Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Radek Baborák: Posluchač se musí vznášet a hudba mluvit

  9:08

„Chci hrát svobodně a po svém, ve svém vlastním prostředí a zkusit také něco na vlastní pěst vytvořit,“ říká špičkový český hornista.

foto: © ČTK/Kamaryt MichalČeská pozice

Jako sólista patří ve svém oboru ke světové špičce a jistou dobu byl dokonce členem orchestru té nejvyšší kvality – Berlínských filharmoniků. Z něj však kvůli vlastním představám, jak se ve světě vážné hudby realizovat, dokázal odejít a vrátit se do Česka. Na domácí půdě od roku 2010 založil několik komorních formací i jedno menší symfonické těleso s výborným renomé, Českou Sinfoniettu.

Řeč je o hráči na lesní roh a dnes už i dirigentovi a hudebním organizátorovi, ale především stále zapáleném muzikantovi Radku Baborákovi.

Život klasického hudebníka

ČESKÁ POZICE: Jak vůbec vypadá život hudebníka v oblasti zvané vážná hudba?

BABORÁK: Někdy docela hekticky a dobrodružně. Nacestujete tisíce kilometrů z jednoho konce světa na druhý, když zrovna nekoncertujete, tak nahráváte nějakou desku. Přitom se musíte dokázat skvěle připravit a neztrácet schopnost se naráz hodně koncentrovat.

Je to existenční boj, a to i ve formě zápolení, jak prosadit právě tu svou představu umění. Na druhou stranu sólista zažívá osobní svobodu, nepracuje pro žádnou státní či městskou organizaci v podobě nějakého orchestru, a může se tak pokusit prosadit vlastní sny.

ČESKÁ POZICE: Co pro vás osobně znamená ten zmiňovaný „boj“?

BABORÁK: Hlavně potřebu být samostatným a víceméně si rozhodovat sám za sebe. Také potřebu často hrát, a to nejrozmanitější a novou hudbu. Přijímat současné výzvy v podobě nových skladeb a také nových úprav starých věcí. Tedy hrát věci, které jsem třeba ještě nikdy nehrál, ať už se jedná o barokní či současnou hudbu.

„Že by ale někdo řekl, vy jste hráč světové úrovně, a jen tak rozevřel svoji náruč, tak to vůbec není“Jako sólista jednám s desítkami dramaturgů, uměleckých rad na festivalech či se všemožnými intendanty orchestrů. Je to vedle hry na nástroj takřka manažerská funkce a není to vůbec jednoduché. Musím si zajistit nejen honorář, ale také skvěle hrát a starat se o svůj vlastní vývoj. Že by ale někdo řekl, vy jste hráč světové úrovně, a jen tak rozevřel svoji náruč, tak to vůbec není.

ČESKÁ POZICE: A jak to tedy je?

BABORÁK: Takřka povinností každého sólisty-hornisty je neustrnout v jedné poloze a nehrát jenom Mozarta, Strausse a Beethovena. Mě zajímá různorodost, nechci si svůj profesní život zjednodušovat a uzavírat se do nějakého oblaku slávy. Nakonec i sebelepší postavení vás reality neuchrání. Někdy se daří zažívat všechno včetně finančního ohodnocení takřka ideálně, někdy zase vystoupím na akci, která je podle pořadatelů natolik prestižní, že vám takřka nic nezaplatí. Což samozřejmě není příjemné a možná je takový přístup dokonce až skandální. Je ale potřeba říci, že jsou zase naopak akce, kam člověk s radosti i za ten minimální honorář rád zajede, protože ti lidé jsou z vaší účasti nadšení a hudbu zjevně milují.

ČESKÁ POZICE: Přesto – o čem taková praxe vypovídá?

BABORÁK: Mnohdy o nezájmu a takovém až setrvačně fungujícím, zavedeném klišé. V českém prostředí převládá pravidlo „držet se při zemi“, abychom hlavně nějak přežili a posluchačům zahráli aspoň toho Mozarta, Strausse či Beethovena. Dokonce se setkáte s praxí, kdy si některé skladby a skladatele prostě nezahrajete, protože jsou málo známí a neprověření.

Sólista musí hrát, děj se co děj. Nemůže si dovolit být měsíc doma a pak jednou někde odehrát za vysoký honorář prestižní koncert. Nejde cvičit nové skladby jen tak do šuplíku, to byste se z toho za čas zbláznil. Musíte být neustále v konfrontaci, v permanentní koncertní praxi. Samozřejmě hraje svoji roli adrenalin, dobrodružství a nové výzvy. Pokud ne, jako hudebníka vás to zabije.

