Strhla se mediální a politická bouře. Radek John – ať už je, či není relevantní jeho mediální obraz, že by si z něj mohl vzít příklad Ondřej Sekora s Broukem Pytlíkem – se rozhodl vrátit do světa novinařiny, odkud před více než dvěma lety odešel vyčistit Augiášovy chlévy politiky. To se mu ne tak úplně podařilo (samozřejmě z různých příčin), a tak přijal nabídku z mediálního impéria Jaromíra Soukupa Empresa Media, nakonec zpřesněnou tak, že bude připravovat pořad pro TV Barrandov. Jeho odůvodnění znělo, že „vzhledem k tomu, že mafiánskou chobotnici rozkrádající veřejné peníze nelze zřejmě porazit politickými prostředky, rozhodl jsem se vrátit také k autorské práci.“ Výsledkem aféry prozatím je, že John odstoupil z funkcí ve výborech Poslanecké sněmovny.
Veřejná debata propukla na téma, zda smí být poslanec (na počátku aféry ještě předseda bezpečnostního výboru, který vchází do styku s tajnými dokumenty) současně novinářem, zda nedochází k promíchání mocí, u nichž je nutno, aby stála stráž ochránců demokracie.
Bublina
Roman Joch pro ČESKOU POZICI napsal, že v problému lze rozlišovat tři roviny: zda je správné, aby poslanec zastával funkci novináře, pokud ano, zda je správné, aby byl takový poslanec předsedou branně bezpečnostního výboru. Třetí rovina je pak zamyslet se nad tím, kdo je Radek John, a zda tedy není problém v něm samotném, zatímco u jiných by to nevadilo.
Jochův závěr je jednoduchý – neřešitelný problém v souběhu činností nevidí, ostudou je však Radek John sám, nechtějí ho ani poslanci, ani novináři, protože je naprosto nedůvěryhodnou a směšnou osobou.
Nejde však předně o to, zda Radek John je, či není směšná postava. Souhlasit můžeme s tím, že celá debata je mediální bublina, protože podobných a výrazně lstivějších Radků Johnů (protože neviditelnějších) je více – ostatně z úniků informací média žijí. Ze zákona to Johnovi nikdo zakázat nemůže – třeba už v ústavě z roku 1920 (§ 24) bylo dokonce výslovně uvedeno, že imunita tehdejších poslanců se nevztahuje na jejich mediální projevy. Přímo je zmíněno v souvislosti s poslancem slovo „redaktor“ (odst. 2). Jinými slovy: splynutí těchto funkcí bylo tak běžné, že se nuancemi zabýval zákon.
Mnoho povyku vzniklo proto, že John je vhodný fackovací panák a každý si do něj rád kopne
Joch ale dle mého soudu končí příliš brzy. Vždyť mnoho povyku vzniklo proto, že John je vhodný fackovací panák a každý si do něj rád kopne. V zásadě zapadá do Vaculíkovy teorie domácích zvířat, kterou zakládá na psychologii (viz jeho kniha Morčata). Jednoduše řečeno: krávu člověk potřebuje hlavně proto, aby měl do čeho kopnout (její přímý užitek jako to, že dává mléko a maso, je dle něj sekundární). Aby se každý, i ten nejchudší, jednoduše necítil na nejnižším bodu sociálního žebříčku. Kráva je tak nutná jasnými slovy proto, že ji člověk může (kdykoli chce) přerazit hřbet. Pro nejchudší lidi, kteří se na krávu dle Vaculíka nezmohli, postačí pes. Do Radka Johna (Vaculíkovy krávy) si proto kopne každý – protože může a protože mu to udělá dobře.
Proplétání mocí
Čin Radka Johna je však jen vrcholek stavby (a málo významný), která má hluboká základy. V České republice totiž existuje dlouhodobá praxe splývání mocí, které mají zůstat oddělené – alespoň podle klasických politologických teorií již od dob Charlese Montesqieua a jeho knihy O duchu zákonů je to tak pevně stanoveno. A moci jsou jednak tři základní státní, a to zákonodárná, výkonná a soudní, doplněné mocí měnovou, a vše kompletují ještě další dvě moci: moc médií (masmédií) a moc ekonomická (byznysu).
