Na obrázku muž v hornické helmě a u jeho hlavy nápis: „České uhlí dává práci mně i Vám“. Na jiném je vyobrazena prodavačka potravin v čistém bílém oděvu a u ní nápis: „I já mám práci kvůli uhlí“. Obojí můžete vidět na webu Czech Coalu. A pokud byste projížděli hlavními silničními tahy severozápadních Čech, spatříte billboardy stejné firmy s podobnou tematikou.
V Důlních novinách, vydávaných skupinou Czech Coal, objevíte článek s titulkem „Těžaři narazili na limity a lidé jsou bez práce. A politici stále neslyší“ (č. 9/2012). V jiném čísle Důlních novin (č. 1/2013) fotografie z odborářské demonstrace ještě z podzimu 2012 a na ní transparent s heslem „Pohřběte limity, ne nás!“
Z pohledu „pražské kavárny“ se hesla z mediální provenience těžařů ze skupiny Czech Coal mohou jevit jako bezuzdná propaganda. Z téhož pohledu však není patrné, kolik má vstřícných posluchačů, a proč by ta kavárna nad nimi neměla ohrnovat nos. Staví do centra dění – z hlediska firmy racionálně – jeden ze dvou základních principů. Lidstvo se jimi zabývá od nepaměti: materiální blahobyt (jistota, bezpečí...) versus trvale udržitelný život lidstva jako druhu na Zemi. Otázka zní: Co rozumět pod pojmem kvalita života? A pokud bychom se na tom snad shodli: Jakou kvalitu života si můžeme dovolit?
Jsou lidé, jejichž přesvědčení vede k pokušení heslo demonstrantů parafrázovat: „Když pohřbíte limity, pohřbíte i kvalitu života našich dětí“. Jednoduše řečeno: ať se máme klidně o něco hůře (materiálně, nikoli duchovně), nicméně ať dáme šanci mít se – třeba i špatně – lidem i za sto let.
Jakkoli se racionální mysl někdy vzpírá, legitimní jsou oba pohledy. Hesla jako „jistota práce“, „dostatek“, „sociální jistoty“, „blahobyt“, stejně jako hesla možná méně úderná: „budoucnost“, „zelená kritika“, „životní prostředí“.
Na druhý typ hesel však budou sotva slyšet lidé, kteří celý den spotřebují na to, aby si udrželi relativně slušně placenou práci, nemají takřka žádné úspory – takových rodin v České republice je mnoho. Zdálo se, že řešením je fungující sociální stát, nicméně, jak se dnes říká, je příliš drahý, abychom v jeho podmínkách konkurovali. V této atmosféře logicky roste tendence preferovat spíše materiální témata.
Ne, že by tomu lidé nerozuměli, ale považují to za starosti těch, kteří nemusejí řešit, zda jim vystačí peníze do příští výplaty
Těžaři z Czech Coalu chtějí pragmaticky zúročit svou investici a jejich kampaň se opírá jednoduše o strach z materiálního nedostatku. Relativně vzdělaná městská vrstva si sice – podobně jako sám autor – si může myslet, že tato ekonomizace života je cestou do pekel, ale její příčiny a motivy nelze přehlížet. Tkví v naší podstatě velmi hluboko. Mimochodem pamatuje si ještě někdo dětskou básničku: Z komínů se kouří / slunce oči mhouří. / Mhuř si oči, mhuř! / Kdyby se z nich nekouřilo / bylo by nám hůř.
Pocházím ze severozápadních Čech. Vím dobře, že to, co slýchávám v Praze (v oněch kavárnách – jak zní klišé) o trvale udržitelném rozvoji, o zelené kritice, o růstu růstu atd., málokdo z těch, kteří bydlí kolem hnědouhelných dolů u hranic s Německem, chce slyšet. Ne, že by tomu lidé nerozuměli, ale považují to za starosti těch, kteří nemusejí řešit, zda jim vystačí peníze do příští výplaty. „Pražáci“ si to mohou dovolit, protože nevědí, jaká je „realita“. Tento pohled pramení z životní skutečnosti.
Z té samé životní skutečnosti, která ospravedlňuje, že raději budou hůře dýchat, budou mít nižší délku dožití, vyšší promořenost astmatem, ale budou mít své jisté. Pro ně je to prostě podstatnější... Bez sociálního řešení se nezmění ani jejich zkušenost.