Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Psychiatr Bém a psycholog Dobeš jsou zralí na medikaci

  11:36

Byla na mě spáchána krvavá politická vražda, brání se v týdeníku Reflex nařčením Pavel Bém. Davidovu hvězdu si nepřipne.

Pavel Bém je podle Reflexu, ehm, v záchodě, Josefa Dobeše umístili grafici na nočník. foto: © repro Reflex, ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice

Už nejde jen o pravdu a lásku, teď je to i o zdraví. Dva čeští politici, blízcí svými názory prezidentu Václavu Klausovi, chytili pozoruhodnou nemoc: říkejme jí třeba ESA – egocentrózní selektivní amnézie. Poté, co rezignoval „zásadový“ ministr školství Josef Dobeš (VV), který pro svého nástupce neskutečně rozhoupal „elektrické křeslo“ a za farizejství už vyplísnil i své soustraníky, pronáší pěkné perly i bývalý primátor Pavel Bém (ODS). Naposledy poskytl tento nedobrovolný hrdina nahrávek rozhovor, respektive zpověď, týdeníku Reflex – dokonce jeho šéfpsychologovi Jiřímu X. Doležalovi.

Podobně jako ministra Dobeše usadili tamní grafici na nočník, Béma vsadili do toaletní mísy; zřejmě v dvojodkazu na tajemné WC porady Víta Bárty a žumpu české politiky. Bém, jehož fráze jako „stříkám hněvem“ nebo „orchestrovat něco“ obohatily jak češtinu, tak už i anglické týdeníky typu The Economist, dostal od Reflexu slušný prostor na obhajobu.

A stojí to za to! ČESKÁ POZICE vybírá pozoruhodné Bémovy odpovědi, které by neměly ve chvatu „doby diktafonové“ zapadnout:

  • Klaďme si otázku, co ty odposlechy říkají. Nechám stranou skutečnost, že špiclování, odposlouchávání jsou odpornou záležitostí, že lézt někomu do soukromí je neodpustitelné, neospravedlnitelné, a pokud se nejedná o nějaký skutečný zločin, tak i neobhajitelné. Najednou neexistuje hranice mezi intimitou a soukromím člověka a veřejným prostorem a taková společnost, jež to umožňuje, je perverzní a zvrácená.
  • Pan Janoušek si telefonoval s desítkami zájmových osob, premiérů, ministrů, kamarádů, kamarádek, ale v tuto chvíli dovedným způsobem existuje prostě pouze a jenom sestříhaná verze z půlročního monitorování telefonátů s Pavlem Bémem. Ptám se, proč?
  • Co je to za hřích, za trestný čin, co je za odsouzeníhodné zlo, když někdejší primátor, byť v soukromém hovoru, hovoří ve třech větách se svým kamarádem, jakým způsobem má být vybrán ředitel krajské pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny?
  • V čem je rozdíl mezi panem Janouškem, který kupuje boty nebo ledničku za moje peníze, a mezi tím, když si tyhle věci objednávám u dodavatelské služby? V čem je to rozdíl, proboha? Pan Janoušek nikdy od města nedostal žádnou veřejnou zakázku. Nikdy!
  • Panu Janouškovi a jeho firmám jsem neměl ani odvahu pomáhat. Ať mi někdo ukáže, kde jsem pana Janouška zvýhodnil a kdy pan Janoušek vydělal nějaké finanční prostředky, za něž mi koupil ledničku.
  • Já jsem tu obviněn jako malý kluk z něčeho, co se nejenom nestalo, ale co ve své podstatě podle mého názoru nemá s neetičností chování vůbec nic společného. Notabene to nemá vůbec nic společného se spácháním trestného činu.
  • Firma Navatyp byla jednou z významných developerských společností, která byla historicky navázána na hlavní město Prahu... A v okamžiku, kdy zemřel majitel firmy, jež, si myslím, že nebyla řízena úplně standardním manažerským způsobem, kde jsou rozdělené odpovědnosti a kompetence, vznikl problém, který jsem musel řešit. S touto obavou jsem se svěřil panu Janouškovi. A zase se ptám: Proboha, co je na tom tak špatného? Co je na tom trestného?
  • Média Janouškovi připisují roli mocného arciďábla, mága, superkmotra, který je za vším, což je absurdní, virtuální, prostě směšná spekulace, z níž vycházejí sdělovací prostředky.
  • Je pro mě nepřijatelné přijmout mediální paradigma, jež dává rovnítko mezi veřejnými zakázkami hlavního města Prahy a předraženým scénářem těchto zakázek, v závorce a v podtextu řízeným panem Janouškem. Vždyť žijeme v zemi, kde existují zákony.
  • Řeknu to jen stručně, čemu jsem vystaven: strašné odposlechy, totální dehonestace, ztráta cti a lidské důstojnosti. Na druhou stranu – ten Pavel Bém, jakého protidrogoví bojovníci znali v první polovině devadesátých let jako čestného a spravedlivého muže, se nenechá jen tak něčím a někým zastrašit.
  •  S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou jsem se stal součástí nějaké zpravodajské hry. Bohužel nevím, čím jsem si to vysloužil, možná že... Možná že i tou svou neústupností, možná že tou svou tvrdohlavostí, možná tím, že jsem někomu šlápl na kuří oko. Je pravděpodobné, že jsem díky své aroganci udělal spoustu chyb a řadu novinářů pozurážel.
  • Byla na mě spáchána krvavá politická vražda. Přitom si nejsem vědom, že bych se dopustil nějakého zla, něco ukradl nebo někomu nějak ublížil.
  • Přijde mi absurdní, abych si připjal jakousi Davidovou hvězdu v tom nejhorším možném smyslu antisemitských válek. Nechci být obětním beránkem, protože jsem nic špatného neudělal.

