Lidovky.cz

Rada Ukrajincům: Na lustrace nespoléhejte

  15:37
Šéf ukrajinské lustrační komise přijel do Česka sbírat zkušenosti. Tuzemští příznivci lustrací byli jistě potěšeni a nabídli mu nezištnou pomoc. Ostatním spíše zatrnulo – po všem, co jsme s lustracemi zažili, zažíváme a ještě budeme zažívat, by bylo k Ukrajincům nepochybně férové říci jim pravdu.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Ukrajinské úmysly jsou ambiciózní. Pomocí lustrací chtějí odstranit zločinné politiky, vykořenit korupci a reformovat ukrajinský systém. Vypracovali už návrh lustračního zákona, kterému by měli podléhat státní úředníci, soudci a příslušníci bezpečnostních sborů. Zákon je zaměřen na zjištění spolupráce s KGB, kvality dosavadního výkonu funkce a vysvětlení původu majetku celé rodiny. „Pozitivní lustráti“ by měli zůstat mimo určené funkce po deset let, u těch volených by měl být navíc zveřejněn důvod.

Někteří Ukrajinci by v lustračním „rauši“ chtěli vyměnit „všechny soudce, prokurátory, policisty i politiky“, protože „jinak se nic nezmění“. Jiní Ukrajinci, kteří chodí nohama po ulici, však současně namítají, že „nejde vyměnit celou zemi“, a že „revoluce musí taky někdy skončit“. Dobrý poznatek, zavánějící historickou pamětí!

Co a jak jsme chtěli my

Někteří Ukrajinci by v lustračním „rauši“ chtěli vyměnit „všechny soudce, prokurátory, policisty i politiky“, protože „jinak se nic nezmění“

Proponovaným smyslem našeho lustračního zákona počátkem devadesátých let bylo napomoci „očistě veřejných institucí“ a jejich demokratickému fungování. Účelem navrhované úpravy bylo „zajistit, aby pilíře demokratického státu nebyly ohroženy působením nežádoucích vlivů“.

Vycházelo se z teze, že „možnost výkonu některých funkcí je neslučitelná se skutečností, že se občan v rozhodném období podílel na potlačování lidských a občanských práv“.

Pro jednoduchost a rychlost bylo zvoleno revoluční řešení. Podíl na potlačování občanských a lidských práv nebyl u konkrétních osob zkoumán, ale administrativně „osvědčen“ prostým zařazením konkrétní osoby do nějakého chlívku v organizačním schematu inkriminovaných institucí.

Nakonec se tedy formulace o neslučitelnosti s výkonem funkce nenápadně, leč významně posunula z konkrétního „podílu na potlačování lidských a občanských práv“ na obecné „zastávání vymezeného okruhu funkcí v bezpečnostních nebo stranických složkách“.

Vladimír Iljič by měl radost i z formulace o „zvláštní povaze hromadných sdělovacích prostředků“, která vyžaduje, aby podmínky pro výkon některých funkcí v této oblasti byly „upraveny specificky“. Proto bylo umožněno vydavatelům periodického tisku a soukromým provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání, agenturního zpravodajství a audiovizuálních pořadů, aby se sami prolustrovali.

Souhlasíte se vstupem spřátelených vojsk?

Dnes je nesporné, že každým dnem platnosti lustračního zákona narůstá hrozivý dluh politiků vůči realitě. Zákon byl původně proponován s platností na pět let, avšak trvá pateronásobně!

V současné době jsme se dolustrovali do situace, kdy vyvstala podobná, bytostně otravná otázka. Souhlasíte se vstupem spřátelených armád NATO?

K porovnání časových os je dobře si uvědomit, že dvacet let po únoru 1948 jsme měli Pražské jaro, které zůstává nezapomenutelným vzepětím pro někoho politologickým, pro většinu lidí sociologickým, nesporně však pro celý svět kulturním (vyjma některých škarohlídů, kteří například i Oscary vyznamenané filmy z té doby nazývají ve své ideologické zabedněnosti „totalitními“).

A pětadvacet let po únoru 1948 jsme již byli zase v plné „normalizaci“.

Co se týče všeobecně panující „blbé nálady“, jsme nyní, dvacet pět let po „listopadovém přelivu moci“, v situaci velmi podobné – pouze to vzepnutí Pražského jara chybí, prostě nebylo, nekonalo se.

