Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Prohibice neboli zákaz či omezení jako sociální inženýrství

  9:42
Moderní legislativa si od sociálních inženýrů koupila tiket, který sází na prohibici. Bez tohoto legálního nástroje se sice právo neobejde, ale otázkou zůstává, co je třeba právem regulovat – oblibu, chutě, radost, lásku či přátelství nikoli.

Prohibice neboli zákaz či omezení. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Pohled na českou legislativu v uplynulých letech nabízí řadu pozoruhodných próz, které by si dosud mladá Česká republika – vůči vyspělejší Evropě vlastně pořád školačka, která den co den slyší, kolik se toho ještě musí naučit – do svého památníčku nejspíš zapisovat neměla. Například česká vláda schválila vládním nařízením „opatření dobré životní podmínky zvířat“.

Tímto nesmyslem se rozumí několik podopatření – podopatření zvětšení lehacího prostoru v chovu dojnic, podopatření zlepšení stájového prostředí v chovu dojnic, podopatření zajištění přístupu do výběhu pro suchostojné krávy a podopatření zvětšení plochy pro odstavená selata. Je to brilantní kousek, jehož autorství vládu nešlechtí, natož aby ji omlouvalo, ačkoliv se může vykrucovat, že jen „implementuje“ evropské směrnice.

Z legislativní produkce parlamentu, vlády i ministerstev si lze dělat legraci, pokud otevřete Sbírku zákonů a máte dostatečně hroší kůži, aby vám nevadilo, jakého šaška ze sebe dělá stát, nejdokonalejší, byť nedokonalý model organizace moderní společnosti. Na podobné nesmysly by bylo možné zřídit pravidelnou rubriku a pramen by byl natolik nevysychající, že by herci žánru stand-up nemuseli hledat inspiraci nikde jinde.

Právo a spravedlnost

Právo, nejsložitější, nejnákladnější a nejdůležitější normativní systém, by nemělo být varnou hlouposti a studnicí komediální inspirace. Jeho posláním je – či měla by být – formalizovaná garance materiální esence spravedlnosti. Ironik a sarkasta si může pohrávat s myšlenkou, že právo a spravedlnost nemají nic společného, a cynik o tom může být dokonce opravdu přesvědčen, v čemž ho bohužel soudobá legislativa svými výplody utvrzuje.

Ironik a sarkasta si může pohrávat s myšlenkou, že právo a spravedlnost nemají nic společného, a cynik o tom může být dokonce opravdu přesvědčen, v čemž ho bohužel soudobá legislativa svými výplody utvrzuje

Pokud by však lidstvo rezignovalo na ideu práva jako instrumentária dobré a poctivé správy věcí veřejných a záruky solidního života člověka a občana, bylo by na nejpřímější cestě k vlastní zhoubě. Ne nadarmo již justiniánská Digesta zdůrazňují, že právo je umění uplatňovat to, co je dobré a spravedlivé – ius est ars boni et aequi. Smutnou, leč doložitelnou pravdou bohužel je, že českého, a vůbec euratlantického práva je trestuhodně mnoho.

Americký právník Stephen Kinsella se táže na totéž, na co poukazuji řadu let: Existuje-li tolik práva, navíc formulovaného „tajemným a vágním jazykem“, může zároveň platit pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“, které tak pregnantně zapsal Iulius Paulus, římský právník z 2. a 3. století našeho letopočtu? Horší než kinsellovská „tajemnost a vágnost“ právního jazyka je však jeho stupidita.

Zhoubná mnohost

Proč suverénní zákonodárce předkládá formou spotřebitelského zákona, tedy jako závazné pravidlo, že „hlavními částmi obuvi jsou součásti nebo dílce používané k výrobě obuvi, které tvoří: za prvé, vrchní část obuvi jako sestava součástí vnější části svršku, která je připevněna k podešvi nebo mezipodešvi; za druhé, stélka a podšívka, které jsou sestavou stélky a podšívky svršku, tvořící vnitřní část obuvi; a za třetí, podešev jako spodní část obuvi, připevněná ke svršku, která je vystavena oděru při používání obuvi“? Jsem snad Baťa? Nebo nějaký místní švec?

Je nutné, aby mi legislativní aparát, exekutiva a nakonec 200 poslanců a 81 senátor zákonem stanovili, že nosím-li boty, mohu si ošoupat podrážky a okopat špičky? Pak se zhoubné mnohosti práva nelze divit.

