Novela zákona o potravinách, která má především zlepšit informace pro spotřebitele ohledně označování a složení potravin, opět rozdmýchala spory týkající se kompetencí ministerstva zemědělství a zdravotnictví v oblasti dozoru nad potravinami – a pokrmy.
A stejně jako psala ČESKÁ POZICE přesně před rokem, kdy se následně novela zákona projednávala, se ministerstvo zdravotnictví, zejména pak hlavní hygienik ČR, snaží o manipulaci spotřebitelskou veřejností uváděním tezí, které mají daleko do reality i do pravdy.
Proč (ne)zachovat kompetence hygieniků
Mantrou ministerstva zdravotnictví je zachovat si „nedotknutelnost“ prostorů veřejného stravování, které jsou v současné době v kompetencích hygieniků a jednotlivých krajských hygienických stanic. To fakticky znamená, že kontrolovat pokrmy v restauracích a dalších prostorách, kde se připravují jídla pro veřejné stravování, mohou pouze hygienici. Pokrmy se ovšem samozřejmě připravují z potravin a surovin, které v těchto zařízeních nekontroluje v praxi nikdo. Ani nemůže – hygieničtí kontroloři totiž k tomu nemají ani kompetence, ani příslušné odborné vzdělání.
Pokrmy se připravují ze surovin, které nekontroluje v praxi nikdo. Hygienici k tomu nemají ani kompetence, ani příslušné odborné vzdělání.
Výsledkem je, že zatímco Státní veterinární správa ČR (SVS) a Státní zemědělská potravinářská inspekce (SZPI) působící v resortu ministerstva zemědělství chrlí zprávy o výsledcích kontroly složení potravin a možných důsledcích z nadlimitního množství v kontrolovaných potravinách rizikových látek, a člověk se ptá, jak vůbec mohou množství vykazovaných kontrol inspektoři SVS a SZPI stihnout, nechrlí hygienici žádná taková sdělení. A to ani v případě, že inspektoři dozorových orgánů ministerstva zemědělství zjistí pochybení u produktů, které evidentně musely skončit v restauracích.
Jinými slovy – byť je to jistě poněkud nadnesené – v naší zemi reálně nevíme, co vlastně ve veřejných stravovacích zařízeních jíme. Dlužno podotknout, že podle statistiky Asociace hotelů a restaurací ČR sdružuje tato organizace členy nabízející mimo jiné téměř 73 000 „míst u stolu“, a to ještě nejsou členy této asociace všechna zařízení nabízející gastronomické produkty.
I když přesná statistika neexistuje, v ČR se podle odhadů denně uvaří a prodá zhruba 200 000 jídel, ve skutečnosti to bude zřejmě i víc. Podle současné legislativy ale nikdo neví a ani nemůže vědět, z čeho. Tedy například, odkud pocházejí suroviny k přípravě jídel, jaké je jejich složení a zdali není strávník v restauracích nějakým způsobem klamán, například v případě masných výrobků s vyšším než povoleným podílem vody.
Jak kontrolovat suroviny
I proto je jednou z ambic novely zákona o potravinách nastavit stejný režim, jaký platí pro výrobce a prodejce potravin, také pro pokrmy vařené ve stravovacích zařízeních, minimálně pro takové, které mohou z pohledu spotřebitele představovat největší rizika. Což je ovšem úplný opak toho, co se snaží tvrdit hygienici – totiž, že případná změna kompetencí v oblasti dozoru nad potravinami a pokrmy zdravotní rizika zvýší.
Hygienické podmínky výroby pokrmů budou kontrolovány dál, a aby se tak mohlo dít, musejí tak činit ti, již tak činí dosud: hygienici
Taková teze je pomalu na úrovni šíření poplašné zprávy, nehledě na to, že hygienici mají na mysli rizika lidských nákaz (zejména pak alimentárních – nákaz vznikajících po konzumaci potravin, hlavně pak chorob zažívacího ústrojí), což je ovšem oblast, kterou kontrolují ve stravovacích zařízeních oni sami, a i nadále, po případné změně kompetencí, kontrolovat budou.
Je také třeba vědět, že počet alimentárních nákaz v ČR dlouhodobě klesá a rozhodně nejde o oblast, která by v ČR představovala nějaké fatální ohrožení spotřebitelů. To je jistě i vizitka dobré práce hygieniků, avšak jen ve výseku humánní medicíny, což je ovšem jen poslední konečná stanice jídel před transportem do našich žaludků. Hygienici také tvrdí, že přijdou o práci a hrozí sociálními riziky. To je opět naprostý nesmysl, protože, jak již bylo řečeno, hygienické podmínky výroby pokrmů budou kontrolovány dál, a aby se tak mohlo dít, musejí tak činit ti, kteří tak činí dosud.
Jediný základní rozdíl, který by rozšířením kompetencí SVS a SZPI o oblast veřejného stravování nastal, by tak tkvěl v dohledatelnosti původu a složení surovin v přípravě jídel ve stravovacích zařízeních. Díky tomu, že by koordinace kontrol těchto zařízení byla v kompetenci jednoho ministerstva, tedy ministerstva zemědělství, nehrozilo by ani riziko „šikany“ personálu ve stravovacích zařízeních tím, že na kontrolu bude chodit víc dozorových orgánů. Ty totiž samozřejmě mohou při jednotné koordinaci přijít společně – jenom toho zkontrolují víc a ve stejném režimu, jako se dnes kontrolují potraviny.
Základní rozdíl oproti současnému stavu by tkvěl v dohledatelnosti původu a složení surovin v přípravě jídel ve stravovacích zařízeních
Tím se nepochybně nejen sníží rizika klamání spotřebitele, dnes zcela ukrytá v nekontrolovatelném složení surovin k přípravě pokrmů, ale mohou tak být také minimalizována rizika daňových úniků z načerno „nakupovaných“ surovin k přípravě pokrmů, a v obecné rovině se tak lépe odliší poctiví podnikatelé od nepoctivých. To jistě leckomu nevyhovuje, protože je veřejným tajemstvím, že zejména v restauracích končí množství surovin neprověřeného původu, v příhraničních oblastech pak i zboží ze zahraničí, třeba proto, že může být levnější. Otázka, kterou dnes vlastně nelze zodpovědět, ale zní, za jakou cenu levnější je. Nemusí to být přitom hned zdravotně rizikové zboží, ale pouhá nezdaněná „černota“.
A to je také to, oč tu běží. Novela zákona o potravinách je možností, jak popisovaný stav napravit – ve prospěch spotřebitele, poctivých podnikatelů či státního rozpočtu. Pakliže se tomu hygienici brání, měli by také říci, co všechno svým nesmyslným lpěním na vlastních kompetencích fakticky podporují.