Ptáci a lidé: Paradoxy těsného soužití

Proč jsme zapomněli na orla? Proč se pěnici zkracují křídla? Proč se hřivnáč přestěhoval do města? V České republice žije přibližně desetkrát víc ptáků než lidí. Navzdory tomu toho o nich běžně příliš nevíme... To však není případ ředitele České společnosti ornitologické Zdeňka Vermouzka, se kterým ČESKÁ POZICE vedla rozhovor.

U ptáků alespoň v rámci Evropy platí to, co i jinde v přírodě: specializované... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy U ptáků alespoň v rámci Evropy platí to, co i jinde v přírodě: specializované... | foto: ilustrace Richard CortésČeská pozice
U ptáků alespoň v rámci Evropy platí to, co i jinde v přírodě: specializované...

Například orla královského u nás hnízdí jen dva nebo tři páry na jižní Moravě, proč je tedy chráněn stejně jako vrabec? Jak to, že se po takřka úplném vyhynutí v celé Evropě do české přírody vrátil sokol stěhovavý? Jaké jsou zákonitosti často symbolického soužití člověka a ptáků? Co se nejvíce podílí na jejich úbytku? Zdeněk Vermouzek (40) mimo jiné říká: „To, co se děje ptákům, se pravděpodobně děje i ostatním složkám přírody.“

ČESKÁ POZICE: V jakém stavu je naše ochrana přírody? Je diskuse na toto téma dostatečná?

VERMOUZEK: Nelze sice říci, že je vše úplně v pořádku, přesto jsme se od dob komunismu o obrovský kus posunuli. Změnila se legislativa, ale především pohled člověka na přírodu a její ochranu jako takovou. Daleko víc si uvědomujeme její hodnotu a jsme víceméně ochotni přijímat i pro nás či naši činnost omezující pravidla. 

V euforických porevolučních letech totiž v roce 1992 vznikl převratný zákon o ochraně přírody a krajiny a vůbec poprvé se v našem zákonodárství začala vedle vybraných částí přírody chránit i krajina jako ucelený soubor všeho, co k ní patří. Zákon byl na svou dobu velmi progresivní a kvalitní – nejen v celoevropském, ale i v celosvětovém kontextu. Mohl tak sloužit jako vzor pro to, jak má moderní ochranářská legislativa vypadat.

ČESKÁ POZICE: Můžete to specifikovat?

VERMOUZEK: Má vyvažovat ochranu speciální, tedy přísnou ochranu nejvzácnějších složek přírody, a obecnou, tedy celkový přístup člověka ke krajině a životnímu prostředí. Jak se původní zákon postupně mnoha doplňky měnil, trpí současná ochranářská legislativa určitou přebujelostí a nekoncepčností. A některá ustanovení jsou zastaralá. 

Orel královský

Orel královský. Na seznamu zvláště chráněných druhů není, protože v roce 1992 nikoho nenapadlo, že by u nás vůbec mohl hnízdit.

Například vyhláška stanovující zvláště chráněné druhy je stará přes 20 let a neodráží změny, k nimž od té doby v přírodě došlo. Výsledkem je, že třeba orli královští, kterých u nás hnízdí jen dva nebo tři páry na jižní Moravě, jsou chráněni stejně jako vrabci, protože v roce 1992 nikoho nenapadlo, že by u nás vůbec mohl hnízdit, a proto nebyl mezi zvláště chráněné druhy zařazen.

ČESKÁ POZICE: Jakou má ale obecně příroda souvislost s ostře sledovaným zápasem o životní prostředí?

VERMOUZEK: Povětšinou chápeme starost o životní prostředí jako soubor problémů znečištěného ovzduší, prašnosti na sídlištích, hlukové zátěže ve městech, světelného smogu či množství chemikálií v krajině a potravě. Jenže do ochrany životního prostředí neodmyslitelně patří i ochrana přírody a bezprostředně s ním souvisí. Pokud zničíme kus lesa s jeho živočišnou rozmanitostí, můžeme zničit přirozené ochranné mechanismy, které právě třeba s čistotou ovzduší či s kvalitou potravin souvisejí. 

