Nápad řídit stát kyberneticky není nový, tyto myšlenky vznikly dokonce ještě před vynálezem počítače samotného a existovali i tací, kdo se do toho pustili ve skutečnosti. Šlo samozřejmě o myšlenky socialistické: už jen etymologie tohoto slova (kybernétés – kormidelník) vzbuzuje představu centrálního mozku, který uvědoměle a efektivně řídí národní hospodářství podle jeho potřeb. Je něco takového možné?
Nezdařený experiment
Polský ekonom Oskar Lange se ve 30. letech domníval, že to možné je. Lange byl marxista, ale na rozdíl od většiny jiných nevěřil marxistické pracovní teorii hodnoty (ta tvrdí, že výrobek má právě takovou hodnotu, kolik obsahuje lidské práce – pochopitelně ji lze snadno teoreticky i prakticky vyvrátit, mnohem hůře je pochopitelné, že ji vůbec někdo někdy mohl brát vážně).
Lange věřil, že klasická teorie hodnoty (hodnota je rovna ceně, která vychází z nabídky a poptávky – základ kapitalismu) v kombinaci se socialistickým plánováním může odstranit kapitalistické krize a zároveň umožní vyhnout se nedostatku způsobenému nepružným socialistickým cenovým inženýrstvím.
Lange věřil, že klasická teorie hodnoty v kombinaci se socialistickým plánováním může odstranit kapitalistické krize a zároveň umožní vyhnout se nedostatku způsobenému nepružným socialistickým cenovým inženýrstvím |
Ve svých pracích publikovaných kolem roku 1936 a později Lange prosazoval využití tržních nástrojů v centrálním plánování. Navrhl komisi, která by stanovovala ceny nejprve metodou pokusu a omylu – centrální plánovači by v první fázi odhadli úvodní cenu pro určitý výrobek produkovaný státními továrnami a poté by ji pružně měnili podle nedostatku či nadbytku. Kybernetický charakter myšlenky je zřejmý: řízení systému na základě zpětné vazby.
Po nabytí zkušeností díky těmto experimentům by proces další cenotvorby byl záležitostí matematiků, kteří by řešili složité soustavy rovnic popisující chování ekonomiky. Správné ceny pro nejrůznější druhy zboží by jednoduše padaly ze systému, který by simuloval chování trhu, ovšem bez tržního chaosu, který socialisty tak děsil. Nejen socialisty: hovoříme o době, kdy Velká deprese byla čerstvou a ještě neukončenou zkušeností.
Vypadalo to jako geniální myšlenka, která jen čeká na správnou technologii. Líbila se na Západě i na Východě. Stalinovi imponovaly Langovy práce natolik, že jej pozval do Moskvy (Lange žil od roku 1937v USA) a osobně mu nabídl místo v poválečné polské vládě. Lange souhlasil, vzdal se amerického občanství a skutečně působil v různých vládních, diplomatických a akademických funkcích v komunistickém Polsku.
Jelikož hospodářské výsledky Polska v poválečném období jsou známou věcí, je zřejmé, že experiment se nezdařil. Snad to bylo jen nedostatečnými kapacitami výpočetní techniky, lze namítnout...
Biologická inspirace
Nikdy se nedozvíme ani výsledek hospodářského experimentu, který chystala socialistická vláda Salvadora Allendeho v Chile. Systém se jmenoval Cybersyn a jeho autorem byl britský inženýr Stafford Beer. Inspiroval se strukturou nervového systému a navrhl centrálně řízený kybernetický systém pro řízení ekonomiky s využitím nejmodernější techniky.
„Allende, vystudovaný patolog, okamžitě pochopil biologickou inspiraci Beerova modelu a během výkladu zasvěceně přikyvoval,“ hovoří o setkání obou mužů ekonom Eden Miller. Když po několika hodinách výkladu Beer vysvětlil, že nejvyšší hierarchická pozice v systému patří prezidentovi, projekt měl zelenou.
Model zvaný „CHECO“ (CHilean ECOnomy) měl poskytovat simulace budoucího chování ekonomiky a pomáhat tvořit optimální hospodářský plán |
Vláda nakoupila moderní počítače značky Burroughs a postavila řídicí středisko. Systém měl několik částí: komunikační systém, ústředí pro zpracování dat a teoreticky nejzajímavější softwarový model chilské ekonomiky. Model zvaný „CHECO“ (CHilean ECOnomy) měl poskytovat simulace budoucího chování ekonomiky a pomáhat tvořit optimální hospodářský plán. Systém byl dílem britských vědců a inženýrů, možná proto hlavní řídicí místnost do jisté míry připomínala operační středisko britské vlády během 2. světové války, ovšem s moderním designem. Interiér se zachoval a je velmi působivý: něco mezi Star Trekem a televizním seriálem Návštěvníci.