Dělá ze mne idiota, když mi v tomtéž zákoně přidá informaci, že „obuví se rozumí výrobek určený k ochraně nebo pokrytí nohou, který má připevněnou podešev“? Je to týž zákonodárce, který mě v občanském zákoníku ujišťuje, že„každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“?

Svéprávný si připadám a rozumem průměrného člověka disponuji, aniž bych se chtěl nějak holedbat. Je tedy nutné, aby mi legislativní aparát, exekutiva a nakonec 200 poslanců a 81 senátor zákonem stanovili, že nosím-li boty, mohu si ošoupat podrážky a okopat špičky? Pak se zhoubné mnohosti práva nelze divit.

Zneužití nebo nadužití

Vedle tajemnosti, vágnosti a neškodné hlouposti si „moderní“ legislativa od sociálních inženýrů všech zemí, které snad netřeba vyzývat, aby se spojili, protože jim to na rozdíl od předchozích adeptů, proletářů, jde samo, koupila tiket, který sází na favorita jménem prohibice. Tento z latiny pocházející termín označuje zákaz či omezení. Ať to nazveme jakkoliv, vyjde to víceméně nastejno – omezení je jen „light zákaz“. Bez tohoto nástroje se právo neobejde.

Problém nespočívá v existenci legálního nástroje – zákazu či omezení –, ale v jeho zneužití nebo nadužití

Pokud například lesní zákon obsahuje výčet činností, jež jsou v lese zapovězeny – třeba provádět terénní úpravy, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty, kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa či znečišťovat les odpady a odpadky –, sotva člověka napadne, že by proti tomu měl protestovat.

Pokud zjistí, že k zákonným zákazům patří též „rušit klid a ticho“, představí si nanejvýš mladou rodinku svátečních houbařů, kde se otec, pyšný a hrdinný ochránce, ztratí v podrostu při vášnivé honbě za prašivkou a uslyší ječící ratolesti předškolního věku, jež na chvíli podlehnou pocitu, že přišly o tatínka, může se zamyslet, zda skutečně byl porušen zákon, ale nakonec nad tím mávne rukou, protože duch právní normy tím neutrpěl.

Pokud se na louce obklopené ze tří stran hlubokými lesy koná technoparty, po níž zbudou v trávě použité stříkačky, exkrementy všeho druhu a drnovité oraniště, duch právní normy tím určitě utrpí, ale stejně člověk musí mávnout rukou, neboť tuto kultivovanou akci zajisté posvětil příslušný majitel louky a nejspíš i obecní autorita. Problém nespočívá v existenci legálního nástroje – zákazu či omezení –, ale v jeho zneužití nebo nadužití.

Ideový koncentrát

Představte si rodinu se sedmi syny a dvěma dcerami na přelomu 19. a 20. století, kdy demografické křivky ve vyspělém světě vypadaly úplně jinak než dnes – otec holič, matka švadlena, žádná společenská smetánka. Jeden ze synů se jmenoval Alfons Gabriel a vyhodili ho ze školy poté, co ve čtrnácti letech zbil učitelku. Začal se živit rukama – a poměrně úspěšně, zejména vynikal v práci s nožem.

Jakákoliv prohibice je krajně nevhodný legislativní krok – ještě žádná neskončila dobře, natož slavně. Prohibice je ideovým koncentrátem, trestí moci a výrazem její arogance.

Paradoxně právě nůž ho také poznamenal na tváři – pořezal ho bratr dívky, na kterou si Alfons dovoloval. Ten pán se jmenoval Capone a jeho křestní jméno se zkracovalo na Al. Kvůli ráně v obličeji byl znám jako Zjizvená tvář. Zřejmě je to jedna z největších kriminálních celebrit ve světových dějinách. V roce 1919, kdy bylo Caponovi 20 let, přijal Kongres USA Volsteadův zákon a zároveň byl schválen 18. dodatek americké ústavy – 16. ledna 1920 začala v USA prohibice, která trvala téměř do poloviny třicátých let.

Jakákoliv prohibice je krajně nevhodný legislativní krok – ještě žádná neskončila dobře, natož slavně. Prohibice je ideovým koncentrátem, trestí moci a výrazem její arogance. Je to legislativní forma zpravidla absolutního zákazu nebo přinejmenším významného omezení něčeho, co do té doby bylo povoleno nebo alespoň tolerováno.