Pokud zničíme mikroorganismy, které pomáhají lesu, aby se mu dobře dařilo, můžeme ten les zničit celý... Jenže v rámci ochrany životního prostředí nám jde ještě o něco víc. Chceme třeba chránit krajinu jako takovou v její typické podobě. Například ke krajině Vysočiny či Krkonoš patří panoramata či typicky tvarované vrcholy hor. Pak jde o to, aby na vrcholcích Krkonoš s nadsázkou řečeno nevyrostl třeba panelák. V této šíři pojmu životního prostředí se samozřejmě spousta věcí zlepšila, vrátíme-li se ale konkrétně jen k přírodě, je určitě stále co zlepšovat.

ČESKÁ POZICE: Co například?

VERMOUZEK: Naše legislativa ochrany přírody dobře funguje především směrem k rostlinám a živočichům, kteří jsou chráněni už od dob prvního zákona o ochraně přírody z 60. let minulého století. V případě fauny jsou to hlavně velcí savci jako rys, vlk, medvěd či bobr a z ptáků třeba orel mořský či krkavec. 

To jsou zvířata, která se k nám vracejí, jejich počty stoupají a jako v případě krkavce se vcelku dobře rozšiřují, takže jsou už poměrně běžnou součástí naší přírody. Na druhou stranu je stále velké množství zvířat a rostlin, které na tom příliš dobře nejsou a jako by naší pozornosti unikaly. Často jde totiž paradoxně o ty úplně nejběžnější druhy, například polních ptáků, jako je skřivan či čejka chocholatá. V krajině se s nimi sice můžeme běžně setkat, přesto jejich počty rapidně klesají.

ČESKÁ POZICE: Co je tím největším ničitelem ptáků?

VERMOUZEK: Různé studie jednoznačně dokládají, že především zemědělství a náš způsob hospodaření v krajině. Na rozdíl od jiných lidských činností se tak děje na největších plochách krajiny, navíc systémově v rámci společné zemědělské politiky EU. Nastavení dotací zkrátka určuje, které oblasti a jakým způsobem se budou obdělávat. Tam, kde tento systém funguje nejdéle, tedy v západní Evropě, jsou na tom z hlediska ochrany krajiny a přírody paradoxně nejhůře. Zemědělství tam má sice nejvyšší výnosy, ale za cenu prakticky sterilní krajiny, kde již není místo pro brouky, motýly, ptáky.

ČESKÁ POZICE: U nás to v tomto smyslu vypadá jak?

VERMOUZEK: Žádná sláva, přesto jsme na tom lépe než jinde v západní Evropě. Například se u nás v menší míře používají chemikálie a máme také méně energetických vstupů. To vše totiž přispívá k degradaci a ochuzování krajiny, což má obrovský vliv na počty ptáků a jejich druhovou pestrost. Přesto i u nás už můžeme tento negativní trend velmi dobře sledovat. Místo mozaiky zajímavých míst, z nichž by každé bylo jiné a hostilo unikátní faunu i flóru, máme jednu uniformní krajinu, na které se střídá kukuřice s řepkou a naopak. 

Takové hospodaření přitom není slučitelné s tím, aby některé ptačí druhy přežívaly ve stejném množství jako kdysi, protože intenzita zemědělství jednoznačně ovlivňuje bohatství krajiny. Tím, že se ptáci dají velice dobře a přitom levně sledovat, chápeme je jako jakési indikátory stavu krajiny – co se děje ptákům, se pravděpodobně děje i ostatním složkám přírody.

ČESKÁ POZICE: Co proti zmíněnému trendu děláte?

VERMOUZEK: Snažíme se do české zemědělské politiky prosadit opatření a přístupy, aby se místní krajina nezhoršovala. Zemědělský specialista ornitologické společnosti se účastní vyjednávání na ministerstvu zemědělství, ale máme i kontakty na konkrétní zemědělce, konkrétní statky. Pokud je majitel či agronom rozumný, lze negativní vlivy alespoň výrazně zmírnit. 