ČESKÁ POZICE: Jaká u nás panuje konkurence?

BABORÁK: Řekl bych, že vcelku velká. Jak se říká: je tu hodně slimáčků na málo kapustičky – český trh a uplatnění v něm jsou hodně omezené. Je těžké se prosadit a dokázat, že i v tak přehuštěném prostředí se dá vytvořit skutečná kvalita srovnatelná se zahraničním. V zásadě jde však pořád o to, aby posluchač dostal nejen nějaký výjimečný zážitek, ale také aby měl možnost skrze kvalitně předvedenou věc přijmout mnohdy hodně náročnou hudbu, a vlastně tak „vstoupil“ do nějakého totálně odlišného světa.„Je tu hodně slimáčků na málo kapustičky – český trh a uplatnění v něm je hodně omezené“

ČESKÁ POZICE: Má ještě vážná hudba tuto exkluzivitu? Jaké to vlastně je, prosazovat „klasiku“ v tržně reálném prostředí?

BABORÁK: Vážná hudba je jednou z mnoha věcí a nic na tom nemění skutečnost, že operuje s jistou exkluzivitou jako každé kvalitní umění. Můj osobní zážitek je převážně pozitivní. Jednoduše mě hudba baví a pracuji také s lidmi, se kterými si lidsky rozumím; vedle hudby určitě záleží i na vzájemné soudržnosti a sounáležitosti. Zklamání ale samozřejmě zažívám také, to už ani jinak nejde.

Třeba když nějaký hudebník z oblasti klasické vážné hudby začne používat metody manipulace s publikem: na svůj nástroj třeba ani moc neumí, a přesto jistými, řekněme cirkusáckými efekty dosáhne divácké popularity. Svoje extravagantní oblečení či nabarvený nástroj vydává za tu pravou esenci prostředí vážné hudby, a tím posluchače mate. To mě mrzí asi nejvíc. Samozřejmě ať každý dělá, co umí, přesto by příjemce něčeho takového měl být ostražitý a neměl by se nechat splést.

ČESKÁ POZICE: Podle vás snad vážná hudba nepatří do oblasti zábavy?

„Dřív bylo hodně amatérů a málo profesionálů. Dnes je to bohužel naopak.“BABORÁK: Mně osobně komerční podoba vážné hudby žádnou úlevu ani uvolnění nepřináší. Je docela zajímavé, že v jiných oblastech umění ta dělicí čára mezi kvalitou a „šmírou“ je daleko víc rozpoznatelná. Posluchačská obec se také hodně změnila, už to není uzavřený okruh výjimečných zasvěcenců, ale daleko otevřenější společenství. V této souvislosti mi také přijde pozoruhodné, že dřív chodilo na koncerty daleko víc lidí, kteří měli nějakým způsobem kontakt s konkrétním hudebním nástrojem, ať už coby amatéři se svými kamarády doma v pokoji, či v nějaké dechovce. Dřív bylo hodně amatérů a málo profesionálů. Dnes je to bohužel naopak. Lidem možná schází bezprostřednější dotek s hudbou, a tedy i se zkušeností, o co vlastně vůbec jde.

ČESKÁ POZICE: Je o vážnou hudbu vůbec ještě zájem?

BABORÁK: U nás je podle mě trh s vážnou hudbou přehlcený. Je moc všelijakých výchovných institucí, které mají produkovat profesionály, ale mnohdy na to nestačí. Ti jsou pak jimi jenom podle uděleného diplomu, nic víc. Jejich výkony není možné brát nějak vážně. A při absenci kvalitní konfrontace se už ani neví, kdo hraje první ligu, kdo na ni opravdu má, a kdo nikoliv. Takové prostředí pak ubírá již zmíněné „kapustičky“ těm opravdu dobrým.

ČESKÁ POZICE: Takže jaká je úroveň vážné hudby v Česku?

BABORÁK: Myslím, že tady panuje roztříštěnost. Nemáme tady subjekt, který by nějak dlouhodobě k sobě přitahoval nejvyšší kvalitu. České filharmonii je na škodu časté střídání dirigentů či letité špatné finanční ohodnocení hudebníků v rámci striktních tabulek státních zaměstnanců. Přestali se tam ucházet o místo naši nejšpičkovější hráči a raději volili jiné cesty, jak se realizovat. Ovšem je potřeba říci, že právě v České filharmonii se poměry v poslední době změnily k lepšímu. Finanční ohodnocení je spravedlivější, vzrostla prestiž orchestru, management je daleko schopnější a dokáže svoji produkci víc prodat. To může mladé nadějné hudebníky oslovit.