Otázka přiměřenosti

Nejčastěji se připomínají prohibice uvalené na alkohol, ale jen proto, že jde o téma mimořádně populární a míra přijatelnosti takového zákazu je zejména v euratlantickém regionu založeném na určitých tradicích velmi nízká.

Naopak mnoho prohibitivních opatření se setká jen s posměchem nebo jsou sice podrobena kritice, ale společnost se nakonec podrobí – typická je například prohibice uvalená Evropskou unií na běžné žárovky, která je ekonomicky, technicky i ekologicky přinejmenším pochybná, spíše neodůvodněná, ale všichni nad tím zatím krčí rameny. Zatím.

V regulaci samotné problém netkví, spočívá v prohibitivních postupech, které porušují pravidla přijatelnosti práva a přiměřenosti právní regulace

Tím netvrdím, že by například výroba, distribuce a konzumace alkoholu musela nebo měla být bez právní regulace, včetně některých zákazů. V regulaci samotné problém netkví, spočívá v prohibitivních postupech, které porušují pravidla přijatelnosti práva a přiměřenosti právní regulace.

Opakuji při každé příležitosti, že právem lze úspěšně regulovat pouze společenské vztahy; že neudržitelná je normativní regulace společenských vztahů, které se svou povahou regulaci vymykají; že pokud je regulace nezbytná, nemělo by být použito práva, postačí-li méně formalizované normativní systémy; a není-li možné regulovat jinak než právem, je třeba zvolit úpravu, která vede k cíli, ale co nejméně omezuje subjekty podrobené regulaci.

Právě tyto kriteriální principy jsou prohibicí porušovány. Kritici by mohli namítat, že jde o známý Epimenidův paradox lháře, protože tyto principy fakticky chtějí regulovat regulaci, ale tady nejde o stanovení pravidel, nýbrž pouze o zobecnění dlouhodobé společenské praxe.

Třikrát více barů

Kriminalistický odborník Miloslav Jedlička uvádí, že za jeden rok americké prohibice se vypilo 4,5 miliardy litrů alkoholu, za porušování Volsteadova zákona bylo uvězněno 500 tisíc lidí. A jako absolutní vrchol – prohibice přinesla prudký nárůst těžkých otrav metylalkoholem, na následky zemřelo podle statistiků 35 tisíc osob.

Když prohibice v roce 1933 neslavně zhasla, existovalo v USA třikrát více barů než na jejím začátku

Když prohibice v roce 1933 neslavně zhasla, existovalo v USA třikrát více barů než na jejím začátku. Skončilo období velké prohibice, ale organizovaný zločin a mafiánské struktury, které se v jeho průběhu doslova zprofesionalizovaly a etablovaly, neskončily. Příběh gangstera Al Capona je krystalickým příkladem.

Zdánlivě všemocným bezpečnostním složkám se nikdy nepodařilo pohnat ho před soud kvůli nejtěžším zločinům, tedy vraždám. Byl mu prokázán daňový dluh ve výši o něco více než 200 tisíc dolarů, který stačil pouze na odsouzení k jedenácti letům vězení a úhradě pokuty a nákladů řízení. Odseděl si osm roků a pak ho v pokročilém stadiu pohlavní nemoci propustili.

Legislativní inovace

Všechny náhubkové zákony, stejně jako zákaz prodeje takzvaného nezdravého jídla ve školních bufetech, plošný zákaz kouření, zákaz volného pobíhání psů bez vodítek, alkoholová prohibice, zákaz prodeje o svátcích, zákaz používání vozítek segway – to a mnohé jiné jsou krajně problematické produkty sociálního inženýrství, byť jejich tvůrci mají ze svého pohledu ty nejlepší úmysly. Představa polobohů, kteří určují, co je veřejné blaho, nikdy u dějin neobstála.

Vyvíjejí-li se možnosti dálkové komunikace, vyvolává to i negativní projevy ve společnosti. Právo se tomu musí přizpůsobovat a otázka zní jen tak, zda se tento proces legislativní inovace odehrává dost rychle.

V této souvislosti se často objevují teoretické a filozofující diskuse založené na tvrzení, že právo přirozeně zaostává za společenským vývojem, a musí jej proto „dohánět“. To jsou debaty, které mají racionální základ. Nelze například považovat za vadu práva, je-li dnes ve srovnání se situací před 15 lety nárůst počítačové kriminality v násobcích set procent, protože bychom srovnávali nesrovnatelné.

