Po téměř čtyřech letech se v Gaze opět válčí. A s konfliktem přichází i teror všudypřítomných klišé. Podobně jako osobní paměť nabaluje vzpomínky na minulé křivdy i vlastní provinění, je kolektivní paměť Židů a Arabů v Levantě mnoho desetiletí poznamenána hořkostí a zatvrzelostí, ve které dětinská otázka „kdo si začal?“ postrádá jakýkoliv smysl. Neskrývají se však pod viditelnou hladinou konfliktu izraelské armády s Hamasem spodní proudy, které umožní na něj nahlédnout tak, že se podaří uniknout z pasti věčných tvrzení, že jde jen o takřka atavistický a politicky motivovaný střet Arabů a Židů?
Pro nejnovější kolo konfrontace se nabízejí čtyři možná povrchní vysvětlení. V libovolném pořadí důležitosti může být izraelské bombardování Pásma Gazy:
- Snahou zastavit raketové útoky Hamasu & Co z Gazy na severovýchod, a tím před nimi ochránit izraelské civilní obyvatelstvo.
- Pokusem navázat přímou komunikační linku s egyptským politickým vedením, která byla přerušena společně s pádem Husního Mubáraka, kolapsem egyptsko-izraelské korupční sítě upředené okolo společnosti East Mediterranean Gas a odchodem Omara Sulejmána, dvojjediného patrona a kontrolora Hamasu.
- Způsobem, jak odradit prezidenta Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse od předání žádosti o uznání Palestiny jako nečlenského státu OSN Valnému shromáždění 29. listopadu.
- A za čtvrté, široce diskutovaná domněnka, že konflikt je předvolebním vrtěním psem, které má posloužit tandemu politických formací Likud a Jisra’el bejtejnu k výraznému vítězství v lednových izraelských parlamentních volbách. Analogie s vyprázdněním izraelských arzenálů v Gaze na přelomu let 2008 a 2009 těsně před parlamentními volbami v únoru 2009 se sama nabízí.
Možná je z uvedeného pravdivé něco, možná všechno, možná nic. Navzdory tomu je třeba se podívat mimo tato čtyři vysvětlení.
Růst ceny nemovitostí
V létě 2011 se v Izraeli odehrály události, které s konfliktem nemají na první pohled nic společného. Takřka čtvrt milionu demonstrantů opakovaně naplnilo hlavní tepnu Tel Avivu, Rothschildův bulvár, s hesly poukazujícími na zrychlující se růst sociálních nerovností v izraelské společnosti.
Izrael v letech 2009 až 2011, potažmo 2012, zaznamenal nejrychlejší, 30procentní nárůst cen nemovitostí ze všech států OECD
Šlo o zdánlivě apolitickou reflexi faktu, že Izrael v letech 2009 až 2011, potažmo 2012, zaznamenal nejrychlejší, 30procentní nárůst cen nemovitostí ze všech států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). A se všemi negativními dopady, které realitní bublina vyvolaná přílivem spekulativního kapitálu má na izraelskou střední třídu.
Současná izraelská vláda se na konci léta 2011 stala terčem kritiky, a tu budoucí to pravděpodobně čeká také. Jen málokdo si však byl a je ochotný položit otázku, zda existuje vazba mezi touto konkrétní zkušeností a širším rámcem, ve kterém funguje izraelská ekonomika. A jeho nedílnou součástí je i okupace palestinského Západního břehu Jordánu a dvojitá – s Hamasem společná – okupace Pásma Gazy.
Pro bližší pochopení je třeba se zastavit u dvou izraelských ekonomů, Jonathana Nitzana a Šimšona Bichlera. Ti už v roce 2002 popsali proměny politické ekonomiky Izraele způsobem, jenž je natolik zničující a mimo hlavní proud neoklasické ekonomie, že se jejich práce setkává se zarytým mlčením. Pro Nitzana a Bichlera neexistují dva odlišné světy, ekonomický a politický, ale jediná elementární částice, jejímž prostřednictvím lze kvantifikovat sociální moc, bez ohledu na to, jak se na povrchu tváří – Capital as Power, jak nazvali svou knihu z roku 2009.
NASDAQ a telavivská burza
Dle Nitzana a Bichlera kapitalizace a indexy akciových trhů ve skutečnosti ukazují mnohem víc, než se může jevit z každodenních rituálů burzovních analytiků na televizních obrazovkách. Kromě jiného aktuální mocenskou kondici kapitálu, jeho schopnost proměňovat a utvářet sociální vztahy ve společnosti, podmaňovat si ji či přetavovat vše ve zdroj budoucích zisků.
