Státní maturity: v Rakousku spíš frustrace než radost

Chyby v zadáních, nejasný systém hodnocení, spory o povinnou zkoušku z matematiky a její dvě úrovně, vystresovaní vyučující i studenti, soudní žaloby. Začátky státních maturit v Česku byly divoké. Nyní, o několik let později, zavádí prvky společné pro všechny školy do „zkoušky z dospělosti“ i Rakousko. Jak se daří zemi, jejíž vzdělávací systém má stejně jako náš původ v habsburské monarchii, tento úkol zvládat?

V Rakousku se státní maturitě říká „centrální“, středoškolské pedagogy tam tvrdošíjně titulují „učiteli“ a jejich svěřence „žáky“. Motivy pro zavedení maturitní zkoušky, která bude zčásti shodná pro všechny školy, jsou ale podobné jako u nás. Za novou reformou je zejména snaha o férovost a stanovení povinného penza, co musí zvládnout každý, kdo se chce prokazovat středoškolským titulem. Nehledě na to, jakou školu v jakém regionu navštěvuje.

Tři nezávislé pilíře

Dosud byly nároky jednotlivých škol i učitelů nesrovnatelné, myslí si Christiane Spielová, expertka na vzdělávání z Vídeňské univerzity. „Jak ukazují mimo jiné výsledky studií PISA, existují velké rozdíly ve známkování. Pedagogové používají různá kritéria a přisuzují jim jinou váhu. Pro některé učitele jsou například mimořádně důležité domácí úkoly, pro jiné vůbec ne. Stačí jim, když žák nebo žačka znají učivo,“ vysvětluje Spielová.

Zásadní vliv na výsledky studenta také má, jak si vedou jeho spolužáci ve třídě. Řada učitelů hodnotí to, kdo v testu uspěl méně nebo více než ostatní. „Kvůli tomu žáci dostávají na základě výkonu celé třídy lepší, nebo horší známky,“ říká Spielová. A dodává: „Cílem částečně centralizované maturity v Rakousku je proto stanovit pro všechny stejný a spravedlivý způsob hodnocení.“

Nepřekvapuje, že Spielová je podobně jako řada dalších rakouských odborníků na vzdělávání přesvědčenou zastánkyní „státní“ maturity. Ta byla loni poprvé vyzkoušena na všeobecně vzdělávacích středních školách, letos se chystá její rozšíření i do škol odborných. Nová rakouská maturita je podle jejích tvůrců založena na třech nezávislých pilířích – takzvané předvědecké práci, ústní a písemné zkoušce.

Seminární práce

Téma, u nás něco jako seminární práce si každý rakouský student volí na konci předposledního školního ročníku. Vybere si konzultanta, který mu zhruba 15stránkový text pomůže sestavit, a svou práci musí obhájit před komisí. Gerd Gensbichler, rakouský pedagog s 20letou praxí, který dnes působí v inovačním poradenství, tento koncept vítá: „Je to skvělá myšlenka, protože se žáci ještě před přestupem na univerzitu naučí, jak samostatně vytvořit vědeckou práci.“

Méně se mu líbí, jak vše vypadá v praxi. Zejména kritizuje, že kvůli novým „seminárkám“ mají někteří učitelé více práce, za kterou nedostanou přiměřený příplatek. „Takoví učitelé najdou jen málo motivace a času, aby texty žákům odevzdali písemně ohodnocené. Korektury jsou ale pro pokrok v učení se vědecké práci téměř conditio sine qua non,“ upozorňuje Gensbichler.

Nedostatky má i druhá, písemná část maturity, základ její „státní“ části. V jejím rámci studenti podle jednotného zadání absolvují tři až čtyři testy, které podle standardizovaného klíče hodnotí učitelé na jednotlivých školách. Povinné jsou tři – němčina (respektive menšinový jazyk), matematika a živý cizí jazyk (na specializovaných školách je možné si místo něj zvolit odbornou teorii). Čtvrtý předmět je volitelný, pokud se pro něj student rozhodne, čekají ho následně jen dvě, nikoli tři ústní zkoušky.

Slabina nového konceptu

Skutečnost, že testy jsou sice pro všechny stejné, ale opravují je nadále učitelé, kteří žáky osobně znají, někteří odborníci považují za slabinu nového konceptu. Například mediálně aktivní publicista a poradce Andreas Salcher se domnívá, že je třeba zavést „pravou“ centralizovanou maturitu s externím známkováním, aby byl vůbec splněn účel celé reformy.

Julia Neuhauserová, která o vzdělávání píše pro rakouský deník Die Presse, situaci za natolik dramatickou nepovažuje: „Existují detailní známkovací kritéria, na jejichž základě se maturitní práce hodnotí.“ A dodává, že učitelé se proto nemohou zcela spolehnout jen na vlastní úsudek. Také ona však přiznává, že se o této otázce v Rakousku nadále diskutuje.

Při ústní části maturity musejí studenti, jak bylo řečeno, absolvovat dvě až tři zkoušky, přičemž o předmětech rozhoduje škola. Otázky sestavují sami učitelé. Student si před komisí „vytáhne“ dvě témata a může si zvolit to, ve kterém se lépe orientuje.

Slabinou této části podle Gensbichlera je, že pedagogové mají za povinnost formulovat otázek relativně hodně – 24 až 48. „Považuji to za chybné, protože to spíš bude nabádat k učení se zpaměti, a nikoli samostatnému myšlení,“ říká Gensbichler.

