Odehrávají se v zemích postsovětské oblasti strukturální změny, anebo mají větší váhu vazby z minulosti a zeměpisné danosti? Mají tyto země vnitřní dynamiku, která by dokázala navázat na vnější snahy Západu o přiblížení? Odpovědi na tyto otázky hledal 1,5 roku polsko-slovensko-maďarský výzkum financovaný Mezinárodním visegrádským fondem a nizozemskou vládou.
Ve spolupráci s institucemi tří zemí – Běloruska, Moldavska a Ukrajiny – se zaměřoval na strojírenství a energetiku, dvě důležitá průmyslová odvětví, která představují vážnou strukturální výzvu. Vedoucím maďarského týmu byl András Deák, spolupracovník Ekonomického a regionálního vědeckého výzkumného střediska Ústavu světového hospodářství Maďarské akademie věd, a proto je kompetentní vyjádřit se k výsledkům tohoto výzkumu i trendům v tomto regionu.
Strojírenství a energetika
V roce 2013, posledním „roku míru“ v postsovětské oblasti, tvořilo strojírenství a energetika významnou část hrubého domácího produktu tří uvedených zemí – například v Bělorusku strojírenství představovalo téměř pětinu a energetika 15 procent HDP, v Ukrajině v obou případech okolo deseti procent.
Strojírenství a energetika jsou pro Bělorusko, Moldavsko a Ukrajinu z hlediska zaměstnanosti, vývozu a makroekonomiky v podstatě rozhodující |
Tato dvě odvětví jsou tedy pro tři země tohoto regionu z hlediska zaměstnanosti, vývozu a makroekonomiky v podstatě rozhodující. Dalším společným rysem těchto dvou obrovských postsovětských odvětví je, že mají vazby téměř výhradně na Rusko. Jde totiž vesměs o produkty vyvinuté v rámci zaostalých sovětských výrobních systémů bez návaznosti na zbytek Evropy. Například v Charkově vyráběné turbíny lze často prodat v Evropě jen díky výrobní spolupráci s Rusy. Totéž platí i pro zbrojní průmysl.
Navíc mají tato dvě odvětví společné to, že jsou zastaralé a kvůli k jejich váze a významu pro export do značné míry odkázané na investice, a proto potřebují výraznou finanční injekci, jinak jim hrozí zánik. „Evropská unie, jež se soustřeďuje na institucionální reformy, však na mimořádné výzvy týkající se těchto odvětví v podstatě nereflektovala,“ upozorňuje András Deák – jen v Bělorusku závisí na strojírenství nepřímo téměř 700 tisíc lidí, sedm procent populace.
Vazby na ruský trh
Deák podotýká, že dvěma koncovými body jsou Bělorusko a Moldavsko. První země má silné vazby na ruský trh a zhruba 90 procent její strojírenské produkce putuje na trh Společenství nezávislých států. Díky zvýhodněnému přístupu na trh a příznivému poměru dovozu a vývozu bylo Bělorusko vedle Polska jedinou evropskou zemí, kterou v roce 2009 nepostihla recese.
Bělorusko má silné vazby na ruský trh a zhruba 90 procent jeho strojírenské produkce putuje na trh Společenství nezávislých států |
Po krizi je však stále viditelnější, že tomuto modelu dochází dech a že hospodářská růst byl udržován v podstatě jen nárůstem výměny výhodné pro Rusko, protože se týká především energetiky a levných zdrojů energie. Minsk to pociťuje, a proto od Číny přes střední Evropu až po Latinskou Ameriku hledá nové trhy, ale jeho výrobky nejsou konkurenceschopné.
Sovětské pojetí průmyslu založené na úplné zaměstnanosti a zastaralých technologiích je sice dodnes nedotknutelné, ale sortiment výrobků již nedokáže ani navzdory odhodlání politiků nalézt nové trhy a kompenzovat pokles ruské poptávky. Z tohoto důvodu byla makroekonomická stabilita vratká, což ukazuje řada běloruských měnových krizí.
„Tento model má odzvoněno, změny jsou nevyhnutelné a Lukašenko se buď bude muset opřít o pomoc zvenku a zvážit výhodnost ruských a západních půjček, nebo s ekonomikou něco udělat,“ shrnuje Deák.
Nejslibnější budoucnost
Moldavsko oproti tomu vykazuje mnohem zřetelnější znaky středoevropské transformace. Těžký strojírenský průmysl v podstatě zůstal v takzvané Podněsterské republice, ale v poslední době sem přemísťuje výrobu stále více západoevropských firem. „Přišly na to, že není třeba dovážet pracovní sílu, ale přemístit výrobu do Moldavska,“ prohlašuje Deák.