Druhou věcí jsou developerské záměry, které sice nejsou myšleny zle, přesto jsou z hlediska ochrany přírody často situovány do nevhodných lokalit. Typicky zábory území v ptačích oblastech, v místech, kde se jako na Modravě v Krušných horách například vyskytují tetřívci jako na jednom z vůbec posledních míst – a tu se objeví poměrně velký projekt na výstavbu parku větrných elektráren.

„Pro člověka jsou ptáci výjimeční a nenahraditelní. Jsou to nejviditelnější volně žijící obratlovci.“

Ty sice samy nezaberou velké území, ale je k nim potřeba vybudovat komunikaci, takže se tam zvýší provoz. Do těchto míst se zvýší možnost přístupu nejen člověku, ale i nejrůznějším predátorům a divokým prasatům, která se právě díky těmto komunikacím šíří do stále vyšších poloh. Tím se vlastně změní ráz místní krajiny. Jenže to je právě ten problém: tetřívci jsou velice plaší a citliví ptáci, a ztrácejí tak vhodné prostředí. Vysvětlit, že nejde o těch pár stovek metrů čtverečních nějakého území, ale především o vliv stavby na okolní krajinu, je složité. V rámci možností, které nám dává legislativa, se snažíme tyto záměry připomínkovat, uplatňovat svá stanoviska, a tím hájit veřejný zájem ochrany přírody.

ČESKÁ POZICE: Souzní společnost v rámci veřejného zájmu s vámi, nebo spíše s větrnými elektrárnami?

VERMOUZEK: Je čím dál víc lidí, kteří souzní s námi. Ještě nikdy neměla Česká společnost ornitologická tolik členů – zhruba 2,5 tisíce – a dalších tisíců sympatizantů, kteří nás a náš pohled na přírodu podporují. Přesto to není tolik, aby se něco změnilo od základu. Co se právě větrných elektráren týče, pokud jsou postaveny na nevhodném místě v migračním koridoru, kudy ptáci přelétávají hřebeny hor, stávají se rotující vrtule pro ptáky mlýnkem na maso. I to bychom měli brát automaticky v potaz a citlivě vybírat taková místa, která by těmto tvorům neškodila.

ČESKÁ POZICE: Čeští ornitologové ale často vedou spory s myslivci a rybáři…

VERMOUZEK: Rybníkáři si na údajné přemnožení kormoránů stěžují především proto, že jsou zhoubou pro rybí násady. Podle nás jen to ale problém nikoli ptáků, ale nebývale intenzivního způsobu hospodaření. Ryby se totiž přikrmují a je jich tolik, že často v rybnících není pro jiného tvora pomalu ani místo. České rybníky pro kormorány představují něco jako krmítko, a probíhá to proto podobně jako v jakémkoli jiném krmítku třeba na zahradě. Když tam přiletí sýkorka, tak se tomu nikdo nediví, pokud ale uděláte krmítko z rybníku a přiletí kormorán, je hned oheň na střeše a volá se po jejich likvidaci. Pokud tam ale přiletí kormorán, není se čemu divit, je to nejlepší loviště, jaké si lze představit. 

Sokol stěhovavý

Sokol stěhovavý. Je příkladem, jak by se mělo v případě ochrany ohrožených druhů postupovat. Přesně se totiž zjistilo, co bylo příčinou jeho vyhynutí.

Dřív byly rybníky přírodními nádržemi, kde se dalo koupat, dnes jsou z nich černé neprůhledné louže a jsou využívané především jen k co nejmasovějšímu komerčnímu chovu kaprů. Co se týče nelegálních odstřelů ptáků, je jich naštěstí relativně málo a řekl bych, že slušný myslivec to zkrátka nedělá. Někdy ale máme dojem, že v případě nelegální likvidace ptáků se při jejím vyšetřování nepostupuje dostatečně razantně a není považována za opravdu závažný trestný čin.

ČESKÁ POZICE: Jaké jsou v případě ptáků naopak úspěchy ochrany přírody?

