Revolta 1989 nezačala na Národní třídě. Esenbácký nářez riskovaly toho přelomového roku každou letní středu desítky lidí protestující na obranu Stromovky před výstavbou silnice.
Plánovaný průchod silniční radiály Stromovkou mnozí vnímali jako brutální zásah do historické pražské zeleně. Kvůli výstavbě mělo padnout tři tisíce stromů a zmizela by celá východní třetina Královské obory. Místo klidu a čistého povětří by největší pražský park ovládly hluk a smrad z automobilů. O nic perspektivnější nebyla ani varianta tunelu hloubeného shora – třetina Stromovky by tak jako tak zanikla.
Tuhý odpor a krvavá tlačenka
Do spontánního odporu proti těmto záměrům odvážně vyrazily Pražské matky s dětmi v kočárcích. Měly nevelkou, zato trvalou podporu ekologicky smýšlejících lidí. Nad nepovolenými akcemi přijaly záštitu České děti, proto jejich vůdčí duch Petr Placák pravidelně končíval u výslechu na policejní služebně. „Nebyli hrubí, věděl jsem už, co mě čeká a jaký přečin mně přišijí. A že mě pak čeká předvolání na úřad. Byl to jen rutinní výslech. Ale nepříjemný,“ vypráví Placák po letech.
Horší to bylo, když si velitel zásahu usmyslel nechat předvést víc účastníků demonstrace. Pak ti, kdo se nechtěli pokorně podvolit, pocítili, co umí pendrek v rukou příslušníků Veřejné bezpečnosti na demonstrantových zádech. Přesto se například fotografovi Václavu Vašků podařilo utéct. „Honili mě po Stromovce, ale já jsem zdrhal jako zajíc. Nakonec to vzdali,“ vzpomíná Vašků.
Horší bylo, když si velitel zásahu usmyslel nechat předvést víc účastníků demonstraceTo Aleš Šulc, dnes vysoce postavený úředník ministerstva vnitra, takové štěstí neměl. Dvě demonstrace, kterých se zúčastnil, proběhly v klidu. Protestující mlčky chodili po oválu před Šlechtovou restaurací uprostřed Stromovky, jako by meditovali. Potřetí jich však na odchodnou aspoň dvacet sebrali a nacpali je do antonu. Leckdo při tom zadržování nějakou tu ránu slíznul. Sami „příslušníci“ byli rozmrzelí z toho, že mají tolik vyslýchání. Nakonec je rozstrkali do různých služeben. Když se Šulc celý roztřesený dostal z jejich spárů, chvátal za Ivanem Dejmalem, aby se z toho zkušenému harcovníkovi, který měl za sebou čtyři roky politického kriminálu, vypovídal. Dejmal se s ním rozdělil o večeři a naservíroval mu krvavou tlačenku. „Ani jsem si neuvědomil, co jím. Tak skončilo patnáct let mého důsledného vegetariánství,“ hlásí se k příhodě, kterou Dejmal rád dával k dobru, její aktér Aleš Šulc.
Esenbácký trénink
Odpor odborné veřejnosti proti devastaci Stromovky organizoval architekt Ivan Plicka. Spolu S Josefem Vavrouškem uspořádali 10. listopadu 1989 v Technickém muzeu o Stromovce konferenci. Sál byl beznadějně zaplněn, a tak se dovnitř nedostalo sto či dvě stě vážných zájemců. Už druhý den všichni věděli, proč se nevešli. „Výtržník“, který se dožadoval vstupu tak důrazně, že byl zadržen a na stanici VB vyslýchán, byl svědkem, jak do úřadovny dorazila kohorta „účastníků konference“, aby se převlékli zpátky do uniforem.
Za pět dní vyhlásila skupina kolem Vavrouška a Plicky demonstraci za Stromovku před pražským magistrátem. Esenbáckým bílým přilbám tím poskytli příležitost k ostrému cvičení při rozhánění zhruba dvoutisícového davu. O dva dny později ji mohli zužitkovat při historickém zásahu na Národní třídě.
Kdo je nejkrásnější? Hanka, Danka nebo Blanka?
Teprve v roce 1993 nastal definitivní odklon od zavrhované trasy Stromovkou a byly posuzovány tři varianty – dejvická (Dana), holešovická (Hana) a bubenečská (Blanka). Vyhrála Blanka. Vede sice opět Stromovkou, ale jako ražený tunel, který by neměl tolik vadit – kdyby se nepropadal... Některé výtky vůči zavrženému podpovrchovému řešení nadále platí.
Ještě by to chtělo dálnici k Národnímu divadlu a budeme světovíPři výběru nebylo vzato v úvahu posouzení vlivu na životní prostředí. A vůbec – dosud nedostavěná Blanka je součástí velice zastaralého konceptu ZAKOS (Základní komunikační systém), jehož neospravedlnitelným zvěrstvem je přivedení tranzitní dopravy až na Václavské náměstí k Národnímu muzeu. A hle, až bude dostavěna Blanka, přitáhne smog a hluk tranzitních automobilů pár metrů od Pražského hradu. Chtělo by to ještě dálnici k Národnímu divadlu a budeme světoví.
Jestliže se Severojižní magistrála stavěla v období nevědomosti, pak výstavba Blanky 14. června 2007 odstartovala v době, kdy si negativní vliv trasy na život ve městě mohl spočítat úplně každý. Nebyly žádné masové demonstrace, nikdo neriskoval ránu obuškem pro dobro věci. Být uvážlivější zastupitelstvo než to Bémovo, dalo by prostředky raději na rozvoj veřejné dopravy. Kde spala občanská opozice, když na tu politickou není v těchto končinách žádný spoleh?
Blanka vyhrála, ale nejkrásnější rozhodně není. Ještě k tomu spolkla víc peněz, než měla, a její dokončení by se mělo oddálit o dva roky.
Nečekaný impuls
O urychlené dokončení části Blanky usiluje strana, od níž bychom to nejmíň čekali – Zelení. Logiku nalezneme teprve při bližším ohledání. Opoziční zelení zastupitelé z Prahy 6 se berou za obyvatele objízdných tras, protože by trpěli zvýšenými dávkami oxidů dusíku a polétavého prachu o dva roky déle, než sliboval původní harmonogram. Obě látky přitom mohou vyvolat závažná onemocnění.