Jsou výročí, která se slaví s mohutnými salvami a za hlasitého potlesku veřejnosti. A pak jsou další, neméně důležitá, která prošumí v podstatě bez povšimnutí. Začátkem letošního roku uplynula dvě desetiletí od chvíle, která zásadně změnila zemi, s níž sdílíme nejen společnou hranici a středoevropský prostor, ale do značné míry i kulturu, historii a současné výzvy. Letos 1. ledna tomu bylo přesně 20 let od vstupu Rakouska do Evropské unie.
- Co pro malou alpskou zemi znamenal?
- Jaké obavy se v souvislosti s rakouským členstvím v EU naplnily a jaké se ukázaly liché?
- Kdo z členství v EU v Rakousku nejvíce profitoval a kdo naopak tratil?
Poslední výspa Západu
Pokud chceme načrtnout aspoň hrubou bilanci změn, kterými Rakousko za uplynulá léta prošlo, nezbývá než se vrátit do historie. Po dvou světových válkách zbyl z někdejší habsburské monarchie podivný útvar s nesmyslně velkou metropolí, problematickou identitou a rozpolceným vztahem k vlastní minulosti. Vzápětí po kapitulaci Hitlerovy třetí říše se Rakousko jasně distancovalo od Berlína a prohlásilo se za historicky první oběť jeho agresivní politiky. Zároveň začalo hrát o svoji budoucnost.
Rakousko se stalo poslední výspou Západu u železné opony a díky vyhlášení neutrality se pasovalo do role více či méně úspěšného prostředníka mezi znepřátelenými tábory studené války |
Až deset let po druhé světové válce se zemi obsazené Rudou armádou podařilo dobýt zpět svou suverenitu. Rakousko se stalo poslední výspou Západu u železné opony a díky vyhlášení neutrality se pasovalo do role více či méně úspěšného prostředníka mezi znepřátelenými tábory studené války.
Vnitropoliticky se vydalo zcela vlastní cestou. Vliv na chod státu i hospodářství si prakticky beze zbytku rozparcelovaly dvě hlavní politické strany – lidová a sociálně demokratická (ÖVP a SPÖ) –, které zároveň většinu poválečné éry společně vládly ve velké koalici.
Přístupová jednání
V alpské republice, která počátkem šedesátých let patřila mezi zakládající členy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), až prakticky do pádu sovětského bloku panovalo přesvědčení, že účast v konkurenčním integračním projektu, který měl od roku 1993 nést jméno Evropská unie, je neslučitelné zejména s neutralitou země.
Tyto výhrady byly překonány až v létě 1989, kdy odpadl strach z případného vměšování Moskvy a Vídeň si oficiálně podala přihlášku o členství. Přístupová jednání mezi ní a Bruselem byla zahájena v únoru 1993, shodně se Švédskem, Finskem a Norskem.
Přístupová jednání s Rakouskem byla úspěšně uzavřena na jaře 1994 a členství své země v EU podpořili rakouští občané v referendu přesvědčivou většinou 66,6 procenta hlasů |
Vše šlo jako na drátkách. Přístupová jednání s Rakouskem byla úspěšně uzavřena hned na jaře příštího roku a členství své země v EU podpořili rakouští občané v letním referendu přesvědčivou většinou 66,6 procenta hlasů – zcela v souladu se strategií tehdejší velké vládní koalice SPÖ a ÖVP.
Sociální demokraté si od vstupu do EU veřejně slibovali zejména vznik nových pracovních míst, více příležitostí pro spoluutváření budoucnosti kontinentu a šancí pro mladou generaci, lidovci zejména ekonomický profit. Existovali ale i mocní odpůrci členství v EU.
Jejich hlavním mluvčím se stala opoziční pravicově populistická Svobodná strana (FPÖ) vedená tehdy stejně úspěšným jako kontroverzním Jörgem Haiderem. Z jiných důvodů, zejména kvůli akcentování hospodářské dimenze integrace, ale proti zapojení země do EU vystupovali například i zelení.
Úzkosti Rakušanů
Jaké měli kritici plánovaného členství v EU argumenty? „Byly to obavy z výprodeje menších a středních podniků, ztráty části neutrality, a tudíž i identity, strach ze zesíleného konkurenčního tlaku na zemědělství, maloobchod a drobné řemeslníky,“ shrnul dobové pocity pro ČESKOU POZICI rakouský historik Michael Gehler.
Všechny tyto úzkosti víceméně pramenily z toho, že Rakousko mělo po mnoha desetiletích opustit svůj osobitý ochranářský ekonomický model a vydat se napospas modernímu volnému evropskému trhu.
Úzkosti Rakušanů víceméně pramenily z toho, že Rakousko mělo po mnoha desetiletích opustit svůj osobitý ochranářský ekonomický model a vydat se napospas modernímu volnému evropskému trhu |
„Mnoho struktur hospodářského života rostlo dlouhá desetiletí, žily si vlastním životem, byly ztuhlé a komplikované,“ charakterizovala pro ČESKOU POZICI tehdejší situaci analytička vídeňského Institutu vyšších studií Daniela Grozeaová-Helmensteinová. Obavy, že na evropském trhu nebudou konkurenceschopní, měli podle ní především rakouští zemědělci, kteří se předháněli v černých předpovědích, jak zemi zaplaví nekvalitní zahraniční produkce a domácí producenti zcela vyhynou.
Dal jim čas zapravdu? Nikoli. „Ukázalo se, že zemědělci byli na vstup připraveni a že jsou šikovní sběratelé subvencí. Z dnešního pohledu patří mezi ty, kteří vstupem do EU nejvíce získali,“ soudí Grozeaová-Helmensteinová. Úbytek zemědělců, který před rakouským vstupem do EU tvořil pět procent ročně, se po vstupu země do EU snížil na méně než polovinu.
Podobně liché se podle Grozeaové-Helmensteinové ukázaly před 20 lety silně rozšířené obavy o osud mléčného průmyslu. Rakouští občané dnes v průměru konzumují více mléka než dříve a dávají častěji přednost kvalitnějším a dražším bioproduktům. Jejich producenti jsou navíc efektivnější a sklízejí solidní úspěchy i za hranicemi – vývozy rakouských mlékařů se prý od vstupu země do EU zdvacetinásobily.
Skok k liberalizaci
Silně nadsazené se podle odborníků postupem času ukázaly i obavy, zda si malé Rakousko bude schopné v rámci sjednocené Evropy udržet svou národní identitu. Ta se podle Michaela Gehlera v uplynulých desetiletích neztratila, ale naopak upevnila. A velké újmy nedoznaly ani regionální kulinářské pojmy, o jejichž osud se někteří Rakušané dříve intenzivně obávali. Z toho však nevyplývá, že by vstup do EU neznamenal pro Rakousko silný zlom.
Skok k liberalizaci, modernizaci a volné soutěži z plánovaného hospodářství a omezování konkurence byl v případě Rakouska velmi velký |
„Skok k liberalizaci, modernizaci a volné soutěži z plánovaného hospodářství a omezování konkurence byl v případě Rakouska velmi velký,“ hodnotí dnes Grozeaová-Helmensteinová. V jeho důsledku se podle ní dostali pod tlak zejména málo kvalifikovaní zaměstnanci, pro něž bylo obtížné obstát v nové konkurenci na trhu práce.
Gehlera se pak domnívá, že na vstupu do EU vydělaly především velké, exportně zaměřené společnosti, zejména banky, pojišťovny a silné průmyslové podniky. Těžší to dle něho měly malé a střední firmy, z nichž byla řada skoupena, nebo skončily v insolvenci.
Další zásadně pozitivní výhody pro rakouské hospodářství přineslo přijetí společné měny euro, která 1. ledna 1999 nahradila původní šilink, a takzvané východní rozšíření EU z roku 2004, díky němuž se novými členy stali i rakouští sousedé – Česká a Slovenská republika, Maďarsko a Slovinsko.