VERMOUZEK: Třeba že se k nám po takřka celkovém vyhynutí na přelomu 60. a 70. let minulého století, a to v rámci celé Evropy, do přírody vrátil sokol. Právě na něm je ale dobře vidět, jak by se mělo v případě ohrožených druhů v rámci jejich ochrany postupovat. U sokola se totiž přesně zjistilo, co bylo příčinou jeho vyhynutí: používání jedovatého DDT jako tehdy obecně rozšířeného insekticidu. DDT se jim kvůli kontaminované potravě začalo hromadit v těle a způsobovalo špatnou tvorbu skořápky na vejcích. Samice je snášely buď bez skořápky, či jen s tenkou vrstvou a nebyly schopny se rozmnožovat. Během deseti let sokol z Evropy vymizel. 

Zákazem DDT se jeho populace začala obnovovat, což sice trvá desítky let, přesto je to úspěch. Na jejich příkladu také vidíme, že není třeba umělé vysazování ani zavádění finančně náročných záchranářských opatření. Stačilo odstranit příčinu vymírání. To se naopak nedaří třeba u tetřeva, který je velice citlivý na stav životního prostředí. Od poloviny 19. století proběhlo na sto padesát reintrodukčních pokusů, a žádný nebyl úspěšný. Nikdy se totiž neřešila příčina nezdaru - nevhodná skladba lesa a rušivý pohyb lidí v něm.

ČESKÁ POZICE: Máte ucelený přehled o tom, kolik ptáků, jací a kde u nás žijí?

VERMOUZEK: Od letoška až do roku 2017 bude probíhat podrobné atlasové mapování ptáků, tedy všech jejich druhů na území celé České republiky, což je zatím nejrozsáhlejší projekt, jaký se u nás v oblasti ornitologie kdy realizoval. Jinak každý rok probíhá v rámci naší ornitologické společnosti sčítání ptáků, takže o jejich počtu máme docela přesnou představu. Na našem území se jich vyskytuje 394 druhů, včetně těch, které tudy jen dvakrát do roka prolétnou během migrace. Běžně u nás žije asi kolem sto padesáti druhů. Hrubý odhad celkového počtu ptáků na našem území je asi padesát milionů párů, včetně migrujících.

Ledňáček říční

Ledňáček říční. I přesto, že jeho populační trend na českém území je v posledních letech na mírném vzestupu, stále jej řadíme mezi silně ohrožené a přísně chráněné druhy.

Je třeba si ale uvědomit, že jsou to počty nasbírané na počátku hnízdění, takže skrývají obrovskou dynamiku. Když vyvedou mladé, počet se třeba v letních měsících zmnohonásobí. Nás by ale měly především zajímat pohyby uvnitř těchto údajů. Díky pozorování totiž dokážeme zaznamenat, o kolik procent se kde snižuje či zvyšuje jaká populace ptačího druhu. Například u skřivanů je od roku 1982 do roku 2011 jejich úbytek spočítán na víc než pět set tisíc párů. To je za poměrně krátkou dobu obrovské číslo, když si uvědomíme, že výchozím stavem byl počet jeden milion šest set tisíc.

ČESKÁ POZICE: Čím je pták pro lidi tak zajímavý?

VERMOUZEK: Je to jeden z nejviditelněji volně žijících velkých živočichů čili obratlovců. Pro člověka jsou výjimeční a nenahraditelní hlavně tím, že jsou stejně jako my na rozdíl od valné většiny ostatních zvířat – až na výjimky, jako jsou třeba sovy – denními živočichy, navíc jsou rovněž „vizuálními“ tvory, protože se orientují zrakem. Proto mají na těle tolik znamení a signálů v podobě nejrůzněji zbarveného či tvarovaného peří. A co je pro nás také důležité, dorozumívají se podobně jako my, tedy hlasem. Mají k tomu široké spektrum prostředků, člověk jejich dorozumívání chápe jako zpěv a považuje ho za velice libozvučný. Navíc jsou ptáci snadno pozorovatelní. 

Žijeme s nimi v jakési symbióze a jsou pro nás zdrojem jistého zážitku. Mají v sobě i něco z lidské symboliky – na rozdíl od člověka umějí létat, a jsou proto zdrojem naší zvědavosti i jisté úcty. Ne nadarmo se říká „je volný jako pták“. Proto jsou oblíbeným objektem pozorování a amatérští či profesionální ornitologové svými počty přesahují množství ostatních přírodovědců.

