Lidovky.cz

Prokleté financování kulturních časopisů: Které přežijí rok 2013?

  7:58

Diskuse o budoucnosti kulturních magazínů v galerii Tranzitdisplay skončila tradičně: u toho, jak přimět politiky, aby jim přidali peníze.

Je to už rituál. Každoročně na přelomu roku, když se rozdělují granty a sestavují rozpočty na další období, bojují kulturní časopisy vždy znovu o přežití. Děje se tak už dvacet let, prakticky od listopadu 1989. Tehdy stát přestal tato periodika potřebovat jako vizitku své „kulturnosti“ a vzdal se ideologické kontroly prostřednictvím socialistických uměleckých svazů či jiných institucí. Celou dobu se však vede spor o to, zda se tím zbavil i odpovědnosti za jejich financování.

Svobodu psaní o kultuře a umění dnes nikdo neomezuje. Jenže závislost časopisů na penězích od státu trvá. Jejich vydavatelé tvrdí, že bez grantů nepřežijí, protože finanční soběstačnost je pouhou iluzí. Stát naopak dává najevo, že to vůbec není jeho věc. Nedávno prostřednictvím mluvčí ministryně kultury v kauze časopisu Ateliér vzkázal, že žádnou povinnost zajistit peníze pro časopis necítí, neboť ministerstvo není jeho vydavatelem.

Hrdinové kultury

Součástí každoročního „boje o přežití“ kulturních periodik jsou veřejné diskuse. Jedna z nich se v úterý 11. prosince konala v Galerii Tranzitdisplay. Moderoval ji komentátor a kulturní publicista Petr Fischer a zúčastnili se jí šéfredaktoři časopisů A2, Tvar, Cinemapur, Artalk, Ateliér a Svět a divadlo. Z pléna jim sekundovali zástupci Divadelních novin nebo Analogonu.

Vydavatelé a redaktoři kulturních časopisů jsou léta považováni v kulturymilovné společnosti za hrdiny (do značné míry oprávněně) už jen proto, že své periodikum dokážou udržet při životě. Existuje také nepsaná dohoda kulturní veřejnosti, že je třeba všechny takové aktivity chránit a raději se moc na nic, třeba na kvalitu jednotlivých periodik, neptat. Otázky inzerované v pozvánce na debatu slibovaly příležitost otevřít problém s financováním a vydáváním odborných uměleckých časopisů věcněji a bez falešných iluzí:

  • Koho ve skutečnosti zajímají kulturní periodika?
  • Jaká je jejich relevance pro širší veřejnost?
  • Co (ne)přinášejí odborníkům?
  • Přežijí již jen na internetu?
  • Jak řeší stále se snižující státní subvence?
  • Má stát povinnost financovat podobné projekty?
  • Jaké jsou vhodné ekonomické modely pro jejich dlouhodobě udržitelnou existenci?

Účastníci diskuse realisticky konstatovali, že širší veřejnost je ve věci financování kultury vlastně lhostejná. Karel Král (Svět a divadlo) se to pokusil vysvětlit provokativní myšlenkou: Žijeme v době, kdy je všeho – kulturní nabídky, informací, časopisů – až příliš. Karel Kouba (A2) v té souvislosti přiznal, že si mnozí čtenáři jeho časopisu i při snižující se periodicitě stýskají, že nedokážou  obsah „učíst“. Mluvil o stále se prohlubující fragmentarizaci kulturní scény, nedostatku komunikace a spolupráce.

Zřetelný rozdíl mezi názory redaktorů, kteří vedou své časopisy dvacet a více let, a jejich o generaci mladších kolegů byl v otázce proměny klasického tištěného média do mnohem levnější elektronické podoby. Zatímco například šéfka Ateliéru Blanka Jiráčková trvá na kvalitním papíru, výborně fungující časopis Artalk už dnes nabízí informace o dění ve výtvarném umění jen na internetu. Se svou webovou sekcí pracuje vedle té „papírové“ cílevědomě i filmový časopis Cinepur, částečně dostupné na internetu jsou Tvar, A2 a Divadelní noviny.

Státe, plať

Naprostá shoda zavládla, když došlo na peníze: o dofinancování periodik by se měl postarat stát. Bylo zřejmé, že zvlášť staří harcovníci vnímají nedostatek financí na „svůj“ časopis úkorně, skoro osobně. Především od nich také zazněly požadavky na úpravu grantového systému ministerstva kultury, který jako jediný programy pro financování kulturních časopisů vypisuje. Granty by podle nich měly být víceleté a jejich přidělení či odmítnutí má komise pořádně zdůvodnit. Nikdo z šéfů časopisů ale nezmínil, že současný systém zvýhodňuje zavedené časopisy oproti nově založeným, které musejí, aby mohly získat grant, nějakou dobu vycházet zcela bez ministerské podpory.

Zvlášť staří harcovníci vnímají nedostatek financí na „svůj“ časopis úkorně, skoro osobněI když během dvouapůlhodinové diskuse zaznělo několik pozoruhodných poznámek, nakonec se řeč jako obvykle sebezáchovně soustředila na jediné: Jak zajistit dost peněz pro všechny. Respektive, jak přimět politiky, aby si význam kultury a časopisů zabývajících se uměleckou tvorbou a její reflexí uvědomili a náležitě zohlednili v rozpočtu ministerstva kultury. Nebo aspoň poskytli daňové úlevy ochotným mecenášům. Úplně nakonec to v Tranzitdisplay vypadalo jako v Činoherním klubu, když se zakládalo Občanské fórum. Byl tam i Jan Rejžek. Volalo se po sebevědomí a zazněl dokonce návrh na vznik společné lobbistické kulturní platformy.

Pozoruhodné je, že i když se v posledních letech granty na vydávání časopisů snižují, zatím titulů neubývá, spíš naopak. Ty nově vzniklé bývají jen na webu a jejich redaktoři v nich nejsou zaměstnaní na plný úvazek. Mění se komunikace se čtenáři. Možná není vždycky tak odborná, ale je živější. Pro tradiční, důkladné časopisecké formáty, které přece jen mají finanční náklady větší, ale tentokrát asi opravdu půjde do tuhého. Rozpočet ministerstva kultury na příští rok škrtnul peníze z grantového systému mimořádně bezohledně.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.