Velká Británie, USA i další západní demokracie měly po druhé světové válce tuny másla na hlavě. Jejich neochota, intriky a obstrukce totiž způsobily smrt mnoha uprchlíků, kteří by jen při minimálním množství dobré vůle mohli být zachráněni. To je také jeden z důvodů, proč je nynější diskuse o novodobých uprchlících natolik politicky choulostivá. Kdokoli se vyjádří pro omezení imigrace, riskuje, že bude označen za xenofoba nebo rovnou za nacistu. Je možné o imigraci diskutovat čistě racionálně?
Mělo by to být možné už jen z čistě praktických důvodů. Imigrace ve 21. století je totiž jev, který svými rozměry převyšuje migraci v průběhu druhé světové války o desítkové řády. Podle údajů z roku 2010 v Evropské unii žije více než 31 milionů osob narozených mimo její území. Z toho nejvíce v Německu (6,4 milionu), ve Francii (5,1 milionu), v Británii (4,8 milionu), ve Španělsku (4,1 milionu), v Itálii (3,2 milionu) a v Nizozemsku (1,4 milionu). Další statisíce přibývají rok co rok.
Tato statistika navíc nezahrnuje děti narozené imigrantům již na území hostitelského státu. Podle těchto statistik by například v Německu bylo imigrantů 10,1 milionu, přičemž tento údaj pochází z roku 2005. Podle čerstvějších odhadů by například v Itálii mělo žít 4,7 milionu imigrantů. Toto číslo ovšem zahrnuje nejen uprchlíky, ale i více než milion Rumunů, kteří prchat nemuseli – jsou v Itálii doma na základě práva EU.
Pokles chudoby
I když vyloučíme vnitroevropskou migraci a zaměříme se jen na příchozí z Afriky, Blízkého východu a z Asie, stále dospíváme k ohromujícím číslům. V této souvislosti vzniká přirozená otázka, proč imigranti vlastně směřují do Evropy. „Uprchlíci hledají záchranu v Evropě, neboť v jejich domovech stále roste míra chudoby a ohrožuje je stále více ozbrojených konfliktů,“ zní často odpověď. A občas ji doprovází dodatek: „Za chudobu může evropský kolonialismus a konflikty vyvolal Západ svými vojenskými intervencemi.“ Podle této logiky má Evropa povinnost nést břemeno imigrace, protože jde o trest za její minulé i nedávné hříchy.
V první řadě, imigrace neroste kvůli rostoucí míře chudoby v třetím světě. Je tomu přesně naopak. Míra chudoby ve světě klesá. |
Tyto morality jsou ovšem úplný nesmysl. V první řadě, imigrace neroste kvůli rostoucí míře chudoby v třetím světě. Je tomu přesně naopak. Míra chudoby ve světě klesá. V některých, pro Evropu důležitých částech světa dokonce dost rapidně. Například region Blízký východ a severní Afrika měl v roce 1981 míru extrémní chudoby – denní příjem méně než dva dolary na osobu v paritě kupní síly – na úrovni 29,3 procenta. V roce 2011 to bylo již jen 11,6 procenta, jak sdělují statistiky Světové banky.
Ubylo i extrémně chudých v absolutním vyjádření: z 50,5 milionu (1981) na 38,7 milionu (2011). Přibylo ovšem chudých s rozpočtem menším než pět dolarů na osobu a den: ze 130,6 milionu (1981) na 210,8 milionu (2011). Zároveň ale poklesla relativní míra chudoby vyjádřené číslem pět dolarů denně. Co to znamená v praxi?
Nárůst migrace
Severní Afrika a Blízký východ za uplynulých 30 let zaznamenaly velmi slušný vzestup všeobecné životní úrovně a zároveň ústup extrémní chudoby. Každý (nebo téměř každý) má dnes televizor, v němž může vidět západní životní úroveň. Může vidět a slyšet zprávy o evropském sociálním státu, který solidárně pečuje o všechny své ovečky. A protože chudoba ustoupila natolik, že je možné našetřit na cestu, od myšlenek k činům není daleko. Pohádková země jménem Evropa, kde pečení holubi sami padají do úst a kde je všechno zadarmo, leží v dosažitelné vzdálenosti.
Téměř každý má dnes televizor, v němž může vidět západní životní úroveň. Může vidět a slyšet zprávy o evropském sociálním státu, který solidárně pečuje o všechny své ovečky. |
Podobná čísla lze pozorovat i v jiných částech světa, byť v jiných proporcích. V jižní Asii poklesla míra chudoby vyjádřená dvěma dolary denně z 87,2 procenta v roce 1981 na 60,2 procenta v roce 2011. Nicméně díky populační explozi absolutní počet extrémně chudých vzrostl z 810 milionů na téměř 980 milionů. Počet chudých s méně než pěti dolary na den ovšem dosahuje 1,55 miliardy!
