Vyloučení rappera Řezníka, občanským jménem Martina Pohla, z mainstreamové hudební ankety Český slavík vzbudilo velkou pozornost. A v této souvislosti se kladou ty nejzákladnější otázky týkající se limitů svobody slova v demokratické společnosti. Je rapper Řezník za hranou, když zpívá o konečném řešení a třeba potřebě oběsit Ukrajince?
O hudebním žánru horrorcor, svobodě uměleckého projevu a o případné trestnosti verbálních projevů ČESKÁ POZICE hovořila s odborníkem na extremismus Miroslavem Marešem.
Kdo je Řezník
Martin Pohl působí na české rapové (horrorcorové) scéně od roku 2002, pseudonym Řezník, své alter ego, začal používat od roku 2005. Je autorem mnoha desek, například Hyperverzní Zážitky z Kremační Pece nebo Caviar Bukkake Fetus Exitus. Největší rozruch vzbudila píseň Konečný řešení, již zrappoval se svými kolegy, kteří si říkají Hrobka a Pitva. V roce 2011 se jejich tvroba dostala před pražský soud, ten tvorbu Řezníka a jeho kolegů prohlásil za nijak se zákonům neprotivící.
V letošní anketě Český slavík měl vyhrát v kategorii Hvězda internetu, ze soutěže byl však vyloučen, protože se „v textech svých písní vulgárním způsobem vyjadřuje na adresu vybraných skupin obyvatel, explicitně zobrazuje násilí a užívání návykových látek“, jak stojí v prohlášení společnosti Karlovarské minerální vody (její značka Mattoni je generálním partnerem ankety Český slavík a vyhlašovatelem kategorie Hvězda internetu).
Myslí to upřímně?
ČESKÁ POZICE: Kolem Martina Pohla, čili rappera Řezníka, se strhl v posledních dnech poprask. Jednoduchá otázka: Je to, co Řezník dělá, za hranou?
MAREŠ: Určitě je to za hranou mainstreamového chápání kultury. Není to ale podle mě za hranou toho, co by v našem právním státě mělo být považováno za protizákonné.
ČESKÁ POZICE: Zkusme to demonstrovat na příkladu. V písni Konečný řešení, kterou Řezník nazpíval s dvěma dalšími rappery, se zcela explicitně hovoří o pověšení Ukrajinců nebo o vybití bezdomovců. Nestačí to?
MAREŠ: On ale Řezník je přece reprezentantem konkrétního hudebního stylu, horrorcoru, ta stylizace je tady velevýznamná. Lidé se transformují v rámci svého žánru v postavy, kterými ve skutečnosti nejsou. Vybízení k oběšení Ukrajinců nemusí být v kontextu hudebního žánru, o kterém je řeč, vůbec upřímné.
ČESKÁ POZICE: To znamená, že Řezník může v písni oběsit Ukrajince, protože není extremista, tedy nemyslí ty věci vážně? Protože je ten žánr čímsi na způsob komiksu, kde se automaticky předpokládá příměs nějakého neskutečna?
MAREŠ: Horrorcore je založen na expresivní, provokativní mluvě. Řezník to nemusí myslet upřímně, hudební žánr ale vyžaduje, aby ten slovník užíval. Pokud by to upřímně myslel, byla by to jiná. Kdyby opravdu chtěl pověsit Ukrajince, mohlo by to být chápáno podle současného práva jako trestné. Základ je ten úmysl – myslí vážně to, co zpívá? Nemyslím si to.
ČESKÁ POZICE: Takže když to nebudu myslet upřímně, budu se prezentovat jako příslušník žánru horrorcore a budu rappovat na tu nejobligátnější větu „Židé do plynu“, tak je to v pohodě? Můžu to podle vás říkat, protože je to přece horrorcore, nebo ne?
MAREŠ: Kdyby to byla vaše sebestylizace do zlého neonacisty a nemyslel jste to upřímně, tak si myslím, že by to podle našeho práva bylo skutečně v pohodě. Nepřekračovalo by to mez zákona, pokud by tam nebyl úmysl vyřčenou věc spáchat nebo ke spáchání té věci reálně vybízet.
ČESKÁ POZICE: Vy to stavíte na tom úmyslu, upřímnosti extrémních výzev. Jak ale tu upřímnost poznám, jak ji odliším od sebestylizace, když některé Řezníkovi texty dokážou ironii dost dobře skrývat?
MAREŠ: Rozeznat úmysl je těžké, ale je to v základech našeho hmotného práva. Tyto trestné činy prostě musejí být spáchány úmyslně a musí tam být srozumění s tím, co ten člověk dělá.
ČESKÁ POZICE: Kdyby tutéž píseň, Konečný řešení, zpívala osoba X, která by byla příslušníkem Národního odporu nebo jakékoli jiné extremistické organizace, bylo by to pak posuzováno jinak?
MAREŠ: Byl by v tom zřejmě rozdíl z hlediska chápání toho úmyslu. Mohlo by se totiž zkoumat, zda příslušník extremistické organizace rappuje Konečný řešení na akcích této organizace, a to s cílem ji nějakým způsobem semknout nebo podpořit její ideové myšlenky. A to už by podle našeho práva mohly být okolnosti, ze kterých by šlo dovodit úmysl. U Řezníka se ale nepodařilo prokázat – už stanul i před soudem –, že by chtěl podpořit nějaké ideové myšlenky nebo roznítit nenávist, a o to jde. Řezník o sobě říká jednoduchou věc: Řezník je pouhá maska, fikce, která patří k hudebnímu stylu, který provozuje.
Jak se pozná umění?
ČESKÁ POZICE: Máme se vůbec na Řezníkovu tvorbu dívat jako na umění?
MAREŠ: Domnívám se, že to pořád je umělecký projev. Uměleckým projevem koneckonců mohou být i barvou polité schody. Čili otázka, co je umělecký projev, je těžko rozsouditelná, ale Řezník se o umělecký projev pokouší. A tím neříkám nic o kvalitě toho uměleckého projevu, jen říkám, že to je možno jako umělecký projev hodnotit. A pozor: Řezník není nijak ojedinělý případ, tady se teď vytvořila nějaká bublina, horrorcore ale rozhodně není jeho výmyslem, ten žánr se rozvíjí a ty atributy brutality a hrubosti k němu patří.
ČESKÁ POZICE: Řezník tedy koná dle nějakého kánonu předepsaného žánrem a nemyslí to vážně, proto je to v pořádku, zatímco třeba neonacistické kapely v pořádku nejsou, protože své výzvy myslí vážně, byť jejich texty nemusejí být vlastně ani tak expresivní jako ty Řezníkovy?
„Třeba v Německu by to měl i Řezník výrazně složitější, protože tam mají paragraf, který se zabývá štvaním mezi národy“MAREŠ: Možná trochu obecněji: u nás je listinou základních práv a svobod zaručena úplná svoboda uměleckého projevu, a pozor: ty neonacistické kapely v sobě krom těch politických extrémních výzev mají taky snahu o umělecký projev. Reálně ale u nás soudy plnou svobodu uměleckého projevu neuznávají, někteří členové těchto neonacistických skupin už byli odsouzeni; dokonce existují i rozhodnutí Ústavního soudu, že svoboda uměleckého projevu není bezbřehá, přestože listina praví jinak. Něco odlišného ale říká třeba evropská úmluva o lidských právech, ve které je klauzule o zákazu zneužívání práv pro potlačování práv jiných – když to řeknu stručně.
Ale naše soudy jsou i tak ještě poměrně liberální, třeba v Německu by to měl i Řezník výrazně složitější, protože tam mají paragraf, který se zabývá štvaním mezi národy.
ČESKÁ POZICE: Jaký je na to váš názor? Je dobře, že někteří příslušníci neonacistických skupin byli odsouzeni?
MAREŠ: Je nutné říct, že naše právní úprava to umožňuje, to zaprvé. Já bych se ale snažil svobodu projevu spíš rozšiřovat, a buď bych konkrétní paragrafy ze zákonů vyňal, nebo bych tam připojil podmínku, že by trestnost existovala až při závažném narušení veřejného pořádku nebo závažném zásahu do práv jiných.
ČESKÁ POZICE: Zpět k Řezníkovi: kdyby v té zmiňované písni nebylo, aby se oběsili Ukrajinci jako kolektivní entita, ale text by pravil: Oběste konkrétního Ukrajince, změnilo by to nějak podstatu Řezníkova jednání?
MAREŠ: Tam už by mohl být odhalen ten úmysl, alespoň nepřímý, a konec sebestylizace. Zkoumal bych ale taky ještě, jestli by ten hypotetický Ukrajinec byl obecně známou osobou, u které se předpokládá nižší míra ochrany osobnosti. Pokud by to známá osoba byla, bylo by možné to znovu chápat jako formu sebestylizace. Čili: vždy je nutno zkoumat kontext, nelze z něj vytrhávat.
Úspěch v anketě – startér pro drsnější obsah
ČESKÁ POZICE: Překvapila vás ta svým způsobem morální panika, která najednou v souvislosti s Řezníkovým úspěchem v jedné z anket Českého slavíka vznikla?
MAREŠ: Je to opravdu cosi na způsob morální paniky, ale kolik už takových morálních panik v minulosti bylo? Kolik se toho napovídalo třeba kolem black metalu? Když se zpívalo, že je nutné vraždit malé děti ve jménu satana, tak se taky objevily pokusy tento hudební žánr kriminalizovat. Nakonec to ale odeznělo samo. A i jiné žánry si procházely v minulosti soudními procesy. Judas Priest třeba a řada dalších. Podle mého ale není úkolem bezpečnostních složek kriminalizovat žánry, úkolem bezpečnostních složek je sledovat případné propojení na organizace, které by mohly chtít realizovat to, co je zpíváno.
ČESKÁ POZICE: Je tedy morální panika kolem Řezníka a horrorcoru vlastně jen takovou bublinou?
„Řezník a jeho žánr není zrovna tím, kdo by ve svém souhrnu nějak extrémně přitahoval neonacisty a byl součástí jejich propagandy“MAREŠ: Ono to trochu vypadá, jako bychom objevili s horrorcorem Ameriku… Proměnilo se to čistě v záležitost mainstremu, masmédií, popkultury, každý má touhu se k tomu nějak vyjádřit, aniž by o Řezníkovi cokoli v minulosti slyšel. A to celé má jen jednoho vítěze – tím je sám Řezník, pro kterého je to neuvěřitelná porce reklamy. I když to pro něj má i odvrácenou stranu mince: Řezníkova image je založena na protestu, a najednou se za něj staví hvězdy popkultury. Tím rozhodně ztrácí ten svůj protestní potenciál. Jak můžete mít protestní image, když vás podpoří Tomáš Klus?
ČESKÁ POZICE: Takže se vlastně ukazuje, že hudební žánr horrorcore není až tak velkým protestem, když jeho reprezentant uspěje v popkulturní anketě, ale že se vlastně spíš sám stává mainstreamem…
MAREŠ: To může vést i k paradoxům. Teď třeba sám Řezník může mít pocit, že se musí ještě víc překonávat, být ještě drsnější, aby si ten nádech protestu udržel. Nebo se najdou jeho konkurenti, kteří ho předčí. Možná se právě teď rozebíhá soutěž, kdo je schopen nazpívat drsnější text.
Nemyslím si ale, že by právě teď horrorcore směřoval k něčemu, co by bylo možné označit jako velký problém. Uvědomme si, že Řezník a jeho žánr není zrovna tím, kdo by ve svém souhrnu nějak extrémně přitahoval neonacisty a byl součástí jejich propagandy, třeba tehdy, když zpívá o mučení dívek ve sklepě (v písní Ta holka v mym sklepě – pozn. red.)… Některým neonacistům může být Řezník sympatický, protože je pronásledován za podobné věci jako oni, ale ten překryv tam není moc velký.
ČESKÁ POZICE: Ještě jedna osobnější otázka: Bál byste se, kdyby mělo Řezníka v oblibě vaše dospívající dítě?
MAREŠ: Asi ne. Je to generačně podmíněná záležitost.
Miroslav Mareš
Docent na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Je odborníkem na extremismus a politické násilí v České republice, ale i v evropském kontextu. O českém extremismu napsal mnoho textů, jen namátkou: Pravicový extremismus a radikalismus v České republice (2003), Terorismus v České republice (2005), Extremismus jako bezpečnostní hrozba (spoluautor, 2012). Působil také jako soudní znalec v oboru extremismus (2001 až 2008).
