Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Proklatí filozofové!

  11:56

Jakkoli vypadají směšně, jsou dnešní „filozofové“ nebezpeční. Neměli by být nevinní lidé a svět před duchovními šarlatány uchráněni?

Známá postava veřejného života, Francouz Bernard-Henri Lévy, si na každém fóru bez vyzvání bere slovo. Plamennými slovy a nadsazenými přívlastky v nepřetržitém stavu uměle navozené hysterie tepe přítomnost. Když není za co, něco vymyslí. foto: © ReutersČeská pozice

Jsou lidé, které napadá v souvislosti se vším, co se ve světě děje, pořád to samé. Ať se k nim dostane cokoli, jen zarputile opakují stále stejná schémata. Místo aby své pojmy přizpůsobovali světu, snaží se do předem vyprodukovaných myšlenkových konstrukcí vecpat vše, co se jim donese. Kdysi dávno se takový člověk nazýval maniak, v moderní době se mu říká „filozof“.

Dlouho jsme si nalhávali, že filozofie je „láska k moudrosti“, věda, jež zkoumá vzájemný vztah bytí a myšlení. A filozof pak člověk, který uvažuje o světě a podstatě existence a pomocí racionálních principů popisuje vztah člověka a světa. Všehomír sice nelze zcela poznat, navzdory tomu jsme dlouho měli za to, že filozof je myslitel, díky jehož vědění se před námi odhalí vnitřní rysy bytí i naší existence.

S prací filozofů se odjakživa pojilo cosi z vyššího řádu, něco, co překračovalo meze všednosti. Člověk měl při četbě jejich děl a úvahách o našem poslání pocit, že se mu podařilo nahlédnout „skutečné pozadí věcí“, čímž se sám stává jiným, lepším.

Od rad k provokaci

Pochmurná desetiletí a bojovné ideologie 20. století vytvořily druh člověka, který si říká „filozof“, někdy také cudně politolog. Činí to proto, že ačkoli sám nevyprodukoval žádnou filozofickou soustavu, svého času studoval na univerzitě filozofii. V našich zeměpisných šířkách se navíc až do změny režimu pod pojmem filozofie vyučoval pouze marxismus-leninismus, dialektický a historický materialismus, zatímco dějiny filozofie sestávaly z hanobení západních filozofů. (Nezapomínejme, že jediným Leninovým argumentem bylo, že to jsou buržoazní nesmysly.)

Je zábavné poslouchat dnes politologa libujícího si v roli nestranného pozorovatele, který svého času jako marxistický „filozof“ pomocí šroubovaných argumentů vysvětloval, proč je moderní fyzika hloupost: svět nepatrných fyzikálních částic se nepřizpůsobil zkostnatělému a bezútěšnému materialistickému vidění světa zvanému dialektické, a to mu nelze odpustit.

Dnes někteří „filozofové“ s vlající červenou šálou na krku dávají demonstrujícím homosexuálům vyhladovělým po provokaci radu: „Serte na svět!“

Kdysi dávno filozofové obyčejným lidem radili, aby důstojným způsobem naplnili poslání své existence a snažili se připodobnit věčnému božskému vzoru (Platón); všechna naše důstojnost spočívá v myšlení (Pascal); na dně dobré lidské duše se ve vědomí povinnosti vyjevuje samo absolutno (Kant) a podobně. Dnes někteří „filozofové“ s vlající červenou šálou na krku dávají demonstrujícím homosexuálům vyhladovělým po provokaci radu o poznání srozumitelnější: „Serte na svět!“

Sartre versus Aron a Camus

Se Sartrem vyšla filozofie do ulic. Spisovatel, jenž uměl se slovy zacházet jako kouzelník, a bezskrupulózní komplic stalinistické, kubánské i čínské diktatury se bez váhání postavil za vše, z čeho mohl získat politický užitek. V pokročilém věku a napůl slepý se pokusil rozeštvat dělníky v Billancourtu, dokud nespadl ze sudu, na který se pracně vyškrábal.