V České republice (a nejen tady) už dávno došlo k vzájemnému propletení zákonodárné moci s tou výkonnou. Nikoli neústavně a plíživě, ale naopak zcela v souladu s ústavním pořádkem tradičního evropského systémového rámce. Stačí si přečíst ústavu takřka jakéhokoli státu v EU. Montesqieuova koncepce striktního dělení mocí de facto neexistuje a nemusí to být a priori nijak na škodu fungování běžné demokracie.
Vláda nezávisle nevládne a poslanecká sněmovna nesepisuje nezávisle zákony
Volby do poslanecké sněmovny (zákonodárného sboru) dnes plně určují podobu vlády. Vláda tak nezávisle nevládne a poslanecká sněmovna nesepisuje nezávisle zákony, vláda koná do té míry, do jaké ovládá poslaneckou sněmovnu a disponuje hlasy svých věrných. To je zvyklost, která je v systémech, kde není silněji ukotvena výkonná moc prezidenta, běžná.
Horší je, že v tuzemských podmínkách si vláda zvykla manipulovat i mocí soudní, respektive přinejmenším ovlivňovat nepřímo její agendu. Ta je systematicky nabourávána minimálně od kauzy Jiřího Čunka, kdy 4. června 2007 (památný to den) státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Stanislav Potoczek odebral „případ Čunek“ Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově (OSZ) a předal jej OSZ v Jihlavě. Toto přenesení (provedené na základě § 25 trestního řádu) posvětila nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a případu se ujal Arif Salichov. Salichov stíhání následně zastavil.
Abychom ale nebyli nespravedliví – kauza Čunek má předchůdce. Stačí jmenovat úřadování Pavla Němce na ministerstvu spravedlnosti a nejviditelnější kauzu „katarský princ“. Trestní řízení proti členu katarské vládnoucí rodiny totiž předal Pavel Němec z moci úřední do Kataru (duben 2005), což následně vzbudilo kontroverzi mezi ním a tehdejší nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou. Tu Němec odvolal v září 2005. Celý spor pak pokračoval i v budoucnu soudem týkajícím se výroku Marie Benešové o „justiční mafii“.
Impéria
Protože vláda je tedy stále mocnější institucí, je logicky dost zajímavá pro různé lidi. Získat moc něco stojí, volební kampaně totiž „něco stojí“ (viz jedna z dimenzí kauzy Davida Ratha, u které se spekuluje, že část peněz sháněl na volební kampaň), takže uchazeč o moc musí „investovat“ hodně peněz, a Paroubkovsky řečeno, „kdo z vás to má?“ Uchazečem o moc se proto může stát jen člověk bohatý, případně jedinec či strana napojená na bohaté lidi (oligarchizace politiky nastává). Po úspěšných volbách samozřejmě tito bohatí lidé žádají splatit svou „investici“.
Vznikají impéria, která pak proplétají velmi umně svět peněz s médii a politickým účinkováním přímým. Radek John žádným impériem není. Je jen součástí jednoho z největších impérií, které jej může informačně využít (vždyť přišel do styku s celou řadou závažných informací), nebo alespoň veřejně manifestovat, že takovou kartu má v ruce.
Impérium Jaromíra Soukupa ovládá TV Barrandov, Týden, Instinkt, Profit, nadto pak největší českou mediální agenturu Médea. Soukup měl i své politické koně – v paměti veřejnosti ještě zůstává jeho podpora Olgy Zubové, jejímiž plakáty oblepil celou Prahu. Je to tentýž Jaromír Soukup, který dnes dopomáhá (je podporovatelem) Janu Fischerovi v boji o prezidentský úřad. Říká, že je to prestižní záležitost. Média například ale také spekulují o jeho podílu na pádu vlády Mirka Topolánka v roce 2009, který právě Fischera vynesl do postu premiéra, případně o jeho protežování (abnormálně levných billboardech) kampaně Jiřího Paroubka.
Pokud chceme o Radku Johnovi a jeho přechodu k novinařině mluvit opravdu vážně a jít na kořen věci samé, je nutné předtím, než praštíme pomyslnou vaculíkovskou krávu, nalézt skutečný problém, jehož je John jen atraktivním symbolem. Pak o něm veřejně mluvme. Bude to ale chtít větší odvahu. Pustit se do Jaromíra Soukupa totiž neznamená naložit krávě, nebo místnímu Pepkovi „Vyskočovi“, nýbrž vydat se na lov pomyslného lva. A to není jednoduché. Dosavadní debatou o Radku Johnovi, coby symbolu zla, si jen léčíme komplexy a nestáváme se sice kravami, ale řekněme pštrosy.
