřejmě myslí, že vědecké a pseudovědecké snahy jen znesnadňují postavit se k historii čelem a poctivě. Asi by tedy bylo lepší na vědu rezignovat a znovu začít, stejně jako před lety, kádrovat – tu Milana Kunderu, tu třeba Jaromíra Nohavicu nebo kohokoli jiného.
Nejhorší možný scénář
V historiografii se vede zásadní spor o povaze komunistického systému v Československu v jeho pozdním – normalizačním – stadiu. Byla to „totalita“, či nějaká obdoba byrokratického autoritářského systému? Česká historiografie tuto pluralitu zná, a ne, že nezná, přičemž tato pluralita otvírá úplně jiné perspektivy bádání, jež jsou podnětné pro obě strany tohoto historického sporu.
Rada ÚSTR Hermanovu ideologii úplně nesdílí, a proto hrozí nejhorší možný scénář: Nepřítel infikuje naše řady
Ředitel vědecké historické instituce má nicméně o problému jasno: „Režim, který v této zemi vládl od roku 1948 do listopadu 1989, byl totalitní v plném rozsahu (…) pod mým vedením zde žádný projekt nevznikne (projekt zkoumající totalitní podstatu normalizačního systému – pozn. redakce).“
Hermanovy odpovědi spíše napovídají tomu, že vede nějakou ideologickou buňku s jasným dogmatickým přístupem než vědeckou instituci. A nyní se začíná velmi obávat o ideovou čistotu této buňky. Rada ÚSTR totiž jeho ideologii úplně nesdílí, a proto hrozí nejhorší scénář: Nepřítel infikuje naše řady.
Podivně vedený rozhovor
Zvláštní je pak způsob, jímž je rozhovor s Danielem Hermanem veden. Redaktor Jan Gazdík je evidentně více jeho ctitelem než nezujatým pozorovatelem. Potřeboval od Hermana jen potvrdit, že v „boji“ se škůdci nepoleví, protože ÚSTR funguje dobře, a dobro je nadále dobrem a zlo zlem.
Mluvit o normalizačním komunismu v Československu jako o totalitě je jednodušší: Zbavuje to zodpovědnosti
Závěrečný povzdech redaktora, že už „tomu přestává rozumět“, je pak vlastně logický. Vždyť Daniel Herman říká jasné pravdy, jak tedy někdo o nich vůbec může pochybovat! Vždyť ze zpochybňování totality hrozí revizionismus. Žili jsme přece v systému, který nás každodenně „drtil“!
Mluvit například o normalizaci jinak než jako o totalitě bez míry a hranic totiž přináší nebezpečné a zneklidňující otázky, nikoli jen útěšující typu „byl jsem drcen hnusným totalitním systémem!“ Například tyto: Nešel jsem zločinnému systému „na ruku“ zbytečně? Hrozilo mi něco zásadního, kdybych se nepodvolil a nevstoupil do KSČ, Svazu československo-sovětského přátelství či nechodil k volbám a na manifestace? Mluvit o normalizačním komunismu v Československu jako o totalitě je jednodušší: Zbavuje to zodpovědnosti.