Vyvíjejí-li se možnosti dálkové komunikace, vyvolává to i negativní projevy ve společnosti. Právo se tomu musí přizpůsobovat a otázka zní jen tak, zda se tento proces legislativní inovace odehrává dost rychle. Oproti tomu dnes například ve statistikách nevykazujeme nedovolené souboje za jitřního úsvitu před branami města, ačkoliv to před dvěma sty lety byla citlivá otázka speciálního druhu kriminality – a též cti.

Státní náboženství

Objevuje se řada případů porušování pravidel sociálního zabezpečení, ale to neznamená, že by se v tomto ohledu právo zhoršilo, nýbrž jde o výsledek skutečnosti, že se v uplynulých necelých dvou stoletích právo sociálního zabezpečení v podstatě od nuly zformovalo a zasahuje dnes velkou část společnosti.

Neřešíme problém neplnění povinností souvisejících se státním náboženstvím, protože uplatňujeme důsledné oddělení státu a církve a žádné státní náboženství neexistuje

Naopak nikterak neřešíme problém neplnění povinností souvisejících se státním náboženstvím, protože uplatňujeme důsledné oddělení státu a církve a žádné státní náboženství neexistuje. Zároveň však si trochu začínáme uvědomovat, že do Evropy proudí statisíce lidí, kteří si s sebou nesou zcela opačnou ideu.

Problém souladu práva s vývojem společenských vztahů je ale mnohem složitější. Akademik Viktor Knapp přirovnával pokusy pozorovat právo izolovaně, bez přihlédnutí k okolnostem společenského vývoje, k počínání biologa, který by se zadíval do mikroskopu a ve vědeckém vytržení zapomněl, že existuje také svět vně sklíčka, pod nímž se prohánějí buňky.

Nepřipomíná to třeba svět teoretické ekonomie, který svými laboratorními propočty předpověděl již leccos, jenže nejkomplikovanější hospodářské a finanční krize, o nichž ekonomové ani neměli zdání, se mezitím odehrály na ulici pod okny laboratoří?

Tematická debata

Zásadní krize práva, která bude mít nedozírné následky, je za dveřmi, ale my, právníci, stojíme na mostě a jako pověstný pražský exprimátor před potopou říkáme, že situace je nadmíru vynikající. Potíží, což je jen eufemismus, přitom čeká mnoho. Patří k nim i dvě, jichž bychom si měli přinejmenším všimnout, protože letí-li přívalová vlna teprve vltavskou kaskádou, pod našimi dveřmi už je pořádně mokro.

Je nezbytné otevřít tematickou debatu a vrátit se k otázce, co je třeba právem regulovat

Za prvéje nezbytné otevřít tematickou debatu a vrátit se k otázce, co je třeba právem regulovat. Je to skutečně problém středoškoláků, kteří se cpou hamburgery? Moje generace se stejně cpala obloženými chlebíčky, českou kulinářskou raritou. Nevzpomínám si na žádný chlebíčkový zákon a určitě jsme se bez něj obešli. Gymnazista s chutí na hamburger si – neuspokojen vegetariánskou nabídkou školního bufetu – skočí o přestávce do lahůdkářství.

Zakážeme prodej nezdravých jídel v okruhu půl kilometru od školy? Nebyla by lepší pořádná osvěta? Ale co vlastně osvěcujeme? Milovníci tuků přece nejsou žádná kasta hlupáků. Vědí, že nejsou nejzdravější – přinejmenším do okamžiku, kdy lékařská věda prokáže zase opak. Nekonzumují je proto, aby zlobili, nýbrž proto, že je milují. A obliba, chutě, radost, smutek, stejně jako láska či přátelství se právem regulovat nedají.

Normativní systém

Za druhé je třeba přijmout myšlenku, že právo je nástrojem mírovým.Není výsostnější funkce práva než zajišťovat harmonii a ochranu společenských vztahů, což však předpokládá co nejvyšší míru identifikace společnosti s tímto normativním systémem. Toho ale nelze dosíci prohibitivním zákonodárstvím. Bohužel se chováme jako Pompejané. Nad sopkou se zdvíhá oblak páry a plynů a my tento jev pozorujeme, jako by šlo o dobré divadelní představení.