Tolik výběr z týdeníku Reflex. Exprimátor Bém, jemuž kolibříkovský žargon asi nikdo neodpáře, sází na to, že stále žijí objektivní lidé, kteří se a priori snaží pochybovat i o zřejmých pravdách. Nemá i on trochu pravdu? Byl Janoušek kmotr? Není to mediální kýč a konstrukt? Stejně jako Vít Bárta (VV) se nás novou „pseudonahrávkou“ snaží znejistit v tom, co se ví, co převážilo a co je i (nejspíše) realita – hle, opět osten nejistoty a pochyb!

Poctivý člověk, aby zase pochyboval...

Týdeník Reflex před časem vykreslil zpravodajce Karla Randáka jako ohavnou hrozbu pro demokracii; prezident Klaus nevidí ohrožení demokracie v obsahu hovorů (že si primátor volá s „kmotrem“ o ledničkách, VZP a územním plánu), ale v samotné existenci nahrávek. A poctivý člověk aby zase pochyboval, jestli to není ošklivá hra agentů...

Neměli bychom se nechat zviklat příliš a zapomenout na tisíce indicií, které nahrávkám předcházely. Míra samolibosti doktora Béma, jenž odmítá uznat, že jej společnost odvrhla jako nedůvěryhodného, je pozoruhodná. Podobá se i syndromu oné nemoci ESA, s níž se loučí – teď už to můžeme otevřeně napsat – špatný ministr školství Josef Dobeš, který v následujících měsících bude nebohému následovníkovi vytýkat, jak mu to nejde.

Ač jsou psychiatr Bém i psycholog Dobeš svého druhu experty na lidské duše, stále ještě nepochopili, že se proti nim nikdo nespiknul, nikdo je de facto neatakuje a nehaní, ale že si za to mohou sami a že prostě profesně – a lidsky – ve svěřeném úkolu selhali. Dokud si to nepřipustí a nezmizí do záchodu dějin, měli by si naordinovat silnou medikaci.