V normalizaci hrála důležitou roli odpověď na otázku, zda dotyčný souhlasí se vstupem spřátelených armád. Kladná odpověď osvědčovala „politickou uvědomělost“ občana, vhodného pro další kariéru. Negativní odpověď vystavila stop mnohé kariéře. Tehdy šlo o vojska armád Varšavské smlouvy, zejména sovětská.

V současné době jsme se dolustrovali do situace, kdy vyvstala podobná, bytostně otravná otázka. Souhlasíte se vstupem spřátelených armád NATO? Nedopusťme, aby tato otázka začala hrát podobnou roli, jako v normalizaci!

Lustrační společnost

Tím je explicitně řečeno, že je nutno srovnávat čistky po únoru 1948, po okupaci 1968 a po změně režimu v listopadu 1989. Chtějí-li na Ukrajině pohnout svou zapeklitou situací, aby se měli čím poučit.

Je nutno srovnávat čistky po únoru 1948, po okupaci 1968 a po změně režimu v listopadu 1989

Chtějí-li si zničit svou zemi, ať vypustí z láhve lustračního džina, ať vyzvou občany, jak říkají, aby „do dvou týdnů poskytli jakékoli závažné informace, které mají o tom kterém lustrovaném občanovi k dispozici“. Tento postup podle Soboleva prý použili ve Lvově a ve Volyni a byl prý velmi úspěšný. Sobolev pointuje, že lustrační komisí je celá společnost.

Hrůzné mraky se stahují na ukrajinském obzoru! Budou-li místo řádných procesů nastaveny „mimořádné“ (takzvaná „čeka“ před sto lety byla takovou „mimořádnou komisí“!), pak mohou být skutečně zpočátku zdánlivě úspěšné. Čeka byla úspěšná. Úspěšný byl i Lucius Cornelius Sulla, když zprvu postihoval ty, kteří si to zasloužili. Pak se to ale vždycky nějak rozjelo, oběťmi se začali stávat i ti dosud jen přihlížející a všichni se hrozně divili, že se to nedá zastavit.

Chtějí-li Ukrajinci vyzvat občany, aby „sdělovali své poznatky“ o nejasných majetkových poměrech některých občanů, měli by se proto stejně pozorně soustředit i na ty udávající.

Jak ale vůbec chtějí dosáhnout toho, aby jim občané něco sdělovali, když se chystají veřejně hanobit a ostrakizovat ty, kteří tak doposud činili? Pravda, za jiné vlády, ale vlády – dokonce za přítomnosti mezinárodních pozorovatelů – demokraticky zvolené (a nedemokraticky odstraněné).

Archivní léčka

Velkým hitem, jako vždy, jsou agenti zpravodajských služeb. Ukrajinci si však zadělávají na velký průšvih, když nechtějí lustrovat „agenty cizích mocností“, ale jen agenty ruské! To už opravdu smrdí sebevražednou protektorátní mentalitou! Ukrajinci vycházejí z toho, že mají k dispozici dokumenty ze státních archivů. Tam se zřejmě ocitly staré materiály z dob Sovětského svazu. A na nich chtějí lustrátoři stavět očistu ukrajinské společnosti?

Možná se Ukrajinci vyznačují stejnou leností či neschopností jako lustrátoři zdejší. Každý normální stát si stanoví kritické posty, a osoby v nich podrobí bezpečnostním prověrkám. Ty sestávají nejen z využití oněch archivních materiálů, ale jdou do hloubky, až k osvědčení identity prověřované osoby, a na druhou stranu nekončí dobou zachycenou v archivních materiálech, ale končí okamžikem právě aktuálním.

Například u nás se lustruje kde co, ale celá juniorka (SSM) ideologické avantgardy minulého režimu (KSČ) z lustrací jaksi vypadla

Spoléhání na lustrace, jakkoliv zní z nadšených úst lustrátorů úžasně, je cestou do pekel a přímo bezpečnostním rizikem. Už jenom z toho pohledu, co po té dlouhé době v archivech asi naleznou? Mohli by paradoxně prověřit ty, jejichž materiály, jakkoliv závadné, se uchovaly. Protože ty osoby byly zřejmě pro nepřítele perspektivně zpravodajsky nezajímavé, proto jim nikdo archivní složky nevypulíroval.