Není výsostnější funkce práva než zajišťovat harmonii a ochranu společenských vztahů, což však předpokládá co nejvyšší míru identifikace společnosti s tímto normativním systéme

Podívejme se například na problém veřejných zakázek. Sám systém jeho právní regulace, neustále celoevropsky „zdokonalovaný“, což se projevuje též opakovanými novelizacemi tuzemského zákona, je ukázkou nepřekonatelné platnosti parkinsonovských a murphyovských postulátů, z nichž vyplývá, jak často je každá změna jen změnou k horšímu.

Ve skutečnosti jsme veřejné zakázky natolik přeregulovali, že si nezadají s kladivem na čarodějnice. Taková právní úprava je nakonec jedním z nejvýznamnějších hnacích motorů organizovaného zločinu a korupce. Ví se to, ale nemáme to říkat nahlas.

Vlastní rozum

Lavičky patří k mým oblíbeným tématům. K čemu jsou nám tisíce těchto senzačních parkových zrůdiček zaplacených z evropských peněz? Budete-li hledat dotaci na vydání knihy básní, kterou by si snad na té lavičce alespoň milenci pročítali, spláčete. (Sedávají-li ovšem ještě na lavičkách a měla-li jejich zanedbatelná část poezii kdy v ruce.)

Proč moudrý starosta, radní a zastupitelé, zvolení ještě moudřejšími voliči, nemohou podle svého rozumu a běžných pravidel uzavřít smlouvu na výstavbu místního vodovodu?

Když jsem se o to kdysi trochu jako nakladatel zajímal – nešlo o knihu básní, nýbrž o publikaci o odborných právních problémech ve zdravotnictví –, řekl mi nějaký úředník: „Knihu? To nejde. Ale mohl byste požádat o dotaci na akvapark.“

Nepřu se, zda je důležitější pro lidstvo lavička, báseň či vodní tobogan. Jen mi vrtá hlavou, proč moudrý starosta, radní a zastupitelé, zvolení ještě moudřejšími voliči, nemohou podle svého rozumu a běžných pravidel uzavřít smlouvu na výstavbu místního vodovodu. Vždyť jsou nejen místními politiky v roli táborových řečníků a kladečů věnců, ale především správci a hospodáři své obce. Udělají to rozumně, a když rozum ztratí, postihněme je opět podle běžných pravidel. Proč na to musíme mít speciální soubor práva?

Nedostatečný respekt

Oprávněně si stěžujeme, že právo není dostatečně respektované. To je ovšem dáno kritérii, která lze poměrně snadno posoudit. Můžeme je označit jako míru vymahatelnosti práva ve formálním a materiálním smyslu.

Oprávněně si stěžujeme, že právo není dostatečně respektované. To je ovšem dáno kritérii, která lze poměrně snadno posoudit. Můžeme je označit jako míru vymahatelnosti práva ve formálním a materiálním smyslu.

Míra vymahatelnosti je spojena se třemi základními aspekty – s kvalitou právního řádu (formální aspekt, přičemž je třeba zdůraznit, že formálnost a formalismus jsou dvě zcela rozdílné věci), se schopností veřejné moci, právnictva a dalších institucionalizovaných nebo neformálních faktorů zprostředkovat právo v objektivním smyslu veřejnosti (zprostředkováním je nutno rozumět objasňování, vysvětlování, tedy právní osvětu, i interpretaci a aplikaci práva) a s obecnou přijatelností práva, která je klíčovým faktorem materiálním.

Conditio sine qua non vymahatelnosti práva je tedy jeho přirozená autorita ve společnosti. Zdá se, že současný stav plně potvrzuje starou ciceronskou zásadu právní kultury summum ius summa iniuria nebo česky ve volném překladu – je-li něčeho moc, v tomto případě pravidel, je toho příliš. Může být, že takový přístup k právu z nás nakonec udělá jen směšné epizodní postavičky v plnokrevném dějinném dramatu lidstva.

Nejpitomější rozsudky

Soudkyně Markéta Čermínová v časopise Soudce publikovala krátký článek Ceny Stelly pojmenované podle Američanky Stelly Liebeckové, která na sebe v taxíku vylila kávu zakoupenou v automatu. Káva byla horká, paní Stella trochu nešikovná a taxikář měl možná olšovou nohu, takže když se vůz rozjel, drclo to a zákaznice se opařila. Za to žalovala společnost provozující automaty. Byla úspěšná, což se bohužel nestává jen v USA, které jsou v tomto směru ukazatelem světové cesty k rozumu, a dostala vysoké odškodné.