Důvod, proč Evropa nemá více imigrantů z Indie, Pákistánu, Bangladéše a dalších jihoasijských zemí, je prostý. Tyto země jsou geograficky vzdálenější a jejich obyvatelé zatím většinou nemají finanční prostředky na cestu. Kromě toho letecká cesta do Evropy vyžaduje vízum, což je nepřekonatelná překážka pro většinu zájemců.
Pokud jde o subsaharskou Afriku, počet extrémně chudých narostl během let 1981 až 2011 z 291 milionů na téměř 617 milionů. Přitom míra extrémní chudoby poklesla ze 73 procent na necelých 70 procent. Pokud se ale podíváme na počet chudých s méně než pěti dolary denně, můžeme vidět nárůst ze 370 na 823 milionů. Evropa by mohla pomoci této části světa nejlépe dotovaným vývozem antikoncepčních prostředků. Kdyby ovšem o ně byl zájem.
Rodinné prokletí
Vraťme se ještě k jižní Asii. Imigrace z této části světa se uskutečňuje do značné míry legálně, cestou spojování rodin. Podle mezinárodních smluv nelze klást překážky rodinám, které chtějí žít spolu v jedné zemi. Pákistánec nebo Ind žijící v Británii má nárok pozvat své nejbližší příbuzné a svoji nevěstu. Příbuzní pozvou další příbuzné, a tak dále.
Nevěsty zvané do Evropy z Pákistánu bývají velmi často sestřenice ženichů. Příbuzenské křížení má drtivé dopady na zdravotní stav potomstva. |
Má to jeden nepříjemný háček pro hostitelskou zemi. Nevěsty zvané do Evropy z Pákistánu bývají velmi často sestřenice ženichů. Příbuzenské křížení má drtivé dopady na zdravotní stav potomstva, zejména, pokud se tak děje po několik generací.
Na tento politicky ožehavý problém upozornil v roce 2008 Phil Woolas, poslanec za Stranu práce a ministr ve vládách Tonyho Blaira a Gordona Browna. Dle Woolase děti ze svazků bratranců a sestřenic často trpí vrozenými poruchami a zdravotníci to vědí. Woolas neřekl žádný výmysl.
Výzkum na zakázku BBC v listopadu 2005 uvedl, že na britské Pákistánce připadá 3,4 procenta porodů, ale 30 procent případů, kdy novorozenec trpí genetickými poruchami, které jsou podmíněné recesivními geny, jež jsou často příčinami vrozených poruch. Porucha se neprojeví, má-li novorozenec jen jeden gen tohoto typu. Jsou-li však oba rodiče nositeli recesivního genu (častý případ v příbuzenských svazcích), dědičná choroba se může projevit. S každou další generací pravděpodobnost výskytu recesivních dědičných poruch roste.
Když Woolas tento fakt, genetikům známý již od 19. století, sdělil veřejnosti, rozpoutala se mela: nařčení z islamofobie, xenofobie a tak dále. Woolasova politická kariéra neskončila jen proto, že neřekl nic jiného než čistou a vědecky ověřitelnou pravdu.
To je jedno z méně zdůrazňovaných rizik imigrace – ohrožení svobody projevu jen proto, aby se některá skupina necítila dotčena a uražena. Radikální muslimové jsou světoví šampioni v urážení se. Dobrá, ale proč by měl být problém provádět základní zdravotnickou osvětu mezi veřejností kvůli dětinské přecitlivělosti jedné z mnoha menšin?
Potíže s uplatněním
Sečteme-li chudé z Afriky, Blízkého východu a jižní Asie, vychází nejméně 2,5 miliardy potenciálních imigrantů. Jen dvě nebo tři procenta z nich se rovnají velkému evropskému národu, a to ještě optimisticky předpokládáme, že „bohatí“ s příjmem nad pět dolarů denně se na cestu do zaslíbené země nevydají.
Poroste-li životní úroveň v Africe a v Asii dosavadním tempem, bude přibývat i potenciálních emigrantů do Evropy. Navzdory růstu životní úrovně ve třetím světě je v Evropě život díky sociálním dávkám a všeobecným podmínkám mnohem lepší a dlouho ještě bude.