Budoucnost Moldavska se ve srovnání s Běloruskem a Ukrajinou jeví nejslibněji |
A dodává, že zatímco poměr ceny pracovní síly Maďarska a Západu je jedna ku třem, v případě Moldavska jedna ku sedmi, což do značné míry kompenzuje jiná institucionální rizika. Tím lze také vysvětlit, proč získává EU v tomto regionu stále větší prostor, což ukazuje růst moldavského vývozu.
Podobné trendy vidí Deák také v energetice, v níž lze zaznamenat citelný posun energetické účinnosti i fakt, že se Moldavsko stále více snaží nakupovat ze Západu nejen elektrický proud, ale i plyn. Podle Deáka zatím nelze s určitostí prohlásit, zda to nastartuje proces dohánění vyspělejších ekonomik, nicméně některé věci se daly po pohybu. A je to právě Moldavsko, jehož budoucnost se ve srovnání s Běloruskem a Ukrajinou jeví nejslibněji.
Zastaralé znalosti a technologie
Ukrajina je v tomto regionu rozhodující již kvůli své váze, ale její hospodářská politika byla v uplynulém desetiletí mimořádně nestabilní, což má ničivé důsledky. Odvětví odkázaná na Rusko jsou většinou odsouzena k zániku. Příčiny podle Deáka nejsou pouze politické. Přestože nedostatek výhod nebo absence politické dobré vůle Moskvy, jako je tomu v případě Běloruska, hrají důležitou roli, hlavním faktorem je ruská stagnace a nekonkurenceschopnost exportu do Ruska.
Znalosti a technologie z doby rozpadu Sovětské svazu jsou zastaralé, a proto není žádná náhoda, že právě na Ukrajině nejstrměji poklesl podíl strojírenství na HDP |
Znalosti a technologie z doby rozpadu Sovětské svazu jsou zastaralé, a proto není žádná náhoda, že právě na Ukrajině nejstrměji poklesl podíl strojírenství na HDP – již v roce 2013 ze 14 na devět procent, přičemž v některých segmentech tento pokles od té doby činí více než 50 procent.
Na ústupu je také chemický průmysl, například výroba umělých hnojiv klesla na třetinu a s vážnými problémy se potýká i energetika. „Ukrajina teprve prožívá druhou vlnu postsovětské recese, v rámci níž nyní po mírném oživení v devadesátých letech zmizí celá průmyslová odvětví,“ popisuje situaci Deák s tím, že není vůbec jisté, že z trosek povstanou firmy, které budou na trhu EU konkurenceschopné, což silně zpochybňuje přínosy volného obchodu.
Středoevropský scénář
Vezme-li se za základ transformace Maďarska, pak se Bělorusko pohybuje zhruba na začátku devadesátých let. V zemi je mnoho velkých státních holdingů s nedostatečným kapitálem, které by bez významných a neustále vyšších státních subvencí dlouho nepřežily, a proto potřebuje zkušenosti střední Evropy z konce osmdesátých let. Kvůli změně globálně-ekonomické situace však jsou šance na úspěšnou transformaci mnohem horší než na začátku devadesátých let v případě střední Evropy.
Ukrajina se příliš nedrží středoevropského scénáře, a pokud existuje paralela, pak jde o druhou polovinu devadesátých let, kdy bylo třeba řešit úpadek některých průmyslových odvětví a současně položit základy pro nový růst |
Moldavsko oproti tomu může čerpat ze zkušeností regionu na počátku nového tisíciletí, v případě Ukrajiny je však třeba značně diferencovat, neboť situace v odvětvích se velmi liší. Ukrajina se příliš nedrží středoevropského scénáře, a pokud existuje paralela, pak jde o druhou polovinu devadesátých let, kdy bylo třeba řešit úpadek některých průmyslových odvětví a současně položit základy pro nový růst. To bylo v našem regionu automatické, zatímco na Ukrajině není rozuzlení ani zdaleka stejně jednoznačné.
Z výsledků výzkumu vyplývá, že odehrávající se integrace tohoto regionu, konkrétně Ukrajiny a v Moldavsku, je spíše politická než ekonomická a na rozdíl od bývalé střední Evropy je role těchto zemí v západním světě periferní. Podle Deáka tento integrační proces momentálně nezaručuje materiální ani hospodářskou konvergenci.