Nitzan a Bichler tvrdí, že se Izrael od začátku devadesátých let vydal cestou expanze kapitálu do „šířky“ – prosperity jen za předpokladu dynamického trhu přeshraničních akvizicí a fúzí a přístupu ke zdrojům zahraničního, v Izraeli logicky amerického kapitálu. Vývoj popsali následovně:
„Od začátku devadesátých let umožnilo otevření se Izraele dovnitř i ven masivní toky kapitálu oběma směry. Globální investoři, nadnárodní korporace, ruští oligarchové a lidé peroucí peníze se potkali v Izraeli. Skoupili vše, co mělo nějakou hodnotu – dluhopisy, akcie, celé společnosti, nejlepší nemovitosti, sportovní týmy a místní politiky. Paralelně k tomu domácí kapitalisté diverzifikovali svá aktiva do zahraničí, prodali své firmy doma a peníze investovali v zahraničí.“
Tento proces globalizace Izraele byl intenzivní a izraelskou ekonomiku poprvé, ale o to těsněji připoutal k americké. Toto srůstání je dobře vidět v letech 2006 až 2007 na velkém sepětí vývoje amerického indexu NASDAQ a indexu telavivské burzy. Jak Nitzan a Bichler napsali v létě 2007:
„Pokud izraelský akciový trh momentálně stoupá, není tomu tak ani kvůli, ani navzdory politické situaci, ale ze stejných důvodů jako NASDAQ. A když zamíří strmě dolů, nehledejte za tím regionální vysvětlení. Prostě se mrkněte na NASDAQ.“
Problém však nastane, když americká vlajková loď elektronického trhu akcií narazí na ledovec, jak se stalo na přelomu let 2007 a 2008. Najednou jako by s těsným sepětím něco pohnulo.
Až do konce roku 2008 telavivský burzovní index s malým zpožděním kopíruje střemhlavý let NASDAQ dolů, aby společně dosáhly minimálních hodnot. Ale najednou – od začátku roku 2009 – index telavivské burzy rezignuje na patnáctileté sepětí a vydá se vzhůru mnohem strměji.
Vývoj indexu NASDAQ a indexu telavivské burzy v letech 2006–2012
Pramen: Jan Čuřík s použitím agentury Bloomberg.
Regionální systém v troskách
Je pouhou shodou náhod, že se to stane v okamžiku, kdy je ukončena operace Lité olovo, finanční požehnání pro neformální klastr izraelských společností v oblasti informačních, bezpečnostních a vojenských technologií významně zastoupených právě na indexu telavivské burzy? Anebo šlo o optimistickou reakci na to, že Izrael v roce 2009 oznámil nález podmořských ložisek plynu Tamar a Leviathan, které v případě jejich úspěšné exploatace můžou začít psát nový vývojový příběh země? Co se vlastně v indexu telavivské burzy odráží? Striktně ekonomická kondice izraelských korporací, anebo komplexní moc izraelského macho-militarismu?
Otázkou je, zda proti míru mezi Izraelci a Palestinci nepůsobí spíš významné ekonomické síly v centru izraelské ekonomiky
Tato situace trvá až do léta 2011, kdy je náhle zřejmé nejen to, že několik desítek let fungující regionální systém proměnily arabské intifády v trosky, ale i to, že Izrael sice lze sofistikovanými bezpečnostními technologiemi neprodyšně izolovat od bezprostředního okolí, nikoli však současně jeho vládu opancéřovat před nespokojeností vlastní společnosti. S přihlédnutím k těmto indiciím je proto možné si položit otázku, zda proti míru mezi Izraelci a Palestinci nepůsobí spíš významné ekonomické síly v centru izraelské ekonomiky, pro které je trvalý mír v přímém rozporu s podstatou jejich aktivit.
Válka nepřináší jen ztráty, ale pro někoho i zisk. Izraelská vláda se hrdě hlásí k tomu, že „žádná jiná, technologicky vyspělá země nemá stejný podíl obyvatel s reálnou zkušeností v armádě, policejních a bezpečnostních složkách“. Ve svých prezentacích však už nedodává, že žádná jiná země nemá ve své bezprostřední blízkosti zkušební polygon, kde si s větší (Gaza), či menší (Západní břeh Jordánu) bezohledností může vyzkoušet bezpečnostní ploty, munici, detektory či bezpilotní letadla.