Naše poměry ale se zahraničím srovnávat nelze, tam jsou, co se týče kvality nástrojů, kvality notové literatury a její dostupnosti až po finanční zázemí či společenskou prestiž muzikantů, úplně někde jinde.

I dokonalost má své chyby

ČESKÁ POZICE: Ne každému našinci se jako vám podaří stát se členem tak slavných těles, jako je Mnichovská filharmonie či Berlínští filharmonici...

BABORÁK: No, byl to pro mě samozřejmě šok. Jako student jsem nejdříve hrál v orchestru konzervatoře a pak jsem hned přešel do České filharmonie. To byl první skok o několik tříd, jen jsem valil oči. Další šok jsem zažil, když jsem z České filharmonie přešel do Mnichova a později k Berlínským filharmonikům. Při vší úctě k naší národní instituci to bylo zkrátka zase o několik příček výš, úplně jiný „svět“ zvuků, než jak jsem ho znal z Česka. Najednou slyšíte úžasnou souhru a nesmírně přesnou intonaci více než stovky hráčů. A to dokonce až tak výrazně, že se celé moje dosavadní vnímání hudby jakoby pročistilo.

ČESKÁ POZICE: Proč jste ale nakonec z té dokonalosti odešel?

„Nechci být jen nějaký perfektní dílek puzzle stavebnice“BABORÁK: Po čase si zvyknete a začnete vnímat, že také dokonalost má své chyby a své problémy. Začnete si říkat, čím se vlastně ta cizina odlišuje, když v ní zažívám podobné nepříjemnosti, před kterými jsem vlastně z Čech odešel. Začínají se ve vás ozývat takové věci jako: dobře, je to ten nejvyšší standard, co jako člen orchestru asi mohu zažít, ale já nechci být jen nějaký perfektní dílek puzzle stavebnice. Chci hrát hudbu svobodně a po svém, ve svém vlastním prostředí a zkusit také něco na vlastní pěst vytvořit. Mně ten pocit, že jsem členem světově proslulého orchestru v té nejvyšší možné kvalitě, najednou přestal stačit a naplňovat.

ČESKÁ POZICE: Můžete být ještě konkrétnější?

BABORÁK: Mezi Berlínskými filharmoniky je zřejmě vůbec největší počet hráčských individualit ze všech světových orchestrů. Je to mamutí podnik, ale zároveň uzavřené společenství se svými vlastními pravidly. Nejenže tam smlouva po dvou letech zaručuje hráči definitivu, tedy hraní do šedesáti pěti let, k jejímu udělení se ale vedle vedení vyjadřuje také celý orchestr, což je při udělování takového privilegia nebývalá pravomoc. Snaží se vám pak všemožně pomáhat a podporovat vás.

Pokud ale hráč odejde od orchestru předčasně o své vůli, všichni to považují za zradu. Dají vám najevo, že jejich přízeň definitivně končí a už si s nimi zkrátka nezahrajete. Je to až trochu mafiánské. Můj odchod proto nebyl úplně jednoduchým rozhodováním. Velkou roli v něm sehrály především mé vlastní představy o budoucnosti, touha založit si vlastní orchestr, mít víc sólových koncertů a věnovat se dirigování.

Technika vše nespasí

ČESKÁ POZICE: Jak vážnou hudbu poznamenaly současné technické možnosti?

BABORÁK: Nahrávací průmysl, který moderní technologie zavedl, má takříkajíc na kahánku. Dnes už i vážná hudba zná jiná média než jenom cédéčka a lidé už asi nechtějí vlastnit stovky nosičů a shromažďovat jich celé hromady. Posluchačům stačí, když své oblíbené písně sdílí na sociálních internetových sítích. Buď si to jenom tak pustí či si zaplatí pár halířů a stáhnou si, co chtějí. Nemusejí platit obrovské sumy za nosiče, a tím celý ten vydavatelský byznys živit. Možná se to časem vrátí do nějaké normálnější polohy. Třeba převládne potřeba autentičtějšího zážitku v podobě živého hraní, nevím...

„Všechno důležité z hudebního zážitku se odehrává hlavně během živého, autentického hraní“Nakonec na to, abych si natočil vlastní desku a prostřednictvím sociálních sítí o ní dal vědět, nepotřebuji velkou firmu, která na pouhém kotoučku na rozdíl od umělce vydělá vcelku slušné peníze.