Systém nikdy neposkytl použitelné výsledky, pokud šlo o modelování ekonomiky. Přesto byl jednou úspěšně použit: v říjnu 1972, kdy opozice zorganizovala generální stávku, vláda využila mohutné komunikační kapacity pro minimalizaci škod způsobených stávkami. Užitečnost výkonného komunikačního systému byla prokázána – pouze ovšem pro operativní řízení, nikoli pro strategické plánování.
Následoval Pinochetův převrat. Ještě než mohla přijít armáda, tým obsluhující Cybersyn zničil veškerý software, aby nepadl do nesprávných rukou a nemohl sloužit diktatuře. Experiment byl u konce. Stafford Beer si později získal renomé v oblasti teorie podnikového managementu a konzultační činnosti v řízení týmů. Nikdy se však neprosadil na makroekonomické úrovni.
Kdyby měl Stalin počítače...
Na kybernetický socialismus se téměř zapomnělo. Téměř ovšem neznamená úplně. Britský televizní ekonomický redaktor Paul Mason si v knize Postcapitalism: A Guide to Our Future (Postkapitalismus: Průvodce naší budoucností, 2015) položil otázku, co by se stalo, kdyby Stalin měl počítače. Měl by šanci řídit socialistické příkazové hospodářství lépe, než jak funguje současný kapitalismus? Anebo ještě znepokojivější formulace téže otázky: Co když hlavní problém sovětského hospodářství byl v tom, že přišlo příliš brzy, než byla připravena technika k jeho uskutečnění?
Mason argumentuje, že velké obchodní organizace jako Walmart, Amazon nebo Tesco shromáždily tak obrovské objemy dat, že dovolují velmi přesně odhadovat chování zákazníků na individuální úrovni. Sovětští plánovači by prý plakali radostí. A nyní si představte, kdyby tyto firmy (včetně Googlu) zveřejnily své databáze. „Společnost by získala: každý, od farmářů k epidemiologům, by mohl těžit z dat a dělat mnohem přesnější rozhodnutí,“ tvrdí Mason.
Anebo ještě znepokojivější formulace téže otázky: Co když hlavní problém sovětského hospodářství byl v tom, že přišlo příliš brzy, než byla připravena technika k jeho uskutečnění? |
Nabízí se myšlenka, že Mason, stejně jako většina Britů, vůbec nepochopil podstatu socialismu, zejména jeho stalinské verze. Neklade si ani celkem logickou otázku, proč by vlastně Tesco nebo Amazon měly pečlivě shromažďovat a publikovat informace o trhu, aniž by z této činnosti měly nějakou výhodu.
Hlavní námitkou pro socialismus (ať už tradiční nebo kyberneticky řízený) je zpracování informací. Můžete si představit tržní ekonomiku jako distribuovanou počítačovou síť: miliardy lidí denně rozhodují o svých výdajích. Váží přínosy a náklady svých rozhodnutí a snaží se jednat optimálně. Systém neustále zpracovává mnoho miliard rozhodnutí denně. Plánované ekonomiky se pokoušely nahradit tento mechanismus komisemi úředníků, kteří občas jednali s jinými úředníky. Ale ani při nejlepší odborné kvalifikaci a nejčistších úmyslech tito úředníci nemohou zpracovat srovnatelné množství informací v reálném čase.
Ani geniální matematické modely, ani nejsilnější počítačové sítě nedokážou nahradit trh. Ten samozřejmě také není dokonalý, neboť se skládá z nedokonalých lidí – nicméně z nedokonalých lidí se skládaly i všechny plánovací komise. Ukázalo se, že kolektivní znalosti milionů vždy dokázaly řídit ekonomiku lépe – trh nemá vždy pravdu, ale má ji mnohem častěji než plánovači.
Připusťme, že se vzdáme myšlenky řídit ekonomiku do všech detailů, včetně cen rohlíků a počtu vyrobených gumových holínek. Necháme trh tvořit ceny a spokojíme se s makroekonomickými zásahy. Bude to fungovat?
Chybí cílová funkce
Pokud ambiciózní myšlenku centrálního řízení zredukujeme na vyrovnávání hospodářského cyklu, máme k dispozici různé nástroje. Zejména rozpočtovou a měnovou politiku. Nicméně praxe ukázala, že řízení ekonomiky pomocí rozpočtových schodků je pomalé, a navíc vede k dlouhodobé kumulaci státního dluhu. Výsledkem byl monetarismus, teorie, která se soustředila výhradně na měnové nástroje v rukou centrální banky. Vláda by se ani neměla snažit o nějaké řízení, natožpak plánování – tvrdí Milton Friedman a jeho přívrženci.
Proč by se vláda měla vzdát cíle řídit hospodářství? Hlavní námitkou je neexistence cílové funkce. Vláda nemůže vědět, kterým směrem se vydat. Proč?
