Ve večerních hodinách v úterý 12. listopadu se dvorana pražského Rudolfina ocitla ve slavnostní atmosféře hned dvojí. Jen pomalu odezníval nevšední zážitek z koncertu fenomenální italské mezzosopranistky Cecilie Bartoli, aby jej vystřídal ceremoniál, při němž se stala historicky první nositelkou Granátové hvězdy, ocenění Bohemian Heritage Fund, naše první dáma cembala Zuzana Růžičková.
A kdo jiný mohl předat noblesní paní Zuzaně šperk ve tvaru medaile s hvězdou a českým granátem v jejím středu než sympatická Cecilia.
Novou cenu chce Bohemian Heritage Fund s šéfem správní rady Pavlem Smutným udělovat výjimečným osobnostem za trvalé obohacení národní kultury. Těžko by se našel lepší moment k předání a také premiérově oceněná osobnost.
Zuzana Růžičková (86) přežila holokaust, získala prestižní ocenění v Německu, Francii i platinovou desku Supraphonu. Je známá především jako výtečná interpretka Bachova díla, jehož hudba jí hodně pomáhala, když se po druhé světové válce vracela do normálního života. A ona to zase vracela nám posluchačům, jak podotýká Pavel Smutný: „Zuzana Růžičková nás v nelehkých časech minulého režimu svým uměním povznášela.“
Vedle své kariéry na koncertních pódiích a v nahrávacích studiích má umělkyně, jež spojila svou životní cestu s hudebním skladatelem Viktorem Kalabisem, za sebou bohatou minulost pedagogickou, vychovala řadu špičkových interpretů u nás i v zahraničí.
V současné době již na cembalo nehraje. „Jeden z mých přátel říká, že je lepší, když lidí říkají: To je škoda, že už nehraje, než aby říkali: To je škoda, že ještě hraje,“ svěřila se loni během oslav svého kulatého jubilea.
Zuzana Růžičková ovšem bezezbytku naplňuje nápis na medaili, kterou obdržela: Per artis ad astra. Což by se v jejím případě dalo česky parafrázovat právě slovy „to je škoda, že už nehraje“.