Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Prognóza roku 2030: Česká republika ve světovém a evropském kontextu

Geopolitika. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Bude svět v roce 2030 formovat souboj velmocí a absence řádu? Co nahradí končící období unipolarity a liberálního mezinárodního pořádku? I na tyto otázky se pokusila odpovědět 15. Pražská bezpečnostní (video)konference loni v listopadu za účasti významných českých a světových osobností.
  11:08

Tématem 15. Pražské bezpečnostní (video)konference (PBK) byl výhled role České republiky za deset let v kontextu regionálních i globálních změn, zvýrazněných a urychlených kovidovou pandemií. Konala se sice v listopadu, ale vzhledem ke vzdálenému časovému horizontu je počátek roku vhodnou příležitostí k zamyšlení, co přinesla. Turbulence způsobené volbami amerického prezidenta pak jsou prubířským kamenem těchto úvah.

Použiji chathamskou metodu, kdy představím účastníky, ale nebudu jim výroky přisuzovat, což lépe poslouží proponovanému účelu soustředit se na řečené a připojit poznámky a otázky. Konferenci zaštítili Karel Havlíček, místopředseda vlády, ministr průmyslu a obchodu, ministr dopravy ČR, Lubomír Zaorálek, ministr kultury ČR, a Tomáš Petříček, ministr zahraničních věcí ČR.

Situace

Politika

V devadesátých letech skončila naděje na multilaterální správu světa, zejména kvůli ideologii The Project for the New American Century (Projekt pro nové americké století, PNAC), která vidí záruku bezpečnosti v americkém unipolarismu, čemuž odpovídají výdaje USA na zbrojení – jsou vyšší než Ruska, Číny, Velké Británie, Francie a Indie dohromady. Nyní se však mění postavení globálních hráčů. Spojené státy americké ztrácejí dominanci.

Situaci navíc silně ovlivňují obtížně předvídatelné (a zřejmě dlouhodobé) důsledky amerických prezidentských voleb, které vyvolávají či zvýrazňují pocit demokratického deficitu. Tím je do nestabilní doby vnesen další prvek nejistoty. Evropská unie je potenciálně silná, ale není velmocí. Její význam by mohl vzrůst mírovým angažmá na Blízkém východě, odkud se USA vytrácejí. Výraznou roli by mohly hrát menší státy, které na rozdíl od větších mají větší smysl pro nekonfrontační porozumění a spolupráci.

Spojené státy americké ztrácejí dominanci. Evropská unie je potenciálně silná, ale není velmocí. Rusko se snaží obnovit pozici, tradičně chrání svůj perimetr, ale získává vliv i v oblastech, kde jej mělo v dobách Sovětského svazu. Čína je na obrovském vzestupu.

Rusko se snaží obnovit pozici, tradičně chrání svůj perimetr, ale získává vliv i v oblastech, kde jej mělo v dobách Sovětského svazu. Navíc je schopné nasadit překvapivě efektivně ozbrojené síly. Čína je na obrovském vzestupu. Západ tak dlouho přesouval výrobu do levné Číny, až v kritické chvíli zjistil, že se mu chamtivost nevyplatila. Nyní jej souží problém, který je projekcí jeho způsobu myšlení – zda Čína usoudí, že přišel její čas a opustí zdrženlivou pozorovatelskou pozici s ambicí stát se globálním lídrem.

Kromě věcného pohledu lze současnou situaci Západu charakterizovat i procesně. Jeho převládající politické myšlení deformují přinejmenším tři způsoby. Prvním je chybná, ideologicky ovlivněná analýza vycházející z pocitu vítězství ve studené válce. Druhým euroatlantický centrismus, neschopný a/nebo neochotný porozumět jinému myšlení a kultuře (která je nejen dlouhá, ale především kontinuální – tedy dodnes předávaná, studovaná a používaná). A třetím diktát vojensko-průmyslového komplexu, který získal nadměrný vliv, před nímž varoval před 60 lety tehdy v klidu odcházející americký prezident Dwight Eisenhower.

Proto je chybně jako největší bezpečnostní riziko pro Západ deklarována vojenská hrozba Ruska a vojenská a ekonomická hrozba Číny, přičemž skutečné existenciální hrozby jsou zcela jiného charakteru – epidemie, přírodní katastrofy, blackout způsobený intenzivní sluneční erupcí (vyřadí z provozu většinu elektrických zařízení s fatálními následky). Otázkou není, zda, ale pouze kdy nastanou, navzdory tomu se pokračuje ve zbrojení a v plýtvání zdroji ve starém stylu.