Oproti tomuto ideologií ovládanému pouličnímu filozofovi stojí opravdový filozof, jenž klade důraz na učení a analýzu místo hesel a je připraven trpělivě vyslechnout a přijmout opačné názory. Takovým filozofem byl Raymond Aron nebo Albert Camus, jejichž údělem se stalo vyobcování poté, co je levicová inteligence zostudila a uzavřela do karantény.

Pascal Bruckner ve své eseji rozebírá tento typ intelektuála, který haní společnost, a namísto snídaně formuluje novou proklamaci (Sartre podepsal několik set peticí), v médiích pouze chrlí nadávky a využívá schémat Dreyfusovy aféry, ať už je to na místě, či nikoli. Všechno, co spadá mimo jeho představu o světě, opatřuje nálepkou, hystericky odsuzuje a nikdy nenachází dost silná slova, aby patřičně vylíčil všude číhající fašismus (nacismus).

Hrozba fašismu

U pařížského Vítězného oblouku se při příležitosti výročí vylodění v Normandii konalo uctění památky francouzských námořních pěšáků. Účastníci rozvinuli vlajky s lotrinským dvojramenným křížem. Představitelé levice a nevzdělaní novináři hrdiny okamžitě prohlásili za fašisty a gaunery.

Marxismus jako jediný vysvětlující princip společnosti má sice odzvoněno, ale o to plamennější je nepřátelská vášeň dnešních liberálů, někdejších marxistů, bývalých trockistů a maoistů

„Fašisty“ ovšem jsou i hrdinové Malrauxe a Camuse či demokraticky zvolení premiéři a prezidenti, nezamlouvají-li se levicově-liberální inteligenci, která uplatňuje duchovní teror. Praktikuje nenávistnou politiku; zemi ohrožuje fašismus, sílí antisemitismus.

Fašismus nelze zastavit. Tato slova se nedočteme v dnešním světovém tisku, pocházejí od Simone de Beauvoirové, jež ve svém dopise nazývá de Gaulla „příšernou osobou“ a tvrdí, že studenti v pařížské Latinské čtvrti obtěžují židovské studenty a napadají židovské profesory. Jejím hlavním argumentem proti de Gaullovi je, že z jeho zvolení se neradují ani USA. „Chceme zastavit fašismus, jenomže fašismus se nedá zastavit.“ Sartrův list Les Temps Modernes si ještě přisazuje: francouzská demokracie je jenom odnož hnědého moru, jež používá fašistický jazyk.

Tak je tomu dnes a tak tomu bylo vždy. Jen co jsou zbaveni moci komunisté, nastupuje hrozba fašismu. Marxismus jako jediný vysvětlující princip společnosti má sice odzvoněno, ale o to plamennější je nepřátelská vášeň dnešních liberálů, někdejších marxistů, bývalých trockistů a maoistů, kteří se od roku 1968 dostali díky politice až na vrchol moci. Citově nespoutaný jazyk bezuzdné vášně a válečná rétorika se k popisu reality nehodí.

Rosa Luxemburgová se kdysi ve svém revolučním nasazení nestačila divit, že lidé denně nevstávají proto, aby se chopili zbraně a uskutečnili světovou revoluci. Podle sartrovských tradic je posláním filozofa mít podíl na událostech doby a vměšovat se do jejích bojů. A co je událost? No přece to, co za ni považuje filozof a všemocná média. Čeho si média nevšimnou, jako by se vůbec nestalo, to prostě neexistuje.