Židé poprvé menšinou
Ze všech těchto důvodů nebyl nejnovější konflikt v Pásmu Gazy poslední. A budou následovat další. V Gaze si totiž současná izraelská vláda může vyzkoušet tři věci najednou. Kromě připravenosti vojenských technologií, aktuální mezinárodní postavení Izraele ověřované řadou telefonátů vybraným světovým politikům, kteří mají připravenou neměnnou formuli: „Izrael má právo se bránit.“ A také aktuální stav rozpolcenosti palestinského vedení, které izraelská vláda všemi způsoby podporuje, aby následně mohla opakovat své únavné klišé, že vlastně nemá s kým jednat.
Formální anexe okupovaných území způsobí, že se Židé ve vlastním státě ocitnou v menšině
Otázkou je, nakolik lze uvedenou mentalitu odříznutého ostrova navždy udržet. Před Izraelem totiž leží dilemata, která nebude snadné vyřešit bombardováním. Ekonomická příloha deníku Haaretz 16. října v bezvýznamném článku o daňových úlevách zveřejnila nejnovější demografické údaje, z nichž vyplývá, že z celkového počtu dvanácti milionů obyvatel Izraele, Západního břehu Jordánu a Gazy je 5,9 milionu Židů. Ti se tedy poprvé stali menšinou.
Tato zdánlivě bezvýznamná noticka však má dalekosáhlý dopad. Vyplývá z ní totiž, že status quo nelze držet do nekonečna. Jakákoli budoucí izraelská vláda bude muset skutečně rozhodnout. Formální anexe okupovaných území způsobí, že se Židé ve vlastním státě ocitnou v menšině. Ponechávám na představivosti každého, zda by podobná situace utužila proklamované klady „jediné demokracie na Blízkém východě“ a poskytla plnohodnotná práva arabským spoluobčanům, anebo naopak posílila politiku skleněných stropů, kterým již v současnosti systematicky čelí izraelští Arabové, či vedla k zombie modelu jihoafrického apartheidu.
Dilema izraelských politiků
Izraelští politici si toto dilema dobře uvědomují. Bývalý premiér Ehud Olmert na ně před několika lety několikrát upozorňoval jako na imperativ pro vytvoření dvou států. Navzdory tomu současná izraelská vláda na tento fakt reaguje útěkem vpřed a ta budoucí pravděpodobně bude dělat totéž.
Od poloviny devadesátých let se na okupovaných územích totálně proměňuje celá ekonomika okupace
Na Západním břehu Jordánu mikroverzí sociálního státu, jejímž cílem je maximalizovat počet židovských osadníků, aby byla uvnitř Izraele zajištěna židovská většina v případě jeho budoucí anexe. Se všemi administrativně represivními ústrky, které Palestincům znemožňují smysluplně budovat svou existenci v takzvané Zóně C – všude kromě vzájemně odříznutých městských center Ramalláh, Tulkarm, Nábulus, Betlém a Hebron. Příběhů a detailů s tím spojených jsou stovky. Kdo je chce vidět, vidí je. Kdo je vidět nechce, nemá smysl ho přesvědčovat.
Současně s touto politikou se vláda Izraele snaží dokončit fyzickou separaci Západního břehu Jordánu od izraelské pevniny. To je dobře vidět při zpětném pohledu na dobu první intifády, kdy 45 procent Palestinců ze Západního břehu Jordánu dojíždělo za prací do Izraele. Od poloviny devadesátých let se na okupovaných územích totálně proměňuje celá ekonomika okupace. Masivními restrikcemi na dovozy a vývozy a později v Gaze přímou blokádou byla palestinská ekonomika zcela napojena na dýchací přístroj mezinárodní pomoci v prvním případě a šedých obchodů ve druhém.
Zahraniční pomoc
Dle populárního tvrzení orgány Palestinské samosprávy fungují jako efektivní spolek pro „odklánění“ zahraniční finanční pomoci. To je nepochybně pravda. Rozhořčení části českých občanů, že „z našich daní platíme teroristy“, je pak o to ironičtější, že v sobě skrývá otázku svrchované důležitosti: zda výše našeho příspěvku v celkovém objemu evropského financování přesahuje či nepřesahuje magickou částku dvou korun na jednoho českého daňového poplatníka.