ČESKÁ POZICE: Máte nějaký oblíbený druh ptáka?

VERMOUZEK: Zajímaví jsou všichni, přesto mám osobně rád sovy, třeba puštíka bělavého nebo sýce rousného. Dříve jsem se jimi podrobně zabýval a dost jsem toho s nimi prožil. Puštík bělavý je poměrně velký, asi jako výr, má světlé zabarvení a je proslulý tím, že je odvážný a své hnízdo a mláďata urputně brání, i před člověkem. Ve Švédsku ho také nazývají sova útočná. Loví v noci a takřka výhradně hlodavce a je zajímavé, že mu to nečiní problém ani v zimě, kdy napadne sníh. Má totiž dokonale vyvinutý sluch a slyší pohyb myší i hluboko pod sněhem, takže může být v horách celoročně.

Ptáci ve městech zpívají jinak než ve volné přírodě, především kvůli hluku. Odehrává se v nízkých frekvencích, takže ptáci posunuli svůj zpěv do vyšších zvukových poloh.“

Oba zmínění obývají hory a puštík bělavý je jedním z vůbec nejvzácněji hnízdících ptáků u nás, a je tedy poměrně složité objevit místo, kde se vyskytuje. Díky nim jsem se dostal do odlehlých a takřka nespatřených koutů českých hor například v Beskydech. Na takových místech jsem se ocital jen v noci a pozorování tak záhadných ptáků mělo své ještě tajemnější kouzlo. Navíc často jen v drsné zimě a těžkých terénních podmínkách.

ČESKÁ POZICE: V čem je moderní výzkum ptáků pro člověka přínosný?

VERMOUZEK: Slouží jako modelová skupina pro zjišťování obecně platných zákonitostí v přírodě nejen co se týče chování, rozmnožovacích procesů či jejich vývoje, ale také otázek etologických či ekologických. Díky nim víme spoustu věcí a bez nich bychom se toho tolik o přírodě jako takové příliš nedozvěděli, nebo dlouze a složitě. Například celý obor etologie, tedy nauky o chování zvířat, která se dnes v podobě socioetologie či psychoetologie aplikuje i na člověka, založil jeho objevitel Konrád Lorenz na pozorování ptáků, konkrétně hus.

ČESKÁ POZICE: Jak naopak ptáci reagují na člověka?

VERMOUZEK: V řadě případů se mu hodně přizpůsobili. Z posledních let například výrazná synantropie holubů hřivnáčů. Ještě nedávno byli druhem lesním, který hnízdil na stromech, a někdy před deseti lety se začali stěhovat do měst. Ptáci ve městech ale díky této symbióze zažívají pozoruhodnou proměnu. Třeba zpívají jinak než ve volné přírodě, především kvůli hlukové zátěži. Ta se totiž odehrává v nízkých frekvencích, takže ptáci svůj zpěv posunuli do vyšších zvukových poloh. 

Pěnice černohlavá

Pěnice černohlavá. Směr migrace pro zazimování změnila kvůli britské tradici zimního přikrmování ptáků v krmítkách.

Nebo pozorujeme, že například pěnice černohlavá nelétá ze západní Evropy zimovat na jih, jak to dělala po celé věky, ale překvapivě směrem na sever. Proměna se udála během několika málo let či desetiletí. Pěnice totiž zjistily, že jim bude lépe na britských ostrovech – díky obrovské tradici zimního přikrmování, protože snad v každé zahradě či za oknem mají Britové krmítko. Pěnice si tím ušetří namáhavou, mnohatisícikilometrovou pouť na jih. Proto se jim začala měnit i křídla – oproti těm, které ještě létají na jih, se jim zkrátila.

ČESKÁ POZICE: Jak je na tom v souvislosti s člověkem ptačí říše obecně?

VERMOUZEK: U ptáků alespoň v rámci Evropy platí to, co i jinde v přírodě: specializované druhy, které vyžadují určité prostředí, ubývají a mizí. Druhy, které jsou schopny žít s člověkem a jsou schopny se rychle přizpůsobit měnícím se podmínkám, třeba životu ve městech, naopak prosperují. Tím ztrácíme dřívější celkovou pestrost a bohatství. Týká se to hlavně druhů žijících v zemědělské krajině, jako jsou konopka, strnad, skřivan nebo čejka chocholatá. 