Nevzdělanost

V nejnovějším čísle respektovaného magazínu Le Point napadl Maďarsko Bernard-Henri Lévy, někdejší „nový filozof“ a známá postava pařížských salonů a veřejného života. Podle něho se v Maďarsku děje všechno „jako za nejtemnějších dnů Historie“ a nový volební systém připomíná nacismus, o kterém jsme se domnívali, že je mrtvý. Nezabývejme se nyní tím, že Lévy, který sám sebe prohlašuje za filozofa, píše s celkem dokonalým zdáním zasvěcenosti a erudovanosti hlouposti. Například to, že maďarské vlastenectví, které si hoví v představě země v roli obětního beránka, trpí národní mánií.

Věnujme se tvrzení, že se tento Kristův národ považuje stejně jako „dobrý král Štěpán, který šermoval mečem proti Turkům“, za ochránce ohrožených civilizací. Tato věta svědčí nejen o jeho nevzdělanosti. Nebo snad v rámci boje proti nacismu nevadí, zmýlí-li se člověk o pár století? (Svatý Štěpán byl korunován v roce 1001, Maďaři začali s Turky bojovat minimálně o čtyři století později.) Tento primitivní výsměch je dobrou ilustrací podlé techniky.

Podle Lévyho se v Maďarsku děje všechno „jako za nejtemnějších dnů Historie“ a nový volební systém připomíná nacismusNeexistuje Francouz, který by už od mateřské školky nemyslel při zmínce o „dobrém králi“ na oblíbenou dětskou písničku „dobrý král Dagobert“, na tuto prostoduchou a vtipnou figurku, která si neumí ani správně obléct kalhoty. Boj proti Turkům na život a na smrt Lévy zesměšňuje jako šermování mečem. Stejně jako je pro něho směšné „fňukání“ nad ztrátou někdejšího území, které uvrhá dobráckého Evropana, pokud si nedá pozor, zpět do třicátých let, přímo „do srdce fašismu“.

Kdo je tento „filozof“? Tento muž s široce rozhaleným bílým límečkem a řídnoucími vlajícími kadeřemi je stálým protagonistou francouzského literárního a veřejného života.

Podomní obchodník s „demokracií“

Svou dráhu zahájil Lévy, který se skromně prohlašuje za nejlepšího spisovatele své generace, založením listu. A už ve svém prvním článku provokoval: „My jsme samozřejmě rozhodně kosmopolité. Celá ta vlast, bourrée (francouzský lidový tanec – pozn. red.), dudy, zkrátka a dobře, všechno to hurá francouzství a kokardy jsou nám samozřejmě cizí, ba co víc odpuzující.“

Ve své knize Francouzská ideologie považuje Francii za laboratoř fašismu a antisemitismu. Tento pohádkově bohatý francouzský oligarcha se narodil v Alžírsku, vlastní několik obřích firem, filmová studia, knižní nakladatelství a po otci zdědil obří společnost dovážející dřevo z Afriky, kterou později prodal. Dnes bojuje za svobodu tisku v Maďarsku, nicméně když se začali v roce 1998 reportéři časopisu Entrevue zajímat o obchody jeho firmy na export dřeva působící v Gabunu, Pobřeží slonoviny a v Kamerunu, stal se Lévy zničehonic jejím hlavním odpůrcem. Nátlakem, který vyvinul na majitele listu, se mu „antisemitské“ novináře podařilo umlčet.

Levicově-liberální filozofové se musejí spokojit s o něco skromnějšími perspektivami. Stačilo by jim, už kdyby mohli převrátit novinové stánky s pravicovým tiskem. Lévy hraje ve velkém. Kdekoli ve světě vypukne válečný konflikt, tento podomní obchodník s „demokracií“ je okamžitě na místě. Že by i v tomhle kopíroval lorda Byrona? Až na to, že Lévy se z toho v luxusních hotelech, odkud horečně telefonuje zástupu prezidentů a novinářů, vždycky nějak dostane.