Významným, ač nepřímým beneficientem zahraniční pomoci Palestinské samosprávě je sám IzraelSoučasně je však třeba také dodat, že významným, ač nepřímým beneficientem zahraniční pomoci Palestinské samosprávě je sám Izrael. Vzhledem k tomu, že na dovoz zboží ze sousedního Egypta nebo Jordánska se vztahují cla, kdežto na izraelské nikoli, pochází z Izraele 70 až 80 procent z necelých čtyř miliard dolarů ročních dovozů na Západní břeh Jordánu. Izraelští výrobci potravin a spotřebního zboží neprotestují. A část finančních prostředků poskytovaných Palestinské samosprávě, které nejsou použité okamžitě, je povinně deponovaná na účtech izraelské centrální banky. Chtělo by se říct jako gratis půjčka.
Stručně řečeno, Izrael systematicky exportuje část nákladů na vlastní okupační režim na úkor zahraničních dárců. Víme opravdu exaktně, kdo koho vlastně sponzoruje?
Cynický Hamas
Hamas funguje v kontextu pokračující blokády jižního pásma stejně cynicky. Tento správce „Spojených tunelů, s. r. o“, jichž je momentálně zhruba šest set, účinně manipuluje s Palestinci v Gaze, rozděluje a pod cynickými hesly o odporu sleduje vlastní agendu, ve které jsou obyčejní obyvatelé Gazy pouhými bezcennými pěšáky ve vyšší hře. Dokud to bude pokračovat, zůstanou palestinská území posledním místem na mapě arabského světa, kterého se nedotkne arabské jaro.
Jean Pierre Filiu, francouzský historik a diplomat, před půl rokem publikoval skvělou knihu Histoire de Gaza, v níž aktuální situaci trefně popsal jako společnou válku Izraele a Hamasu proti palestinskému státu. A tentýž Filiu před dvěma měsíci napsal text skladby O jeden život méně, kterou lidem v Gaze věnovala francouzská hip-hopová legenda Zebda. Smutnou a ilustrativní pointou současné situace je, že za její grafické ztvárnění Filia i Zebdovy muzikanty Rada židovských institucí ve Francii obratem obvinila z podněcování k nenávisti.
Izraelská a palestinská společnost žijí vedle sebe ve dvou paralelních tragédiích
Izraelská a palestinská společnost žijí vedle sebe ve dvou paralelních tragédiích. Tu lidí v Gaze je vidět na první pohled. Jsou zabetonovaní pod dvojí okupací a se stigmatem, jež opakuje, že Gaza je Hamas a Hamas je Gaza. Není. Gaza je plná lidí se sny a ambicemi.
Nedostatek vzájemné empatie
Skupina mladých aktivistů z Gazy před dvěma lety své názory na únik z falešné volby, kterou jim Hamas předkládá, přeměnila v manifest Gaza Youth Breaks Out. Od té doby počet jeho příznivců neustále narůstá. Vhled do jejich myšlenkového světa nabízí třeba blog mladé Palestinky Šahd Abúsalámyové. Ta na svém Twitteru průběžně popisovala nedávné události v Gaze. Aby však mohla být iniciativa mladých aktivistů dlouhodobě úspěšná, musí se něco změnit i v izraelské společnosti. To, co nelze postihnout empirickým měřením a změnit politickými volbami.
Izraelský novinář Gideon Levy se před časem ve smutném rozhovoru pro britský deník Independent vyznal, co je hlavním smyslem jeho aktivit:
„Největší boj vedu o opětovnou humanizaci Palestinců. V Izraeli funguje mašinerie manipulace, která nás doprovází od raného dětství. Jsem jejím produktem stejně jako kdokoli jiný. Naučí nás několik zkazek, z nichž se nelze vysmeknout. Že my, Izraelci, jsme jediné oběti. Že Palestinci se rodí jen proto, aby zabíjeli, a že jejich nenávist je iracionální. Proto máte před sebou společnost bez jakýchkoli morálních pochyb, otazníků a téměř bez veřejné debaty. Ozvat se proti tomu je obtížné.“
V jižní Levantě nezavládne mír, dokud se pokrokovým silám na obou stranách nepodaří účinněji mobilizovat své společnosti a bojovat proti nedostatku vzájemné empatie. Ta je však zatím „zabíjena výstřelem z bezpilotního letadla“.