„Běžně u nás žije asi kolem 150 druhů ptáků. Hrubý odhad jejich celkového počtu je asi 50 milionů párů, včetně těch, které tudy jen migrují.“

Ptáci jako koliha či břehouš černoocasý už v naší krajině až dejme tomu na jeden, dva páry prakticky nehnízdí. Drop zmizel před dvaceti lety úplně. Podobně tetřev či tetřívek si našel poslední útočiště na Šumavě. Naopak kos nebo sýkorka koňadra jsou úplně všude, a postupně tak nahrazují mizející ptáky.

ČESKÁ POZICE: Existují i v ptačí říši invazivní druhy?

VERMOUZEK: U nás ve střední Evropě se naštěstí žádný nově se razantně šířící druh, který by nějak ohrožoval původní ptactvo, nevyskytuje. Tento problém se ale týká mnoha zranitelných ostrovních populací ptáků, třeba v jižní Evropě například kachnici bělohlavou vytlačuje severoamerická kachnice kaštanová. U nás je invazním druhem, který ale nikomu a ničemu neškodí (ne vždy znamená invazní druh zkázu), husice nilská. Do naší přírody se dostala ze západní Evropy, kde se jako původně uprchlík z umělých chovů velmi rozmnožila a její současná populace jde doslova do stovek tisíců párů.

ČESKÁ POZICE: Fungují v rámci Evropské unie v souvislosti s ochranou přírody rozdílné zákony a měřítka?

VERMOUZEK: V každé členské zemi se přístup k ochraně přírody místy i výrazně odlišuje, což není samozřejmě dobré. Například na Kypru nebo na Maltě se ptáci masivně střílí pro pouhou zábavu nebo na přípravu speciálních a tradičních pokrmů zvaných ambelopoulia, což jsou ptáci vaření či naložení do speciálního láku. Jde povětšinou o pěnice černohlavé a červenky obecné. I když je tento pokrm a jeho prodej od roku 1974 postaven mimo zákon, příliš se nerespektuje a bohatí turisté za něj platí v tamních restauracích nehorázné peníze. Tím bohužel pro místní obecně chudší obyvatelstvo vytvářejí poptávku a nelegální obchod se jen velice těžko potírá.

Vrabec polní

Vrabec polní. Proč je tento početně rozšířený druh chráněn stejně jako orel královský, kterého u nás hnízdí jen dva nebo tři páry na jižní Moravě?

ČESKÁ POZICE: Proč právě na Maltě a Kypru?

VERMOUZEK: Tyto ostrovy jsou pro ptáky tradičními strategickými místy odpočinku při přeletu do zimovišť v Africe. Například v roce 2010 jich dle odhadů střelci v době, kdy tudy na podzim táhnou pro nás nepředstavitelně gigantická hejna ptáků, postříleli až 2,5 milionu jedinců. Dřív se něco podobného dělo i v jiných částech Evropy, to se ale během posledních desetiletí podařilo změnit, což je obrovský posun. Evropská unie by přesto měla razantněji vyžadovat dodržování unijních zákonů. Zatím je to na samotných turistech, aby takovouto tradici odmítli a nepodporovali.

Zdeněk Vermouzek (40)

Zdeněk Vermouzek, ředitel České společnosti ornitologické.

Vystudoval obor systematické zoologie a etologie na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2010 je ředitelem České společnosti ornitologické, své odborné práce na téma ochrany přírody publikuje v domácích i zahraničních časopisech.

Podílel se na řadě muzeálních tematických výstav a je spoluautorem právnické příručky Ptáci a zákon. Pořádá ornitologické kurzy, v roce 2006 se podílel na vybudování záchranné stanice pro zraněné živočichy ORNIS v Přerově, kde také podobně jako v Olomouci pracoval v místním vlastivědném muzeu.

V letech 2007 až 2010 byl členem Komise pro životní prostředí, udržitelného rozvoje a environmentální výchovy Rady města Přerova.

Počet příspěvků: 3, poslední 26.6.2014 10:42 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.