Ekonomika

Krize způsobená epidemií kovidu je testem, který nepřináší řešení, ale pouze odhaluje nedostatky. Například v ekonomice má sektorový dopad, nikoliv všeobecný. Řada odvětví nejen není postižena, ale je na tom velmi dobře, třeba informační technologie nebo potravinářství. Letecký průmysl má budoucnost v oblasti malých letadel (L-410), která třeba v Rusku nemají dopravní alternativu.

Maximalizace zisku vedla v uplynulých desetiletích k postupnému přesunu výroby do výrobně lacinějších oblastí, což v nových krizových situacích vykazuje velkou zranitelnost. Například 80 procent účinných farmaceutických látek Evropa dováží z Asie. Země s otevřenou ekonomikou jsou bezpečnější (například netrpěly hladomorem, pokud dokázaly centrálně distribuovat informace, kde je co třeba, a pak nechat trhu volnou cestu). Akcie globálních firem jsou na tom lépe, protože mají rozložená rizika.

Maximalizace zisku vedla v uplynulých desetiletích k postupnému přesunu výroby do výrobně lacinějších oblastí, což v nových krizových situacích vykazuje velkou zranitelnost. Například 80 procent účinných farmaceutických látek Evropa dováží z Asie.

Na druhou stranu například velké potravinové řetězce mají krizí zvýrazněné nevýhody, zejména dlouhé dopravní trasy. Proto je jednou z racionálních odpovědí na kovidovou krizi požadavek na soběstačnost států zejména v kritických oblastech. Potravinová soběstačnost má kromě bezpečnostního též příznivý aspekt ekologický.

Česká ekonomika se za uplynulých 30 let deformovala do značně závislé ekonomiky, o níž se rozhoduje mimo nás (o dlouhodobém odlivu zisků ve výši 500 miliard korun nemluvě). Má přitom velmi dobrou průmyslovou a znalostní bázi (a umí ji pružně využívat). Počty studentů na technických oborech se daří udržovat. Je nezbytné zachovat i technologické kompetence (například postavit jadernou elektrárnu umíme, též v ocelářství máme technologickou soběstačnost).

Nicméně prodejem domácích továren do zahraničních rukou vzniká nebezpečí, že v případě pozastavení výroby po čase zmizí znalosti zejména v dělnických profesích. Nutno však polemizovat s dojmem, že teprve zahraniční vlastník zaručí technologický pokrok, například výměnou informací. Například domněnka, že teprve díky VW jsme se prý naučili dělat auta, je nepodložená. Škodovky i tatrovky byly vždy na vysoké úrovni, a zahraniční zájemci přišli buď vyrábět auta tam, kde se to umí, nebo produkci silné konkurence zlikvidovat.

Společnost

Politika i ekonomika jsou podstatně ovlivněny sociální situací. Kovidová krize vyžaduje důsledné uplatňování uvážených kroků. Ty je snadné kritizovat, protože řešené problémy jsou bezprecedentní. Zde se ukazuje síla či slabost společnosti – míra a povaha její soudržnosti.

Na jaře 2020 byla zaznamenatelná silná vlna důvěry a solidarity, ohleduplnost, respekt, což se na podzim začalo měnit, zejména kvůli nárůstu nedůvěry a zčásti pochopitelným pochybám o účinnosti vládních opatření. Společenskou soudržnost též zhoršila podivná, ideologická polemika mezi zdravím a svobodou některých veřejně známých osob, dokonce z řad zdravotnických elit.

K rozpolcení společnosti přispívá částečně i „odkouzlená“ věda, protože vědecká komunita je radikálně rozdělená. Odkouzlená je i digitalizace, jsou zjevné její meze, zvyšuje se potřeba sociálního kontaktu. Naopak sociálně frustrovaná část společnosti je nakloněna radikálnějším řešením.

K tomuto tématu lze doporučit četbu vlastních zkušeností amerického historika Timothy Snydera s americkým zdravotnictvím, který konstatuje, že „jsme nemocní tak, že nás to stojí svobodu, a nesvobodní tak, že nás to stojí zdraví“. Do důsledků dotaženo, svobodným může člověk být, pouze pokud je živý.