Pocit evropanství
Vedle ekonomické liberalizace a napojení na celoevropský trh, které zajistily boom hospodářství – od roku 1995 rostlo v průměru o 1,9 procenta ročně –, přineslo členství v EU Rakousku řadu dalších výhod. Patří mezi ně vznik nových pracovních míst, svoboda cestování, zlepšení práv spotřebitelů či výrazné zvýšení akademické mobility, která nastala zejména díky programu Erasmus a dalším stipendiím. Ze strukturálních fondů EU pak dokázala účinně profitovat především hospodářsky nejslabší spolková země Burgenland.
Podle aktuálních průzkumů se 87 procent Rakušanek a Rakušanů cítí jako Evropané a asi dvě třetiny z nich jsou přesvědčeny, že členství v EU mělo pozitivní vliv na roli jejich země ve světě |
Na základě těchto okolností proto nepřekvapí, že se podle aktuálních průzkumů 87 procent Rakušanek a Rakušanů cítí jako Evropané a že asi dvě třetiny z nich jsou přesvědčeny, že členství v EU mělo pozitivní vliv na roli jejich země ve světě. Znamená to ale, že jsou Rakušané bezvýhradní eurooptimisté? Spíše nikoli. Existují totiž i jiná čísla.
V nejnovějších parlamentních volbách hlasovala třetina Rakušanů pro euroskeptické populisty, a jak uvádí průzkum Rakouské společnosti pro evropskou politiku (ÖGfE) je v současné době jen 49 procent obyvatel přesvědčeno, že členství v EU zemi přináší více výhod než nevýhod.
Podle historika Gehlera proto, že v průběhu vládní kampaně ke vstupu do EU v roce 1994 „převážila propaganda, používala se tupá a jednoduchá hesla a vzbuzovala příliš velká očekávání“. Rakouská vláda ani diplomacie tehdy neměly „promyšlenou koncepci budoucí Evropy, ani rozpoznatelnou strategii pro specifické politické působení v EU“, říká Gehler.
Nárůst distance
Silně negativně navíc na rakouské občany zapůsobily politické sankce zavedené evropskými státy proti Vídni po ustavení vládní koalice lidovců s populistickou FPÖ v roce 2000. Dle Gehlera tehdy šlo o „bojkot ze strany jednotlivých států“, který byl ale nesprávně vnímán jako trestný akt vedený z Bruselu.
V uplynulých letech pak prý k distanci vůči EU přispěla zhoršená hospodářská situace na evropském kontinentu, krize eura a záchranné ekonomické balíčky. Zásadní problém pak podle Gehlera spočívá v komunikaci o evropských tématech. A domnívá se, že rakouští občané mají „příliš málo fundovaných a objektivních informací, co je nezbytně nutné, a o reálných poměrech v EU“. Rakousko není výjimkou ani v tom, že se v něm tematizuje údajná přebujelost bruselské byrokracie a vydávání záplavy minimálně na první pohled nesmyslných předpisů.
V uplynulých letech prý k distanci rakušanů vůči EU přispěla zhoršená hospodářská situace na evropském kontinentu, krize eura a záchranné ekonomické balíčky |
Pocit, že o Rakousku rozhodují jiní a dělají to špatně, podle Otmara Lahodynskyho z týdeníku Profil umocňuje i chování místních politiků, kteří mají sklon vinu za nepříjemná rozhodování svalovat na EU a tvářit se, že se na utváření evropské politiky sami nepodílejí – na evropské úrovni v současné době rozhoduje o 80 procentech rakouských zákonů. Dle Lahodynskyho rakouské reprezentaci v Bruselu chybí iniciativa, jasné vize i spojenci, s jejichž pomocí by jako zástupci malé země mohli lépe hájit vlastní zájmy.
„Samotné nemůže Rakousko uspět, jen v koalici s dalšími středními a malými státy,“ soudí také historik Gehler. Strategickým partnerem Vídně je v mnoha ohledech Berlín, to ale nestačí. Rakousko má dle Gehlera v Bruselu příliš málo kvalifikovaných zástupců a posty v evropské administrativě příliš často slouží jako trafiky pro vysloužilé politiky či novináře a chybí mu i dlouhodobé vize. „Aktivní evropskou politiku nemohu rozeznat, spíše reaktivní,“ shrnuje tento pocit Gehler.