Stella Liebecková na sebe v taxíku vylila kávu zakoupenou v automatu. Káva byla horká, paní Stella trochu nešikovná a taxikář měl možná olšovou nohu, takže když se vůz rozjel, drclo to a zákaznice se opařila. Za to žalovala společnost provozující automaty. Byla úspěšná.

Čermínová popisuje výsledky jednoho ročníku ankety nesoucí toto jméno, v níž se hodnotí nejpitomější rozsudky amerických soudů. Do top ten se dostali třeba tito výtečníci: „Filadelfská restaurace musela zaplatit panu Amberu Carsonovi z Lancasteru, Pensylvánie, náhradu ve výši 113 500 dolarů poté, co v podniku uklouzl na rozlité limonádě a zlomil si kostrč. Limonáda se na podlahu dostala několik vteřin před popsaným incidentem, kdy ji pan Carson chrstl do obličeje svému příteli během poněkud ostřejší výměny názorů.“

„Kara Waltonová z Claymontu, Delaware, vysoudila na nočním klubu v sousedním městě náhradu za to, že při vylézání z okna záchodu spadla na zem a vyrazila si přední dva zuby. Stalo se to, protože paní Waltonová se pokoušela utéct ze záchodu bez zaplacení poplatku 3,50 dolaru. Získala náhradu 12 tisíc dolarů a náklady na zubaře.“

„Vítězem se stal pan Merv Grazinski z Oklahomy, který si koupil zcela nový obytný vůz Winebago. Při cestě domů z fotbalového zápasu vjel na dálnici, nastavil automat na 130 km/hod., přelezl ze sedadla řidiče do obytné části a vařil si kávu. Nebylo divu, že vůz opustil dálnici, havaroval a převrátil se. Pan Grazinski se tudíž soudil s výrobcem, že v návodu k obsluze vozidla nebylo výslovně uvedeno, že toto se nesmí. Porota mu přiřkla náhradu 1 750 000 dolarů plus zcela nový Winnebago Motor Home. Výrobce pak skutečně v tomto smyslu upravil návod k ovládání vozidla pro případ, že by se na světě vyskytl ještě další úplný blbec a naneštěstí si opět koupil jejich vůz.“

Věčná bolest

Dobrých komedií ovšem není mnoho a už vůbec jich nikdy není dost. Život je docela normální a přináší vedle příběhů veselejších i tragické, většinou je však všední a často trochu bolí, neboť vyžaduje i práci, námahu, péči, přináší starosti. S tím se musí vyrovnat i právo.

Největší společenská bolest, zločin, je věčná, stará jako lidstvo, a stát a právo s ní vždy v historii bojovaly, ale úspěch mohly mít jen v dobách, kdy samo právo zločin v té či oné formě nevyvolávalo.

Jediným právním lékem na bolest přitom je odstranit deformaci prostředí. Největší společenská bolest, zločin, je věčná, stará jako lidstvo, a stát a právo s ní vždy v historii bojovaly, ale úspěch mohly mít jen v dobách, kdy samo právo zločin v té či oné formě nevyvolávalo.

Když stanovíte pravidlo, že se po silnici jezdí vpravo, drtivá většina účastníků silničního provozu se tomu přizpůsobí a zůstane jen hrstka excesů. Když zakážete pod hrozbou drakonických trestů svíčkovou s knedlíkem a pivo, můžete se spolehnout, že se urychleně vrátí na první místo v oblíbenosti jídel české kuchyně, i kdyby se knedlíky měly pašovat přes Vltavu. První pravidlo je totiž přiměřeně rozumné, druhé naprosto nerozumné. První je přijatelné, druhé zcela nepřijatelné.

Prosadíte-li v legislativě nepřijatelné pravidlo, generujete – podle situace – revoluci, vzpouru, kriminalitu nebo přinejmenším porušování práva, snižujete jeho vymahatelnost. Nakonec politika dospěje k závěru, že takový stav je neúnosný, a nepřijatelné pravidlo zruší. Jen to někdy dlouho trvá, třeba i desetiletí či staletí.