Rakousko po volbě prezidenta: Dosavadní model je neudržitelný

Výsledek rakouských prezidentských voleb naznačuje pat. Polovina tradičních elit a volících občanů se pořád oddává tragické iluzi, že i na tuto krizi se najde „lehké, rychlé a levné“ řešení. Nenajde. Rakousko by se proto mohlo stát učebnicovým příkladem, že Evropa bude buď jiná, nebo nebude.

László Bogár 25.5.2016
Projev nového rakouského prezidenta Alexandra Van der Bellena. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Projev nového rakouského prezidenta Alexandra Van der Bellena. | foto: ČTK
Projev nového rakouského prezidenta Alexandra Van der Bellena.

Rakouské prezidentské volby znovu daly za pravdu knížeti Metternichovi, že „všechno se musí změnit, aby mohlo všechno zůstat při starém“. Ani slavné heslo Habsburků „ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj!“, nebylo nikdy aktuálnější než dnes. Toto několik set let staré přísloví odkazovalo již v době svého vzniku na to, že říše, v jejímž čele Rakousko stálo, upřednostňovala mírumilovné vyjednávání před válkou.

Zhruba před sto lety nastal spolu se zánikem císařství i pád Rakouska. Stalo se přímo otázkou historického významu, zda bude tento malý a nevýznamný národní stát schopný dostát ponaučení adresovanému „šťastnému Rakousku“ i v takto dramaticky změněné situaci.

Dnes můžeme konstatovat, že se mu to podařilo na výbornou, nicméně řada věcí svědčí o tom, že model, který země dosud sledovala, není nadále udržitelný. Je třeba zcela nová konstrukce, přičemž největší výzvu z hlediska budoucnosti představuje, že dnešní vládnoucí elity nechápou téměř nic z historické povahy tohoto procesu.

Rozvíjení „důvěrných“ vztahů

V prvních 20 letech minulého století se stále evidentněji jevila nevyhnutelná integrace do nové říše vzniklé na základě „velkoněmeckého“ sjednocení, jež se později formou takzvaného Anšlusu i odehrála. Rakouská elita a společnost považovaly toto všechno za jedinou možnou „realitu“ a doufaly, že pozdější historický trest, kterého se jim popřípadě dostane, nebude příliš tvrdý. A nebyl.

Imperiální elity Východu a Západu rozvíjely na fyzickém těle Rakouska s potřebnou diskrétností své „důvěrné“ vztahy

Rakousko se sice na deset let stalo sovětskou okupační zónou, ale jeho zřízení se nijak nezměnilo, naopak státní smlouva z roku 1955 mu umožnila za to, že zůstane stranou všech vojenských bloků a paktů, dosáhnout na dalších 35 let výjimečného postavení. Jeho podstatou bylo, že fungovalo jako „velmocenská hospodářská plavební komora“. Imperiální elity Východu a Západu rozvíjely na fyzickém těle Rakouska s potřebnou diskrétností své „důvěrné“ vztahy.

Politicko-průmyslový koncern Made in Austria si připisoval jeden úspěch za druhým – od tajného obchodování s technologicky citlivými produkty přes globální zpravodajský klub pod maskou výzkumného institutu „systémové analýzy“ se sídlem v Laxenburgu až po dodnes nerozkryté ekonomické transakce velmocí prováděné prostřednictvím Creditanstalt Wien.

Přitom v maďarsko-rakouské relaci figuroval tento koncern pod novodobou značkou „K und K“ v podobě systémové spolupráce Kreisky–Kádár. Je nad vší pochybnost, že šlo o nejúspěšnější období novodobého Rakouska minulého století.

Strategická spolupráce

Za úspěchem se postupně vybudoval s mimořádnou pečlivostí vybroušený systém spolupráce vnitropolitických sil. Rakousko sice fungovalo jako vzorná demokracie, ale všichni věděli, že tu (takřka) nezávisle na výsledcích voleb funguje stále stejný pragmatický systém založený na dlouhodobé strategické spolupráci.