V obklopení médii

Lévy je neustále obklopen médii. Vmísil se do války v Jugoslávii, později se na několik měsíců přestěhoval do Vídně, kde bojoval proti strašlivému hnědému nebezpečí, které pro svět představoval Jörg Haider a Rakousko. Zpočátku stál na straně afghánských bojovníků za svobodu, ale v roce 2001 podporoval americkou intervenci. Výskal radostí, poté co Bush napadl Irák, Bagdád však byl příliš nebezpečný, a proto raději odcestoval do Čečenska a Gruzie.

Motal se ve Rwandě i v pásmu Gazy, kde také ihned zpochybňuje počet palestinských obětí. Od března 2011 letěl několikrát do Libye, přestože nikdo nechápal, co tam má vlastně na práci. Poskakoval mezi povstalci a otravoval Sarkozyho, ať už tam pošle letadla, jen aby Francie o něco nepřišla. „Libyjské dobrodružství je korunou života 63letého filozofa,“ píše Le Monde. V listopadu už byl v Sýrii. To, co pro ten který národ představuje život, osud, krev a smrt, znamená pro tohoto dandyho jen mediální cirkus, dobrodružství a naparování.

V roce 2009 se tento někdejší poradce prezidenta Mitterranda obrátil jako pomatená korouhev vstříc novým horizontům, když prohlásil, že francouzská Socialistická strana je mrtvá a měla by být rozpuštěná. Ve svých textech nectí fakta. Logika ho stejně jako další nové farizeje naší doby nezajímá. Do spojitosti klade všechno se vším. Poté, co Izrael napadl v květnu 2010 lodě převážející pomoc pro Palestince, obhajoval Lévy útoky s následujícím neuvěřitelným odůvodněním: „V Turecku je Mein Kampf bestseller.“

Jsem tady

Je zajímavé, že jeho srdce nikdy nebije pro oběti. Černá pokojská nevinného Strausse-Kahna „předhodila psům“ a „uvrhla hanbu na všechny znásilněné ženy“. Nelíbí se mu ani, že se s Romanem Polanským zachází „jako s nějakým bývalým teroristou“ a bude vydán americké justici „jako nějaký bývalý nacista“. Tento znamenitý umělec je totiž jeho přítelem.

Lévy je typickým příkladem zvláštního fenoménu naší doby, onoho všudypřítomného intelektuála, který uznává jediný názor: ten svůj. Na každém fóru si bez vyzvání bere slovo. Pravda ho však nezajímá. Plamennými slovy a nadsazenými přívlastky v nepřetržitém stavu uměle navozené hysterie tepe přítomnost. Když není za co, něco vymyslí.

Lévy ve svých textech nectí fakta. Logika ho stejně jako další nové farizeje naší doby nezajímá.

Běhá za aktualitami, chce se stát protagonistou událostí, přičemž o tom, co je událost, rozhoduje sám. Morální úvahy jeho svědomí netíží. Za důležité považuje pouze to, aby byl vždycky u toho a mohl halasně hlásat: Jsem tady.

Propagandistická síť

„Filozofové“ naší doby jsou, jakkoli vypadají směšně, nebezpeční. Díky svým mezinárodním společenským kontaktům a mediálnímu trhu provozují učiněnou propagandistickou síť. Kdysi se lidé s přebujelým egem, trpící maniakálními sklony, potýkali se svými utkvělými představami v poklidném prostředí psychiatrického oddělení, kde tiše snili o tom, jak jediným škrtnutím sirky vzplane celý svět.

Dnes motají páté přes deváté v křížové palbě kamer a na předních stránkách světových listů a řeční na mezinárodních fórech jako „filozofové“. Mají dojem, že musejí mít vždycky na vše názor, a všechny věčně poučovat. Mají své historické poslání.

Neřekl to snad jeden z jejich učitelů Lassalle dost jasně? „Lid neví, že je nešťastný. O vlastním neštěstí se dozvídá až díky naší osvětě.“ Za jeho obšťastnění, za „demokracii“, tak jak ji chápou oni, neváhají obětovat druhé. Neměli by být nevinní lidé a svět uchráněni před těmito duchovními šarlatány?

Autor: