Na základě zpráv z uplynulých dnů a týdnů musí být každému jasné, že je to s Řeckem dramaticky vážné. Zadlužení země na konci minulého roku ve výši 330 miliard eur při hrubém národním produktu 230 miliard jinými slovy znamená, že země je v současné době schopna vyprodukovat pouze dvě třetiny toho, co světu dluží. Přes takzvaný záchranný deštník z minulého roku, kterým eurozóna Řecku přislíbila 110 miliard eur do roku 2013, má situace tendenci se nadále zhoršovat. V příštím roce má zadlužení země stoupnout ze současných 150 na 166 procent.
Ze všech německých věřitelů Řecka tvoří téměř třetinu soukromý sektorO příčinách tohoto stavu toho bylo již hodně napsáno, otázkou ale zůstává, co dál. Uskupení zvané „Trojka“ (Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond a ministři financí eurozóny) si s problémem láme hlavu dnes a denně a frekvence jednání nabývá na intenzitě. Koncem minulého a počátkem tohoto týdne se grémium shodlo na základních krocích dalšího postupu a na kritériích poskytnutí další části ze záchranného deštníku. Jednou z podmínek jsou ještě intenzívnější škrty v nákladech státního rozpočtu a zároveň urychlená privatizace vybraných částí státního majetku, což má v nejbližší době dohromady vygenerovat 78 miliard eur.
Druhou částí řešení pak má být „dobrovolná“ podpora ze strany soukromého sektoru, tedy privátních zahraničních investorů, kteří vlastní řecké dluhopisy. Pro dokreslení několik údajů: ze všech německých věřitelů Řecka tvoří téměř třetinu právě soukromý sektor, poměr francouzských privátních věřitelů dokonce dosahuje tří čtvrtin z celkového počtu. Německá privátní angažovanost v Řecku se pohybuje kolem osmi miliard eur, francouzská dokonce 31 miliard! Dobrovolná pomoc se má uskutečnit například odložením splatnosti státních dluhopisů nebo jejich výměnou za jiné s novou splatností, popřípadě odpuštěním úroků z úvěrů.
Argumentem pro toto opatření je snaha států eurozóny, především Německa a Francie, rovnoměrně rozložit zatížení záchranných opatření mezi státy, to znamená jejich daňové poplatníky, a mezi soukromý sektor, který v Řecku investuje a v minulosti z toho dosahoval nemalých zisků. Důraz je kladen na slovo „dobrovolná“ pomoc, v čemž spočívá základní problém. Lze si pouze těžko představit situaci, kdy soukromí investoři (banky, pojišťovny, fondy a ostatní) dobrovolně půjdou do rizika ztráty, kterou pak budou muset obhájit před svými akcionáři.
Opatrnost je na místě
Německé banky a pojišťovny snížily od začátku roku celkovou expozici vůči řeckému dluhu na 17,3 ze 34,8 miliardy eur. Tato částka však nezahrnuje dluh vlastnění státní rozvojovou bankou KfW. Největší nebezpečí se skrývá v účetních knihách FMS Wertmanagement, což je jakási skládka problémových aktiv po znárodněném poskytovateli hypoték Hypo Real Estate. Společnost drží řecké vládní bondy a úvěry, které představují potenciální riziko ve výši 10,8 miliardy eur. Restrukturalizace řeckého dluhu by pro tuto instituci znamenala potřebu dolití kapitálu ve výši několika miliard, pochopitelně z kapes daňových poplatníků.
Mnoho lidí si klade základní otázku, proč se eurozóna tolik snaží o záchranu Řecka formou dalších finančních injekcí a zda by nebylo lepší nechat tuto zemi provést restrukturalizaci dluhu (za cenu ztrát pro věřitele) nebo dokonce vyloučit Řecko z eurozóny. Podle těchto názorů představuje Řecko „černou díru“, do níž se pouze sypou další peníze bez zjevného pozitivního efektu; lepší by tedy byl konec s úděsem než trvající úděs bez konce. Odpověď na tuto otázku není úplně jednoznačná ani jednoduchá.
Obavy z řetězové reakce
Je jasné, že Řecko samo nastalou situaci nezvládne a že existují skutečně pouze tři varianty dalšího postupu - maximální pomoc eurozóny nebo oddlužení či vystoupení z eurozóny. Vedle politických aspektů, to znamená snahy udržet projekt společné evropské měny ve stabilní podobě, je tady jeden politicko-ekonomický motiv, a sice již zmíněná zaangažovanost privátních, především německých a francouzských finančních věřitelů v Řecku.
Případnou záchranu bank by opět sanoval německý daňový poplatníkZ již zmíněných osmi miliard privátních německých úvěrů řeckému státu připadá více než 90 procent právě na banky, přičemž největšími věřiteli jsou ústavy částečně vlastněné státem, spolkovými zeměmi, družstvy, popřípadě komunami. Jde například o Commerzbank (s úvěry za tři miliardy eur), Deutsche Bank (1,6 miliardy), Landesbank Baden-Württemberg (1,4 miliardy), DZ Bank (1,2 miliardy), LBB (400 milionů) a další.
Existuje oprávněná obava, že při restrukturalizaci řeckých dluhů by banky přišly o podstatnou část investic a mohly by se propadnout do ztráty. To by mohlo vyvolat řetězovou reakci spějící až do finanční krize podobné té, z níž se teprve teď banky postupně vzpamatovávají. A opět by to znamenalo situaci, při níž by je německý stát musel zachraňovat. Celý problém by opět sanoval německý daňový poplatník.
Od dobrovolné pomoci si spolková vláda i celá eurozóna slibuje postupné, časově rozložené řešení jednotlivých úvěrů podle aktuálních možností a vlastního uvážení bank a ostatních investorů, aniž by nastala nějaká nárazová událost s následnou negativní řetězovou reakcí. Určitě nebude jednoduché tento postup prosadit a uvést do praxe a bude to znamenat dlouhé a argumenty dobře podložené přesvědčování ze strany německé vlády vůči zúčastněným subjektům. V každém případě je to řešení alespoň jedné části celého komplexu řeckých problémů. A je to také řešení, které může v konečném efektu uchránit právě privátní investory před nepříjemnými a neočekávanými překvapeními.