Rakousko sice fungovalo jako vzorná demokracie, ale všichni věděli, že tu (takřka) nezávisle na výsledcích voleb funguje stále stejný pragmatický systém založený na dlouhodobé strategické spolupráci

Když pak spektakulárním ohňostrojem doprovázejícím pád železné opony toto období skončilo, skrytá velká koalice právem doufala, že na Východě vzniklý „režim změny režimu“ tuto nadmíru plodnou dohodu nejen nenaruší, ale právě naopak jí nabídne nové perspektivy.

Tak tomu také bylo a teprve nyní se skutečně ukázalo, že rakouská „znalost místa“ má v pravém slova smyslu cenu zlata! Rakouské obchodní a kapitálové struktury posílily nejen vlastní pozice, neboť se po Německu a USA staly všude třetím nejdůležitějším partnerem, ale zároveň to vše dokázaly „prodat“ jako obrovské pozitivum v globálním prostoru formování veřejného mínění.

Nedostatek odvahy a cti

Nyní se zdá, že toto období jednou provždy končí. Globální mocenské podloží této konstrukce stavělo totiž na slibně se rozvíjejícím systému eurasijské spolupráce, jejímiž hlavními aktéry jsou Evropa, Rusko a Čína.

To, co se děje, si evropské vládnoucí skupiny vůbec nedokážou vysvětlit, nicméně i kdyby to snad dokázaly, neměly by dost odvahy ani cti k hledání strategického řešení

Upadající americké impérium si však nyní přeje toto podloží rozdrtit, neboť zmíněná konstrukce je jeho největším rivalem – Evropu se pokouší oslabit zbraní řízené imigrace, Rusko pomocí ukrajinské občanské války a Čínu umělým vyvoláváním hysterie založené na napětí doprovázejícím nevyhnutelné zpomalení hospodářského růstu. To vše uvrhlo evropské vládnoucí skupiny – mezi nimi i rakouské politické struktury –, založené na cynickém, zábran neznajícím přisluhovačství impériu, do svízelné situace.

To, co se děje, si vůbec nedokážou vysvětlit, nicméně i kdyby to snad dokázaly, neměly by dost odvahy ani cti k hledání strategického řešení, ba dokonce ani k tomu, aby dokázaly alespoň na základní úrovni řešit napětí vládnoucí přímo tektonickou silou.

Vstup do nové éry

Jörga Haidera, přestože byl v roce 1999 zvolen demokraticky a podílel se na vládě, „demokratická“ Evropa ocejchovala a Rakousku, které svévolně označila za personu non gratu, se jala vyhrožovat vyloučením z Evropské unie. Nakonec Haider nalezl smrt v roce 2008 v troskách svého luxusního BMW.

Brzy se snad také ukáže, zda bude Rakousko, jež patřilo v minulém století k nejúspěšnějším, schopné vstoupit do nové éry

Dnes však stále více věcí svědčí o tom, že otázky, které si v roce 1999 položil, skutečně existují, ale k tomu, aby Rakousko dokázalo pokračovat v systému vybudovaném v uplynulých desetiletích na základě historické řady úspěchů, by dnes byly třeba změny mnohem hlubší a komplexnější než v případě tohoto pokusu v roce 1999. K tomu by bylo třeba změn, jejichž rozsah je dnes stále nepředstavitelný.

Efektní demise rakouského kancléře Wernera Faymanna byla prvním krokem a brzy se snad také ukáže, zda bude tato země, jež patřila v minulém století k nejúspěšnějším, schopná vstoupit do nové éry. Výsledek prezidentských voleb však naznačuje dokonale patovou situaci.

Polovina tradičních elit a volících občanů se pořád oddává tragické iluzi, že i na tuto krizi se najde nějaké „lehké, rychlé a levné“ řešení. Jenže nenajde. A Rakousko by se proto mohlo stát učebnicovým příkladem, že Evropa bude buď jiná, nebo nebude.