ČESKÁ POZICE: Přesto existují stovky zajímavých nahrávek, že se v nich pomalu nedá ani orientovat…

BABORÁK: Zvukové nosiče usnadnily dosažitelnost, už to není hraní pro pár vyvolených či provedení nějaké sklady jednou za život. Navzdory tomu jsou pouhou náhražkou živého provedení. Čím dál tím víc se přikláním k názoru, že nahrávky mají jen čistě dokumentární charakter, podobně jako třeba pohlednice. Nic víc. Všechno důležité z hudebního zážitku se totiž odehrává hlavně během živého, autentického hraní. Jde hlavně o bezprostřednost a neopakovatelnost, protože se to odehrává teď a tady a posluchač je toho přímý účastník, ne-li dokonce spoluaktér. Svůj vliv má i atmosféra konkrétního koncertu, specifika akustiky sálu či vlastní nálada. To všechno pak tvoří důležitý a nezapomenutelný posluchačský zážitek.

ČESKÁ POZICE: Jenže současná technika spoustu věcí dokáže nasimulovat...

BABORÁK: Mikrofon či jiná, sebedokonalejší nahrávací technika nemůže nahradit lidské ucho, celý vjem zvuků je uměle přetransformovaný a jisté alikvóty a barvy vznikající při tvorbě tónu sejmout věrně nedokáže. To rozechvění vzduchu, které vzniká při tvorbě tónu na nástroji, posluchačský zážitek ochudí. Dokonalý záznam je chiméra. A to i se všemi dostupnými finesami.

Osobně považuji přespříliš vyumělkovanou dokonalost za nudu, která s autentickou hrou nemá nic společného. Nějaké kiksy nejsou podle mého soudu důležité a vždycky k nějakému dojde – sklouzne vám třeba prst z klapky – ten se ale dá vždycky zkorigovat. Důležitější je celkový výraz, posluchač se musí vznášet a hudba mluvit.

Industriální postromantismus

ČESKÁ POZICE: Co současnost přináší do vážné hudby?  Posunula ji někam, či je stále postavena na tom, co se odehrálo kdysi?

BABORÁK: Za poměrně krátkou dobu došlo v hudbě k nesmírnému pokroku. Dnes je proto hodně těžké přinést něco podobně převratného, vytyčit nějaký nový směr, přinést něco nového a objevného. Jenže před takovými sto lety či ještě hlouběji do minulosti měli úplně stejný pocit. Že je zkrátka konec, že není možné nic objevit, že už se věci vyčerpaly a všechno je napsáno. Ovšem pak došlo společně s nějakou reformou ke společenskému posunu a hráze jako by se protrhly.„Sám za sebe jsem docela rád, že v sobě nemám tvořivý talent a nenesu pak žádné břímě takové ambice ztěžka probojovávat“

Já nečekám od současnosti nic až tak převratného, nicméně něco nového může znovu přijít, už jen z logiky věci. Přesto – matematicky vyjádřeno – hudba nemá nekonečný počet kombinací, má jen dvanáct tónů a půltónů. Takovými věcmi se ale nezaobírám. Sám za sebe jsem docela rád, že v sobě nemám tvořivý talent a nenesu pak žádné břímě takové ambice ztěžka probojovávat.

ČESKÁ POZICE: Ale něco se přece jen ve vážné hudbě děje, nebo opravdu ne?

BABORÁK: Dnes zažíváme něco jako návrat k tonalitě. Současní skladatelé navazují na to, kde symfonická hudba kdysi skončila, tedy na romantismus, a je z toho takový řekněme industriální postromantismus. Často to není moc dobré, nemá to hlavu ani patu. Právě v Berlíně jsme s dirigentem Simonem Rattlem hráli řadu současných skladatelů a soudobých skladeb a upřímně řečeno, moc výrazně na mě nezapůsobily, byly si hodně navzájem podobné.

Osobně mám pocit, že řada skladeb je nepřekonatelná a nedokážu si představit, jakými prostředky by šly překonat. Výrazný posun či změna nastane jedině tehdy, až se narodí taková osobnost, která bude schopná si vzít ze starého to nejlepší, a přitom bude mít vlastní vizi a sílu. Nenechá se roztříštit dobou a svoji vizi dokáže nejen sdělit, ale nakonec i prosadit. Předvídat ale nějaký vývoj nedokážu.