Nápadné by měly být osoby, jejichž postavení či života běh by dávaly předpoklad zpravodajského zájmu – a jejichž materiály by chyběly. A podobně je tomu s celými institucemi. Například u nás se lustruje kde co, ale celá juniorka (SSM) ideologické avantgardy minulého režimu (KSČ) z lustrací jaksi vypadla. A to přesto, že se podílela na nemalých majetkových převodech, provázejících změnu režimu. Nebo právě proto?

Osobnostní problematika

Ukrajinci prý chtějí ve sporných případech používat detektor lži. Nu, říká se, že dobří agenti KGB umí detektor lži „zmáknout“. Ukrajinci jsou chytří, a jistě by si s řádnými bezpečnostními prověrkami poradili i bez polygrafu. Jinak by se jim mohlo stát, a nebylo by to ve zpravodajské historii poprvé, že nekvalifikované prověrce na polygrafu uvěří natolik, že si pustí blechu do kožichu, a ještě budou mít skvělý pocit.

Revoluční spravedlnosti a podobných manýr si přece Ukrajina v historii užila již dost!

Měli by si vyjasnit, o co jim jde. Jestli o nějaké vyřizování účtů, pak spánembohem, postavíme mezi Evropou a Ukrajinou zeď. Jestli jim jde o fungování státu, měli by se utkat o duše středních úřednických, vojenských, bezpečnostních a zpravodajských kádrů. Měli by cenit ne ty, kteří se budou lísat (ti se budou lísat ke každému), ale těch, kteří řeknou tvrdé slovo třeba i proti současnému režimu, s tím, že chtějí sloužit především vlasti. Tvrdí, nepříjemní, ale přímí. Na těch se má stavět.

Nemohou zbavovat „vylustrované“ poslance mandátu. Nemohou lidem konfiskovat majetek bez soudu. Nemohou je propouštět bez ohledu na zákony. Ať však trestají kriminální činy, důkladně, důsledně, spravedlivě, všechny. Soudy musejí dokázat i nespravedlivě osočené osvobodit. To by mělo pro budoucnost země větší význam než co jiného. Revoluční spravedlnosti a podobných manýr si přece Ukrajina v historii užila již dost!

Jak z toho ven?

Radíme-li druhým, měli bychom poradit i sami sobě. Čtvrt století se naše společnost rozhádává, pomlouvá, potenciálně nenávidí. Rozděluje ji i vzpomínka na upálení jednoho katolického kněze, kterou drží všichni, kromě katolíků.

Vloni Česká televize po mnoha a mnoha letech opět jednou pustila svůj vlastní film o kostnickém procesu. Vynikající Ecce Constantia, v režii Pistoriusových podle předlohy Pavla Kohouta. Letos nic. Česká televize se opravdu nechová jako řádný hospodář. Vyprodukuje skvělý film a pak ho zavře „do trezoru“.

První klapka a komunista Svoboda se objal s chartistkou Kantůrkovou. Malý, leč signifikantní začátek?

A ještě ke všemu začal Jiří Svoboda točit nový televizní film na podobné téma podle předlohy Evy Kantůrkové. Nu, proč ne, když budou pouštět oba, aby bylo možno srovnávat a promýšlet historii z různých pohledů. Jen aby Kantůrková se Svobodou nedopadli jako Kohout s Pistoriusovými. Uvidíme.

Důležité však je, co jsme zahlédli. Skeč z počátku natáčení toho nového filmu. První klapka a komunista Svoboda se objal s chartistkou Kantůrkovou. Malý, leč signifikantní začátek? Bezprostředním podnětem zřejmě nebyl přímo Jan z Husi, ale živé uvědomění si nutnosti dějinného nadhledu na naši trapně se škvařící současnost. Možná není tak důležité poselství Mistra Jana, jako neustávající debata o něm. Nikoliv rozdělování, ale uvědomění, jak to pěkně řekla i ta paní na Majdanu, zkrátka že tu jsme všichni pohromadě a nějak se tu musíme porovnat. Už bylo dost toho života, přirovnatelného snad jen ke košíku krabů.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.