Výsledek nedělních řeckých parlamentních voleb se během pár dnů stal planetární událostí, na které závisí pád nebo pokračování minimálně západní civilizace či světové ekonomiky vůbec. Bylo to však jen opakované hlasování v jedné menší členské zemi Evropské unie s podílem hrubého domácího produktu o málo větším než dvě procenta na tomto ukazateli celé EU.
Faktem však je, že jde o zemi mimořádně schopnou a exponovanou v technikách konzumování nevytvořeného bohatství a v čerpání z cizího a společného fondu. Nejméně od roku 2010 je pak vytvářena fikce, že Řecko hodlá svoji nad poměry si žijící ekonomiku i úroveň sociálního státu napravovat, řešit významnou změnou chování, spotřebitelských návyků, nasazením či produktivitou práce.
Zdálo by se, že Řecko dospívá k odpovědnosti za svoji rozmařilost, chce honorovat svoje hříchy a vrací se do náruče Evropské měnové unie (EMU) i EU jako ztracený syn. Není tomu tak.
Tlaky řeckých levicových sil vedly jen ke zvyšování presu na evropskou veřejnost, aby nepřestávala souhlasit s proudem peněz na podporu nadstandardního řeckého konzumuNejvětší děs prožila sama EU – z toho, že nebudou vráceny paníze, které v Řecku utopila, z dalšího bezvládí v zemi a z nejistoty. Není to eurounijní pes, který vrtí řeckým ocasem. Je to řecký poloostrov, který vrtí celou unií změkčilých, zbabělých a vůči budoucnosti nezodpovědných činitelů. Druhé zdrcující „vítězství“ neutrpěl jen épeirský král Pyrrhos při válce s tehdejší římskou (evropskou) unií u Auscula (279 př. n. l.). Utrpěla je nyní i EU, rovněž podruhé; poprvé to bylo v roce 2010. Antický vládce Pyrrhos tehdy konstatoval, že „ještě jedno takové vítězství a budou zničeni“. Pro eurozónu a EU to platí rovněž.
Všechny dosavadní manévry vlád socialistů i vlády Lukase Papadimose od roku 2010 vedly jen k pozdržení jakéhokoliv řešení. Umožnily další čerpání vnějších zdrojů. O skutečné cestě k nápravě se neuvažovalo. Současné populistické tlaky řeckých levicových sil vedly jen ke zvyšování presu na evropskou veřejnost, aby sice se skřípěním zubů, ale kontinuálně nepřestávala souhlasit s proudem peněz na podporu nadstandardního řeckého konzumu. A evropská společnost ve svém změkčilém projevu radši neslyšela a souhlasila s placením, než aby se podívala objektivně na řecké novodobé báje o ochotě, schopnosti a možnosti splacení minulých závazků.
Nastolení situace dlouhodobého řeckého rozpočtového přebytku na dobu zhruba deseti let je jen chimérické. Naprostá většina zemí EU (ani těch spořádaných) soustavný rozpočtový přebytek nevytváří. Proč by ho zrovna Řecko mělo mávnutím rukou začít produkovat?
Levantské know-how
Výsledek květnových parlamentních voleb znamenal v Řecku politický pat a inklinoval k vítězství nové (extrémní) nekomunistické levice s razantním odmítnutím veškerých (už tak ze strany věřitelů dost kapitulačních) smluvních ujednání o restrukturalizaci dluhů. Následek těchto voleb by vedl jejich eventuální deklarované levicové vítěze k povinnosti splnění předvolebních slibů, odstoupení od dojednaných mezinárodních smluv o řešení řecké zadluženosti a okamžitému pádu účinkování Řecka v eurozóně. Nastal by přechod na nezbytně devalvovanou drachmu a potvrzení již nyní skutečného – totiž řeckého promrhání vlastního státu v posledních 38 letech.
Nemějme iluze o snad vznikající koalici „národní spásy“ nebo čeho. Strana Nových demokratů Antonise Samarase v koalici s Evangelosem Venizelosem z rutině „socialistického“ Pasoku a s podporou menší Demokratické levice (DIMAR) nebude ničím jiným nežli pokračováním těch 38 let řecké kvazi pravo-levé, leč jednoznačně opozičněsmluvní kořistící řecké koalice.
Rozpočtová nekázeň a čerpání zahraničních půjček trvá od přelomu let sedmdesátých a osmdesátých – dávno před rokem 1981, kdy se země stala členkou EU. Pod ratingovým deštníkem unie nezodpovědná politika zadlužování, bohatnutí establishmentu za současného korumpování obyvatelstva ve veřejné oblasti jen pokračovala. Pravá bonanza nastala po podvodném vstupu do eurozóny v roce 2001 s celou tou bravurou levantského know-how, jak „podojit“ fatálně konstrukčně a politicky zranitelnou EMU ad absurdum.