K rozpolcení společnosti přispívá částečně i „odkouzlená“ věda, protože vědecká komunita je radikálně rozdělená. Odkouzlená je i digitalizace, jsou zjevné její meze, zvyšuje se potřeba sociálního kontaktu. Naopak sociálně frustrovaná část společnosti je nakloněna radikálnějším řešením.

Liberální kapitalismus soudržnost sice potřebuje, ale svými důsledky ji ničí. Převádí společenské vztahy do rámce práv a povinností. Tyto chudé společenské vazby pak tvoří slabý stát, který má problém i s jejich dodržováním a uplatňováním. Společenské vazby v silné společnosti jsou mnohem bohatší, nejsou redukované jen na práva a povinnosti, s jejichž vyžadováním a uplatňováním nemá silný stát větší problémy.

Západní tradicí není ani jednota jako taková, ani soudržnost jako taková, ale otevřenost tomu, co sjednocuje a sdružuje. Jsou to obvykle vnější důvody, například hrozby. Takovou soudržnost lze považovat za vnitřně slabší, což je nevýhoda pouze do chvíle, než prozkoumáme soudržnost silnější, vnitřní, ideologickou – a všechny extrémy, kam až to může vést. Dvacáté století je bohužel plné takových příkladů.

Výhled

Politika

Bude svět v roce 2030 formován soubojem velmocí a absencí řádu? Co nahradí končící období unipolarity a liberálního mezinárodního pořádku? Nastává nová studená válka? Hrozí Thúkydidova past?

Kumulativní účinek krizí kovidové, klimatické, hospodářské (a možná i systémově demokratické) pak dodá na důrazu skutečnosti, že velmoci jsou sice schopné samy o sobě zničit svět, ale chtějí-li cokoliv zlepšit, jsou „odsouzeny“ ke spolupráci.

Aby bylo možné se v období upadání dominance hegemona vyhnout vojenské konfrontaci s velmocí (velmocemi) na vzestupu (Thúkydidově pasti) a jednat o nových zásadách mezinárodního pořádku, bylo by třeba nejen ustoupit od pojetí nadřazené univerzality vlastních hodnot a pravidel, od jejich vývozu, dokonce snahy takto misionářsky ovládnout cílové oblasti, ale respektovat i pojetí odlišné. Nezdá se však, že by – navzdory rozdílnosti – jedna či druhá americká administrativa k takovému posunu směřovala.

Kumulativní účinek krizí kovidové, klimatické, hospodářské (a možná i systémově demokratické) pak dodá na důrazu skutečnosti, že velmoci jsou sice schopné samy o sobě zničit svět, ale chtějí-li cokoliv zlepšit, jsou „odsouzeny“ ke spolupráci. Tak to u nás formuloval Miroslav Polreich (1931–2019), v USA bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger hovořil o modelu pragmatického soužití a profesor Charles Kupchan z Georgetownské univerzity formuloval tezi o konsensu a kompromisu.

Roli bude hrát hrozba s celosvětovým dopadem – zneužití opatření proti epidemické krizi. Vakcína se stává součástí geopolitického vlivového boje, jak o tom referuje americký dvouměsíčník Foreign Affairs.

Ekonomika

Koronavirová pandemie urychlí změny v globálním uspořádání, pozmění ekonomiku ve směru návratu lokalizace, diverzifikace a regionalizace výroby. Budoucnost je tedy třeba promýšlet nově, nebude návrat ke starým dobrým časům, zejména v oblasti cestování, turistiky a velkokapacitní osobní dopravy, zejména letecké. Další přesun ekonomického těžiště do východní Asie (například výroba oceli) by sice znamenal čistší Evropu, ale současně kriticky vyšší strategickou závislost.

Bude záhodno počítat s tím, že synergický efekt podkritických rizik může nečekaně překročit kritickou mez. To je možnost často přehlížená, nedoceněná, anebo zapomenutá – například holokaust bývá považován za výsledek podkritických projevů fanatismu a chamtivosti.

Pandemie zesiluje a urychluje jevy již ve světové ekonomice sledované. Například oblast informačních technologií zaznamenává exponenciální růst, ale jeho důsledky – umocněné značnými sociálními dopady epidemie a související karantény – brzy narazí na limity prospěšného růstu (včetně energetické náročnosti a sporné bezpečnosti). Kovidová pandemie zbaví mnoho lidí práce, ale též prověří nezbytnost a prospěšnost různých profesí a zbytnost jiných.