ČESKÁ POZICE: Proč by měl dnešní konzument v tak obrovské nabídce všeho možného poslouchat vážnou hudbu?

BABORÁK: Oblast vážné hudby má jisté specifikum. Je přece docela zvláštní situace, když nějaký skladatel před sto lety zaznamenal svoje myšlenky prostřednictvím obecně ne úplně srozumitelných značek, je to až takový kryptogram. Ta skladba tedy sice existuje, ale zároveň jako by vlastně nebyla. Musí se zahrát, a její tvůrce ji tak dost často nikdy provedenou živě neslyšel. Všechno se odehrávalo hlavně v myslích skladatelů, což byl bezesporu velký duševní výkon. A my dnes máme teprve možnost zjistit, co to vlastně bylo.

Hra je duševní činnost

ČESKÁ POZICE: Proč jste si vybral za nástroj právě hornu?

„Jak se sice říká, hudba léčí, ale rozhodně ne tím, že se provozuje“BABORÁK: To vyplynulo z rodiny, která je veskrze muzikantská. Ale že jsem si vybral zrovna hornu, byla víceméně náhoda. Nakonec ale moje volba dopadla dobře. Hornista totiž musí mít úzké rty a rovné přední zuby, což já naštěstí mám. Pak už to jsou jen hodiny a hodiny nekonečné dřiny. A je to spíš o duševním vypětí než fyzickém výkonu. Dokonce bych řekl, že profesionální provozování hudby je dost nezdravé. Jak se sice říká, hudba léčí, ale rozhodně ne tím, že se provozuje.

ČESKÁ POZICE: Jak dlouho může být člověk špičkovým hráčem?

BABORÁK: U horny je to trochu omezenější než u jiných nástrojů. Přece jen je to nástroj závislý na tělesné kondici – musíte mít v pořádku zuby a mít zpevněné dásně, a to s věkem stárne. Zhruba kolem padesátky proto takový hráč zažívá vrchol. Nejen že už ten nástroj zvládnul a pochopil, ale má zkušenosti, zážitky, což se na kvalitě hry projeví. Co se ale týče nástrojové techniky, padesátník lepší už nikdy nebude.

Osobně mně dnes na nějaké pravidelné cvičení mnoho času nezbývá, dlouholetou praxí jsem se však naučil cvičit hlavně efektivně. Jednoduše nezahraju ani jednu notu navíc. Do svého nástroje jsem proniknul natolik, že nemusím hodiny trénovat, jako když jsem začínal.

Proslulí zenoví mistři na příkladu lukostřelby učí, že aby byl nějaký výkon dokonalý, mysl musí být absolutně uvolněná a lehká. Musíte zapomenout na všechno, co jste se kdy naučil či nějakým způsobem nadřel, a pak dokážete zahrát snad úplně všechno. Jde o to nechat vyjevit génia té skladby bez nějakého vašeho zásahu tak, aby zazněla veškerá energie hudby. Pokud se to naučíte, najednou ta dřina začíná dávat smysl.

Je to zázrak, že člověk může být obdařený takovou schopností, aby prostřednictvím jakýchsi prostých notových kuliček dokázal vyjádřit tak niterné záležitosti, jako jsou emoce, sny, myšlenky, prožitky, které jiný druh umění nedokáže tak bezprostředně popsat. Náš úkol je pak ten zázrak předat posluchači. A to je hodně těžké.

Radek Baborák (37)

Patří k nejvýraznějším a světově nejuznávanějším českým instrumentalistům na poli vážné hudby. Na lesní roh začal hrát v osmi letech, vystudoval pražskou konzervatoř a už záhy získal řadu prestižních tuzemských i zahraničních cen. Jeho výjimečný talent ocenili i v České filharmonii – členem „prvního“ českého orchestru se stal hned v osmnácti letech a byl přijat dokonce bez konkurzu. V roce 1996 pak získal angažmá v Mnichovské filharmonii a o pět let později u Berlínských filharmoniků. Od nich odešel v roce 2010 a od té doby je takříkajíc na „volné noze“.

Jako vyhledávaný sólista se pravidelně objevuje na světových scénách a hudebních festivalech, má za sebou řadu nahrávek. Ceněné jsou především jeho interpretace skladeb J. S. Bacha. V současnosti se vedle sólové a pedagogické činnosti věnuje hlavně vlastním projektům. Provozuje mimo jiné komorní Baborak Ensemble, jedním z jeho dalších záměrů je symfonický orchestr Česká Sinfonietta, kde působí i jako dirigent.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...