Vliv sociálního postavení
Jiní analytici však rakouské působení v Bruselu nevidí stejně kriticky. Mezi úspěšnými iniciativami, do jejichž prosazení se Vídeň zapojila, bývá zmiňováno omezení poplatků za roaming, prosazování ekologické dopravy či opatření pro zmírnění nezaměstnanosti mladistvých.
Souhlas, či nesouhlas s EU u Rakušanů úzce souvisí především s jejich sociálním postavením. Mezi její nejsilnější odpůrce prý patří zejména starší a méně vzdělaní občané. |
Daniela Grozeaová-Helmensteinová z Institutu vyšších studií zdůrazňuje, že rakouští komisaři v uplynulých 20 letech v EU řídili důležité resorty, mimo jiné pro zemědělství a rozšíření a politiku sousedství. Rakousko je podle ní sice malou zemi, ale na evropské úrovni se dokázalo prosadit.
Grozeaová-Helmensteinová je navíc přesvědčena, že souhlas, či nesouhlas s EU u Rakušanů úzce souvisí především s jejich sociálním postavením. Mezi její nejsilnější odpůrce prý na rozdíl od Finska či Švédska patří zejména starší a méně vzdělaní občané, kteří si s evropskou integrací spojují obavy ze ztráty zaměstnání a sociálních jistot, a zejména proto tíhnou k provincialismu a patriotismu a častěji volí populistické euroskeptické strany.
K tomu se přidává i fakt, který nemusí všichni považovat právě za pozitivní. Rakousko se v uplynulých letech výrazně internacionalizovalo. Do země přišlo na půl milionu lidí z jiných členských států EU – nejvíc, asi 165 tisíc, ze sousedního Německa. Jde sice většinou o kvalifikované pracovníky či studenty, navzdory tomu se šíří pocit, že cizinci berou místním práci či jim zabírají místa na státem placených univerzitách.
Trvalá podpora integrace
V analýze na svých webových stránkách veřejnoprávní stanice ORF uvádí: Evropská unie, do níž Rakousko před 20 lety vstupovalo, byla zcela jiná než dnes. Teritoriálně se výrazně zvětšila a v uplynulých letech prochází hlubokou ekonomickou krizí. V situaci, kdy se množí kritické hlasy, zůstává stále většina Rakušanů zastánci integrace, přestože z jejich počáteční euforie, vzbuzené mimo jiné nereálnými sliby domácích politiků, mnoho nezbylo.
Většina Rakušanů zůstává zastánci integrace, přestože z jejich počáteční euforie, vzbuzené mimo jiné nereálnými sliby domácích politiků, mnoho nezbylo |
Jejich podpora společnému projektu sice v uplynulých letech mírně poklesla, ale politolog Peter Filzmaier, kterého ORF uvádí, však za mnohem větší výzvu považuje komunikaci o EU. Zejména ho znepokojuje, že údajně třetinu až polovinu rakouských občanů nechávají evropské otázky zcela chladnými, a také zmiňuje, že mnozí považují EU za „elitní“ projekt, jehož výhody doceňují zejména mladší, vzdělanější a movitější občané, zatímco ti starší a méně privilegovaní si s ním spojují spíše obavy ze ztráty zaměstnání či nekontrolovaného přistěhovalectví.
Filzmaier však není naprostým pesimistou. V Rakousku se podle něho v uplynulém desetiletí i na politické úrovni stale silněji prosazuje poznání, že evropská témata jsou součástí vnitřní (i regionální) politiky, a je proto třeba i za nepříjmná rozhodnutí převzít díl odpovědnosti, nejen ji svalovat na Brusel. Mezi pozitivní dopady hospodářské krize uplynulých let patří také poznání, že zdaleka ne všechny palčivé problémy dnešního světa lze vyřešit v rámci jedné malé středoevropské země, domnívá se Filzmaier.