Zapomeňme na oblíbenou hypotézu, že za příliv imigrantů do Evropy mohou války. |
Mimochodem, zapomeňme na oblíbenou hypotézu, že za příliv imigrantů do Evropy mohou války. Sýrie je výjimkou, ale jinak je svět podle statistik Ústavu pro výzkum míru v Oslo (Peace Research Institute Oslo) klidnější než kdykoli ve 20. století. Imigrace z Blízkého východu do Evropy masivně rostla už před občanskou válkou v Sýrii a před vlnou arabských revolucí. Chaos v Libyi nicméně cestu ze subsaharské Afriky nepochybně usnadnil.
Vzniká otázka, co s africkými a arabskými imigranty. Z hlediska evropského pracovního trhu jsou z větší části nepoužitelní. Odhlédneme-li od jazykové bariéry, málokterý imigrant má vzdělání, které za něco stojí. Afrika nemá vysoké školy, které by snesly srovnání s Evropou. Blízký východ a jižní Asie jich má málo.
Katastrofální úroveň vzdělanosti
Zejména Blízký východ má katastrofální úroveň vzdělanosti. Průzkum trhu uskutečněný Frankfurtskými knižními veletrhy uvádí, že 22 států arabského jazykového prostoru s 362 miliony obyvateli vydalo v roce 2012 celkem asi 17 tisíc knižních titulů – méně než Česko. Pokud arabsky mluvící svět přece jen čte, jsou to islámská ideologie a právo (19 procent), politika a eseje (11 procent), literatura a arabský jazyk (9,8 procenta) a dále korán a hadithy (8 procent). I tato čísla udává zpráva Frankfurtských knižních veletrhů. Tento typ vzdělání ovšem stěží najde v moderní Evropě jiné uplatnění než v rámci arabských komunit.
Málokterý imigrant má cenu minimální mzdy běžné v západní Evropě. I kdyby všichni imigranti toužili pracovat a nechtěli žít na podpoře, velká část z nich by práci nenašla. |
Lze argumentovat, že USA v 19. století přijaly enormní počet nevzdělaných imigrantů, kteří se rychle integrovali. Jenže tehdejší rychle rostoucí Amerika přijímala miliony dělníků do továren, dolů, na farmy a do stavebnictví, což není případ dnešní Evropy. Výroba se stěhuje do Číny, případně ji přebírají průmyslové roboty. Dnes, kdy i vysoce kvalifikovaní Evropané mají problémy s hledáním práce, jen málokterý imigrant má cenu minimální mzdy běžné v západní Evropě. I kdyby všichni imigranti toužili pracovat a nechtěli žít na podpoře, velká část z nich by práci nenašla.
Švédský deník Dagens Nyheter uvádí, že mnoho imigrantů má problém najít zaměstnání i deset let po příjezdu do země. Průzkum tohoto deníku ukázal, že minimálně 31 procent imigrantů v produktivním věku dlouhodobě závisí na podpoře z veřejných prostředků. Pro srovnání, v rámci celé populace Švédska je to 9,1 procenta. Mediánový příjem činí 11 100 švédských korun měsíčně, přičemž medián příjmu v celé švédské populaci 23 700 švédských korun. Navzdory tomu Švédsko přijme podle odhadů 105 tisíc uprchlíků jen během roku 2015, procento obyvatel země. Uprchlíci mají o Švédsko velký zájem – i oněch „pouhých“ 11 tisíc švédských korun měsíčně odpovídá nejméně 40 dolarům denně.
To je mimochodem odpověď na představy typu „pomůžeme chudším zemím, budeme financovat rozvojové programy, díky tomu zbohatnou a jejich obyvatelé se nebudou tolik hrnout do Evropy“. Ale budou. I kdyby náhodou rozvojové programy fungovaly – což praxe příliš nepotvrzuje – chuť obyvatel těchto zemí dostat se do Evropy by tím neklesla.
Morální klacek
Měli bychom především zavrhnout všechny sebemrskačské výmysly o vině Evropy za kolonialismus a o potřebě tuto vinu odčinit. Málokterý moderní Evropan pamatuje koloniální období a už vůbec žádný za něj nenese vinu. Evropská prosperita ostatně nevznikla na úkor kolonií, což lze ukázat na řadě bohatých zemí, které nikdy kolonie neměly.
Kolonialismus je ve skutečnosti jen morálním klackem, který někteří politici používají, aby vyvolali v občanech pocit viny. |
Kolonialismus je ve skutečnosti jen morálním klackem, který někteří politici používají, aby vyvolali v občanech pocit viny a učinili je povolnějšími. Evropa nic nedluží Africe ani Asii. Prosperita či chudoba je z větší části výsledkem činnosti (případně nečinnosti) místních obyvatel, s výjimkou ropných arabských států. Jejich bohatství vzniklo díky evropskému vynálezu spalovacího motoru.