Kdo by se staral o zítřek
V posledním desetiletí nejdéle u moci pragmaticky a utilitaristicky lavírovala právě strana Noví demokraté – pouze za účelem setrvání u zdrojů. Přístup Antonise Samarase v posledních dvou měsících se nedá nazvat jinak než bezzásadovým manévrováním mezi leckdy protichůdnými předvolebními sliby podle potřeby. Moc je to, o co tu jde. A také o další čas na čerpání a nesplácení.
Řecký volič a obyvatel je zkušený v pragmatismu přežití malého národa v obtížném geografickém a mocensko-politickém okolíVe volbách 17. června však promluvil suverén – řecký volič žijící v novodobé podobě fenoménu „aténské“ antické demokracie (a contrario celkově celořecké). Řecký volič a obyvatel je zkušený v pragmatismu přežití malého národa v obtížném geografickém a mocensko-politickém okolí. Poslední, co by býval chtěl, by bylo jít cestou hrdého a heroického odmítnutí všech slibů a „závislostí“ na EU, jak chvíli koketoval se svojí novou a extrémní levicí.
Kdo by se staral o zítřek? Přece EU! Proto přesun z noční můry děsů novolevicového řešení pod křídla konejšivého hlasu osvědčené elastické pravicové strany. Ta už snad něco zařídí, aby mohl pokračovat současný styl a stav.
Manévrování řeckých vůdců se pragmaticky chytlo současného rozporu mezi klíčovými členy EU – Německem a Francií. Demagogické prosazování „růstové“ strategie ze strany Francie (při neřešení zadluženosti) jde Řekům na ruku proti střízlivému, věcně odpovědnému slovu Německa. Kancléřka Angela Merkelová požaduje návrhy vedoucí k rozpočtové kázni, nerozhazování prostředků a dosažení dlouhodobého růstu v konsolidované ekonomice.
Věc nestojí, zda prorůstový, či restriktivní přístup. Jde o současný přístup „po nás potopa“. Výsledky francouzských prezidentských i parlamentních voleb přímo vybízejí Řeky, aby hráli francouzskou kartu, které se současné drtivě většinové vedení Francie nemůže vyhnout. Jinak to ovšem musejí nezbytně pociťovat francouzské banky – masivně angažované v Řecku.
Další změkčení podmínek
Nejen právě skončený summit zemí G20 v Mexiku a jednoznačně zásadové výroky Davida Camerona, Angely Merkelové i zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika) hovoří jasně: žádné ústupky z existujících, již tak značně změkčilých podmínek „zapomenutí“ na řecké dlužnické orgie. Balónek nadějí pro Řecko, vypuštěný před nedělními volbami německým ministrem zahraničí Guido Westerwellem, spolková kancléřka v pondělí rázně popřela. Úterní citace nejmenovaných zdrojů z EU již ale změkčení, alespoň v časové restrukturalizaci (stejně už jen hypotetických) řeckých závazků, naznačují.
Cameron v Mexiku říká: „Řekové vykonali svoji volbu zůstat v eurozóně, přijmout (také) následky, které jsou s tím spojeny… Strany, které si myslely, že musejí být ve vládě, musejí ten příslib také splnit. Zpoždění v této situaci je nebezpečné…, tyto záležitosti by měly být vyřešeny rozhodně a rychle a to je to, co dnes urgujeme.“ Po EU a Evropské centrální bance pak požaduje „rozumné“ kroky směrem k zavedení fiskální a bankovní unie (ovšem bez Velké Británie). V odpovědi na novinářský dotaz ohledně nebezpečí vleklosti krize eurozóny odpověděl Cameron typicky anglosaským zdrženlivým vyjádřením: „Velmi doufám, že to nebude tento případ.“
David Cameron neklade konjunkturálně vinu na eurozónu samou a Němce jako takové, stejně jako nevidí v Řecích jen ubohé oběti. Říká: „Rozumím existujícím obavám Němců. Jejich daňoví poplatníci byli žádáni o mnoho peněz pro Řecko, udělali to a očekávají, že Řekové (alespoň) dodrží svou stranu dohody.“
Převládla demagogie
Nenechme se mýlit přímo euforickými prohlášeními obou eurounijních „prezidentů“ Josého Barrosa a Hermana Van Rompuye nad výsledky řeckých voleb. Mají k tomu svoje nevolené funkce. K dobře míněným věcným radám zemí BRICS, USA a dalším má Barroso jen komentář, že „Evropská unie se nenechá od nikoho poučovat“.
Skutečné záchranné řešení bylo zamluvenoSkutečným výsledkem nedělních řeckých voleb je jen opakované oddálení počátku řešení existenční krize evropského kontinentu a její prohloubení. Náhlé katastrofické ukončení může nastat kdykoliv, po jakémkoliv mávnutí křídlem motýla třeba v Amazonii.
Evropa včetně Velké Británie a také vlády i centrální banky všech zemí významných pro světovou ekonomiku již byly připraveny řecké zemětřesní zodpovědně řešit, včetně následného finančního světového tsunami. Převládla však opět demagogie, přetvářka a malování chtěných přání. Skutečné záchranné řešení bylo zamluveno. Další pokus už eurounijní Pyrrhos nemusí přežít.