Pokud řídíte firmu, řešíte problém optimalizace investic a nákladů. Musíte respektovat určitá omezení a snažíte se maximalizovat cílovou funkci. |
Pokud řídíte firmu, řešíte problém optimalizace investic a nákladů. Musíte respektovat určitá omezení a snažíte se maximalizovat cílovou funkci. Jejím výsledkem je obvykle zisk nebo tržní hodnota firmy. U větších firem je toto rozhodování dosti složité, ale vždy alespoň víte, jaké proměnné chcete ovlivnit a jakým směrem.
Na makroekonomické úrovni ovšem podobný kompas chybí. Jak formulovat cílovou funkci pro ekonomiku jako celek? Jako cílová funkce se nabízí hrubý domácí produkt, nejoblíbenější agregátní ukazatel všech politiků a televizních komentátorů. Vždyť přece když HDP roste, máme se dobře (nebo aspoň tak je to veřejnosti předkládáno).
Má to ovšem háček. HDP je součtem soukromé spotřeby, vládní spotřeby, investic a čistých exportů. Všechny tyto složky lze stimulovat uměle, nepřirozeně, s krátkodobým efektem a s dlouhodobými nepříznivými vedlejšími účinky.
Soukromou spotřebu lze stimulovat úvěrovým boomem. Možné důsledky: hypoteční krize, vysoká míra platební neschopnosti domácností. Jiná cesta: nábor státních zaměstnanců, neboť i jejich spotřeba je soukromá. Nepříznivý důsledek: přezaměstnanost, neefektivita, státní dluh.
Vysoká míra investic vypadá dobře ve statistických výkazech, ale je jisté, že ve všech případech jde o investice, které vrátí vynaložené prostředky se ziskem |
Že vládní spotřebu lze rovněž stimulovat dluhem, není třeba zdůrazňovat. Totéž platí pro investice, soukromé i veřejné. Investice jsou pro politiky posvátnou krávou, neboť navozují představu zodpovědnosti a starosti o budoucnost. Vysoká míra investic vypadá dobře ve statistických výkazech, ale je jisté, že ve všech případech jde o investice, které vrátí vynaložené prostředky se ziskem? To se ukáže až v dlouhodobém horizontu, ale maximalizace HDP v krátkodobém výhledu tuto otázku neřeší.
A konečně čistý export lze krátkodobě stimulovat například manipulací s měnou, která ovšem také může mít nepříznivé dlouhodobé následky.
Každá vláda, která se cílevědomě snaží povzbudit HDP v domnění, že podporuje ekonomiku, ve skutečnosti maximalizuje jen jedno z mnoha měřítek, které vypovídají o stavu ekonomiky. Často na úkor jiných ukazatelů, které jsou méně nápadné, ale srovnatelně důležité.
Na plánování zapomeňte
Tím se dostáváme zpět k Řecku. Tato ekonomika nikdy nebyla socialisticky centrálně řízena. Zhruba od poloviny 70. let různé řecké vlády aplikovaly standardní nástroje rozpočtové a měnové politiky. Výsledek?
Jako nástroj Papandreu použil bezohledné zadlužování. Řecká ekonomika se stala pouhým nástrojem pro nákup popularity ambiciózního politika. |
Dodnes populární bývalý premiér Andreas Papandreu (zemřel roku 1996) byl profesor ekonomie z Harvardu a Berkeley. Jako takový určitě věděl hodně o maximalizaci užitkových funkcí. Rozhodně se mu podařilo maximalizovat tu svoji, která zřejmě spočívala v součtu doby strávené v úřadě (celkem přes deset let) a všech požitků z toho plynoucích. Jako nástroj Papandreu použil bezohledné zadlužování. Řecká ekonomika se stala pouhým nástrojem pro nákup popularity ambiciózního politika.
Počítačovou simulaci řecké ekonomiky lze naprogramovat. Tento model bude dokonce zanedlouho v podobě hry k dispozici veřejnosti. Co z něho vyplývá?
Můžete se snažit sebevíce. Můžete udržovat rozpočtový schodek pod kontrolou, ale přijdou volby a zvítězí populisté se slibem velkorysých výdajů |
Můžete se snažit sebevíce. Můžete udržovat rozpočtový schodek pod kontrolou, ale přijdou volby a zvítězí populisté se slibem velkorysých výdajů. A opravdu, HDP roste díky zadlužení. Pak znovu vyhrajete volby a snažíte se věci napravit. HDP ztratí dynamiku a lid protestuje proti úsporným opatřením. Ale i když voliči jsou naivní a opozice populistická, přece jen lze simulovanou herní ekonomiku řídit alespoň částečně. Při jisté zručnosti je možné vyhnout se hořkému konci. Anebo jej alespoň oddálit.
Poučení? Za prvé, v podmínkách demokracie zapomeňte na jakékoli hospodářské plánování – vždy budete v nejlepším případě korigovat výstřelky populistů, kteří budou slibovat ráj na zemi placený dluhem. Za druhé, hra je hra a skutečnost je skutečnost – ve hře můžete cvičně zkrachovat třeba stokrát, ve skutečnosti takový komfort nemáte. Za třetí: ve vládě není pro genialitu místo.