Bude nutné vzít v úvahu koincidenci ekonomických dopadů způsobených pandemií, se závažnými důsledky změny klimatu (zde je však další nebezpečí chybné analýzy příčin a následně nesprávných opatření, která se mohou zvrtnout ve velký byznys – například na globálním oteplování se nadnárodní společnosti shodnou, protože z toho mohou mít velký profit).

Pandemie zesiluje a urychluje jevy již ve světové ekonomice sledované. Například oblast informačních technologií zaznamenává exponenciální růst, ale jeho důsledky – umocněné značnými sociálními dopady epidemie a související karantény – brzy narazí na limity prospěšného růstu (včetně energetické náročnosti a sporné bezpečnosti). Kovidová pandemie zbaví mnoho lidí práce, ale též prověří nezbytnost a prospěšnost různých profesí a zbytnost jiných.

Lze zvažovat dva scénáře – vleklou krizi (s důsledky srovnatelnými se světovou válkou), nebo prudký šok a rychlý návrat (s docela pozitivním vlivem na perspektivní odbory, ovšem modernizace může drasticky snížit potřebu lidské práce). Klíčovou vlastností se stává odolnost, neboli resilience (vstřebání důsledků krizí).

Kovidová krize je ambiciózní výzvou, k jejímuž překonání EU poskytuje transformační zdroje. Plán obnovy však opět závisí na kvalitě analýzy, průběžné nedeformované reflexi, a především na vůli změnit chování v případech, které budou vyhodnocené jako nutnost, byť nepříjemná.

Česká republika jako exportní ekonomika potřebuje otevřené hranice, proto je nutné kultivovat strategické uvažování. Nelze se smířit s nepříjemným faktem, že se o nás mnohdy rozhoduje jinde. Toto strategické uvažování musí obsahovat dlouhodobý záměr, předběžnou opatrnost a koordinaci. To jsou pojmy, v nichž je třeba přemýšlet o krizi a o východiscích z ní.

Česká republika jako exportní ekonomika potřebuje otevřené hranice, proto je nutné kultivovat strategické uvažování. Nelze se smířit s nepříjemným faktem, že se o nás mnohdy rozhoduje jinde. Toto strategické uvažování musí obsahovat dlouhodobý záměr, předběžnou opatrnost a koordinaci. To jsou pojmy, v nichž je třeba přemýšlet o krizi a o východiscích z ní.

Česká vláda schválila strategické technologické úkoly, které kovidová krize zvýrazňuje jako nezbytně – posiluje potřebu silného státu se strategickým záměrem (přitom stát v uplynulých desetiletích neustále oslaboval), i když je nepružný a těžkopádný a neumí třeba využít v krizi nabízenou privátní pomoc. Na druhou stranu pouze stát může zajistit, aby kriticky potřebných 20 procent produkce bylo alokováno v rezervách a zásobách.

K tomu je třeba kultivovat i národní uvědomění (a to i v ekonomice, například spotřebu domácích produktů) a hledat širokou politickou shodu v základních státních zájmech. Dobré náměty lze nalézt v knize Andreje Babiše O čem sním, když náhodou spím.

Několik poznámek k diskusi – sázka na elektromobily je velmi sporná, neboť s elektromobilem je třeba ujet 100 až 200 tisíc kilometrů, aby se vyrovnaly uhlíkové stopy při výrobě, provozu a likvidaci elektromobilu a automobilu se spalovacím motorem. Nelze též přehlédnout velké problémy s likvidací požárů elektromobilů.

Dle expertů je divné, že evropská legislativa preferuje sporné elektromobily proti automobilům s hybridním pohonem, které kombinují výhody pohonu elektrického pro město a spalovacím motorem pro mimoměstský provoz a dobíjení vlastní baterie (která není velkokapacitní, tudíž z požárního hlediska není natolik kritická).

Pokud jde o individualizaci dopravy, nastává paradoxní situace, protože hromadná doprava je mnohem ekologičtější a zvyšuje dopravní průchodnost, ale z hlediska epidemiologického má velmi špatné parametry.