Bělorusko zůstane v eurasijském prostoru, ale musí změnit svůj současný hospodářský model. Běloruský prezident Alexandr Lukašenko je neobyčejně odolný, a proto může svou politikou bolestné ekonomické reformy na nějaký čas oddálit, ale velkým varováním by pro něho měl být fakt, že hospodářská situace Běloruska je mnohem horší než dříve.
Vliv Ruska
Deák dále říká, že Eurasijský ekonomický svaz má v podstatě zajistit v tomto regionu krátkodobý sociální smír a neměnnost, konec ruského dynamického růstu v roce 2014 se však silně podepsal i na této integraci. „Rusko není schopné tento region utáhnout, a proto mu ani Eurasijský ekonomický svaz neposkytuje impulsy, které jsou pro rozvoj z dlouhodobého hlediska nezbytné,“ shrnuje Deák. A souhlasí s tezí, že zkoumaný region se organicky neintegruje do evropského prostoru, ale jako by uvázl na půl cesty.
„Pro dotyčné země by bylo přínosem, kdyby nemusely volit mezi západní a východní integrací, a stejně jako tomu bylo více než deset let, by se mohly opírat o oba trhy – na jedné straně by byly taženy ruským růstem a na druhé by je stabilizoval přísun evropského kapitálu. Taková situace by je sice příliš nemotivovala k reformám, navzdory tomu by byla lepší. Pokračování této situace však znemožnila politika,“ upozorňuje Deák.
Rusko je sice pro Ukrajinu i pro Moldavsko nadále rozhodující, k situaci před rokem 2013 už však není návratu |
A dodává: „Tato příjemná situace skončila, ale dotyčné země se nedokážou plně integrovat k žádnému z obou pólů. Zajištění makroekonomické stability převzal Západ, což také určuje podobu vazeb, nicméně situace těchto zemí se tím nezlepší, neboť se k Západu připojují ve velmi periferní pozici.“
A hodnocení maďarského analytika pokračuje: „Zdá se, že jsme svědky opakování gruzínského scénáře. Také Tbilisi se do značné míry dokázalo odtrhnout od ruského prostoru a Moskva dnes již nemá na Gruzii přímý vliv. Rusko je sice pro Ukrajinu i pro Moldavsko nadále rozhodující, k situaci před rokem 2013 už však není návratu.“
Postsovětská dezintegrace
Putinovo vedení si to uvědomuje. A také je mu jasné, že postsovětská dezintegrace se ani v uplynulých 16 letech nezastavila, nanejvýš se zpomalila. Jak upozorňuje Deák, navzdory dynamickému růstu dokázala Moskva integrovat pouze část tohoto prostoru. Ukrajina je výjimkou, středoasijský region se však stejně jako kavkazské republiky nebo Moldavsko Moskvě stále více vzdaloval. Rusko nebylo schopné zvýšit svou váhu například v zahraničním obchodu nebo kapitálových investicích v postsovětské oblasti.
Postsovětská dezintegrace se v uplynulých 16 letech nezastavila, nanejvýš se zpomalila. Navzdory dynamickému růstu dokázala Moskva integrovat pouze část tohoto prostoru. |
„Co lze potom čekat v situaci, kdy se ruská ekonomika potýká s problémy?“ ptá se maďarský analytik. A vyvozuje, že eurasijská integrace nepředstavovala pro několik zemí regionu lákavou perspektivu. V důsledku toho zůstaly ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi pouze politické a vojenské prostředky, aby tyto země přinutil ke spolupráci, nebo z regionu vypudil hráče, kteří přicházeli s nějakou alternativou.
Z tohoto hlediska bylo podle Deáka to, co se stalo na Ukrajině, symbolické. Jakmile se zdálo, že exprezident Viktor Janukovyč podepíše s EU dohodu o přidružení, Moskva zvýšila sázky a Putin předložil Kyjevu návrh podpořený půjčkou 15 miliard dolarů i řadou obchodních úmluv. Tím Janukovyčovi v podstatě nabídl vítězství ve volbách v roce 2015, což ukrajinská společnost odmítla.
Model hospodářské integrace tím propadl a Kremlu nezůstala jiná volba než vzít odpojení Ukrajiny od tohoto regionu na vědomí, anebo sáhnout po jiných prostředcích. „Putin zvolil druhou možnost,“ konstatuje András Deák, přičemž souhlasí s argumentem, že postup Kremlu byl motivován i elementárními bezpečnostními zájmy. Odpoutání Ukrajiny totiž Rusko v hospodářském smyslu nepoloží, pouze posílilo její pocit nespravedlnosti.