Dále, mluvit o imigrantech jako o jednolité skupině není fér. Je chyba považovat všechny za nevzdělané lenochy, kteří touží žít ze sociálních dávek. Většina z nich po tomto způsobu života neprahne – dnešní Evropa jim ale stěží může nabídnout něco lepšího. Bohužel Evropa (zejména některé evropské státy) má sociální systém nastavený tak, že přitahuje tento typ migrantů. Ale to je především chyba Evropy, nikoli imigrantů.
Existuje i propastný rozdíl mezi jednotlivými národnostmi. Oficiální statistika z Londýna z roku 2011 uvádí, že největší míru ekonomické neaktivity mezi imigranty vykazují Somálci (nepracuje 62 procent mužů a 87 procent žen). Následují Turci (33 procent mužů a 70 procent žen), Portugalci (33 procent mužů a 49 procent žen), Jamajčané (33 procent mužů a 39 procent žen), Bangladéšané (31 procent mužů a 79 procent žen), Pákistánci (29 procent mužů a 78 procent žen) a tak dále.
Pro srovnání, bílí Britové vykazují míru neaktivity 24 procent u mužů a 35 procent u žen (nejde o míru nezaměstnanosti, ale o ekonomické neaktivity, tedy včetně dětí a důchodců). Mimochodem, nadprůměrnou ekonomickou aktivitu vykazují v Londýně Poláci, Němci, Italové, Jihoafričané a Australané.
Co dělat
Evropa by v první řadě měla poskytnout azyl těm, jimž opravdu jde o život – například křesťané a další menšiny v Sýrii a v Iráku. Neměla by ale připustit další tragédie typu St. Louis nebo Struma. Skutečných azylantů je ale jen hrstka. Drtivá většina imigrantů jde do Evropy za lepším. Ani nad tím bychom se neměli pohoršovat: Kdo by nechtěl lepší úděl pro sebe a své děti? Ale z praktických důvodů by měli projít určitým sítem.
Vítejte v Evropě, jež vám nabízí šanci změnit svůj život, budete-li spolupracovat. Jste to vy, kdo se bude přizpůsobovat dejší kultuře. |
Například: Vítejte v Evropě, jež vám nabízí šanci změnit svůj život, budete-li spolupracovat. Ne, nedostanete žádné sociální dávky ani ubytování zdarma. Postarejte se sami o sebe stejně jako imigranti do USA v 19. století. Můžete se ucházet o práci ve speciálních ekonomických zónách, kde neplatí evropské zákony o minimální mzdě; po práci máte k dispozici vzdělávací kurzy a knihovny. Máte svobodu pohybu, ale pokud vážněji porušíte zákony, dostanete zdarma letenku do země původu i s policejním doprovodem. Toto je Evropa a jste to vy, kdo se bude přizpůsobovat zdejší kultuře. Zájemci o provozování džihádu v praxi, čelem vzad, jste na špatné adrese. Po pěti letech můžete složit zkoušky z jazyka a z reálií země, o jejíž občanství máte zájem. Pak se můžete stát občanem se všemi právy, včetně sociální podpory, kterou ale pravděpodobně nebudete potřebovat, pokud jste si dokázali vydělávat prací sami na sebe a své rodiny po dobu pěti let.
To se ovšem nestane. Evropa je příliš svázána konformismem politické korektnosti, svým novým pseudonáboženstvím. Kánon této víry hlásá, že všechny kultury jsou si rovny a že Evropa se svou tisíciletou historií kultury a vědy se nemá vyvyšovat nad země, které buď nikdy neměly žádnou kulturu, nebo si ji zničily. Moderní evropská víra hlásá, že se Evropané musejí přizpůsobovat, nikoli nově příchozí. (Aby odčinili dědičný hřích a kolektivní vinu kolonialismu.)
Dalším článkem novodobého dogmatu je nedotknutelnost sociálního státu. Politici a odboroví předáci by spíše dopustili hospodářskou krizi, než akceptovali zrušení minimální mzdy a deregulaci pracovního práva – kroky, které by prospěly všem, nejen imigrantům.
Především a v první řadě by se Evropa měla zbavit svého zlozvyku, který ničí její ekonomiku již zhruba 40 let: platit lidi za to, že nedělají nic. Kdyby Evropa podstatně omezila svůj sociální stát, leccos by se změnilo k lepšímu. Nejen velikost a struktura imigrace.