Ideologizace politiky a důsledky lobbingu vojensko-průmyslového komplexu způsobují absurdní náklady na zbrojení. Vypadá to, že lidstvo se zbláznilo a zcela postrádá pud sebezáchovy. Přitom polovina nákladů na zbrojení by umožnila vyřešit většinu hrozících problémů včetně energetiky.

Co se týče vakcín, nesmějí se stát předmětem byznysu, protože by ceny mohly vystoupat natolik vysoko, že by byla pro některé státy nedostupná (vakcinační nacionalismus). Námitka, že vakcín je vyvíjeno mnoho, a tudíž nelze zneužít monopolu, je idealistická, protože i tuto oblast dávno opanoval zisk. Proto je reálné nebezpečí kartelových dohod a korupce. K tomu se pojí i geopolitické využívání (či zneužívání) distribuce vakcín.

Nakonec zásadní poznámka. Ideologizace politiky a důsledky lobbingu vojensko-průmyslového komplexu způsobují absurdní náklady na zbrojení. Vypadá to, že lidstvo se zbláznilo a zcela postrádá pud sebezáchovy. Přitom polovina nákladů na zbrojení by umožnila vyřešit většinu hrozících problémů včetně energetiky.

Společnost

Budou Evropa a Česko v roce 2030 soudržnou nebo rozdělenou společností? Soudržnost je jednou z klíčových charakteristik společnosti, dělá z ní víc než soubor jednotlivců a zásadně ovlivňuje kvalitu života. Jaká rizika pro sociální soudržnost se skrývají v klimatické a digitální transformaci? Odpověď by měl poskytnout sociální audit, protože posuzování důsledků svého konání je základní charakteristikou společnosti, která je odpovědná jak k budoucím generacím, tak ke světu, v němž budou žít.

Žádný sociální audit se však dosud neuskutečnil. Existují námitky, že je absurdní, protože třeba v případě parního nebo textilního stroje by nedopadl dobře. Platí to však pouze pro audit zaměřený úzce a krátkodobě, pojatý šíře a dlouhodoběji by dopadl podstatně jinak. Například krátkodobý sociální audit při rušení zbrojovek zaměřený pouze na nezaměstnanost, by nikdy nedopadl dobře. Dlouhodobý audit, který by vzal v úvahu širší konsekvence, by dopadl odlišně, protože by musel započítat, kdo tvoří „kanónenfutr“.

Soudržnost je jednou z klíčových charakteristik společnosti, dělá z ní víc než soubor jednotlivců a zásadně ovlivňuje kvalitu života. Jaká rizika pro sociální soudržnost se skrývají v klimatické a digitální transformaci? Odpověď by měl poskytnout sociální audit. Žádný se však dosud neuskutečnil.

Selhala tedy EU? Nebyl sociální audit opatření, kterými by měla být uskutečněna klimatická a digitální transformace, politicky průchodný? Francouzský ekonom Thomas Piketty dává souhlasnou odpověď – audit by zpochybnil samy základy, na nichž stojí liberální kapitalismus.

Digitalizace je totiž nejefektivnější způsob akumulace moci, tak vznikají největší majetky (GAFAM, neboli Google, Apple, Facebook, Amazon, Microsoft), sociální nůžky se rozevírají. Podobně uhlíková daň, nominálně ekologická, reálně však sociálně destruktivní, protože vzhledem k příjmu působí degresivně.

Lze v budoucnu očekávat v globálním měřítku zvýšenou poptávku po méně spotřebním, citlivějším a chamtivém a více kooperativním přístupu v politice, který by podporoval sociální soudržnost, když v současnosti je možné sledovat opak, takže pro tuto naději nelze najít empirickou oporu? Intenzivní diskuse na občanské i odborné úrovni k ní dává důvod. Sociální audit je cestou, jak se vyhnout nebezpečí, že se společenský konflikt dostane do slepé uličky. K tomu je však třeba udržet otevřený veřejný prostor, protože média i takzvané politické elity jsou v krizi a selhávají.

Další významnou oblastí je školství a vzdělávání. Je například nerovné vzdělávání časovanou bombou? V našem případě nikoliv, Česko je méně ohrožené důsledky nerovného vzdělávání než státy s velmi hierarchizovaným vzděláním (elitní školy), které predestinuje budoucí kariérní uplatnění. Negativní roli však hraje jisté pohrdání „nedovzdělanými“ lidmi, přeceňují se formální stránky vzdělání na úkor „univerzit života“.