Transparentnost a férovost

Obavy, že nová forma maturity povede v Rakousku spíše k mechanickému biflování a učení se jen za účelem zvládnutí závěrečného testu, jsou rozšířené. Mnozí učitelé se prý bojí, že se z vyučování vytratí volnost a nenucenost, protože se budou muset zaměřit především na to, aby co nejvíce studentů „prolezlo“ centrálním filtrem.

Gerd Gensbichler to nevidí natolik černě: „Učitelé a žáci mají deset až jedenáct let, aby si užili i školu hrou a poskytli dostatek prostoru na sociální rozvoj osobnosti žáků. Podle mé zkušenosti totiž zcela stačí, když se žáci na formu maturity připravují až v posledním školním roce.“

Andreas Salcher podobně jako u písemných zkoušek kritizuje fakt, že zůstala zachovaná praxe, v níž stejní učitelé, kteří studenty na zkoušky připravují, je i hodnotí. „Nikoho by nenapadlo, aby učitelé v autoškole zkoušeli svoje žáky,“ zdůraznil Salcher v rozhovoru pro hospodářský časopis Gewinn s tím, že kdyby se role zkoušejících ujal někdo zvenku, byla by lépe zajištěna transparentnost a férovost maturity.

To, že pedagogové doposud dobře věděli, co se svými studenty probrali a na co se jich mají ptát, v dosavadním systému zamezovalo vzniku nepříjemných překvapení. Těch se při maturitních zkouškách samozřejmě nejvíce obávají studenti a jejich rodiče, kteří nové centralizované testování nevítají právě s nadšením.

Prvotní potíže

Optimismus jim rozhodně nepřinesl ani loňský první ročník státních maturit na všeobecně zaměřených středních školách. „Generálka byla katastrofa,“ hodnotí její průběh Julia Neuhauserová z deníku Die Presse. „Nedostatečná příprava státní maturity byla kritizovaná mnoho let. Dlouho nebyly k dispozici vhodné učebnice, žádný studijní materiál a málo informací, respektive jen protichůdné. Nakonec to vedlo k tomu, že centrální maturity byly posunuty o rok,“ připomíná Neuhauserová.

Ani tím však problémy neskončily. „V angličtině byli (loni – pozn. red.) učitelé i žáci špatně informováni o způsobu známkování. Teprve v den maturity se dozvěděli, že pro pozitivní známku musejí získat více bodů, než se dosud domnívali,“ říká Neuhauserová.

A zmiňuje i problematický text, který dostali žáci k rozboru v němčině. Šlo se o esej Manfreda Hausmanna z roku 1947, který byl ve své době částečně považován za omlouvání holocaustu a nacistického teroru. Studenti jej však dostali, aniž by byli informováni o příslušných historických souvislostech.

Pocit, že první pokus o státní maturitu zkrachoval, posílil i fakt, že v matematice chyběly na některých školách archy se zadáním, a proto zkouška musela být přerušena. Navzdory prvotním potížím se však nepochybuje, že se nový systém maturit uchytí. „Rodičům, učitelům i žákům navzdory kostrbatému průběhu v mezičase došlo, že se centrální maturitě nevyhnou,“ říká Neuhauserová. A dodává: „To ale neznamená, že by ji očekávali s nadšením. Ale akceptovali ji a zkouší z ní vytěžit co nejvíce.“

Stranické hledisko

Projekt státních maturit má dlouhodobě stabilní politickou podporu sociální demokracie (SPÖ), která je silnějším partnerem ve velké vládní koalici. Intenzivně jej připravovala ministryně školství za SPÖ Claudia Schmiedová a je prestižní i pro její současnou nástupkyni Gabriele Heinischovou-Hosekovou, která vyjadřuje vůli poučit se z minulých chyb a tvrdí, že ty vážné se už nebudou opakovat. Zajímavé je, že stranické hledisko zřejmě určuje i samotnou debatu o zavedení státní maturity a její přijetí.

„Rakouský systém školství je silně ovlivněn stranickou politikou,“ zdůrazňuje Gerd Gensbichler. Podle svých slov si všiml, že na školách, jejichž vedení je blízké lidové straně (ÖVP), a ve spolkových zemích, kde vládne, je státní maturita odmítána především proto, že ji zavedla ministryně z SPÖ. A říká, že na takových místech pak není možné diskutovat o argumentech pro a proti státní maturitě věcně a racionálně.

Sám je přitom jejím jednoznačným zastáncem, mimo jiné proto, že má dobré osobní zkušenosti s centralizovanými závěrečnými zkouškami v americkém státě New York, takzvanými regent exams. Od nového systému maturit si slibuje, že nastaví pro všechny středoškoláky stejnou úroveň vzdělání. Někteří učitelé budou muset své nároky zvýšit, jiní zase svá „neúměrná očekávání“ snížit. V mnoha případech budou prý pedagogové zároveň nuceni zlepšit metody své výuky.

Kontrola školských úřadů

Gensbichler vidí nicméně rizika ve způsobu, jímž jsou a budou novinky zaváděné do praxe. Dosavadní rakouské zkušenosti jeho pochybnosti právě nevyvracejí. V USA je prý organizace regent exams relativně flexibilní, v Rakousku však hrozí, že maturity budou příliš rigidně a vážně kontrolovat školské úřady.

„Nově zavedené standardizace jsou úspěšné, pokud jsou jejich administrativní zátěž a centrální kontrola natolik malé a přátelské k žákům a učitelům, jak je to jen možné,“ tvrdí Gensbichler. A dodává: „Obávám se, že prostřednictvím malé uvolněnosti a příliš přehnané kontroly vzniká kolem rakouské maturity klima spíše frustrace a strachu než pocit z radostného nového začátku.“

Rakouským studentům, rodičům i pedagogům nelze než přát, aby tento pocit nezůstal v alpské zemi natrvalo.