Sporné je tvrzení, že je nutné reformovat základní vzdělávání, neboť se vyučují „zbytečnosti“, například mnoho dat, která lze vyhledat v jejich úložištích. Pohříchu se tím myslí digitální úložiště, kde po blackoutu způsobeném sluneční erupcí moc digitálních dat nezůstane. Ostatně, nebude je čím vyhledávat. To může krizové stavy fatálně zhoršit. Navíc učením se „zbytečností“ získávají studenti učební návyky, které jejich vzdělání (a budoucí uplatnění) posunou o několik úrovní výš než u studentů, jimž přelaskavá společnost studium usnadňovala.

Lze v budoucnu očekávat v globálním měřítku zvýšenou poptávku po méně spotřebním, citlivějším a chamtivém a více kooperativním přístupu v politice, který by podporoval sociální soudržnost, když v současnosti je možné sledovat opak, takže pro tuto naději nelze najít empirickou oporu? Intenzivní diskuse na občanské i odborné úrovni k ní dává důvod.

Zajímavým tématem je vztah kultury a společenské soudržnosti. Kultura by neměla být v roli nástroje společenské soudržnosti, protože každý nástroj musí být ovládán. Skutečná kultura je spontánní, proto může být jedním ze zdrojů, pilířů rozmanitých projevů společenské soudržnosti. V současnosti tento zdroj překvapivě vysychá, paradoxně i v porovnání se sedmdesátými a osmdesátými roky, dobou normalizace.

Jednou možnou příčinou je ideologizace, ale nelze zapomenout ani na to, že blahobyt je zabijákem kultury. Kultura přináší konflikty, ale zda je skutečnou kulturou, se ukazuje až na způsobu jejich řešení. Kultura v současnosti nekultivuje, nýbrž rozděluje (spory o Mariánský sloup, teze děkana Michala Pullmanna či osobnost a dílo Milana Kundery).

Co závěrem? Poučit se z globálního povědomí (například o důsledcích nejen ekonomické, ale i fyzické globalizace, včetně přenosu pandemie), dostát regionální odpovědnosti (volby), a jednat lokálně (jako producenti i spotřebitelé). Ne naopak. Dbát, aby byl veřejný prostor udržován otevřený (například zamezením monopolnímu ovládání veřejnoprávních médií zejména důsledným střídáním moderátorů, redakcí a tvůrčích týmů), aby mohly být zajištěny podmínky pro fungování demokracie, což je v ideálním výměru inteligentní a morální způsob řešení společenských konfliktů a rozdílných zájmů.

Diskutující

  • Miloš Balabán, předseda Pražské bezpečnostní konference
  • Václav Bělohradský. politologický sociolog a publicista
  • Andrej Čírtek, ředitel vnějších vztahů Czechoslovak Group
  • Petr Drulák, politolog, bývalý velvyslanec ČR ve Francii
  • Václav Hořejší, Ústav molekulární genetiky AV ČR, bývalý poradce předsedy vlády ČR pro oblast vědy a vysokých škol 2014–2017
  • Alexej Maslov, ředitel Institutu Dálného východu Ruské akademie věd
  • Filip Matějka, CERGE-EI
  • Andrew A. Michta, děkan, College of International and Security Studies George C. Marshall European Center for Security Studies
  • Eduard Muřický, náměstek ministra průmyslu a obchodu
  • Libor Stejskal, analytik Pražské bezpečnostní konference
  • Ilona Švihlíková, prorektorka Vysoké školy obchodní, členka Národní ekonomické rady vlády
  • Noga Tarnopolsky, seniorní dopisovatelka, Los Angeles Times
  • Jaroslav Ungerman, poradce předsedy vlády ČR
  • Michael Valášek, děkan Fakulty strojní ČVUT
  • Günter Verheugen, čestný profesor, Europa Universität Viadrina Frankfurt (Oder), bývalý EU komisař pro rozšíření 1999–2004, viceprezident Evropské komise 2004–2009
  • Wang Yiwei, ředitel, Institute of International Affairs, Renmin University, Peking
  • Jan Zahradil, poslanec Evropského parlamentu, první místopředseda výboru pro mezinárodní obchod (INTA)
  • Lubomír Zaorálek, ministr kultury
Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...